Diskuse - Fobie z řízení auta

Ahoj všichni. Nevím co si mám počít. Právě dělám autoškolu a do konce mi zbývá asi už jenom šest jízd. Mám ale pocit, že mi to moc nejde. Mám trochu strach a to při každé jízdě. Měla jsem totiž autonehodu s moji kamarádkou, přesně dva dny před moji první jízdou. Nemůžu říct, že můj instruktor je nervák nebo ten, co je k nevíře. Je pravda, že občas někdy zakřičí, a to se mi většinou dotkne, ale nic s tím asi nemůžu udělat. Vždy mne při jízdě rozhodí každá moje chyba. A když na mne instruktor v sebemenší míře zvýší hlas, je to o něco horší. Pokud bych měla nadále stejný pocit, že nic nezvládám, co mám teda dělat?! Přikoupit si jízdy, nebo to radši ukončit?...Je mi teprv 19let a moc v životě jsem štestí něměla, obzvlášť s moji rodinou...prosím o jakoukoliv pomoc a radu.

ahoj všem. Připojuji se k tomuto tématu, protože jsem na tom stejně. Dlouho po autoškole jsem nejezila, pak jsem si zaplatila kondiční jízdy, ale strechu ze řízení jsem se nezbavila. Při každém usednutí za volant se mi rozklepou nohy i ruce. Cítím se, jako v začarovaném kruhu a nevím, jak z něj ven. Poradí mi někdo??

Týno: jsi mladičká a podívej, tady to zvládly i ženy v téměř důchodovém věku, tak neboj. Píšeš, že ti zbývá 6 jízd, takže jsi lehce za polovinou. To bývá nejhorší, u mě se to zlomilo asi na 10. jízdě a začalo to jít lépe. Jakmile zvládneš ty základní věci- spojka, brzda, plyn, zrcátka- tak si začneš víc všímat okolí, značek, přechodů a určitě to půjde líp. Já tedy musím říct, že dívání do bočních zrcátek jsem začala aplikovat tak na 10., 11. jízdě:) Instruktorka už ze mě byla na nervy. Tak tomu dej čas a uvidíš. Jinak musím dodat, že já jsem si jízdy přikupovala , vzala jsem si 6 hodin a půl navíc a prostě jsem to potřebovala, vyplatilo se to. Těch 28 jízd (tedy 14 hodin a půl) zkrátka nestačí každému, to se nedá nic dělat. Určitě to ale nevzdávej, na to je čas vždycky:)
Jo a když odesíláš příspěvek, stačí kliknout jednou- a pak dlouho čekat- trvá to:)
Pavlo: Pokud máš pořád takové stavy i poté, co sis vzala kondiční jízdy, což by mělo trochu posílit určitou jistotu za tím volantem, tak opravdu nevím, co poradit. Buď zkrátka řídit budeš nebo ne, asi neexistuje rada, jak se toho pocitu zbavit, nebo ji neznám. Je to na každém. Zkus ještě jezdit a uvidíš, jestli ta nervozita a stres nezmizí- já to prožívala taky a vlastně pořád v menší míře ve složité dopravní situaci prožívám, ale prostě jsem si řekla, že budu jezdit. Tak zkus, jestli to časem nezmizí.

ahoj, ahoj, ahoj....:-)

pro obě poslední pisatelky:
Souhlasím s Ivanou a dodávám. Pokud budete mít chvilku čas, přečtěte si alespoň několik starších stránek k tomuto problému tady. Nejste v tom vůbec samy a procházíte asi přirozeným vývojem, jak se stát řidičkou.
Týno, není možné se v autoškole naučit vše, to nezvládne nikdo. Jestli si nebudeš troufat na zkoušky, tak si přidej jízdy a pak už jen jezdi.
To samé platí pro Pavlu. Nevím kolik si měla jízd kondičních, ale jen ježdění to vše napraví. Strach máš asi proto, že si uvědomuješ nejistotu a to se ničím jiným nedá vyřešit.
Věřte holky, že já i Ivana, víme o čem píšeme.
Není sice psáno, že každý se stane řidičem, ale u většiny to má podobný průběh, jen ježděním se prostě získá na sebedůvěře a to je dost zásadní, v tomto případě.
A jestli píšu ježděním, tak tedy jak si to jen můžete dovolit. Když si nezkušený řidič vyrazí jednou za týden kolem domu, nic to neřeší, jen se jeho trápení prodlužuje. Věřte.

Držím palce a všem tady hezký zbytek léta.

a ještě, užitečné odkazy:

autoskola-pospisil-brno.cz/autoskolske-myty/

autoskola-pospisil-brno.cz/otazky-a-odpovedi/

Ahoj všem
Byla jsem ráda, že jsem po zaddání hesla "jak překonat strach z řízení auta" objevila tyto stránky. Po letech úspěšného se vyhýbání řízení jsem se rozhodla pro neuvěřitelné - udělat si ŘP. Mám za sebou 6 jízd a před sebou termín závěrečných zkoušek za tři týdny. Zdá se mi nereálné naučit se za tak krátkou dobu jezdit tak, abych ty zloušky zvládla. Mám z ježdění velký strach, který se s každou další jízdou spíš stupňuje, než zmírňuje. Po každé chybě, kterou udělám, jsem rozhozená a udělat pak v zápětí další chybu není nic překvapivého. Snažím se vymyslet pro sebe nějakou taktiku, jak se uvolnit, nenechat se vyvést z míry. Vím, že dělat chyby v počátcích je běžné, ale mám pocit, že některé moje chyby se stále opakují, i když teoreticky je zvládnuté mám. Pomohl mi příspěvek, ve kterém jedna z vás psala, že u ní se to zlomilo až na 10. jízdě. To je pro mně naděje, nechci to vzdát. Hledám povzbuzení, kde to jde, ale někdy se setkávám s tím, jak někteří jen opakují, že to půjde a to mě zrovna moc odvahy nedodává.

Ahojky přečetla jsem si tyto stránky a hnedle mi je lépe.Je mi 56 let a za týden mám jít ke zkouškám v autoškole. Čím déle tam chodím tím více mám pocit, že nic neumím.Sice moc za volantem nešílím, ale jízda s komisařem to bude asi horor jak pro něj tak pro mě. Jsem ráda, že i někdo jiný má obavy jako já a tak si budu říkat ať to dopadne jak to dopadne hlavně ,že jsme zdravé

Ahoj Ivule, držím pěsti ke zkouškám. Stačil ti přeepsaný počet jízd nebo jsi si připlatila jízdy navíc?

Ivule, držím moc palce, jseš dobrá. Nicméně, občas sem píše IKA, té je ještě o kousek víc, a tačala jezdit asi po třiceti letech od autoškoly, takže vlastně stejný případ. A protože vím, jak bojuje, nevzdává to, a postupně to vše začíná krásně zvládat, tak to určitě zvládneš taky. :-) :-) :-)

Zino, nedej moc na druhé s počtem jízd, ale hlavně na své pocity. Není možné se v autoškole dopracovat k naprosté dokonalosti, ale pár jízd na víc určitě neuškodí. Nicméně, myslím, že ještě před zkouškama získat naprostou jistotu a klid za volantem se podaří málo komu. To by pak musela trvat třeba rok. Nejdůležitější je, překousnout ten poslední krok, udělat -nějak- zkoušky a pak jen jezdit.
Teprve pak to začne, věř mi.
Jak pišeš o těch chybách, to jsem měla taky. Jak byla jedna, pak už to šlo jak v katastrofickém filmu. Před zkouškama jsem šílela, že to neudělám. A pak najednou docela drsné zjiště - tak a jsem v tom sama a musim. Někomu pomáhá třeba někdo zkušenější v autě, pro někoho je to zase nanic, hlavně když spolujezec nemá moc pochopení pro začátečníka. Já musela sama a jsem za to nyní ráda.
Hlavně holky jezdit, ničím jiným to prostě nejde obejít.
hodně štěstí.

Všechny Vás moc zdravím. Těm co jsou v "L" přeji klid, pohodu a tolerantního instruktora a komisaře. Ostatním řidičkám bezproblémové ježdění a šťastné návraty.
Chtěla jsem v létě hodně jezdit abych měla natrénováno ale všechno bylo jinak.
Měla jsem na starost / i když soběstačnou 87 letou maminku/ kterou jsem nechtěla nechávat samotnou. Byly jsme obě klidnější když jsem "seděla doma"
Jako baba důchodkyně jsem hlídala 3,5 l. vnoučka, s ním jsem si netroufla jezdit.
Od března mám naježděno 1100km a teprve kolem 1000km jsem začala být klidnější, už jsem před jízdou i spala. Hodně si pomáhám tím, že si říkám: už si to jela /stejné trasy/ už to umíš, to dokážeš, jsi statečná. Takhle se ukecávám a ono to pomáhá. Nepřipustím si negativa.
Nevšímám se ostatních řidičů, snažím se jezdit předepsanou rychlostí, na volné silnici jim umožním předjetí a nekouká co gestikulují. Už mi i jeden poděkoval.
Jednou jsem jela celou cestu 40km v dešti. Milé spolupisatelky, věřte, že bych si za každých 300m nafackovala. Chcípalo to, na kruhu jsem neměla zařazenou rychlost, při řazení to škubalo - otřes!
Co ještě praktikuji když zacouvávám na chatě na parcelu, řeknu si sousedovi aby mě ukazoval. Když není nikdo, tak to beru jako trénink.Třeba na pětkrát. Když někoho zdržuji v projetí /je to úzká jednosměrka / tak ho bezestudu požádám ať zajede. Raději si říct o pomoc, než se vynervovat a dopředu se bát, že se to nikdy nepovede.
Heslo: Nikdo není dokonalý, Zahrály jsme turistům divadlo, A je to, Jde o prvních pět let.

Zdraví, sílu a optimismus Všem přeje Ika

ahoj Ivano,
nepařím do skupiny, která Tvůj příspěvek neměla číst a nedá mě to, abych nereagovala, možná se dokonce těšíš, co Ti napíšu.....???
:-))))
takže popořadě: podélné parkování - no je to horor, když mám prostor, není co řešit, ale jak je to na těsno tak mám stejný problém. Často se mě stane, že vidím místo a říkám si z auta - tam se nevejdeš, tak najdu místo jinde a už venku vidím to původní a je mě jasné, že bych se vešla (nebo už tam stojí větší auto). Odřenou poklici mám dávno, jednu jsem dokonce ztratila. Pak jsem často už u chodníku a říkám si - je to ok, otevřu dveře na zkoušku a vidím že je vedle mne ješte místo když né na motorku, tak určitě na kolo. :-)
Ale nějak jsem se dokázala odprostit od případných čumilů a klidně na několikáté vše napravím.
Navíc, když si tak dlouho Ivano neřídila. Toho já se tedy dopředu děsím a naopak jsem zvolila metodu, že jezdím co můžu. Všude se vnucuju, jak chce někdo někam nebo něco někam odvést, jsem připravená.
V sobotu jsem takto s přáteli byla navštívit další přátele. Poprvé jsem delší trasu vezla tři dospělé v autě, tak jsem se obávala, aby mě to nechcíplo, příležitostně. Musela jsem pro ně do hlubokého centra, tramvaje, velký provoz a davy turistů nerespektující nic, to bylo probuzení. Vše ok, ale až při odjezdu jsem si od zkušeného řidiče nechala poradit cestu zpět. Prý na konci ulice doprava a objedeš to. Mělo mě to dojít, když je jejich dům ve strání, tedy i cesta jiná nebude. Když jsem odbočila, silnice se přede mnou zvedla málem do pravého úhlu. Se třemi lidmi jsem to na dvojku vyjela, ale kdyby mě to chcíplo byla jsem v háji. Jedničku jsem v tom šoku nedala a být ten krpál delší o metr, tak nevím jak by to dopadlo. Má to ten kamarád u mne schované....
Když vím dopředu, že jedu někam, kde je to nějak složitější, tak mě to hlodá,
ale pokud nastane někde nějaká nečekaná situace, to je kupodivu v pohodě.
Trauma mám neustále s tím najížděním, připojováním do pruhu. Tedy myšleno, někam, kde to frčí. Třeba na -jižní spojce- tam to každý hrne a je to dost na těsno. Ale už si to ordinuju častěji a už vím, že jinak než tím, že na to prostě taky pořádně šlápnu, to nejde!
Máme se prostě stále co učit, ale jsem přesvědčená, že jsme na tom tisíckrát lépe, že letos v lednu, nemyslíš?
Pevné nervy Ti přeji nejen na cestách, ale i v novém školním roce.

Ahoj Mirko, no tak máš samozřejmě pravdu, že pokroky tu určité jsou, ještě aby ne!:) ty máš taky velkou výhodu, že se jevíš jako klidný typ, "nenervovací", anebo tak přiměřeně- a nakonec danou situaci zvládneš. Jestli jezdíš v pražském provozu nebo tam, kde jezdí tramvaje, tak jsi na nejlepší cestě stát se "plnohodnotným" řidičem. Já si na velké město, nemluvě o tramvajích, asi netroufnu a když, tak bych potřebovala kondiční jízdy. To najíždění z připojovacích pruhů je pro mě horor ve špičce, kdy pořád zkouším odhadovat, jestli to stihnu a vejdu se nebo ještě mám počkat- to jsou perné chvilky kolikrát. A taky si jako realistka myslím, že ten špatný odhad už budu mít pořád, protože to se nezmění- zkrátka pro to nemám buňky. Kolikrát si myslím, že se někam vejdu jentaktak a když vystoupím, vidím tu spoustu místa- já to prostě z toho auta nevidím. Týká se to i bočního odhadu. Ale na druhou stranu- pro mě je stejně nejdůležitější, že sednu do auta a jsem za 20 minut v práci a odpoledne zase rychle doma- bez nějakého čekání na autobus a ještě půlhodinové cesty pěšky domů. Ta úspora času pro mě byla taky hlavní motivací udělat si papíry. Musím taky bohužel konstatovat, že mě řízení nijak zvlášť nebaví, nejsem prostě takový ten řidič, který se vyloženě těší, že někam vyjdede- já to auto prostě potřebuju, ale relax to pro mě určitě není. Děkuju za přání pevných nervů, budu je potřebovat, protože děcka se vrátila v plné pubertální formě- čili nastává krocení divé zvěře:)
Zatím se všichni mějte a vy, které jste měly zkoušky, dejte nám sem vědět. Ivana

ahoj všem tady.
dnes byl na radiožurnálu jako host - učitel jedné pražské autoškoly. nechávám zde odkaz, je to již sestřáhané, bez zpráv, poslechněte si to.
dozvíte se možná, jen to co tu jako začátečnice píšeme, ale je to slovo odborníka, vydržte až do konce:

rozhlas.cz/default/default/rnp-player-2.php?id=2133605&drm=

zdravím všechny,Ivanu zvlášt...podélné parkování je i moje noční můra.dokonce jsem dnes četla v časopisu,že to je celosvětové problém žen a pouhé procento to opravdu zvládá...měla jsem v plánu to natrénovat s kamarádkou,ale pak jsem to nějak "odložila" na neurčito...zbabělec jsem.jinak i já jsem už dlouho nejela a ještě se bojím i zimy,sněhu,zmrazky,o náledí nemluvě.kupodivu se nevím proč,nebojím v dešti,to jsem už párkrát absolvovala.

Ahoj bibi, já se taky ježdění v dešti nebojím- jestli to nebude tím, že kolem všichni taky jedou pomaleji a to mi právě vyhovuje. Jinak já dnes na cestě z práce zase chytla nějakého "lepiče" a znervózňoval mě celou cestu až domů- řekla jsem si, že se nenechám vyprovokovat a nezrychlím (jela jsem 90) a on se neměl k předjetí. Kdybych odbočovala, ani by nedobrdzdil, blbec. Pro mě je nejlepší stav "nikdo přede mnou, nikdo za mnou", pak mě to řízení fakt i baví:)