Diskuse - Fobie z řízení auta

ahoj holky,včera jsem byla sama prvně ve městě,na parkoviště k obchoďáku si netroufám,mám takové svoje místečko na parkování,kam zajedu jen ke kraji,ale pro mě je to úspěch jak noha,ale na stopce do kopce mi to chcíplo a nějakej blbeček za mnou troubil,aby se nepo.....ale jsem na sebe pyšná!všem co se bojíte - já se taky bojím,ale jenom ježděním to překonáme,tak všem držím palce

Ahoj řidičky.... Taky mám pořád hrozný strach.... a bojuji s ním neustále.... Řidičák mám dva roky, je mi 34 a dosud jsem řídila vždycky z donucení. Boje to byly teda hrozný, zvlášť, když můj manžel taky není z nejklidnějších...... Taky se už stalo, že jsem z auta s pláčem utekla.... Teď, nevím, kde se to ve mě vzalo řídila za týden už dvakrát.... Sice mi manžel ještě radí a pár kiksů jsem taky udělala, jako třeba, že v kopečku na stopce jsem myslela, že tam mám 1 a měla jsem tam neutrál....:-( Nebo fakt nemám pořád odhad, jestli stihnu objet cyklistu nebo ne....apod. Včera jsem poprvé jela přes kruháč a hned přes tři..... Těch jsem se taky bála.... A navíc jsem jela a slunce mi svítilo tak blbě zleva a skoro nic jsem na té straně neviděla. Mám dioptrické brýle, tak nevím, jestli se to nějak více odráží, každopádně mi manžel musel říkat, jestli vlevo na přechodu někdo stojí apod. Ale jsem na sebe hrdá, těch bezesných nocí, kdy jsem záviděla ostatním řízení a styděla se za sebe, bylo už dost, teď doufám už necouvnu a budu se učit a učit a učit a pak jednou vyjednu i sama. Držím všem palečky a přeji hodně šťastně najetých km, s pozdravem J.

Ahoj řidičky.... Taky mám pořád hrozný strach.... a bojuji s ním neustále.... Řidičák mám dva roky, je mi 34 a dosud jsem řídila vždycky z donucení. Boje to byly teda hrozný, zvlášť, když můj manžel taky není z nejklidnějších...... Taky se už stalo, že jsem z auta s pláčem utekla.... Teď, nevím, kde se to ve mě vzalo řídila za týden už dvakrát.... Sice mi manžel ještě radí a pár kiksů jsem taky udělala, jako třeba, že v kopečku na stopce jsem myslela, že tam mám 1 a měla jsem tam neutrál....:-( Nebo fakt nemám pořád odhad, jestli stihnu objet cyklistu nebo ne....apod. Včera jsem poprvé jela přes kruháč a hned přes tři..... Těch jsem se taky bála.... A navíc jsem jela a slunce mi svítilo tak blbě zleva a skoro nic jsem na té straně neviděla. Mám dioptrické brýle, tak nevím, jestli se to nějak více odráží, každopádně mi manžel musel říkat, jestli vlevo na přechodu někdo stojí apod. Ale jsem na sebe hrdá, těch bezesných nocí, kdy jsem záviděla ostatním řízení a styděla se za sebe, bylo už dost, teď doufám už necouvnu a budu se učit a učit a učit a pak jednou vyjednu i sama. Držím všem palečky a přeji hodně šťastně najetých km, s pozdravem J.

ahoj, dnes jsem málem sejmula chudáka cyklistu. objíždím ho a jel autobus proti.lekla jsem se,hned koukám do zrcátka,jestli ještě šlape...a asi tak po kilometru jsem málem neubrzdila a při odbočování vlevo nabourala pána. nějak mi prostě seplo,za mnou auta,ten zážitek s cyklistou a cestu,kterou jsem jela x krát...jsem nezvládla.doma jsem sice zaparkovala,vše.ale zas teda sebevědomí na nule a strach je zpátky.

Bibi, cyklisti jsou na samostatné téma. Já mám vpravo od sebe blbý odhad na šířku mého vozu (teda, to zní, jako bych měla nejméně BMV, ale tím vozem myslím mojí corsičku:). Každopádně nesnáším situace, kdy musím předjet cyklistu, tedy dostatečně se mu vyhnout a zároveň dávat pozor v protisměru, jestli je dost místa. Už se mi párkrát stalo, že jsem cyklistu minula ne snad o fous, ale určitě s menším bočním odstupem, než by měl být. Tohle jsou hodně nebezpečné situace. Takže například ve městě, kdy se přede mnou kymácí na nějaké vejtřasce dědoušek a jede jak po pěti pivech, tak zkrátka zpomalím, jedu za ním a teprve až nic nejede v protisměru, tak se mu vyhnu s dostatečným odstupem, pro něj bezpečným. A důležité je hlavně u těch starých lidí předvídat, že můžou udělat cokoliv- jedna starší paní na kole mi tuhle zničehonic vjela přímo před auto, protože se rozhodla momentálně odbočit a bez ukázání- ještě že jsem za ní zpomalila, takže jsem včas stihla přibrzdit. Oni tihle lidi většinou ani neznají dopravní předpisy, takže prostě jedou a nekoukají nalevo napravo, bohužel musíš myslet za ně. A co se týče těch brýlí- nosím brýle na dálku a nechala jsem si do skel dát antireflex, proti oslnění, a funguje bezvadně. Tak mysli na to, že se s těmihle situacemi nepotýkáš sama a jezdi, jezdi, jezdi:)

Skoro před dvěma měsíci jsem udělala řidičák a teď jsme si koupili staršího Fiátka Punto.Nikdy jsme auto neměli a to mi je 46, manžel má fobii sedět v autě s kýmkoliv a natož teď se mnou.Řidíčák má, ale neřídí.Od čtvrtka, co nám stojí auto před barákem, s ním není řeč,nemůže spát, vyčítá mi, že jsem si vymohla co jsem chtěla a on že se jen trápí.Takže mi to na kuráži nepřidá a pořád se mi honí myšlenky, jestli jsem udělala dobře.Dvacet šest let, co jsme spolu, jsme byli bez auta a vydrželi jsme to. Ale říkala jsem si, bude potřeba vozit rodiče a třeba někdy vnoučata, tak se do toho pustím. Může mi někdo poradit co se dá dělat s takovou fóbií?Díky Dana

To je těžké, Danuše. Proč manžel neřídí? Je jasné, že pokud člověk léta neřídí, pak má strach, není si jistý sám sebou- a navíc bude mít strach ještě o tebe. Jezdila jsi ty dva měsíce nebo jsi za volantem neseděla? Předpokládám, že nejezdila, auto jste si pořídili teď. Koukni, asi to nepůjde jinak, než abys začala jezdit. Pokud bys zjistila, že to nějak moc nejde, protože po dvou měsících neježdění má začátečník pocit, že zase nic neumí, vezmi si ještě kondiční jízdu a pak jezdi. Nevím, jak je na tom tvůj manžel, ale zřejmě to s jeho řidičskými schopnostmi po tak dlouhé době neřízení taky nebude valné- chce začít jezdit taky? V tom případě bych to viděla taky na kondiční jízdy, pořád si myslím, že je to nejlepší, co pro získání jakés takés jistoty může člověk udělat. Tak se do toho dejte, ať autíčko nezahálí.

Danuše, já už jsem tu také psala, mně je 56 let řidičák mám 2 roky, manžel také nejezdil a rovněž jsme neměli auto. Chtěla jsem si dokázat, že ještě to řízení zvládnu abych si mohla zajet kam potřebuju.Pravda je, že dnes jsou silnice plné namachrovaných řidičů, ale nesmíš si to připustit.To víš, že mi vadí,když na mě někdo zatroubí, já to nedělám i když mi někdo vjede třeba na kruhák těsně když už po něm jedu. Mám jediný problém a to ten, že nejezdím dlouhé neznámé trasy, protože pak řeším kde odbočit,kde zaparkovat. A dálnice? Tak to zatím ne.Když se mnou jede řidič, tak jsem si jistější a jedu kam se řekne. Ale pro mě je důležité, že si zajedu kam je potřeba, odvezu mamku k doktorovi a jsem na sebe hrdá, že jsem to zvládla i takhle.Také jsem hned po řidičáku škrábla na sídlišti auto,byla tma a k tomu černé auto.Nevěděla jsem, jak to řešit ale nakonec jsem se s pánem našli. Také mi na parkovišti u marketu odřeli auto, ale mně se nikdo nepřihlásil.Určitě všichni, co tu píší, mají nějaký negativní zážitek,ale to k řízení patří.Tak hlavu vzhůru a jedem !!!!!

pro Danuši,mě je také 46 let,řidičák mám od února,asi tak od dubna jsem začla jezdit jenom svoje známé trasy,bojím se taky,ale nic jiného v tom není - než jezdit,jezdit,jezdit,ze začátku to zkoušej někde,kde není provoz,v lese,na poli,mě dělá pořád probléma rozjíždění do kopce,dobrá rada je kondiční jízdy,alespoň pár hodin a určise to poddá,každá se ze začátku bojí,tak hlavu vzhůru a nevzdávat to!hodně šťasných kilometrů všem

ahoj všem bojovnicím....
Ivano, srovnávám skóre na 1:1......
chápeš? :-)
včera jsem si urazila pravé zrcátko! O stojící, zaparkovaný kamion, několikátý v řadě. Asi o takové to světlo co mají náklaďáky pod nákladem. Byla to rána, vůbec jsem to nečekala. V ulici, kde Ti tiráci stojí a čekají na naložení a blokují celý jízdní pruh. Pak je musí člověk předjet na jeden zátah. Vždy mě tam děsně štvou. Zrcátko se ulomilo, zůstalo na drátech, já ho pak přilepila lepenkou, než si dojedu pro nové. No, je to prostě další poučení, už si to budu pamatovat na furt.

Jinak-začínám předjíždět, ale s ohledem na možnosti mého autíčka. Stále mám trauma, když najíždím v připojovacích pruzích, kde je fofr, to si jistá nejsem, ale chce to prostě vydržet.
No a pak blahořečím mou kamarádku, že mě k té -L- dotlačila, kdyby mě někdo v lednu řekl, že v létě budu zdolávat pátou tisícovku, tak bych na sebe tedy nevsadila!

Danuše, tak to je tedy smolné s Tvým mužem a tou nehdou. A příčina toho jeho přístupu k řízení to může být. Sice píšeš, že i on má řidičák, ale i kdyby tam nahrála roli ta nehoda, tak neřídí hodně lidí a má papíry.
Ale o tom jeho postoji si přeci věděla, než si šla do -L-........???? Když celý život neřídil, má tedy asi své důvody, nemůžeš čekat, že otočí během pár týdnů. To asi ani nejde.
Když už si to dotáhla tak daleko, auto neprodávej, vydrž! Nezapojuj ho vůbec do dění okolo vozu. Dej mu prostě čas.
Držím palce.

Danuš, byla jsi statečná v autoškole a úspěšná, tolik jsi toho dokázala,manžel by se měl před tebou klanět. Tak v tom pokračuj a určitě si vezmi před jízdou nějaké kond. jízdy, nebo se s někým rozjezdi, to ti móóc pomůže.
A pak začni po jednoduchých trasách. Určitě co nevidět tady napíšeš, jak už jezdíš, uvidíš.

ahoj Ivano. Jo, rána jako z děla a poučení pro celý zbytek řidičské kariéry.
Bezva že si sem napsala tu radu s tím oživovačem -for old car-. To si také pořídím. :-)

Jinak, holky, nevím, zda něco znamená počet ujetých KM. Asi jen to, že fakt jezdím co můžu.
Ale, píšu to sem hlavně pro jedinou věc, a to, že jsem živoucí důkaz, že i beznadějný případ pro ŘP se prostě dá zlomit a tím chci dodat odvahu všem podobně trpícím.
Nemá cenu popisovat vše, ale mé poslední stadium těšně před vstupem do -L- bylo zralé na léčbu. Sebevědomí na nule, spíš pod nulou, v autě (coby spolujezdec) jsem prožívala děs a hrůzu, někdy i v MHD a žila jsem v přesvědčení, že řízení je mě prostě zapovězeno, že na to prostě nemám! ! !
a ejhle.....:-) :-) :-)

Nyní jsem ve fázi, kterou dobře popisují odborníci, vypadá to, že mám vše -téměř dokonale- pod kontrolou (kolem třetího měsíce od -L-) a to je přesně ten moment, kdy se stávají nějaké nepříjemnosti. A protože mě již dávno není dvacet, jsem schopná si toto uvědomovat a prostě ,,neblbnout".
Mám takový osobní postřeh, možná pro všechny tady, co se bojíte vyrazit do neznáma. Taky vždy řeším kudy pojedu, kde pak zaparkuji, ale jedu. Jedu do neznáma a zdá se mě, že jsem daleko ostražitější a vnímavější, než když jedu na trasách, které mám už najeté málem po slepu. Tyhle najeté cesty jsou jak ukolébavka, ale i na nich se může stát cokoliv, co se před tím třeba 100x nestalo.
Nebojte se proto nových cest.

Přeji všem jen šťastné návraty z cest. Mirka

Ahoj Mirko, tak jak píšeš, že nevíš, jestli něco znamená počet ujetých km, tak neznamená, pokud jezdíš pořád stejnou trasu jako já:) Ale ty jezdíš i do neznáma a to já se přiznám, že mám strach. Já mám prostě hrůzu, že mě na cestě potká nějaká situace nebo křižovatka, kterou nevyřeším dobře, zkrátka v tom případě potřebuju vedle sebe spolujezdce řidiče. Tuhle se mi stala zase hrůzostrašná příhoda- při odbočování vlevo jsem dávala přednost protijedoucímu a když jsem se chtěla znovu rozjet, rozjížděla jsem se na dvojku jako už mohokrát a šlo to, tak tentokrát jsem to asi nějak "podusila" přidržením spojky a skoro mi to už v protisměru při zatáčení chcíplo. Kdyby v tu chvíli vyjelo něco z té zatáčky, tak nevím. No ale pak jsem přijela domů, auto otočila a jela si projet stejnou trasu znovu- takže opět stejná situace, já zastavila, dala jedničku a pak normálně plynule odbočila. Pro mě je strašně důležité si při nějakém problému tu trasu projet znovu a už "dobře", abych pak měla klid a neskončila se sebevědomím na nule. A ještě ten tvůj postřeh o té stále stejné trase je naprosto přesný- já už tu svou trasu jezdím tak rutinně, že mě vůbec nenapadne, že by se mi mohlo něco stát. Takže pořád si musím uvědomovat, že mám být ostražitá.
No a jinak jsem momentálně velice ráda, že se tu netopíme, protože jsem z Českolipska a Ploučnice tu právě kulminuje. Tak pokud je někdo ze severních Čech, držím palce, aby "neplaval". Zatím vás všechny zdravím.

Ivano, já myslím, že jsme ušly docela dlouhou cestu. Nech tomu čas, i ty naše najeté trasy se počítají a směřuje nás to dál.
Já když někam nově jedu, tak cestu projdu na netu, někdy i zkoumám detaily na fotomapách :)
Pak se stane, že je najednou odbočka taková, že si pak říkám, no tedy, ta tam učitě nebyla.....:-)
A o vyhrocených situacích ani raději nepíšu. Bohužel, s provozem a ostatními řidiči nic neuděláme, a navíc - může být řidič jak Bůh, ale setká se s nějakým magorem a jaký byl.....to je prostě dnešní krutá daň. Není určitě dobře pernamentně malovat čerta na zeď, ale zároveň tomu nechat volný průběh také ne ! ! !
Takže hlavu vzhůru, oči na šťopkách, zdravou sebedůvěru a ono to půjde.