Diskuse - Deprese v těhotenství

Irčo - co takhle - čím líp se máš, tím hůř...:
Mamka Ti dávala lásku a dělala Tvé dětství šťastným...Teoreticky by táta měl být druhým člověkem, který to pro Tebe vytváří a chrání.Jenže Ty ses bála, že Tě o to štěstí připraví. Nejbližší člověk!Dítě si to srovnat neumí...Tak Ti to zůstalo - ten strach z neznámého, co Tě připraví o to dobré...
Vaši Ti to prostě už v ranném dětství rozhodili...

Mně to udělali taky a myslím, že i Nikol tam bude něco mít, protože k nim nechce...Ten psychiatr si spíš rýpnul do živého, myslím.
ale jsou to jen domněnky, tak to tak berte. Je mi o něco líp - asi jsem se vyřvala.Dlouho to netrvalo...Počkám, jaký to bude zítra. malá na to strašně reaguje, řve a řve..

To víš, Evino, že to ve mně zůstalo, myslím si to musí tak nějak zůstat v každém. Někdy se mi dokonce o otci a jeho mámě, mojí babičce zdá. A není to až tak úplně ojedinělý sen. Mrzí mne, že ty vztahy mezi náma tak dopadly a vůbec že se choval tak jak se choval. Ale pozor, žádné znásilnění, fyzické týrání nebo nějaké úchylárny v tom nebyly.Takže nějaké postoje k životu atd. to určitě ovlivňuje, ale ne tak, že bych na to mohla svést všechno a už vůbec ne deprese nebo úzkosti takovéhleho rozsahu.

Taky mám pocit, že u Nikol je toho víc, než říká. Asi Ti museli dost ublížit.

Vzdyt vam to rikam, ze jsem vyrostla na ulici, uz jako dite jsem k nim nemela zadnej vztah, proto jsem se proste jednoho dne zbalila a vypadla a najednou jsem byla stastna a spokojena a zila jsem si tak, jak jsem chtela. A ted uz jsem uplne za vodou, protoze mam svoji rodinu, nic jineho me nezajima a nic jineho nechci a nepotrebuji. Akorat jsem nemocna. Me se vazne styska jenom po kamaradech a kamaradkach a po Praze a tak mam radost, kdyz se nekdo z nich dostane do Londyna a ja se s nima muzu sejit. Ted premyslim, jak najit jednoho kamarada, se kterym jsem chodila na zakladku a pak na reporterskej kurz v Usti a nakonec jsme sharovali byt v Praze. Nemam na nej kontakt, neni na facebooku ani na spoluzacich, jeho jmeno nevyjede ani na seznamu a ani pod jeho zamestnavatelem (teda jestli tam jeste pracuje). Ja fakt nemuzu vinit rodice z toho, ze mam poporodni depresi, i ten psychiatr to nakonec uznal. Ja jsem opravdu nikdy netrpela depresemi az do minuleho roku, kdy se mi narodil syn. Moje doktorka i psycholog a ted i psychiatr tvrdi, ze jsou to hormony a ja tomu verim, protoze to jak tehotenstvi a materstvi rozhodilo moje telo bych si nikdy nedokazala predstavit. A o tom, jake jsem mela detstvi muzu mluvit klidne a bez emoci, ale jakmile prijde rec na moji rodinu, tak jsem hodne emocionalni. Akorat se ty prispevky blbe odesilaji, tak se mi nechce psat dlouhy zapisky.

Moc tomu nerozumím, co píšeš, Nikol. Sice neznám detaily, ale zdá se mi neuvěřitelné, že bys ke svým rodičům neměla vůbec žádný vztah. Vztahy sourozenců někdy bývají komplikované, tak záměrně nemluvím o sestře. Nechápu to absolutně vůbec, jedině, že je tam skutečně nějaké velké trauma, ke kterému chápu, že se nechceš vyjadřovat. To je jako v těch zprávách, jak říkali, že ta matka vyhodila své dvouleté dítě z okna a ono ji stejně pořád volalo. Je to smutné, ale většinou to je tak. Stejně jako málokdy rodiče odhodí své dítě, to tam potom musí být opravdu nějaká silní emocionální plochost a to je pro to dítě fakt pak tragedie. Např. já se dnes taky se svým otcem nestýkám, nepromluvila jsem s ním od svých 15ti let. Nemůžu ale říct, že by mne to netrápilo. Teda, ne že bych to s ním chtěla napravit, to se teď už ani nedá, to bych nakonec dopadla tak, že bych se o něj starala já, ale mrzí mne, že to bylo tak jak to bylo.

zatracený odesílání!
Irčo, myslím, že máš pravdu ohledně těch rodičů.Každý má vztah ke svým rodičům, i když si myslí, že to na vědomé úrovni má zpracované...Hele třeba já - mě udělali naši dost zmatek v hlavě a kdykoliv budu v partnerským vztahu...nakonec tam stejný zmatek vytvořím.Pro mně je prostě normální takový chaotický prostředí a i když vím, že to není štěstí, je to " normální" a časem se k tomu dopracuju, i kdybych měla chlapa nejzlatějšího na světě...

Ale ja opravdu nemam zadne trauma z detstvi. Ja jsem si vyrustala po svem, jako samorost, Necitim, ze mam potrebu neco z detstvi resit. Ja to mam vyresene. Jedna moje kamaradka psycholozka rika, ze v zivote potkavame ruzne lidi, a kdyz uz nam nemaji co dat, tak jdeme dal. A tohle je muj pripad, ta rodina mi nema co dat a ja nemam co dat jim a tak jdu dal.

Tomu nerozumím. Jak bys brala, kdyby tohle řekly Tvoje děti o Tobě?? Přeci člověk 9 měsíců nosí to svoje dítě pod srdcem a jak vůbec dlouho trvá, než ho vypiplá, než začne být vůbec samostatné. To určitě vidíš jako matka Ty vůči svým dětem a já jako "dítě" to zase vidím a kvituju vůči mojí mámě. Otec, ten vždy si chtěl akorát užít tu zábavu, ale starost nechával na mámě a svojí mámě, mé babičce. Kolikrát jsou ty děti nemocné, že s nimi rodiče ponocují, kolikrát člověk nespí celou noc, protože třeba dítěti rostou zoubky. Takže tím jako chceš říct, že Ti jako dali vše co Ti dát mohli a teď jako Ty jdeš dál, ať třeba skapou? Nechápu, jak jsi to myslela.

Dovysvětlení: teda úplně se mi udělalo blbě z představy, že moje děti by třeba jednou mohli říct, že jsem pro ně cizí člověk. Třeba: "Ta hysterka jedna." Nebo něco podobného, uff. Snad ocení, že jsem dělala, co jsem uměla. Co myslíš Ty, Evi?

zas to nešlo poslat!
Irčo. já si taky myslívala,
že mi máma nechybí...Ale chybí...Máma - ne to, jak jsme se hádaly, jak mě mlátila, tvrdila, že jsem div to nejhorší na světě - ale mateřská láska jako taková...

Ani jsem se Tě tím, Nikol, nechtěla nějak dotknout, spíš jsem si to představila viz výše.

Když se k Tobě takhle chovala, tak je jasné, že ona Ti nechybí, ale jasně, mateřská láska určitě. Tu prostě ničím nenahradíš. Tak ale zase to, cos sama nedostala, dáváš svým dětem a to je super. Ale chápeš to, že si Tě pořídila, jiné dítě nemá a takto se k Tobě chová? Jenže každá akce vyvolává reakci a přichází o cenné chvíle s Tebou a se svými vnoučaty. Takže se vlastně potrestala sama. Na každého jednou dojde.

ale má jiné dítě - přece mýho bráchu...
Navíc s tím dáváním toho, cos nedostala, to jde dost těžko - těžko můžeš dávat něco, cos nedostala, takže já jsem lásku dostávala než se brácha narodil a lásku od táty ... ale na tom taky krachujou ty moje vztahy - když se mi cokoliv děje, jdu se k partnerovi ( tátovi) schovat. Jenže si k tomu vybírám málo dospělé partnery.

a ... Irčo - já nepočítám s tím,že mi jednou děti budou za něco vděčný - nevím, bu´d toho pro ně zas tolik nedělám, nebo mě už puberta starší holky z toho vyléčila...

Chápu, takže brácha je maminčin mazánek. Je ženatý?? Většinou to ale bývá tak, že kluci jsou hodně odtahováni tou manželkou pryč, takže pokud je, tak si myslím, že za mámou tak moc často chodit nebude. Ty ses o bratrovi totiž nezmiňovala. Stýkáte se vůbec? Chtěla bych, aby se moje děti měly rády, ale dá se toho vůbec dosáhnout, pokud jeden je kluk a druhá holka??

No, já nemyslím, že Ti mají být vděční, ale že Tě mají mít rády, to je rozdíl.