Diskuse - Deprese na mateřské

Jájo, já si myslím něco podobného. Naštěstí si nejstarší syn nestačil na jedináčkovství zvyknout, od jeho 8 měsíců jsem začala s vysokou a chodila tam 4x týdně - jenže jsem chtěla být 100% studentka i matka a manželka a stálo mě to moc sil. Tak jsem všude ubrala. Jen se bojím, aby mi jednou neunikly někde nějaké náznaky, které by mohly signalizovat, že něco u dětí není v pořádku. Jinak tím, že syn s dcerkou jsou o tři roky, tak si teď moc hezky spolu vyhrají, ale přece jen se občas musíš zapojit. Ale je fakt, že my jsme si s bráškama taky hráli hlavně sami a naši si nás moc nevšímali.

Ahoj mamky! Dnes máme svátek, tak si ho užijme, hodně žen děti mít nemůže a závidí nám naše radosti i starosti. A dost možná i ty naše depky. Chci se s váma podělit o veršík, který mi dcerka napsala do přáníčka a který mi vehnal slzy do očí:
KDYŽ SE NĚCO NEPOVEDE,
I KDYŽ ZLOBÍM MALINKO,
MÁŠ MĚ RÁDA A JÁ TEBE,
MOJE ZLATÁ MAMINKO.

ahoj mamči na MD,
jsem strašně ráda,že nejsem sama ,který rupaji nervy. já jsem na MD od r.2000 a když se mi narodilo druhé děcko,a bylo mu asi 2.5 r, tak sem prostě psych.skolabovala,měla jsem šílené depky,nic mě nebavilo,vše mi připadalo naprosto zbytečné. nejradši bych se zahrabala metr pod zem a už nevylezla.hlavou se mi začli honit neskutečný nesmysly,že se to nedalo vydržet. s podporou mého skvělého muže,sem navštívila psycholožku. chodila sem k ní rok,moc mi pomohla,nasměrovala mě tim správným směrem a na život se už dívám z té lepší stránky. je fakt že občas mě chytne nějaká ta depka ale už se s ní umím poprat. nejlépe je mi venku na zahradě a mezi svými dětmi. měla sem tak strašné stavy že sem se bála že jim ublížim,ale dnes jsou mojí oporou.a díky tomu všemu co jsem prožila a hlavně díky psycholožce,sme si pořídily třetího caparta. je to andílek a dělá nám jen samou radost.proto vám mamči upřímně radím,nebojte se ,nestydte se a pokud máte problém,určitě vyhledejte pomoc,uvidíte bude vám mnohem líp. a ten kdo říká že nemá ,,nervy v kýblu,, tak ten jich má nejvíc.zdělená starost ,poloviční starost.takže vám držím pěstičky a udělejte ten krok do neznáma-k psycholožce,a budte na sebe hrdé,protože každý tohle nedokáže,není se fakt za co stydět.chcete být přece štastné,ne??!!

Ahoj Miško, a to Ti pomohly jen ty rady té psycholožky? Mě může každý radit co chce, můžu mít vše vyčtený z knížek, říkat si jak se mám dobře a že největší štěstí je mít zdravé dítě a zdravou rodinu- co víc si vlastně přát, ale ten domácí stereotip a to, že mě to doma nebaví, mě pak dožene k tomu,že sem na dítě ošklivá. Pak si to vždy vyčítám, ale nic naplat druhý den se vše opakuje.

to víš ze začátku to bylo těžký,napsala mi antidep. / apo-sertral/ který mi fakt pomohly od úzkostných stavů. ale musela sem změnit život.styl, chodit víc mezi lidi,udělat si čas na sebe aspon obden 2h bez dětí. zajít s kámoškama na kafčo,...prostě vypnout. bylo to dost náročný,prot.sem to neuměla,cítila sem potřebu být furt s dětma. ale jak to jednou zkusíš,pak zjistíš že je to fajn. dneska když někam jdu a mám holky nechat doma,tak s klidem odjedu a úplně vypnu,řeknu si,at si dělaj co chtěj,stejně mi to je k ničemu když nejsem doma,vždyt maji taky tátu at se stará. takže,ono je hezký mít vše vyčtený, rady ze všech stran,...ale to nejdůležitější,musíš udělat sama.změnit stereotyp,ten dokáže udělat opravdu s psychikou hodně. psycholožka tě dokáže akorát teoreticky nasměrovat,ale praktika je už na nás samotných.

Ahojky. Všechno. co píšeš je naprostá pravda. Podpora rodiny je moc důležitá, když ti vyjdou vstříc babičky a taťka a aspoň jednou týdně ti v hlídání "přechytnou". Já jsem ty psychické problémy zvládla bez psycholožky a bez léků- jen s homeopatiky. Jak už jsem jednou psala: chtěla jsem léky, ale doktor mi řekl, že nejdřív musím přestat kojit. Kojím dodnes (dcerce je teď 15 měs.) a pomohla mi práce. Začala jsem podnikat - ne pro peníze (zatím jsem ještě v minusu), ale proto abych vypadla z domu. Jsem pryč 2 odpoledne za týden. Dobíjí mi to baterky, těším se pak domů na děti, mám si o čem povídat s mužem, nevyjdu úplně z praxe. Ale každá jsme jiná, někomu stačí poklábosit u kafe, jiná potřebuje nějaký sport (což je taky prima), ani práce na zahrádce není k zahození. Ale musíš být na sebe tvrdá a neslevit, říct si: dnes udělám to a to, půjdu tam a tam. Ani teď ale nejsem za vodou. Někdy cítím, že to na mě zase "leze". Většinou, když jsem o víkendu sama doma s prckem. Tak si rozbalím čokoládu a jdeme ven. Vždycky potkám někoho, s kým si popovídám (výhoda malého města). A když prší, vetřu se k někomu na návštěvu, třebas jen na půl hoďky. My jsme si pořídili i psa, to tě nutí chodit s ním ven. Zatím se mějte

čao.... u mě velkou roli taky hraje počasí,když je hezky tak sem v poho ale jak je několikátý den deštivo,šedivo apod. tak má nálada je na bodu mrazu. ,,baterky chodím dobíjet do solárka,, je to fakt supr věc. opálíš se,nabiješ energii a ještě po tom mám hezčí plet. dotoho občas cvičím,ale jen tak lehce abych se protáhla. změnila sem i styl jídla. jím každý dvě hodiny a menší porce,takže i k mé spokojenosti šlo pár kg dolu.víc si tak věřím a cítim se líp i na duši.

Ahoj holky,

jsem rada, ze jsem si precetla Vase prispevky. Jsem uplne na dne. Za chvili budu uz dva roky na materske a poslednich 5 mesicu je to strasne. Mam strasne stavy uzkosti, strachu a paniky. Cely den se mi honi hlavou vsechny mozne nemoci, ktere mam ja nebo muj syn. Stale chodim po doktorech a stale objevuji nejake dalsi nove priznaky. Jen brecim a trapim se. Je to diky tomu, ze jsem sama doma nebo neco jineho? Co s tim? Ubiji me to a nechci byt takova.

Ahoj Ájo, je stará známá věc, že problémy s psychikou se projeví na těle a naopak- nemoc těla se promítne do psychiky člověka. Pokud se ale budeš zaměřovat na tělo víc, než je dobré a hledat příznaky nemocí i tam ,kde nejsou, můžeš si nemoc opravdu přivolat. Takzvané psychosomatické nemoci. Spíš si ujasni, co bylo na začátku Tvých obav a jestli nejsou obavy přehnané. Taky si myslím, že není nejlepší, jestli je synek zdravý a ty jej honíš po doktorech a děláš z něj maroda. Může se stát, že se začne lékařů bát, nebo z něj bude ufňukánek, anebo začne tvojí péče zneužívat a upoutávat pozornost vymyšlenými bolístkami. Nemoci děsí dnes asi každého, zvlášť ty neléčitelné a ty proti kterým není prevence ani očkování. Jenže na to nesmíš myslet, jinak bys ses musela bát jíst, pít, dýchat i vytáhnout paty z domu. Možná jen podvědomě chceš, aby tě někdo litoval, všímal si tě a foukal ti bolístko. Přestaň běhat po doktorech a platit poplatky a raděj si za ty prachy něco hezkého kup nebo udělej radost malému. A promiň, jestli něco vyznělo moc drsně. Dej vědět. čau

Moc diky, to je presne co potrebuji. Potrebuji aby me nekdo trochu pomohl srovnat. Vim, ze to co delam neni normalni a nicim hlavne maleho. Asi je to tim, ze jsem cely den uplne sama a navic v cizine, takze kamaradky skoro zadne a zname deticky take ne.

Ájo, a kde v cizině jsi? A jak dlouho? To máš fakt o dost těžší. Ale určitě si i tam najdeš časem známé a malý kamarády. Malý děti se dorozumí a pohrají vždy a všude. A mamky najdou společné téma k povídání taky všude na světě. Aspoň máš motivaci - učit se cizí jazyk a konverzaci (pokud nejsi študovaná nebo talent na jazyky) - místo zkoumání vlastního těla nebo sledování prcka. A když už běháš po doktorech, neboj se říct si o antidepresiva (není to ostuda ani u nás ani v zahraničí). Jen si myslím, že není rozumné je brát pravidelně, spíš jen v krizi a snažit se to překonat co nečastějc bez nich.Tak hodně zdravíčka a drž se!

Ahoj Jájo, tak jak se máš? Jak s manželem pokračujete, a jak jsi na tom psychicky?

Ahoj všichni co tady jste!Já mám taky podobné problémy a hlavně neumím s tím bojovat.Asi to mám i horším tím,že mám problémy se štítnou žlázou a to mě taky asi docela dost vyčerpává psychicky.Jsem už dva roky na mateřské a mám pocit,že každou chvíli tady prasknu jako vzduchová bublina.Jsem celé dny na syna sama,manžel chodí až večer.Babičku máme jen jednu a ta chodí do práce,ale i tak se snaží mi sem-tam pomoct.Ale je fakt,že nemám čas sama pro sebe a tím jak je malý jen se mnou,tak je na mě docela hodně závislý.Je i hodně ubrečený,hyperaktivní a vyžaduje neustálou pozornost,což je fakt k zbláznění.Mám pocity jako na kolotoči,pláč,agresivita,sebelítost,nenávist a pod.Nevím jak z toho ven,myslím si,že by mi hodně pomohlo se zapojit do nějaké brigády a nebo chodit do práce,jenže to tady v mé situaci nejde ani náhodou.Hlídání nehrozí a školky,však víte jak to je!!!Prosím poraďte mi,mám zajít za psycholožkou,nebo doktorkou,homeopatkou??Děkuji moc předem!!Klaudie

Ahoj všichni,
zdravím hlavně tebe Klaudie, zajímalo by mě, jestli ti někdo něco poradil. Jsem v podobné situaci jako ty, brzy bude mít můj syn tři roky, takže mateřská se smrskne na polovinu, do práce se vrátit nemůžu, protože jak je to se školkami sama víš... Jedna babička je na druhém konci republiky a druhá chodí do práce, otec syna který je uveden jako druh, je na misi v zahraničí, což je skvělé, aspoň mi nepřipomíná, že ho stojím moc peněz, protože on platí byt a já mu na něj z mateřské nepřispívám. Než odjel, nechal mě odvést na policejní stanici, kde jsem musela vysvětlovat, že lže a když jsem to psychicky neunesla, vyvalila jsem tam pravdu o tom, jak mi ubližuje, psychicky týrá a nejradši před synem, kdy se nemůžu bránit, ani brečet, ani řvát, aby se prcek nepolekal. A aby mi tady nebylo smutno, nejen, že mě nechal hlídat, poslal mi domů sociálku z péče o dítě, že ho zanedbávám, nechávám samého doma, nevařím a beru prášky po kterých nejsem schopna starat se o dítě. Když mi to paní četla, šla jsem do kolen...Myslím, že se mi nikdo nemůže divit, že jsem se rozhodla navštívit psychiatra. Napsal mi něco, ale nedostavil se ani placebo efekt, tak tam jdu ve čtvrtek znovu. Myslím, že bez antidepresiv to nezvládnu, zkoušela jsem kde co, ale nic nepomáhá. Nejhorší je, že křičím na prcka, je to takový hromosvod a on je přitom tak úžasný, ale hrozně mě to vyčerpává od rána do noci opakovat pořád to samé, být v pozoru...

Ahojky,jsi první kdo tady na mě reagoval!!Asi už všichni chodí do práce,co tady psaly a jejich problémy jsou pryč.Jsem ráda,že na tom nejsem sama tak zle a že i snad je to normální.Chtěla bych jít za rok do práce,ale nemám bohužel kam a pokud manžel nezmění práci,tak ani nebudu moct.Protože kdo by chodil pro syna do školky.Beru homeopatické léky,trochu to pomáhá,ale když je vysadím okamžitě je to horší.Ale budu tam muset zajít znova,pro něco silnějšího.Jsem tak agresivní hlavně na manžela,neumím to ovládat.Chtěla bych tak vypadnout z toho kolotoče.A tebe fakt obdivuji,tak asi tohle už bych vůbec nedala.Nějak jsem si najivně myslela,že syn se bude už lepšit,ale připadá mi někdy i horší,čím je starší.Mám toho plné zuby!!Opakuju mu všechno taky jako blbec dokola a hlavně v klidu,ale když tu samou věc mu vysvětluji již asi po 30cáté a on jí stejně udělá naschval špatně,pak fakt bouchnu a letí lískance a řev.Je taky docela šikovný a spoustu toho umí,ale ta jeho nevyčerpatelná neustálá pozornost mě vytáčí.A on to pozná a svoji chytrost bohužel dokáže použít proti mě.Asi taky vyhledám psychiatra,jinak to nevidím je to velká zátěž a já to nezvládám!!tak mi drž pěsti a ozvi se,jak ty to zvládáš,budu moc ráda!!