Diskuse - Deprese na mateřské

Dobrý večer, všem :-)

Už nevím, co dál. Během dne mám šílené záchvaty neskutečného vzteku, mám chuť všechno rozbíjet, ničit, slovně napadat manžela. Jsem hodně často během dne rozladěná a pokud ne, tak je mi buď smutno nebo se cítím strašně unavená. Pořád jen uklízím, na svého 15-ti měsíčního syny takřka nemám kvůli tomu čas, vždycky se najde něco, co je důležitější uklidit. Když určitou věc dodělám, okamžitě mne přepadne pocit, že je doma všechno nedokonalé, že se musí začít od začátku, že nic nezvládám. Chtěla bych jít ven, ale nedokážu se k tomu dokopat, nechce se mi oblékat ani sebe ani syna. Jsem šťastná, když přijde manžel domu, ale vzápětí mě chytne vztek a vyleji si jej na něm, takže on pak pochopitelně odchází pryč. nebaví mne hrát si se synem, miluji ho, ale když se začne rozčilovat, bojím se, že se neovládnu a nějak mu ublížím. Ztratila jsem všechen zájem o společenské aktivity, občas chodím cvičit, ale nemám z toho žádný pocit radosti, přestože dříve mne to bavilo.Nemám absolutně žádnou chuť na sex a také pocit, že jsem přestala manžela milovat a proto mne nevzrušuje. Naše manželství tím dost trpí .Moje matka bere celý život antidepresiva a společně s alkoholem to z ní udělalo úplnou "trosku" se kterou se nelze ani bavit. Nechci takhle skončit, nechci brát prášky. Co se to proboha děje? Jako první mě napadá všude tolik "oblíbená" deprese ..... nebo jsem jen sebelítostivá kráva, která neví co by na mateřské roupama. Nesnáším ty návaly vzteku, které nelze ovlivnit a člověka dusí knedlíkem v krku, chci zase začít normálně spá. Už nemůžu, musím za psychologem? Kdo mi vrátí radost do života?

Blondi, prosím Ťa kľud, toto prežíva viac žien, na MD. Ja som od 8/06 v práci, po 3 rokoch MD, a tiež som bola na tom asi tak ako ty. Dokonca som si začala vymýšľť rôzne choroby, chodila som po lekároch, až som tiež siahla po andidepresívach. Dala som si sem tam pol tabletky, a pomáhalo to. Ráno som sa budila s tým, že som sa triasla, mala som pocit, že sa zadusím, rozkašľala som sa ... typycké príznaky depky.
Potom som si stále hovorila, nemôžem už teraz v tak mladom veku takto trpieť. Začala som chodiť na jogu, na pilates - cvičenie. A čo sa týka poriadku? To som tiež bola z toho hotová, stále bordel, iba bordel. A teraz? Chodím do práce, nič nestíham, tam je prach? No a čo, počká, neutečie. Je špinavé okno? Zatiahnem žalúzie, aby som to nevidela a ďalej si pijem kávičku a smejeme sa s deťmi. Život je príliš krátky na to, aby si ho trávila s handrou ruke a brala lieky na ukľudnenie. Ak cítiš, že by ti momohlo ísť pracovať, chod! Ak chceš byť s dieťaťom doma, buď, ale buď mu matkou, nie upratovačkou. Dobre sa mi to píše, keď mám niečo podobné za sebou, ale ešte niečo, snaž sa stretať iba s pozitívnymi ľuďmi, tí ti pomôžu a teš sa, keď svieti slnko, to pomáha. Napíš, ako sa máš. Pa...pa

Ahoj Lulu. Moc děkuji za reakci. Snažím se přesně takhle uvažovat jako ty - bordel v bytě, šťastné dítě - jenže ta nutkavá potřeba uklízet je mnohem silnější :-((((( nic nepomáhá, ani zastavit se, přemýšlet, analyzovat problém. Spíš naopak, jakmile se zastavím, je pak těžké se donutit něco dělat. Malý pak kolem mne běhá, hraje si a já jsem netečná ke všemu a nejraději bych se vůbec nehýbala, jen na něj koukám. Ale pořád je to lepší než ty náhlé ataky vzteku. Přijde to nenadále, může to trvat chvilku, ale taky třeba dvě, tři hodiny. kde se ta agresivita bere? Proč všechny kolem sebe v tu chvíli tak strašně nenávidím? Končí to většinou pláčem nebo naprostou apatií. Samozřejmě dříve se to neopakovalo tak často, teď prakticky denně. Může to souviset s tím, že jsem přestala kouříi před 2 měsíci? Nebo s novou antikoncepcí? Hormonální změny prý mohou takovéto stavy navodit. Fakt už nevím, jediné, čím jsem si jistá je, že rozhodně nemám žádné sebevražedné sklony a řešit tento problém s psychologem beru jako krajní možnost. Nebo si myslíš, že bych měla za nějakým zajít? ..... moc ve mě důvěru nevzbuzují :-(

Ještě jsem chtěla dodat, že je moc fajn číst takhle pohodovou odpověď, skutečně :-) Snad se jednou mým vlastním příspěvkům v budoucnosti stejně pohodově zasměju :-)

Blondi, je super, že si napísala, možno aj toto ti trošku bude pomáhať, keď sa odreaguješ a zistíš, že nie si sama s takým problémom. A tá antikoncepcia, to určite mohla vyvolať. Mne keď nasadili triquillar, to isté, plač, bezmocnosť, depky..... ale fak, to mi vtedy naštartovalo moje problémy. A vysadila som to a teraz sa bojím, si čosi nasadiť, aby sa to neopakovalo. Zatiaľ pa pa, musím ísť žehliť....alebo, žeby som sa na to vykašľala? ha ha Neboj, to všetko prejde a ty budeš zasa v pohode.

:-) jako první krok zkusím změnit antikoncepci, uvidím, jestli to zabere. Moc děkuju za odpověď :-)))))

Milá Blondie (a ostatní),
ani nevíš, jak Ti rozumím. Znám moc dobře pocity, jaké popisuješ. Něco podobného jsem prožívala při mateřské u prvního syna, který byl strašně šikovný, ale až hyperaktivní, já měla pocit, že celý den nedělám nic jiného, než že pořád dokola peru, vařím (jídlo, které stejně nechtěl jíst) , neustále a dokola po něm uklízím (pribiňák napatlaný na televizní obrazovce, vyházené věci ze skříní...atd.). Manželovi jsem už kolem 17 hodin zoufale visela na telefonu, že už nemůžu dál a ať už příjde domů. Řešila jsem to i občasným panákem (na nervy) - naštěstí jsem to včas zarazila:o)
S jakou lehkostí u srdce však na tyto roky vzpomínám dnes, s odstupem. TEHDY moje pracovní "směna" končila uložením syna do postýlky ve 20:00, a měla jsem čas na sebe.... Dnes máme už děti 2, druhému synovi je 20 měsíců. Kromě péče o kluky mě po uložení do postýlek čeká každodenní práce - jsem na volné noze - dělám odborné překlady a za poslední 2 roky se mi zvedl objem práce natolik, že opravdu trávím u počítače každý večer 5-6 hodin, což znamená, že spát nejdu před 1,00 - 2,00 ráno. Přiznám se, že jsem opravdu hrozně UNAVENÁ. Neznám nic jiného, než práci, práci a zase práci. Nejhorší je, že už si to jinak neumím přestavit. Ono mně to baví. Ale jediné, čeho lituju, že mi ta práce a vyčerpání brání prožívat si plně právě tu mateřskou. Jasně, čtu pohádky, chodím na písek, vařím obědy (žehlí manžel, to by se fakt nedalo stíhat..:o( -
Ale hlavou - hlavou jsem jinde:o(((Je to neustálý stres, stíhání temínů, telefonáty..těžko se to popisuje.(a možná i chápe..já vím). Začínám ztrácet kamarádky, na které nemám čas (opravdu nemám), jak dlouho to ještě vydrží manžel, taky netuším...často uz něj dělám chůvu, kuchařku apod... Kolikrát si říkám, jak by bylo krásné mít na starosti "jen ty děti" a užívat si to všechno v klidu. Já vím, je to něco za něco...nebuď smutná a ani si nemysli, že jsi jediná, kdo se takhle cítí. Na moje hysterické záchvaty už si doma všichni zvykli a už mně nikdo nebere ani vážně. Snaž se užívat si mateřskou i s tím negativním, co přináší...ber si z toho to lepší; že jste zdraví, že se navzájem máte...držím palce.
ahoj Klára

Ahojky Klárko! Děkuju za příspěvek :-) Jem ráda, že je někdo podobně (ne)normální, z knížek o "šťastných" rodičích se mi už v poslední době chtělo zvracet, protože realita je poněkud od věci :-) Po vzoru Lulu jsem se teď vykašlala na spoustu věcí. Nemůžu sice říci, že je mi v zabordeleném bytě líp, ale cítím se o malinko svobodnější :-)

Ahoj Blondie,
začla jsi svůj příspěvek stejným výkřikem, jaký v poslední době používám dost často. Něco jako "kdo mi pomůže?" A to jsem na tom zřejmě líp něž ty: mám sice dvouletá dvojčata, ale manžel hlídá často a rád, babička s dědou si je min. jednou za měsíc vezmou s sebou domů na víkend, uklízím málo, chodím jednou týdně zpívat i učit angličtinu (pův. profese). Holky miluju strašně moc, věnuju se jim, chodím s nima ven. A přes všechna pozitiva návaly strašného, děsivého, neovladatelného vzteku, kdy chci ubližovat sobě, dětem i manželovi. Nejvíc naštěstí obouchávám jen sebe. Děti jsou zatím více méně zděšené jen z těch výbuchů. A to jen proto, že jsou dvě, že jsou živé, všetečné a neposlušné? Je tohle normální, ptám se už dlouho? Že by ta antikoncepce, kterou beru od listopadu? A víš ty co, já jdu dneska večer k psycholožce a myslím si, že zkusit bys to měla i ty, protože za to maximálně dáš nějakou pětistovku. A co když ti pomůže? Stojí to za pokus, a proto tam jdu, protože nikdo z blízkých mi v těch hrozných stavech nepomůže. Cítíš to taky tak? Držím ti palce a ty mi je drž taky, prosím! Káťa

Ahoj Blondi, som rada, že môj zámer, trošku málilinko mi vyšiel. Som šťastná, keď sa cítiš len o málo lepšie. Ja, keď bol syn novorodenec som bola na tom tak, /nikto mi nepomáhal, manžel bol a je veľmi pracovne vyťažený / že raz , keď malý plakal viac ako 3 hod. a nevedela som, čo mu je, som zavolala mame, že ak okamžite nepríde - bývame v jednom mestečku, skáčem z balkóna. Samozrejme som to trochu prehnala, ale už som fakt nevládala. Ona doletela, inak by ju to ani nenapadlo, snažila sa ma ukludňovať, možno to trochu pomohlo, ale tiež som mala výkriky zúrivosti, nehovorím, že teraz nemávam, ale už si tak nepripúšťam. A keď je niekde prach? Ja sa tu tiež zle cítim, ale je mi prednejší kľud a pohoda, uvidíš, že aj manžel to ocení a tvoje dieťatko tiež. Ahoj a krásne slnečné dni /nie len na oblohe/, ale aj v srdci.

Ahoj Blondie, psycholožka mi pomohla zjistit, že to, jak reaguju, opravdu není jen tak. Je potřeba s tím něco dělat. Znovu jsem četla tvůj první příspěvěk a mám pocit, narozdíl od Lulu, že tvůj problém není jen v uklízení. To je jen jeden z projevů toho, že něco není v pořádku. Nejde o prášky, jde o to, aby tě někdo nezaujatý vyslechl. Zlom vaz!

Ahojky :-) LULU: když to spočítám, je to přesně 441 dní s dítětem, to znamená, že jsem bez něj nebyla ještě ani jeden jediný den, při hlídání manželem jsou to občas ( cca 1x do týdne ) 2 hodinky volna. Je to "schíza", na to člověk ani nepotřebuje psychologa, aby k tomuto závěru došel. Dle tvého návodu se čím dál tím víc lepším, sice jsem se dneska vrhla na jarní úklid, ale nelekej se, ten je normálně plánovaný, jinak spoustu věcí přesouvám na manžela a to třeba tak, že vyndané prádlo z pračky nechám stát v koši a ono už mu pak dojde, co s tím :-)
KATA: Trochu jsem si promluvila s manželem, řekla jsem mu o svých pocitech, nehledě na to, že naše manželství prochází již delší dobu krizí, se manžel zachoval vcelku vstřícně a chápavě. Přesto, že již ty záchvaty vzteku nejsou tak akutní, je to pořád takové "divné" období. Pocit, že se musím pořád honit a nic nestíhám a nic není udělané pořádně je neustále hodně intenzivní, spíše bych svou neurózu překvalifikovala na obsesní jednání - ale nechci se psychologům a psychiatrům plést do řemesla. Pokud tento stav bude trvat déle než je zdrávo, určitě si někoho na povídání a případné léčení najdu, teď se mi do toho nejenže nechce, ale ani na to není čas :-( Snad se to do budoucna zlepší :-)
KLÁRKA: Když si čtu tvůj příspěvek, neustále obdivuji, co všechno jsi schopná za den stihnout :-) Každý by to chvilku určitě zvládal, ale já bych se za týden zhroutila :-( Moc držím palce a posílám hodně síly a energie do dalších dní :-)

Ahoj Blondi,
je moc dobre,ze jsi se rozhodla podelit o sve trapeni a najit reseni.To co prozivas je klasicka poporodni deprese,vyvolana hormonalni zmenou.Stejne jako jina vazna forma deprese(ta poporodni je jedna z nejvaznejsich) se projevuje presne tak jak popisujes,zachvaty vzteku,litosti,marnosti,zoufalstvi,neschopnosti a pokud by jsi s tim nic nedelala,mohla by se rozvinout az v takove zavazneporuchy,ze by jsi mohla uvazovat i o tom nejhorsim.Tim te nechci vystrasit,NAOPAK,je tu nesmirne jednoduche reseni-vhodna ANTIDEPRESIVA(ovsem bez kombinace s alkoholem).Pises o sve mamince a mas z takovych leku strach.Antidepresiva,pokud je beres soucasne s alkoholem neucinkuji a trosku z ni udelal prave alkohol,ne prasky.Ped 5 lety jsem se nachazela v podobne situaci jako ty,byla jsem na tom az tak spatne,ze jsem nevychazela z domu,kdyz ano,tak na me sly mdloby kdekoliv kde bylo vice lidi pohromade,zachvaty breku se stridaly s nevysvetlitelnym agresivnim chovanim vuci memu partnerovi(diky antidepresivum dnes uz memu manzelovi) a nechapala jsem, co se to se mnou stalo,tenkrat jsem si myslela,ze jsem asi blazen.Sla jsem tedy na psychiatrii a vse jim tam vylozila. Predepsali mi antidepresiva(nemusi ti zabirat vsechny druhy,chce to vyzkouset,me zabral Seroxat) a po 14 dnech, ktere jsem skoro prospala a uz myslela,ze takove prasky brat nemuzu,si na ne telo zvyklo a s jejich ucinkem(zvysuji ti vyplavovani serotoninu, hormonu "stesti" do organismu)odesli absolutne vsechny poruchy a problemy.Po 2 letech jsem je postupne prestala brat a jsem stale "normalni" spokojeny,stastny clovek.Netrp zbytecne,to co te trapi je chemicka nerovnovaha v mozku,kam musis umele chybejici latku doplnit,nejsou to zadne drogy,dodavas do tela latku,kterou si ma telo spravne vytvaret samo,ale diky urcitym okolnostem ji produkuje malo a ty se proto citis,tak jak se citis.Tak supej k doktorovi a dej mi vedet,jak se citis,drzim palce Marky

jen jeste takovy maly dodatek k memu prispevku.Je velky rozdil mezi psychickym vycerpanim z nekonecneho kolotoce kolem deti,stereotipu,vecneho uklizeni apod .a zavaznou psychickou poruchou,zpusobenou chemickou nerovnovahou v mozku,kdy mas sebevrazedne sklony,sklony ublizovat svym nejblizsim,neovladatelny vztek,nevysvetlitelna litostivost apod.Ve druhem pripade co nejdrive vyhledej pomoc psychiatra,protoze antidepresiva spolecne,s nejakou dodatkovou lecbou,je to jedine,co vam muze pomoci a cim driv tim lip.Vsem preju brzke uzdraveni,Marky

Ahoj, nejsi sebelítostivá kráva, jak píšeš ve svém příspěvku. Pročítala jsem všechny ty příspěvky. Mám s Tebou hodně společného. Vidina vygruntovaného bytu, navařeno, vypráno, čisté děti atd. Když se nám narodil první chlapec, poměrně jsem zvládala. Měli jsme také byt 1+1. Manžel má dvě zaměstnání, takže byl stále mimo. Zvládala jsem. Když bylo chlapci 10 měsíců, otěhotněla jsem znovu.Byl to šok. Našli jsme nové bydlení- domek se sedmi obytnými místnostmi a dvěma koupelnami a malou zahrádkou. Než jsem vše dala do pořádku, měla jsem těsně před porodem. Doma mimino, dvoje plínky , dítě, které 2 týdny samo chodilo, dům jako hrom, nákupy......a hlavně 2 roky jsem spala 4 hodiny denně. Byla jsme na dně. Vydeptaná, zničená, agresívní...Manžel mě i urážel co se týče sexu, neměla jsem na to......Čekala jsem kdy pochopí a pomůže a marně. Zcela reálně jsem uvažovala i o rozvodu.Celou situaci výrazně zkomplikovala i tchýně.Prostě chodila jsem jako Etna těsně před výbuchem.Jednou jsem kvůli blbosti natloukla staršímu synkovi. Hned jsem se probrala a litovala.V jeho očích byla hrůza a strach. Neřešila jsem problém přes psychiatra, ale utíkala jsem na kineziologii.Udělala jsem dobře. Moc a moc mi to pomohlo. Co se týče mého manžela , vyhledali jsme psychoterapeuta a probrali s ním náše problémy. Vše se urovnalo. Druhým rokem chodím do práce a dojíždím. Jeden chlapec chodí do první třídy a druhý půjde po prázdninách. Nemám čas sledovat, jestli mám hrnečky otočené doleva či do prava. Prach utírám jednou týdně.Uklizeno mám. To, že člověk vypadne z domu , pomůže.
Na mateřskou nevzpomínám právě s nadšením a jsem ráda , že to nejhorší mám za sebou. Neměla jsem podporu ani pomoc manžela ani babiček( a babiček dosud nemám). Věřím, že i Ty se z té kaše dostaneš. Ale je třeba požádat o pomoc. Neotálej s tím dlouho a držím palce.