Diskuse - rakovina slinivky břišní

johanko a Olgo..:děkuji za podporu,ale věřte,že sil mám už hodně málo a stále je sbírám,protože musím..ale až nebudu muset,tak nevím co to se mnou udělá.Starost o tatínka je jen na mě,ale snažíme se oba..což je moc duležité.Stále si říkam,kdy přijde zhoršeni stavu,jak to zvládnu až budou velké bolesti..atd....nevím jak na tom ted tati bude po té operaci,protože vypadá hrozně...zatím vše bylo celkem v pohodě..co tady čtu..to si neumím ani představit..i když vím,že to přijde.Na to vlastně myslím už skoro 2 roky..a už jsem vyčerpaná,ale musíme byt silné..pro ně.

Reny myslím na vás na oba,přeji a posílám vám i tatínkovi hodně síly.
U nás to bylo nedávno půl roku.......
Držím vám všem pěsti a buďte stateční.

Reny myslím na vás na oba,přeji a posílám vám i tatínkovi hodně síly.
U nás to bylo nedávno půl roku.......
Držím vám všem pěsti a buďte stateční.

Ahojte lidičky.Moje maminka měla problémy/dokroři mysleli ,že se střevy,pak že žlučníkem)Nakonec na CT zjistili ,že jde o rakovinu slinivky břišní. Prognoza_ do léta. Do půl roku. Mýlili se. Zemřela za 2 m ěsíce.Není chut k jídlu. Museli jsme ji téměř nutit něco sníst. Zhubla o 26kg.Je to strašný fofr. Měla během pár týdnů mwtastázy v játrech a plicích.Fakt hnus.Prý s touto chorobou není vůbec žádná šance

Ahoj lidi, fakt jste moc silny... Moc bych chtela poradit, jak byt oporou, aniz by clovek unicil sam sebe. Jak jsem uz psala, tchan ma odoperovany nador na plicich, ale ted je silne podezreni na metastaze, uz to cele trva rok, snazila jsem se byt hodne oporou manzelovi, na zacatku jsem proste pred den brecela a pak vecer se tvarila co nejnormalneji, to same vuci tchanovi, i v nemocnici atd. Jenomze zit tolik mesicu v neustalem napeti (nejdriv mu taky davali tak dva roky bez moznosti operovat, pak jsme nasli doktory, kteri k operaci svolili, u rakoviny plic je to jedina nadeje, vypadalo to nadejne, ale ted zas to podezreni na metastaze) je fakt tezky a jak se snazim byt psychicky silna, tak mne to nejak podlamuje telesnou imunitu, porad mam nejake byt ne prilis zavazne zdravotni potize, proste telo se z toho stresu asi nejak bouri. Ja vim, je to tchan, vsichni prave chapou, ze hlavni problem je to pro manzela, ale pro me je to taky moc tezke (a bydlime v jednom dome). Jak ucinne odbouravat stres? Mate na to nejaky tip?
Dik vsem a moc sily pro vas i vase blizke

Reny, hodně síly a držte se!!!

Stano. Vím, jak je složité žít v ovzduší tak stresujícím, kde se očekává, že budeš oporou nejen rodičům svého muže, ale především jemu. Že sama trpíš tou depresívní atmosférou jde jaksi mimo. Soužití je opravdu touto nemocí silně narušeno a všechno jde jinak než obvykle. Máš pocit, že jakákoli obyčejná lidská radost je v této situaci nejen nevhodná, ale ani ji nemůžeš najít. Já sama jsem se po čase musela pojistit pilulkami proti depresím - na radu ošetřující lékařky mého muže, která si je velmi vědoma, jak situace v takových případech v rodině probíhá. I má lékařka mi poradila, ať beru potravinové doplňky, které imunitu organismu pomohou posílit, protože stresové situace mohou způsobit v těle pěknou paseku. Zkus to. Pokud lékaři vysvětlíš situaci, určitě poradí. Mám s tím ty nejlepší zkušenosti. Od tebe se totiž očekává, že budeš fungovat bez problémů - a pokud síly docházejí, proč nesáhnout po berličce, která snad na čas pomůže situaci řešit. I já sama musím fungovat, vozit svého muže všude autem, zařizovat vše potřebné, vést domáctnost, komunikovat s úřady i za něj .....A kdo jiný to má udělat? Takže hodně sil - a když docházejí, musíme si pomoci jinak. Oni si to ti naši drazí zaslouží, abychom jim v té těžké době pomohli.

dobry den,vim jak je tezke se divat jak vem milovany clovek mizi prewd ocima,trpi bolestmi a vy nemuzete nic delat....to je nejhorsi pocit na svete,sami byste darovali kazdy organ,kdyby to pomohlo,doktor rekl ze je pozde a pak mi maminka umrela po ctyrech mesicich trapeni,zustala sem sama v osmnacti a mladsi sestrou u babicky.....prala bych vam vetsi stesti

Dobrý den, potřebovala bych od vás prosím poradit, moc to pro mne znamená... Včera jsem se dozvěděla, že jeden človíček, který pro mne moc znamená (byl 3x operovaný , odebrali mu žlučník a kus tlustého střeva), má neoperovatelný nádor na slinivce a tlustém střevu, nedávají mu šanci na vyléčení, prý maximálně 3 roky by tu mohl ještě být. Nevím přesný jeho nynější zdravotní stav, přede mnou to tajil do včerejšího večera(o jeho předešlých operacích jsem věděla samozřejmě), kdy mi napsal, že se mnou nemůže být, nechce mi ublížit. Ale já i přes tohle všechno s ním chci být, chci mu být nablízku, dávat mu sílu, být oporou. Nevím, zda mám bojovat a být s ním, nebo akceptovat, že mne nechce vidět, protože jak sám píše, chtěl by toho moc zažít, ale nechce ublíži, protože ví, že dlouho tu nebude. Asi si říkáte, že jsem hloupá, ale moje slzy jsou k neudržení, nevím co dělat. Prosím poraďte, mám ho přesvědčit, že tři roky s ním budu bojovat, zažít ještě pár pěkných dnů a nebo akceptovat, že nebude chtít mne už vidět..!!! Toto je moje nejhorší rozhodování v mém životě a věřte mi, zažila jsem toho už dost, děkuji za vaše odpovědi.

Budte s nim on Vas potrebuje.

Stáňo a Johanko- buďte na sebe opatrné /jenže jak?/ Už jsem to sem psala- odnesla jsem tohle strašné a stresové období srdeční vadou.
Johanko- je dobře, že jste Váš vztah legalizovali. Určitě se vám oběma ulevilo.... /mě taky/. Jsou trápení, před kterýma neutečete, ale na druhou stranu se ledasčemu dá vyhnout.
Květko....pročtěte si tuhle rubriku. Chápu Vaše rozpoložení. Ale ten člověk má možná závažný důvod, proč se takto rozhodl. Snad nechce komplikovat život Vám, sobě dny, které mu zbývají a možná /nejspíš/ nechce ublížit jiným lidem. Možná nechce z takového chlapského hlediska, aby jste ho viděla odcházet, ale zůstal Vám ve vzpomínkách úplně jinak. Nechci Vás strašit, ale nejspíš to nebudou tři roky, ale spíš měsíce. A věřte, že to není procházka růžovým sadem... Uzavřete s ním dohodu, že budete respektovat jeho přání, ale pokud své rozhodnutí změní, budete nablízku......

Děkuji za Váš názor, myslím, že chlapi mají svoji mužskou hrdost, ale mají i city a těch se bojí nejvíce, možná nechce, abych ho viděla v nejhorších bolestech, v jeho trápení, ale vážně musí pochopit, že jsem člověk se srdcem na dlani a pár let či měsíců jak píšete, bych mu mohla hodně dát. Dohodu s ním uzavřu, pokud se odváží mne uvidět a říct mi to do očí jeho rozhodnutí... Víte, říkám si, třeba se stane zázrak...

Budu s ním, vím, že mne potřebuje, jen mi musí dovolit....

Květko, tvoje rozhodování je správné a velice lidské. Budeš muset překousnout hodně. Člověk ve stavu takového onemocnění chátrá nejen fyzicky ale i psychicky a střídájí se u něj nálady od euforie až po agresi. Vzhledem k tomu, že bude chátrat i fyzicky, budou ho provázet stavy depresea protože je to mužský, ješitnost v tom udělá taky dost. Takže se připrav na vše, především na to, že to nebude procházka růžovým sadem a že když už se jednou rozhodneš, není cesta zpátky. Pak už musíš vydržet všechno až do konce, protože zaváhání ve finále je horší pro celkovou situaci, než do toho vůbec nejít. Přeji ti hodně sil ve tvém úsilí i v další době spolužití. Nikdy nevíš, jestli to bude trvat tři roky, takže se obrň proti všemu a moc ti držím palce.

Johanko, jsi moc hodna, ze mi pises radu i pri Tve vysoke vytizenosti. Myslim, ze mas pravdu, clovek se musi zacit vcas chranit, alespon trosku, jak se da. Zatim jsem si v lekarne poridila bylinkovy Persen na zklidneni nervu a lepsi spani. Chystam se za jednou lekarkou, kterou mi doporucila jedna kamaradka, mela by to byt odbornice na bylinky a homeopatika. Bylinkam davam ze zasady prednost pred klasickymi leky, pripadaji mi jemnejsi, i k memu uz tak neklidnemu zaludku. Jake potravinove doplnky beres?
Jestli to dobre chapu, tak chodis do prace, staras se o domacnost a o manzela? Jak to muzes vse zvladnout? Jsi urcite moc silna! Ale jestli zvladas chodit do prace, tak Ti to snad aspon pomaha trochu provetrat mozek. Ja jeste studuju, mela jsem i praci na maly uvazek, ale musela jsem kvuli tchanovi odmitnout, protoze nikdo nevedel, jak casto bych v praci chybela. Byla to prace s lidmi, kteri uz tak maji nejaky ten problem, tak jsem pak svou absenci nechtela zpusobovat dalsi. Ale chybi mi to, videla jsem, ze manzel alespon v praci myslel i na jine veci, zatimco ja byla doma a myslela porad na to same. Kdyz jsme v nemocnici, u doktoru a podobne, tak mam v sobe vzdycky velkou energii, ale pak to na me doma dolehne. Chteli jsme miminko, museli jsme to odlozit, snad tak za rok, ale i kvuli tomu si organizmus nesmim uplne udolat. Ale alespon jde o tchana, ne o manzela. Urcite je super, ze jste se vzali. Ale moc je mi lito, ze za takovych okolnosti. Moc vam obema preju alespon malinke chvilky velkeho stesti... At se vam deji alespon male zazraky... Drzte se a jeste jednou diky!