Diskuse - rakovina slinivky břišní

Olino, umite nemecky? Pokud ano, tak na nemeckem google najdete mnoho odkazu.

Vidět, jak vám umírá někdo koho milujete a ještě v šílených bolestech a agónii je asi tou nejhorší věcí na světě. Je mi 26 let a můj tatínek právě leží v nemocnici a bojuje už jen proto, aby umřel doma. V bolestech a bez síly se snaží vymanit z pout a přeskočit zábrany na lůžku jen pro svou jedinnou touhu odejít z nemocnice. Jeho stav to ale údajně nedovoluje. S mamkou trneme hrůzou, že jeho duše s takovou nikdy nenajde pokoje. Osobně to už psychicky nedávám. Včera mě vyhodil z nemocnice jen proto, že jsem ho potají nechtěla unést domů. Je vůbec zvláštní bytůstka. Nádor má ohromného rozměru 7x7,5x5 v pokročilém stádiu. Neprodělal žádnou léčbu ani operaci. Avšak žádné metastáze a krevní testy taktéž v pořádku. V posledních dnech si říkám, že když takto bojuje, tak by si přece zasloužil nějaký ten zázrak. Vím, že spousta lidí(snad všichni), kteří trpí touto nemocí také bojují o svůj život a nechtějí se jen tak vzdát. Je to strašně nespravedlivé, že v člověku roste něco tak odporně příživného, co z něj chce vysát úplně všechno. Kde se to asi bere?
V dalších článcích jsem na této diskuzi četla o skelném pohledu a brzkém konci. To už má můj tatínek také za sebou. Možná si budete myslet, že jsem blázen (osobně si s tím taky nejsem jistá), ale o víkendu ze sobotu na neděli si ho chtěli vzít. Nevím přesně co nebo kdo byli, ale každopádně jsem prosila, aby si ho nebrali a v neděli brzy ráno zemřela na rakovinu moje teta z mamčiny strany. Tento týden se mu skelný pohled vytratil. Asi tak 5 dní už vůbec nejí, ale jsem z něj zmatená a člověk má pak naději, která se vzápětí vytrácí, jakmile vidíte tu bolest, co prožívá.
Přeji všem, aby byli stejně stateční jako můj táta a rodinným příslušníkům pevné nervy.

Aleno..... nejsi blázen. Jen tvé nervy jsou natažené k prasknutí a bohužel je uvolní jen konec toho všeho. Zní to asi krutě. Já mám po tomhle trápení 5 let a poslední dny tenkrát byly k nepřečkání. Někde vzadu bylo vědomí, že boj končí, na druhou stranu jsme stále doufali. Konec přišel doma a v klidu. Nebyl ani skelný pohled, ani apatie. Přítomný lékař konstatoval smrt. Dokonce jsme i zatlačili oči a připravili vodu na omytí a oholení.... pak asi za deset minut přítel oči znovu otevřel a ještě asi 2 minuty na nás hleděl... Tak moc bojoval a chtěl žít. Při pohřbu se pak zcela bezdůvodně chvěla stuha na věnci, hlasitě a rytmicky "bouchala" do rakve. Byla to velmi zvláštní situace - na jedné straně smutek a bolest, na druhé- podivné poselství od milovaného člověka a muzikanta tělem i duší.... bylo to, jako by si sám hrál smuteční pochod. Jako by nám chtěl říct, že už jde. V týdnu před pohřbem jsem zařizovala ještě věci, o které mě požádal a VĚDĚLA jsem, že chodí se mnou, že je jakoby přisátý k mé levé tváři. Jako by si kontroloval, jestli opravdu všechno zařídím. Dokonce na mě v té době dvakrát naprosto nepochopitelně začali strašně štěkat psi, jindy zcela apatyčtí. Po pohřbu jsem měla tenhle pocit ještě asi týden. Pak se vše uklidnilo a já jsem se začala "srovnávat".

Olgo,
nejspíš určitě máte pravdu. Určitě to pro nikoho není lehké. Ten, kdo si to nezažije, tak nemůže vědět. Ráda bych Vám poděkovala za vzkaz. Je to opravdu strašně povzbuzující, když člověku někdo rozumí. Teď se to vše trochu uklidnilo, protože je už doma. Leč bohužel včera oznámili, že jeho neklid je způsoben metastázemi na mozku. Chodí zde sestra, která mu aplikuje kortikoidy, tak je i celkem normální. Věřím tomu, že už to bude v pořádku, jelikož je rád, že je doma.

Aleno a Olgo,při čtenní Vašich příspěvků si na vše také velmi dobře pamatuji.My prohlráli boj před necelým rokem a byo to podobné, s těmi pocity. Bohužel se mi nepovedlo, vzít dědečka domů,jeho stav byl vážný.Každý den mi několikrát přikazoval,ať mu sbalím věci a že prostě domů chce,byl na mě rozzlobený,když jsem se mu snažila vysvětlit,že to nejde.Vypadalo to,že mi vůbec nevěřil a že si myslel,že ho domů nechceme my. Bylo mi to hrozně líto,vždy jsem se rozbrečela. Když jsem ho v ten poslední den opouštěla v nemocnici,měla jsem hrozně divný pocit,jeli jsme zrovna za známými, zasportovat si. Svěřila jsem se kamarádce,že mám pocit,že jsem ho viděla naposledy a přesně v hodinu,kdy jsme začali sportovat, bylo to ve 21 hodin,začal můj, tehdy 1,5 roční synek hrozně plakat a nemohl ho nikdo jiný uklidnit, než já. Obyčejně se tak opravdu nechová a navíc všechny lidi i děti moc dobře zná,takže mi to bylo divné.Zkoumala jsem,jestli mu něco není,ale nic. Druhý den mi volali z nemocnice,že zemřel, čas 21 hodin. Někdy si taky říkám,že je to hloupost,ale nedá mi to a spojuji si to dohromady. Je mi po něm moc smutno a chybí mi,byl jako můj táta,kterého nemám,takže snad proto takové spojení? Holky, držte se a doufejte,třeba se nějakého zázraku dočkáme.

Milá Aleno, občas zabrousím na tyto stránky, i když ve mě pokaždé vyvolají nesmírný smutek nad ztrátou mého tatínka ( a pak, kdo je tu blázen ), ale nikdy nelituji, že jsem to udělala. Já měla to nesmírné štěští, že jsem tatínkovi mohla, za vydatné pomoci celé rodiny, splnit jeho poslední přání, vrátit se domů. Byl v nemocnici pouze nezbytnou dobu, kdy se podrobil zákroku zavedení stentnu do žlučovodů.Asi tušil, že se jeho konec blíží nesmírnou rychlostí a chtěl domů za každou cenu. Jeho stav se den ode dne horšil a my po konzultaci s oš. lékařkou udělali transport domů i za cenu, že by nám při něm umřel. Ale byl by aspoň chvíli šťastný, že jede DOMŮ. Přežil nejenom převoz, ale ještě 10 dní doma, ale z postele už nevstal.Odešel tiše, bez bolestí a za to jsem velmi vděčná.Já bych se moc přimlouvala, aby jste se pokusili znovu dojednat převoz domů. Jestliže nikdo nemáte zdravotní vzdělání existuje služba domácí péče, kdy sestřičky docházejí do bytu nemocných lidí a pomáhají rodině s ošetřovatelstvím.Poradit může v tomhle směru obvodní lékař nemocného.Všechno záleží jen na ochotě všech zůčastněných, ale nic není nemožné. Nám to tehdy také dovolili odvézt si tatínka domů, přetože existovalo velké riziko, že zemře při transportu,takže vím, že když se chce, že to jde. A jsem 100% přesvedčená, že si to tatínek všechno plně uvědomil, že opravdu byl sťastný a všechno to mělo nějaký smysl. I když ztráta byla bolestná a rok mi trvalo než jsem se s tím vyrovnala ( jakž,takž )moje svědomí je čisté, klidné a vyrovnané.Na zázraky normálně nevěřím, ale tehdy jsem to cítila jinak a nevzdávala se, že ON by mohl být právě tím vyvoleným.Nepřežil, ale stejně si myslím, že svým způsobem vyvolený byl, protože se mu vyplnilo poslední přání a netrpěl. A to v jeho případě byl přece zázrak, protože byl rakovinou doslova prolezlý.Všem, co se právě potýkáte s něčím podobným přeji pevné nervy a držím palce, aby to co má přijít raději přišlo a utrpení všech se neprodlužovalo.

Aleno, nyní jsem si přečetla tvůj dnešní článek, kde píšeš, že je tatínek doma a stará se o něj sestra. Tak to je dobře. Bude to pro všechny moc náročné, ale jednou budete rádi, že jste to tak udělali. Hodně sil.

Ahoj Renčo, zabrousila jsem náhodou na tyto stránky, muj muž zemřel 17.října 2007,ale na rakovinu plic, ono je to nakonec fuk, prostě ten koho jsme ztratili nám nesmírně chybí, čtu že budeš také rok vdovou, jenom zda tě neobtěžuji, ráda bych si s tebou i napsala pár řádek, já to totiž vůbec nezvládám, chodím do práce, snažím se i doma fungovat, ale je to moc zlé, strašně mě ten muj človíček chybí.Někdy mám pocit že tu ani už nechci být. dík a pokud je to nevhodné tak promin.

neboj se umřela mi máma bylo jí padesát a dva roky na to se mi narodila dcera a ta v roce onemocněla měla nádor na oku které jí bylo odebráno po roční léčbě tak sned bude líp.

Ahoj, babička se stále horší, onkolog a obvodní lékař nám pomohl zajistit domácí péči a každý den dochází sestra a dává babičce kapačku, je velmi hodná, tak nám trochu pomáhá psychicky i ona, ale už jsme na konci, babička má hodně velké otoky,moc nevnímá, ale chtěla zemřít doma, tak onkolog řekl, že jí do nemocnice už nutit nebude, takže přeju všem hodně sil.Aleno..jestli jsi blázen, tak já jsem taky, včera jsem usínala a najednou sem se probudila, protože sem slyšela babičku jak na mě volá, přitom jsem byla v Praze a babička je v Mb a v tu chvilku volal táta, že se babička hodně moc zhoršila

Ahoj Zdenko,

mně zemřel muž před 4 měsíci také na rakovinu plic a mám stejné pocity jako Ty. Snažím se fungovat, ale někdy mám pocit, že se mi všechno zdá, že to nemůže být pravda. A je to zlé, bolest neustupuje. Jestli chceš, můžeme si napsat nějak soukromě. Ostatním hodně sil a zázraky se přece dějí, nevzdávejte to.

Je to hrozné....co mě a tatínka ještě čeká...sice bojujeme už skoro 2 roky..ale v ponděli jede tatinek na operaci..další nádor na střevě,pak asi zase chemoterapie...snad to zase zvládneme,ale tatinek už slábne,stále spí,neji..a do toho ta operace,bojim se,že už nejhoršího a to jsem začala věřit...tak pak nepíšu co a jak,mějte se všichni

Heleno, vydrz. Zkus zit, jako by byl manzel stale po Tvem boku. Ja proste verim, ze po smrti zivot pokracuje, i kdyz o nem nic moc nevime. Nemyslim, ze ty pocity, co nekteri popisujete, jsou z toho, ze mate pretazene nervy. Zkuste aspon trochu verit tomu, ze pro vas maji byt mozna znamenim, ze proste smrt opravdu neni konecna, ale jen prestupni stanice. Ze odlouceni je mozna na dlouhe roky, ale jednou se zase shledate.
Mne umrela babicka pred uz temer 4 lety, bylo to hodne necekane a obtizne. Byla vdova a ja verim, ze ted je nekde a drzi se za ruku se svym manzelem, mym dedou, ktereho jsem temer nepoznala, zemrel uz je to moc davno. I ja mam nejakou zkusenost trochu jako vy, nechci ji tu ted popisovat, ale proste myslim, ze babicka a ti vasi blizci existuji dal, a nejen v nasich srdcich.
Nasim ukolem ale i tak je zit zivot, dokud ho mame, i kdyz nekteri by radeji taky umreli. Zijte a zijte jako kdyby vami milovana osoba byla stale pri vas.
Moc sil vsem!

Heleno, vydrz. Zkus zit, jako by byl manzel stale po Tvem boku. Ja proste verim, ze po smrti zivot pokracuje, i kdyz o nem nic moc nevime. Nemyslim, ze ty pocity, co nekteri popisujete, jsou z toho, ze mate pretazene nervy. Zkuste aspon trochu verit tomu, ze pro vas maji byt mozna znamenim, ze proste smrt opravdu neni konecna, ale jen prestupni stanice. Ze odlouceni je mozna na dlouhe roky, ale jednou se zase shledate.
Mne umrela babicka pred uz temer 4 lety, bylo to hodne necekane a obtizne. Byla vdova a ja verim, ze ted je nekde a drzi se za ruku se svym manzelem, mym dedou, ktereho jsem temer nepoznala, zemrel uz je to moc davno. I ja mam nejakou zkusenost trochu jako vy, nechci ji tu ted popisovat, ale proste myslim, ze babicka a ti vasi blizci existuji dal, a nejen v nasich srdcich.
Nasim ukolem ale i tak je zit zivot, dokud ho mame, i kdyz nekteri by radeji taky umreli. Zijte a zijte jako kdyby vami milovana osoba byla stale pri vas.
Moc sil vsem!

sorry vsem, kamoska Jita zacla psat neco jineho, ale vlezlo to do me odpovedi a poslala se znova...
Jeste jednou hodne sily vsem a dejte vedet...
Kata