Diskuse - Problém s rodiči...

Ahoj holky, tak jsem přemýšlela o vašich příspěvcích a napadá mě tohle. Ano, jsou jedinci, kteří mají mnohem horší zkušenosti než my, ale dokáží se s tím lépe vyrovnat, jsou prostě psychicky odolnější. Někdo se to musí naučit, jako my. Určitě je pravda, že je to směs rúzných faktorů. Genentika, výchova, vrozené dispozice, povaha apod. To vše nás utváří. Caro, v řádcích o tvém otci, bych se ztotožnila s každým příkladem který uvádíš. mám takový dojem, že máme dost podobné otce, alespon co se týčre rodiny a chování k dceři. To že máš pocit, že tví rodiče nikdy neměli psychické problémy se ti muže jen zdát. Já než jsem přišla na to, že mí rodiče jsou depresivní trvalo mi to spoustu let. Vubec mi nedocházelo, že svým negativním pohledem na svět mě docela ubližují. To že mamka si neumí přiznat, že má problém psychický, neznamená že není depresivní a nemá uzkosti. Přestože má vystudovanou medicínu, tak se ruzným práškum vyhývá, asi právě proto, a nikdy by nezačala brát prášky na hlavu. Spíš mi připadá, že chce umřít jako depresačka anebo s tím, že ji bylo většinu života špatně psychicky a nechce to nijak řešit, nechce se měnit. Ale to že je neurotička si vybíjela na mě. Kdyby se ke mně chovala jinak, tak věřím tomu, že dávno žiju jiný život a deprese jaký jsem měla nikdy nemám. To samý otec, kdyby byl trochu pozitivní a místo neustálé kritiky, povyšování, ponižování se mi nějak věnoval a aspon si povídal když ne jinak dával najevo lásku, bych taky byla uplně jiná. Možná to vypadá že to furt vše házím na rodiče a že si stěžuju, ale píšu to proto aby jste si z toho taky něco vzali a došlo vám třeba odkud vaše problémy pramení. Všechny faktory jsou duležité, ale ta výchova je dle mého názora klíčová. Domnívám se totiž že bych dnes byla docela jiná, pokud by se se mnou jednalo jinak. Bývala jsem velmi bystré dítě, tancovala jsem, hrála na hudební nástroje, sportovala, milá holčička a pak se vše nějak rázem změnilo a ted mi dělá problém jít nakoupit...Zkrátka má labilnější povaha v pubertě nezvládla nápor nevyrovnaných rodičů a tak se to na mě promítlo. A tím jsem chtěla říct Caro, že i když rodiče mužou vypadat bez problému psychických, tak třeba to jen nedávají najevo. Nepřipustili si to, jen se prostě nevhodně chovali. Viz i třeba to, že se jim svěříš s problémech a místo toho aby tě psychicky podpořily tak se s tebou nebaví? Spoustu chyb co člověk dělá, dělá protože je zoufalý a nenapadá ho jiný zpusob. Takže je třeba lidi pochopit. Tak jak rodiče by měli pochopit své děti, tak my musíme chápat proč se tak chovali.

To jsem opomněla Caro, ano to že na tebe měly přehnané nároky je taky negativní faktor. Vystihla jsi to dobře.No právě ti to došlo později. Podle mě každý je poznamenaný něčím negativním co si odnáší sebou v batůžku(jak už tu bylo zminovano), jen záleží na tom jedinci, jak se s tím vyrovná, ale myslím, že to vždy v člověku je. Někdo to umí skvele ukrývat, někdo se s tím potýká těžce. Vlastně nikdo není bez problému. Akorát někdo pochopí to brzy, někdo pozdě a někdo nikdy. A z toho bych řekla že pramení ty deprese, že lidi nejsou vyrovnaní sami se sebou. Třeba postižení, nemocní lidi jsou mnohem víc v pohodě a aktivní než my zdraví a je to právě tím, že se s tím vyrovnali a snaží se bojovat a neutápět. Nemá nohy ale přesto sportuje a my se bojíme i nakupovat nebo chodit ven? Když se nad tím zamyslíte nepřipadá Vám to že se tomu poddáváme? Měly bychom se víc snažit :-) Já taky, dnes mám volno a od rána se přemáhám že pujdu ven, vyřidít jednoduché věci a i když mám dobrou náladu, do toho nevlídného počasí se mi hrozně nechce.A přitom je to tak jednoduché....

Tak musím dnes přispět svým příspěvkem do naší diskuse. Dnes jsem byla na zkouškách, manžel byl v práci a moje máma hlídala. Byla jsem v kontaktu s manželem. Mámě jsem nevolala, říkala jsem si, hlídá jednou za uherák, tak ať si poradí, dětem se celkem nic stát nemůže. Hlavně si myslím, že ten můj problém psychický hodně souvisí s tím, že jsem pořád a pořád s dětma a nikam se nedostanu, tak jsem si i naschvál říkala, ať si poradí. No, to víte, že bylo řečí, že se ani nezajímám, co děti a nezavolám a že jsem divná atd. Zítra mne manžel poslal na výlet s kamarádkou a to hned bylo, že prý jen uvažuju, kam půjdu na výlet atd. Přitom je to směšné, protože se mi máma teď vrátila z Indie, sice to byla částečně pracovní cesta, ale z velké části výletnění a před Vánoci byla v Londýně, tak se mi to zdá jako hodně podpásovka od ní. Bydlíme s mojí babičkou, její maminkou, kolikrát ona se jí neozve, nezavolá, na nákup si babička musí chodit buď sama nebo jí vozíme my, ale na mou adresu má spoustu řečí. Kolikrát mám pocit, že mluví o sobě a ne o mně. Nemůžu jí upřít, že je co se svého oboru týče úspěšná a jistě má spoustu kvalit, ale rodinný tip teda nikdy nebyla a ani není, takže mi přijde dost nemístné, že mi tohle vyčítá.

Jinak jak jsem dnes byla na zkouškách, bylo mi trochu lépe, ale stejně ta úzkost je veliká. Dá se říct, že mne chytá panika, třeba před spaním, takové velké návaly úzkosti jako bych se valila do nějakého černého tunelu nebo tak něco. Jako by mne zaživa pohřbívali, já nevím, zní to jako úchylárna. Jak jsem doma, patlám se v tom a vzdaluju se pekelně realitě, proto je pro mne důležitý, dostat se mezi lidi.Ale to ani moc být pochopeno nechce. No, téma je problém s rodiči, tak jsem se tu vypsala.

No vidíš, nic pozitivního od tvé maminky. Nevím jak to nazvat, ale že by soupeření s tebou? Proč ti nedopřeje abys mohla vypnout? Jako by ti to nepřála. Možná měla stejný problém jako ty, že byla pořád uvázaná a ztrácela sama sebe. Člověk se potřebuje realizovat, bavit se určitým zpusobem, relaxovat i na mateřské.Prostě žít. Takže to je dobře, že jsi dnes vypla a dělala jsi i jiné věci. Potřebuješ podle mě vypnout a nemyslet na ty tunely a uzkosti. Zkus se tomu postavit a nedat tem myšlenkám prostor. Kdoví jestli to třeba nemáš i z těch prášků. Nedokážu si asi to co popisuješ tolik představit, ale síla myšlenek je fakt děsivá. Zkus se před spaním nějak unavit. Třeba číst nějakou pěknou knížku dokud nebudeš tak unavená, že nebudeš už moct na nic myslet. Vsadím se, že když budeš celý den na výletě, na čerstvém vzduchu, s kamarádkou a prožiješ fajn den, že budeš večer tak unavená, že nebudeš mít sílu ani myslet a usneš jak mimino. Anebo třeba večer chodit cvičit, vyčistit si hlavu a hlavně se unavit. Já usínám do 5 minut, spím málo a tak jsem vždy dost unavená, jednou za týden, možná dvakrát se vyspím hodně. Je pravda, že když spím málo, že jsem přes den právě asi nervozní a vše mi jde trochu huř, ale se spaním to nepřeháním. Ty budeš podle mého spíš vyčerpaná z těch myšlenek. Potřebuješ nějakou dovolenou, aspon víkend.

Ona dokáže být jako slon v porcelánu.Soupeřením bych to nenazvala, ale věčnou kritikou určitě. Lidi jako my potřebují pochválit a to jsem teda nikdy nedostala, ani ocenění.A taky na mne byly hodně kladeny nároky ohledně školy a tak. Jenže to samé bylo kladeno na ní, jedničkářka, nejlepší ze třídy, babička s dědou si na tom zakládali. Rodiče jsou hodně takoví, jak je zase vychovali jejich prarodiče.

Dnes jsem byly na návštěvě u tchýně. Docela ráda si s ní v poslední době povídám, tak trochu mi supluje mámu. Probírali jsme i situaci mezi mnou a našima. Ona oba mé rodiče dobře zná a taky tomu celému teď nerozumí. A mě zajímá její názor, protože ona to zase vidí z jiného úhlu. Navíc něco podobného před lety prožila se svými rodiči, tak mi rozumí, jak je mi z toho blbě. Tak nějak jsme dospěly k závěru, že některé věci se prostě vyříkat v rodině nedají. Prostě si o svých rodičích (dětech nebo jiných příbuzných) něco myslíme. něco nás na nich štve, ale nemůžeme jim to říct do očí. Anebo můžeme, ale strašně jim to ublíží a riskujeme, že už nás nebudou chtít vidět. To se nejspíš stalo mně. Měla jsem být asi víc diplomat, myslela jsem, že naši tu moji pravdu snesou. Opak je pravdou. Potom tedy nezbývá, přesně jak taky píšete, se s tím nějak vnitřně srovnat...

Ted na Markíze sleduju nějaký film, neznám ho, neviděla jsem ho od začátku, ale je tam přesně ukázano jak jsou důležitý rodiče a co dokážou, když se chovají hezky ke svému dítěti. Jsou tam cítit samé dobré věci z toho, samozřejmě že mě to dojímá. Možná je to "pohádkový" film, kde jsou ukázany jen dobré věci, ale já vím, že to jde takhle. Že někteří rodiče se dokáží takto chovat. Vidím to kolem sebe, dost si toho všímám. A protože je zrovna tohle pro mě hodně duležitý, tak si na tom zakládám, že ke svým dětem se budu chovat jak nejlíp dovedu. Dětská duše je totiž moc zranitelná.....

Víte, co já si normálně myslím? Moje mamka má docela dost velký problém projevovat city, ráno volala a hned na mne něco vyjela, jako jestli má babička oběd nebo co. Přítom já mám dneska narozky a ani si na gratulaci nevzpomněla. No, nemůžu si stěžovat, hlídají děti, abychom s manželem mohli na oběd. Myslím, že jí to manžel vyčetl a ona pak přišla a moc mi blahopřála a že prý není pravda, že mi nepřeje a přinesla mi takové fešné tričko, co koupila ve Francii a tam byla už dokonce snad před půl rokem. Jenže pokud je rodič nevyrovnaný, myslím si, že ani není divu, že pak i to dítě, v tomhle případě já, je nevyrovnané, nemáte ten pocit. Já přitom opravdu vím, že na mne visí.

Tak všechno nejlepší Irčo:-) Užij si pěkný den bez uzkosti.At se cítíš fajn a je ti dobře nejen na tvé narozeniny. Problém asi bude mít určitě. Spíš to nebude umět rozlišit co je důležitý. Takový ten cit pro situaci, nevím jak jinak ho nazvat. Diplomacie? Spoustu lidí to neumí. Neumí dávat najevo city a být taktní a slušní. Setkávám se s tím denně a ted mi vlastně dochází, že protože já to tyhle věci mám, tak jsem je vždy vyžadovala u jiných a měla jsem kvuli tomu střety a ted je mi jasný, že lidi by se měli brát takový jaký jsou. I já budu muset brát své rodiče jako sobce, protože se tak prostě narodili. A já jsem se narodila jiná. Já bych právě tohle nikdy neudělala co tvá maminka. Moc se ohlížím na druhé, což je někdy asi chyba.

Jo, to ona slon v porcelánu je. Babičce tehdá zapomněla popřát k 55tinám. Nejdříve se jí zeptala, proč z práce nese tolik kytek. Ta jí to zase nemůže zapomenout dodnes. Ale spíš to dokazuje, že ta láska tam je, ale co tam není je taktnost a pochopení slabostí toho druhého a taky schovívavost, prostě vše musí být tak, jak si to ona představuje, všechno jiné je zásadně špatně.

A co je blbé je nepřirozená fixace na jednoho rodiče a to u mne, bohužel je. Navíc máma má taky všechno vidění do budoucna černé. Třeba když si stěžuju, že je něco tak nebo onak, ona hned, hm, lepší to nebude, jenom horší. Tak jak pak má být člověk optimista, že jo?

Jakou školu studuješ Irčo?Je asi zbytečný sem psát nějaký rady a zkušenosti. Na vše si musí člověk přijít sám, jak svuj život zlepšit a cítit se dobře. Mě to jde taky ztěžka a trvalo mi to moc dlouho a ještě trvat bude. Záleží jen na tom jak moc člověk bude chtít.

Ahojky, holky. Loučím se s Vámi, začala jsem totiž chodit k psycholožce a asi je pravda, že mi tyhle diskuse až tak moc dobře nedělají. Je fakt, že se z toho poslední dobou stal rituál a asi to není dobře. Ať se moc daří a mně taky držte palce.

nedivim se

t