Diskuse - Problém s rodiči...

Člověče já o nich přemýšlím neustále. Ze začátku se u mne ty problémy projevovaly spíš jako sociální fobie. Lidi mám kolem sebe ráda, ale neumím říct ne a pak se snažím až moc, až mi to ubližuje. Ale v rámci mateřské se to přehouplo do těch úzkostí a melancholických nálad a ne a ne se toho zbavit. Prášky beru, ale zdá se mi, že dost na draka. Děti mám fajn, ale jsou ještě hodně malé, je kolem nich hoňka a taky furt marodíme už od konce léta a tudíž se moc nikam nedostanu, abych se rozptýlila a přišla na jiné myšlenky. Manžel samozřejmě o mých problémech ví a je z nich nešťastný. Zrovna včera prohlásil, že nejsem to, co jsem bývala, že jsem bývala docela veselá holka a teď že je ze mne jen stín toho, co jsem bývala. To teda moc na náladě nedodá. Člověk pak furt pořád přemýšlí, kde se stala chyba a nikam to nevede. U mne hodně zlom nastal ukončením školy a nástupem do práce. Asi prozření z iluzí, ale to by to taky vysvětlovat moc nemělo. Protože fakt se nic moc hrozného neděje. Akorát teda ten kontakt s tátou není, ale tam i kdyby byl z jeho strany zájem, pro mne by to bylo negativum. Jenže si říkám, představ si, že by opravdu něco bylo a když je člověk takhle přecitlivělý, tak pak úplně zkolabuje hnedle. A s přítelem je to jak vážný vztah? Plánujete rodinu nebo tak? Někoho z toho třeba děti vytáhnou, u mne to teda spíš mělo naprosto opačný efekt. I když jsem moc ráda, že je mám.

Chápu tě, mam právě obavy z mateřství a z těhotenství a z výchovy svých děti, prostě ze všeho. Mám pocit, že furt musím řešit nějaký problémy. Asi si je přivolávám, i když myslím, že jsem se už dost změnila a zapracovala na svých špatných stránkách. Mám strach z manželství, ale na hromádce žít nechci. Vážný nevážný, já nevím. Necítím se moc jistě, i když vím, že mě miluje a je hodný, ale vždycky jsem měla problém s partnery, vybírala jsem si špatný typy, totiž k sobě. A protože já jsem nejistá, tak si taky vybírám nejistý a z toho pak pramení ty problémy. Nikdo není dokonalý, ale vždy je ve vztahu nějaký zásadní problém, který mě deptá a nemužu dál pokračovat. Se svým přítelem jsem rok a pul, rok skoro bydlíme a nevím jestli je ten správný otec mých dětí, obávám se, že ne. Ale to jiná kapitola, ted právě vyplouvá na povrch něco novýho, čehož se bojím..Těžko říct co tě změnilo, třeba to že jsi začala víc vnímat život, problémy, sebe, začala jsi mít starosti... Ale mě změnily problémy. Řesila jsem docela náročný životní problémy, i s partnery a to mě nějak srazilo na kolena a do depresi a od té doby jsem bez života. S výjimkama občas teda. Ale první deprese a uzkosti se projevily už na střední kolem 16týho roku. A pak to šlo všechno jedno za druhým, vše mě poráželo. Nic jsem nedotáhla...a protože si nevěřím, tak se bojím, že nezvládnu ani ty děti, Záleží totiž na tom, když jste dva tak je to reálný, ale už v pubertě jsem věděla, že nechci být sama s dítětem,dost se toho bojím, potřebuji oporu a v rodině ji hledat nemužu. Ale když nemužu najít partnera se kterým se budu cítit jistě, tak je to těžký...nechci mít děti, aby pak trpěli, tím že trpí jejich matka. Ze vše nezvládá a furt se hroutí apod...

Jinak díky Caro za povzbuzení, já vím, že kamarádi mužou dát mnohem více lásky než vlastní rodina, ale nějak je mi to málo. Musím najít v sobě víc pokory a nebýt tak náročná. Asi čekám moc od lidí, kteří toho nejsou schopni. Jak jsi psala o tom soupeření, to mám taky často pocit, to souvisí s tou závistí a nepřejícností. To mě taky štve. Muj otec se mnou mluví neustále jak se soupeřem, jenže už jsem na to přišla, mluví tak s každým, s mou matkou, se známýma, s kdekým. A ta jeho nadraženost mě deptá, protiví se mi...no ale musím ho brát takovýho jaký je, furt by mohl být horší, jinak se z toho nevyhrabu....

Jo, taky se obavam izolace. Na jedne straně mám sociální fobii, ale na druhé sama být pořád nechci a mám ráda jen tak poklábosit s kamarádkou, být mezi lidma, ale ne moc, no podle toho jak se cítím., Bud ráda, že máš hodného manžela, a věnuj se mu :-) to dělá hodně. Taky bych se toho chtěla někdy dočkat, té opory, snad někdy. Jinak jsem se vrátila od rodičů a musím říct, že to bylo až na nějaký výbuchy fajn...pořád se snažím projevovat dobrým umyslem a vypadá že se mi to i daří. Doufám v lepší zítřky...

Ahoj holky!
IRČO, tvoje pocity na mateřské mi připomínají moji situaci kdysi dávno, když se mi narodil starší syn. Měla jsem do té doby atraktivní povolání a cítila jsem se jak ryba ve vodě, nicméně v jádru jsem docela domácí typ a na mimino jsem se hrozně těšila. Ale stejně mě ten přechod do té "samoty" v domácnosti s dítětěm docela semlel. Moje fobie+úzkost. stavy se rapidně zhoršily, taky mi neprospěla ta izolace od lidí. Byla jsem na tom tak, že jsem nebyla často schopna ani sama vyjet s kočárkem na procházku...Tenkrát tady doktoři tyto psych.problémy ani neznali, radili mi úplné blbosti. Antidepresiva u nás neexistovala, tak jsem to později řešila nějakými prášky na uklidnění, abych mohla vůbec fungovat. Bojuji s tím dodnes, ale nějak jsem se s tím jakžtakž naučila žít a některým situacím se prostě vyhýbám. Ale je to peklo... Nebýt mého manžela, který má se mnou už celá léta obrovskou trpělivost, tak nevím...
JULIE, přesně jak píšeš. Tyhle problémy málokdo pochopí, taky se nemám komu svěřit. Jedné kamarádce jsem se svěřila, ale stejně to úplně nepobrala. Zkus to ještě se svým přítelem nějak probrat, protože opora partnera je strašně důležitá! Půjde to třeba pomalu, než tě úplně pochopí, ale zkus to, jestli s ním plánuješ budoucnost. Já jsem se kdysi svěřila i své mámě, když mi bylo hodně zle, ale strašně jsem si naběhla. Ona jen - coby "nešťastná matka, která si neví s dcerou rady"- všechno o mých psych. problémech povykládala po všech příbuzných a známých.Nijak jinak mi vůbec nepomohla. Strašně mě to tenkrát naštvalo, úplně jsem se zasekla a od té doby jsem jí pak nic o sobě a své rodině neříkala. Bavily jsme se jen tak povrchně - o vaření a podobných nekonfliktních tématech. Myslím, že už od té doby ode mne cítí odstup a došlo to teď až tak daleko, že si ode mne úplně odvykla. Asi.
A já pořád jak ta malá holka na ty svoje rodiče myslím, co by řekli tomu a tomu a normálně se mi stýská. Jak je možný, že jim ne??

Ahoj Caro, no to by mě porazilo kdyby to takhle zacala vykladat nekde moje rodina to jaka jsem a co mám za problémy. Bych se asi hanbou propadla, ale to je právě slabost tvé rodiny, ne tvoje, že tě nepodrží. Shodí se nakonec jen oni. Chytrý člověk to pochopí. A právě rodiče když se takhle chovají, jak tví, tak to svědčí právě o tom emočním a duchovních rustu. To je třeba si říkat. Ale tvou poslední otázku jsem si položila xkrát. Jak je možný, že já své rodiče potřebuju, potřebuji jejich přízen, přítomnost, oporu a oni mě ne??Taky se mi stýská jak malé holce a dojímá mě, když své rodiče chtějí často vídat své děti a mě nikdo. Pořád jsem si říkala, že jsem já špatná, když je nezajímám, ale už konečně docházím k tomu, že v jistých věcech jsem lepší. Měla jsem rozmluvu s matkou, protože s ní se dá povídat, ale vzala jsem to za jiný konec, šla jsem na ni psychologicky a světe div se, stal se zázrak. Dočkala jsem se uznání určitého. I když je fakt, že má matka po mých fnukáních se snaží mě už občas pochválit, zato muj otec nehne ani brvou, když se mu pochlubím s nějakým uspěchem, nedokáže říct ani Ň. Prostě soupeří neustále. Hovor s matkou se neobesel bez mých vzlyku a emocí a slz, to já udržet neumím, ale rychle to skončí. Mamka se taky rozbrečela, ale protože jsem to udržela pod kontrolou tu situaci, tak mě konečně pochopila. Myslela si totiž, že já kritizuju ji a tak ji bylo nanic a já ji řekla, at to nebere jako výčitku, že už jsem s tím smířená jen že mě to trápí a chci se jí svěřit. Připadalo mi to, jako kdyby to bylo nové slovo v jejím slovníku....a pak jsem pořád povídala a povídala a povídala a ona civěla, jak jsem se změnila za pul roku...co mě neviděla. Prostě jsem ji řekla dost niterností a myslím, že má nad čím přemýšlet a najednou z ní byla i pozitivnější žena....Takže s rodinou se dá říct, že je to lepší a jsem za to moc ráda, spíš mám ted pocit že se nějak začínám blbě cítit ve svém vztahu a to mě začíná dost znervoznovat:-(( Takže o nějakých dětech zatím nemuže být ani řeč...:-( a opoře partnera taky nějak taky ne, stále musím něco řešit a to mě dost unavuje, stále přemýšlím...jenže se bojím že s partnerem bude ještě mnohemn težší komunikace než s rodiči, už vím jak totiž reaguje...

Julie, to je dobře, že sis s maminkou promluvila. Asi jste to obě potřebovaly. Můj táta je úplně stejný jako tvůj - borec za kažou cenu. Taky mě v životě za nic nepochválil, nikdy se ani zvlášť nezajímal o to jak žiju, protože to měl zprostředkovaně od mé matky. Pokud vůbec něco z mého života okomentoval, tak vždy kriticky.Už jsem si na to za těch víc jak 20 let, co s nimi nežiju, zvykla.Ale mrzí mne to u mámy. Bývaly jsme jako kamarádky. Ale asi jsme se postupem let obě změnily, máme opravdu rozdílné povahy a tak už to tak nefungovalao. To jsem si uvědomila, i jsem to mámě řekla, že jsme prostě každá jiná, ale že to přece nevadí! Ona ale nesnese, když já mám na něco jiný názor. To můj brácha, ten to asi vzal za lepší konec - ve všem oběma přikyvuje, ohromuje je svými pracovními výsledky a oni jsou nadšeni...Já ale taková být neumím. Nerada se svěřuji a chlubím, chci se s mámou a tátou obyčejně bavit a ne se stále trumfovat. To je asi hlavní problém komunikace v naší rodině.Tak teď jsem za černou ovci a pomalu se stím smiřuju... Co se týče tvého vztahu s přítelem, to je mi líto. Ale jsi ještě mladá a není všem dnům konec. Pokud to neklapne se současným partnerem, určitě jednoho dne najdeš někoho podobně naladěného jako jsi ty, neboj. Já jsem vděčná za svého chápajícího manžela, ale ani já nemám žádnou jistotu, že nám to vydrží, bohužel:-).

No, tak on má každý něco. Faktem je, že je to asi složité, když Ti přítel nerozumí. Manžel mi do značné míry rozumí, ale některé moje nálady jsou i na něj moc. Já teď poctivě zobu antidepresiva, ale i přes ně jsem úzkostná jako prase, někdy jdu skoro samou úzkostí vyskočit z kůže. Nevím, jestli jste tohle někdy zažily, ale je to opravdu nepříjemné.A opravdu nevím, jak se s tímhle dá bojovat.

Podle mne se člověk ani s pomocí antidepresiv z toho úplně na sto procent nedostane. Je to krutý, ale je to tak. Možná na čas, ale co vím, tak se to většinou při různých "příležitostech" rádo vrací. Je spíš potřeba se s tím naučit žít. Jsem toho zářným příkladem...Ale ten život pak opravdu není úplně pohodový...

Tak Tys léky, Caro, nikdy nebrala?? A jak to teda zvládáš?? To je pak třeba i problém usnout a cokoliv, protože když mám ty úzkostné stavy, cítím, jak se mi to svírá až do žaludku a má, skoro panické stavy. Manžel mi právě včera říkal, že zase poslední dobou, jak mne to trápí jsem shoulená sama do sebe, já to totiž pak pořád v sobě řeším, dokola a dokola a dokola.

Já jsem asi trochu jiný případ než ty. Trpím úzkostnými stavy v kombinaci s agorafobií. Ne klasickými depresemi.Nevím, jestli víš něco o agorafobii, ale běžný život to omezuje šíleně. Zhruba 20 let se s tím potýkám, ze začátku jsem se držela zpátky, bylo mi v mnoha situacích zle, ale teď mám docela chuť do života. Takže když mám pocit, že nějakou situaci nezvládnu, řeším to jednorázově léky na uklidnění. Beru velmi malé dávky jen v nejnutnějších případech a závislá na těch lécích rozhodně nejsem. Vím, že to není ideální řešení, ale před lety jsem asi dva druhy antidepresiv vyzkoušela, nepomáhaly mi, cítila jsem se ještě hůř. Prostě jsem si vytvořila takový vlastní systém. Možná ti tvá antidepresiva taky nesedí, na každého zabírá něco jiného.
Ale lituju tě, ty panický stavy jsou děsivý a nikdo kdo je nezažil to nepochopí. Zkus se ještě poradit s doktorem. Mně kdysi, spíš než léky, taky pomohlo, když jsem se u jedné šikovné psycholožky mohla vypovídat. To mě úplně nabilo a měla jsem zase chuť něco podnikat, už jsem se těch svých stavů pak tolik nebála. Ale stejně je to pořád jak na houpačce, přestala jsem už věřit, že někdy budu jako dřív.

No, já mám spíš ty úzkostné stavy pořád více méně ve stejné intenzitě, někdy to ale jde až do paniky a často je to hodně do negativna. Fakt nepříjemné. A jak to máš se spaním, nemáš problémy??

Ahoj holky,

Caro, dost se někdy vidím ve tvých řádcích o rodičích. Ano, přesně muj otec je taky borec, vždycky musí mít pravdu a umí dobře srážet sebevědomí, mě, mamce, bráchovi, přitom sám si nevěří, Taky neměl lehké dětství, horší než já, ale nechápu proč to lidi, chlapi nemužou přiznat. No jsou to prostě borci, shodili by se. Ale taky brácha muj si k nim nějak cestu našel a bere je asi takový jaký jsou, ale já se s tím dlouho nemohla vyrovnat, protože prostě jsem citlivka, která si vše mooc bere. No jo, je těžký na takových věcech pracovat ale dá se. Já si na to teda ještě nezvykla, že nejsem tátova holčička a že s ním nemám vztah, chybí mi to. Strasně potřebuju k životu objetí, povzbuzení, vlídné slova, LASKU. Nastesti s tim uz umím pracovat, mrzí mě, že mí rodiče to nemají, "musím je to prostě naučit" Zní to možná směšně, ale já to tak cítím. Jestli tě to trápi Caro, tak zkus se usmířit se svými rodiči, popřemýšlej o tech krivdách a zkus se na to podívat i z jejich hlediska. Je to hluboká psychologie, ale je třeba jim odpustit a protože ty jsi emočně vyzrálejší je to na tobě. Já jsem taky musela udělat ten první krok, i když mě více a dříve ublížili oni. Ale je třeba si to nepřipoustět. Já už na tom makám tolik let, abych se z toho dostala, ze všech svých problému, který oni mi zpusobily protože mě naučili špatnýmu chování a myšlení, a furt jsem se z toho nemohla vymotat. a kupodivu mi pomohlo až to, že jsem to vypsala sem..Už jsem byla na dobré cestě, a vy jste mi k tomu dopomohly.Ted se už cítím mnohem silnější.. Začínám být čím dál víc přesvědčená o tom, že za vše špatné muže naše myšlení. Opravdu i za uzkosti a deprese Irčo. Jsem toho příkladem. Taky jsem skončila na práškách, brala jsem je rok, ale přišlo mi to placebo, tak jsem je vysadila, protože si myslím, že k tomu abych se cítila líp, mi stačilo abych dělala něco jinak, abych změnila trochu život a hlavne se v tom neutápěla. Dva roky jsem se v tom plácala uplně nechutně. Taky jsem dospěla k tomu, že jsem sotva chodila, nemohla spát, strašný strach a obava a uzkost. Ale protože jsem hodně přemýšlivá, tak furt u všeho hledám příčinu a řešení. Taky mi to nešlo a pocity, že se z toho nikdy nevyhrabu byly na místě. Pocit sebevražedný jsem měla tisíckrát. Deprese mám od 16 zhruba. To byly stavy kdy jsem si trhala vlasy z hlavy a dusila se pláčem. Nikdy jsem se ale o sebevraždu nepokusila, na to jsem byla srab. Rikala jsem si, že nesmím být takový slaboch, že lidi mají mnohem horší osudy. Nikdy jsem se taky nepoškozovala. Za to jsem ráda, že zas takový blázen nejsem. Ale jinak určitě jsem šáhlá, jenže to je v dnešní době každý. To vidím na svých kolezích. Irčo, zkus přemýšlet odkud ty uzkosti máš, proč a proč ti nejde s tím přestat? Zapomen na všechny špatné myšlenky a mysli jen na to co je dobré. Děkuj, že máš hodného zdravého manžela, zdravé díte, že máte kde bydlet a važ si že tě potřebují, snaž se pro ně být taková jakou tě potřebují, přece nechceš aby nějaká pitomá uzkost ti zničila život, manželství? Prostě se ji neboj. Mám taky sociální fobii a X uzkosti z ruzných situací, ale přišla jsem na to, že to mám z toho že si nevěřím. Byly časy kdy jsem zvládala spousty věcí a tohle jsem neřešila a po tom všem co jsem prožila tak jsem byla oslabená a nezvládla nic. Ano, přesně ani ten kočárek s dítetem vést, furt jsem se cítila nesvá, myslela jsem na uzkost každých pet minut. Jenže každých pet minut si ted říkám mám se vlatně dobře, nejlíp jak jsem se kdy měla, vše se mi daří, musím si toho vážit a ne se furt nimrat v tom jak je mi zle. Zkus to, i kdyz ti to nepujde, tak třeba se ti aspon uleví. To je i pro Caro, určitě si v tom taky něco najde. Vždyt se to píše pořád všude, taky jsem to neuměla použít, zaklapla časák a dál pokračovala v tom, že jsem depresivní a že s tím musím umět žít, ale ted už ne, ted se furt snažit mít dobrou náladu. A z problému nedelat velblouda. Navíc když nejste sami. Samota je na deprese uplne delaná, já byla sama, neměla nikoho, rodiče nezájem, partneři jakbysmet, žádný stálý, furt jen problémy. Kamarádky měly vlastní život. Měla jsem jen práci a malý byt, jinak nic. Ještě finační problémy. Ale právě to, že jsem musela chodit do práce, mě udrželo nad vodou. Pamatuji si, ale jak sem se bála že se neudržím na nohou, byla jsem pomalá, v té době jsem si ale připadala fakt jako blázen, jen jsem přežívala. ...Takže si pravou depresi fakt dokážu představit. Nevím jestli uplně paniku, ale protože jsem fakt přecitlivěla tak jsem nervák, panikařím hned, ale učím se s tím pracovat, vlastně s celou svou osobou. Byla bych ráda, kdyby tahle má zpověd Vám k nečemu byla a něco jste si z ní odnesly pro své dobro. Držte se a hodně štěstí.

Díky za rady. Já si myslím, že to hodně zhoršuje ta mateřská, protože každý den je úplně stejný, týden jako víkend a mám spoustu času myslet na nesmysly a nimrat se v tom a taky člověku chybí společnost jiného dospělého člověka. Mně už z toho slušně hrabe, zdá se mi.

Pokud budes chtit, můžeme se poznat, setkat osobně a popovídat si, i s ditětem klidne. Mám dvě kamarádky, které mají děti, s oběma jsem se scházela a i když máme rozdílné životy, vždy jsme se nějak navzájem obohatily. Ráda tě vyslechnu, dokážu si představit jak ti je, když si nemáš s kým promluvit. Email: JulieH30@seznam,.cz