Diskuse - Problém s rodiči...

Bude mi 30 a nemohu se vyrovnat s tím jaké mám rodiče. Oba mají vysokoškolské vzdělání, ale jsou naprosto emočně ploší a chladní. Troufám si říct že asociální až sobci. Vůbec nechápou slovo rodina, láska, podpora a ostatní dobré vlastnosti. Já jsem oproti nim přecitlivělá a velmi založená pro rodinu. Mám střední školu, ale v oblasti citové jsem si jistá, že se umím chovat mnohem lépe než oni. Jsem prostě úplně jiná než oni. Bojuju s tím už přes 12 let a poslední dobou je to čím dál horší... V minulosti jsem brala antidepresiva a ted se svou přecitlivělostí mám pocit, že budu muset opět zase začítt. Přitom by jen stačilo si myslím, kdybych se svou rodinou jen vyrovnala, ale stále netuším jak. Obávám se, že budu muset přerušit kontakt, protože jejich jednání mi velmi ubližuje. Můžete mi prosím napsat svůj názor? Jen chci ještě podotknout, že se opravdu velmi snažím být k nim milá, ale pořád jen cítím tu jejich sobeckost, nezájem a nevlídné chování. Komunikace s nimi je velmi špatná, berou vše jako neúctu, výčitky a přitom já se snažím s nima bavit ohleduplně. Vím, že jsou taky nevyrovnaní, ale mám pocit, že mě nikdy neměli nijak rádi a ani mít nebudou...

A mas-li sourozence, jak se chovaji k nim? Myslim, ze spousty dospivajicich a pozdeji dospelych si casem zacne uvedomovat, ze si s rodici nerozumi, tak jak by chtelo. Jejich chovani zrejme nezmenis, s moji mamou to neni lehke, presne jak pises je emocne chladna a ja zase naopak...driv jsem si to dost brala, ale ted se snazim povznest nad jejim chovani.. Kdybych to neudelala, tak bych s ni nevydrzela. Kdyz se nevidime volame si, piseme ... Ale jakmile jsme spolu tak casto hrozi stret kvuli protichudnym nazorum. Nekdy jsem udelala, ze jsem ji rekla at me posloucha ze ji chci neco rict i pres jeji skakani do reci, namitky, absurdnosti jsem se snazila rict vse co pro me bylo dulezite a ikdyz se zdalo ze ji to v te chvili obtezovalo tak mam pocit ze si z toho neco vzala ... Takze tak.

Možná zkusit jít třeba k nějakému psychologovi na nějakou terapii? Rodiče už určitě nezměníš, můžeš tedy alespoň zkusit změnit sama sebe tak, aby ses s tím a celou situací smířila. Přerušením styků nic nezjískáš a pronásledovat Tě to bude i nadále. Třeba já se takto nestýkám s otcem, ale tam ty problémy byly jiné, jenže ve mně to zůstalo a asi i zůstane napořád. Zřejmě si je někde neseš v tom pomyslném batůžku s sebou a proto Tě to tak mrzí a dotýká se Tě to. Já bych řekla, že bys měla tu situaci probrat s někým nestranným, někým, kdo bude mít k celé věci větší odstup, než Ty. Já třeba antidepresiva beru, ale trpím generalizovanou úzkostnou poruchou, takže tam to ty úzkosti tlumí, ale v tomhle případě se Ty spíš asi potřebuješ odventilovat, jak bych to tak viděla.

Diky za příspěvky...sourozence mám, mladšího bratra, k němu se chovají podobně, ale spíše líp, protože má vadu řeči a je mladší, tak byl upřednostnován... O terapii uvažuji každým dnem více a víc, protože jinak nevidím východisko. Muj problém je ta přecitlivělost, nedokážu se prostě vyrovnat s touhle situací, připadám si, že žádnou rodinu nemám. Drtí mě prostě to, když se nepotřebují na Vánoce vidět, zavolám jim o svátcích, třeba i k Novému roku a během jedné minuty to ukončí, i když jim řeknu, že to mám levny...nejsou tak staří, matka je velmi moderní sobec....Vím že to nebude znít pěkně, ale myslím, že bych se dokázala lépe vyrovnat s tím kdybych o své oba rodiče přišla, ale kdybych měla na ně pěkné vzpomínky a věděla, že mě milovali. Takhle stále je mám, ale jsou mi naprosto k ničemu, žádná rada do života, jen samé negativní chování. Jinak AD proto že ke všemu jsem neurotik...a nějak to někdy nezvládám....mám propady, dobrý a špatný. Mám jednu výbornou kamarádku, která mi dělá psycholožku a ví všechny mé bolesti a nestranně mě podporuje, ale je to málo, pořád jen brečím když o tom začnu a furt to ve mě hlodá......je to totiž celé spojeny s mou osobností....to jaká jsem apod.Ale fakt díky moc za názor...

Ahoj, prožívám se svými rodiči něco podobného...A i přes svůj střední věk (je mi něco přes 40) mě to šíleně užírá. U nás to trvá tak posledních pět let, do té doby (aspoň se domnívám) to docela šlo. Pak naši trochu zestárli (stále jsou to ale celkem "mladí" důchodci) a snad nějak špatně nesou to, že už nejsou v rodině nejchytřejší a že už mám vlastní život. Přitom dříve jsem je vždy velmi respektovala a dala na jejich úsudek. Vždy jsem se k nim snažila chovat slušně. V rodině se ale vyskytl problém, který já jsem vyřešila po svém - s ohledem na svou vlastní rodinu - a to nás totálně rozdělilo. Byl to takový poslední hřeb do rakve...Myslím, že rodiče se ke mně (i mému muži) zachovali velmi nespravedlivě. Přestala jsem se s nimi stýkat. Myslela jsem, že vše za pár týdnů přejde...že se jim třeba po mně (nás) zasteskne, ale nechtěla jsem k nim přijít jako první, neboť o své pravdě jsem pevně přesvědčena. Ale oni asi také. Vůbec je nezajímáme, nekontaktují nás, nereagují na SMS k narozeninám a svátkům...(po dětech jsem jim dokonce posílala i dárky, jsem přece slušně vychovaná, že?...) Prostě z jejich strany vůbec NIC, pokud nepočítám matčiny výlevy o nezdárné dceři, kterými blbne hlavu našemu mladšímu dítěti...je mi z toho smutno. Teď je to už osm měsíců co jsme se neviděli, ale trápím se tím asi jenom já. Mám pocit, že rodičům to vyhovuje, že jim vůbec nescházím, o to víc se sblížili s rodinou bratra, se kterou dřív moc nevycházeli, zajímavé...Já sama mám jinak velmi dobře fungující manželství, hodné děti, materiálně nestrádáme. Ale i rodiče byli vždy (a jsou) dobře finančně zajištěni, jenom po odchodu do důchodu dávají strašně najevo jací jsou "chudáci". Někde tady je asi taky zakopaný pes...Nechci to ani říci nahlas, ale je možné, aby rodiče záviděli svému vlastnímu dávno dospělému dítěti??

Ahoj Caro, úplně ti rozumím. Je mi z toho smutno, když se dovídám takové věci. Vím, že nejsem sama, že takových lidí co nemají dobrý vztah s rodiči je mnoho...ale taky mi to připadá nepochopitelné. Přesně jak píšeš, je to možné, že závidí?? Obávám se, že je, Mám často stejný dojem. Neustále mám pocit, že mi nepřejí, závidí a jen stále kritika a kritika, Nepochválí vubec za nic!je to moc situací, které to potvrzují. Furt se snažím je akceptovat, odpouštět jim to, ale prostě to nejde, nevím jestli je možné neustále omlouvat člověka za jeho chování, byt je to muj rodič. Nepovedená dcera...hm, uplně si to dokážu představit jak ti je. Mě už nemá rád ani bratr a nevím o žádném duvodu, který by mohl mít, ale stále žije s rodiči, kteří ho neustále ovlivnují. To se mnou ještě komunikují, bych byla na dně kdybych jim posílala dárky a přání a žádná reakce. To je mi fakt líto. Přeji ti mnoho sil se s tím vyrovnat....Já mám jen přítele, ale právě mě děsí budoucnost. Chtěla bych mít děti, ale jsem smutná z toho, že by neměli babičku a dědu ani z jedné strany(přítelovi rodiče nežijí). Prostě mě dojímají velký rodiny a jak se scházejí a já nemohu pomalu přijet ke svým rodičum, protože tam člověk žádný rodinný pocit nemuže cítit. Mám tam za pár dní jet a mám z toho doslova trauma, jak to tam bude probíhat....jsem náchylná na jakýkoliv negativní podnět.

Asi by to chtělo fakt nějakého psychologa, takhle do toho na dálku člověk těžko vidí. Třeba si některé věci i sama pro sebe špatně čteš. Třeba já jsem hodně depresivní a úzkostný tip a svět vidím v černých barvách a i když se stane něco pozitivního, tak já si to nakonec obrátím v negativno a nedokážu se z toho radovat. Já právě i na nějakou terapii chodila a tam mi právě bylo řečeno, že svět je takový především, jak si ho samy čteme. Pokud ho vidíme jako nebezpečné a zlé místo, tak pak vidíme takto černě všechno.

Ano máš pravdu, taky jsem hrozny pesimista a všechno vidím negativně a mám i jiné vlastnosti psychické, které mi jen ubližuj, z toho to vše pramení.... Včera se mi vybavily i dobré věci s nima a začala jsem vidět i kladné chování, ale je toho tak málo...ale musím si neustále říkat, že je na tom spousta lidí i hůř.Vím jak by měl člověk přemýšlet aby byl štastný, přečetla jsem o tom spoustu knih, akorát se mi to pořád nedaří. Vždycky mě něčím vykolejí.Každopádně jsi mě dnes otevřela opět oči Irčo, musím na to pořád myslet, na tu tvou poslední větu. Akorát nevím jak si do toho zapojít když nás někdo neustále sráží.....ale budu se snažit..

Já se taky musím snažit, jde mi to teda ztuha. Já jsem se zase rozešla s tátou, naši se o mne v dětství přetahovali u soudu. Táta mě chtěl do péče, máma si taky nevěděla rady, dost mu ustupovala, ale on nebyl dobrý táta, bral mne spíš jako kus nábytku a psychicky mne terorizoval, údajně k mému dobru. A s mámou mám taky dost komplikovaný vztah, dost na ní visím, záleží mi, co si o mně myslí, cítím se vůči ní méněcenná. Ona na jednu stranu na mně taky visí, jsem její jediné dítě, na druhou stranu šíleně kritizuje. Ten vztah je hodně nevyrovnaný a s tím taky dost souvisí ty úzkostné problémy, které mám. Myslím, že když se člověk smíří sám se sebou a s tím jak věci jsou, pomůže mu to dojít klidu.

Chápu, alespon si to umím představit, i když o mě se nikdo nikdy netahal, spíš nezajímal. Na matce dá se říct taky visím, ona z jednoho pohledu taky ale jen když je na dně ona, ale pokud jsem já, tak mě nikdy nepodpoří, nepodrží, pokud chci nějakou pomoc tak mi to neskutečně vyčítá a deptá. To jsou někdy tak ostré slova, že kamáradky nevěří vlastním uším...Terorizování a deptání je fakt nesnesitelný, považuji to taky za násilí. Taky mám uzkosti a právě z té své rodiny a to jak vybudovali mé myšlení. Takže vím o čem mluvíš. Pocity menecennosti a co si o mě druzí myslí jsou u me na denním pořádku.Je prostě složitý celý myšlenky přeměnit, když máme v sobě zakodovany že jsme k ničemu, nebo alespon já....

Ahoj Julie a Irčo. Taky se přikláním k tomu, že by bylo dobré se vypovídat u psychologa. Ovšem najít dobrého, u kterého máte pocit, že ho opravdu zajímáte, není vůbec jednoduché. Mám s tím vlastní zkušenost...I já jsem poněkud psychicky nevyrovnaná. Dokonce to u mne postupem let došlo až k úzkostným stavům - můj život to neskutečně omezuje...Kdysi jsem byla na jednom sezení, kde mi bylo řečeno, že veškeré mé psychické problémy mají původ v mém dětství. Tenkrát mi to přišlo trochu divné, ale teď mi to v souvislosti s chováním mých rodičů ke mně začalo do sebe docela zapadat.Já měla dětství, co si pamatuju, krásné. Naši byli ale hodně mladí a mám takový pocit, že až teď po letech se projevuje snad nějaká jejich nevyzrálost nebo co...Nedokážou mě brát jako dceru, vidí ve mně konkurenci, se kterou musí neustále soupeřit (hlavně matka). Když jsem byla malá, musela jsem být stále ve všem nejlepší, kladli na mně vysoké nároky a já je nechtěla zklamat. A tak to vlastně šlo až do současnosti a já si při tom vypěstovala parádní psychické problémy. Pak jsem se jim poprvé v životě vzepřela a ejhle, už o mne není zájem!
IRČO, máš úplnou pravdu s tím pohledem na svět, ale obvykle trvá strašně dlouho, než se člověk s něčím takovým vyrovná. Rodiče máme jen jedny a je to fakt těžký smířit se s tím, že o nás nemají zájem.
JULIE,neboj se toho a pokud máš někoho, s kým bys chtěla mít děti, jdi do toho! Tvoje vlastní rodina bude to nejdůležitější. Třeba se pak v tvých rodičích babička a děda probudí...A pokud ne,vždy se můžeš obklopit známými, se kterými ti bude fajn. Někdy je lépe s cizími lidmi a děti tím, že nemají babičku určitě tolik trpět nebudou. Pro ně jsou stejně nejdůležitější právě rodiče.

Já se o tom třeba i s mojí mamkou bavila, že na mne kladla příliš vysoké nároky a že mám pocit, že jsem selhala. Ona mi na jedné straně řekla, že to není až tak pravda, že to jsem měla spíš já ten pocit, ale že mi prý spíš vyčítá jiné věci jako je zahleděnost do sebe a malá pracovitost. To mi teda zas tak moc taky nepomohlo. U mamky ale nemám pocit, že by ta láska nebyla, ale u táty to byla majetnická láska bez jakéhokoliv ohledu na mé zájmy. Co je ale zajímavé, chodila jsem na skupinovou terapii a tak nějak jsem měla možnost vypozorovat určité shodné znaky lidí s "našimi" problémy, většina z nich měla nějaké problémy v dětství s rodinou, které většinou přetrvávaly dodnes a nízké sebevědomí, to já mám teda taky. Na druhou stranu je spousta lidí, kteří vyrůstali v daleko horších poměrech a jsou v pohodě, tak nevím, proč já ne. Jsem fakt děsně úzkostná a přecitlivělá a člověku to překáží v hrozně věcech. Mne to teda ty léky moc netlumí. Nevím, jaký máte s léky zkušenosti, já už je beru s přestávkami 5 let, i jsem s nimi porodila dvě děti, ale tak nějak se v tom plácám pořád. Já jdu teď taky zase k psycholožce, má to lepší výsledky, než ty léky, ale zase to teda leze dost do peněz, stojí to okolo 500 na hodinu. Tak zase kde na to brát a nekrást, že jo?

Ahoj holky, nestiham, tak jen ve zkratce...ozvala bych se pozde večer více...

Už mi to zase dochází tak jak čtu ty vaše příspěvky... Nemohu se vyrovnat sama se sebou a protože jsem přecitlivěla a vztahovačná, tak to špatně snáším a mám deprese. Ano, někteří zažili mnohem horší věci, dětství atd, ale jsou prostě psychicky stabilnější a silnější. Jenže jak já jsem narušená, tak to beru hrozně tragicky. To ale že má výchova byla nanic, od toho se vyvíjí celý muj další život... Nevím jestli nějaká terapie pomuže(protože mám o psychologii hodně načteno, tak vím jak to se vším souvisí)....prášky asi taky ne, je to jen o tom myšlení...Představuju si, jak najdu dobrou psycholožku a ta mě pochopí, po tom toužím, aby mě lidi pochopili a dokázali si představit jak se cítím. A protože vím, jak je to bolestivý, tak chápu vaše problémy a soucitím s Vámi. Držte se! A díky moc za zkušenosti. Ozvu se později.

A Julie, máš nějakého partnera, rozumíte si? A kamarády? Ono je dobré se odventilovat. Já třeba teď na té mateřské mám děsně času přemýšlet a jak to tak bývá přemýšlím o samých kravinách a katastrofálních scénářích.

Irčo, jo mám přítele, se kterým žiju, ale s ním o svých problémech nemluvím. Moc to nechápe a já ho s tím ani moc nechci zatěžovat, nechci mít pocit, že jsem ufnukaná pro něj a aby to měl se mnou těžký. Ted často pláču a řekla jsem mu že mám problémy, ale moc to dlouho řešit nechce. Kamarádky mám dvě se kterýma o tom mluvím, ale stejně mi to nějak nepomáhá, tak už nevím. Každý má svý problémy a úplně si myslím, že mě pochopit nemužou, když si podobné problémy neprožily...Jinak přemýšlím furt nad těma špatnýma věcma, i když nejsem na mateřské, vždycky si ty špatné myšlenky u mě čas najdou a pronásledují mě..