Diskuse - Problém s rodiči...

Julie,dobře jsi to napsala, je to přesně tak. Utápět se v tom nemá smysl, ale člověk si tím asi musí projít, aby později procitnul. Máš pravdu v tom, že si taky nevěřím. Ačkoli na okolí působím úplně opačně ( a dříve jsem opravdu bývala sebevědomá).Ty nepříjemné stavy člověku seberou i to minimum sebejistoty, které má. Já se v tom teď taky slušně plácám, ale vždycky se snažím najít v budoucnu nějaký bod, událost, na kterou se můžu těšit a to mi docela pomáhá. A taky chodit mezi lidi, ikdyž mě to leckdy stojí hodně sil... :-). O tom usmíření s rodiči už dlouho vážně uvažuji, protože JÁ takhle dál žít nemůžu. Díky za dodání odvahy.

Julie, děkuju moc. Já jsem dost stydlivá a sejít se takhle, když se známe po netu, nemám odvahu, ale co je hlavní, já se ani nikam nedostanu! Nemám hlídání a myslím, že to je hodně tím, že prostě nemám žádný ventil. Já teď byla marod a normálně jsem si to úchylně vychutnávala, manžel byl doma a staral se o děti a já si mohla chvilku vychutnat, jaké je to zase být sama sebou.Úchylárna z mé strany, co??

To jsem moc ráda Caro, přeji moc odvahy a vnitřní sebedůvěry! A nenech se odradit negativní reakcí. Musíš si jen věřit, já zjistila, že všechny mé problémy vznikly jen z toho, že jsem si nevěřila. A stále si nevěřím, je to moc těžké, ale už docházím k procitnutí, jak píšeš a doufám, že to bude jen a jen lepší. Taky si nejsem jistá, že mě nic už nikdy neporazí, ale fakt se snažím. A právě jsem musela začít u těch rodiču. Je to o tom, že oni si taky nevěří, proto jsem já taková jak oni, i když to u nich vubec taky nevypadá, ba naopak, říct jim, že je chápeš....A jestli mužu ještě poradit, tak je dobrý řešit to v klidu, neutočně, laskavým hlasem, protože já když jsem to nedělala, tak vše bylo chápano špatně. Irčo, není to úchylný, je to přesně ta reakce, že už to psychicky nezvládáš být sama, tak tvé tělo na to reagovalo tak že onemocnělo a ted jsi štastná že máš manžela u sebe. Já to chapu. O tom že celá psychika ovlivní zdravotní stav už jsem se taky nekolikrát přesvědčila...ale to je jiná kapitola. Každopádně já jsem taky stydlivá a nervozní před cizími lidmi, ale dřív jsem to neměla. Já dřív byla naprosto někdo jiný, a všichni mě tak nějak posráželi, ale mělo se to stát. Hlídání mít nemusíš, psala jsem, že mi dítě nevadí. Ale to je přesně to Irčo, ty se tomu kontaktu s dospělým vyhýbáš, tak to je pak těžký :-) Máš nějaké kamarádky? Já když jsem si stěžovala, že jsem pořád doma a nic nepodnikám, tak to taky byla má vina, protože jsem se bála jít ven, být s někym, byla jsem prostě v depresi. Když jsem neměla přítele, taky to byla má vina, protože jsem se nesnažila se seznámit, tak jsem byla pořád sama. Chápu, že se bojíš nebo je ti to nepříjemné, ale je třeba se těmhle věcem postavit. Anebo jestli ti vyhovuje spíše ventil tady, tak není problém. Já kolikrát byla ráda, že jsem za celý den vylezla aspon na hodinu. Někde jsme si daly s kamarádkou kafe, koktejl, zákusek, když bylo hezky, prošly, nebo jsme chodily na oběd, i s dětma. Vždycky mě to aspon na chvíli pomohlo. Protoze jinak ten den budeš mít pořád takový stejný, nijaký víš. Nebo teda nevím, třeba máš přes den dost věcí co děláte s dítetem.Každopádně o tom popřemýšlej o těch uzkostí odkud prameni......držím pěsti at to zvládáš.

No, já mám právě děti dvě, malá je teď ve školce a malého má na chvíli u sebe moje babi, ale té je přes 80, tak jí ho taky nemůžu pořád cpát. Když bylo jen to jedno, dalo se toho podnikat víc, takhle se dvěma se někam tahat, to je teda dost o nervy, alespoň pro mne. Třeba jen to nastoupení do MHD je pro mne problém, malý je sice v kočárku, jenže ten mi někdo musí pomoct nandat nebo vyndat a mezitím se malá zasekne a brečí, že jí nejde vystoupit a že se bojí a tak. Já ještě do toho jsem se rozhodla studovat druhou VŠ, protože mám obavy co a jak bude po mateřské. Je to zase ale řehole navíc i když mne to vcelku baví, není to asi přesně to odreagování, co bych potřebovala. Jinak já volám pořád někomu, většina mých kamarádek má ale děti a je na tom dost podobně jako já, tj. je zaházená. Naše děti už od září jsou skoro v kuse marod, to je tam teplota, tu rýma, tu něco jiného. Před Vánoci to byla střevní chřipka a o Vánocích zase nachlazení, které skosilo i mne. Jinak já s dětmi i vyrazila za kámoškou, ale byla jsem pak totálně vyřízená, nacpat obě děti do auta a pak jet a nevybourat se s nima. Když se vychystáváme, znamená to pro mne oblíct a obout a vychystat všechny tři. Kolikrát pak raději ani nikam nejdu. Máš pravdu,snažím se tady odpustit si ventil, tak doufám, že Vám to neva. Jinak moje máma mne taky hrozně podceňuje a teď, co ví, že mám tady ty problémy, tak se o mne navrch i bojí. To je vlastně taky známka nedůvěry, nemyslíte??

Chápu, asi bych nebyla jina. Ted jsem byla nakupovat s kamarádkou, BEZ DETI a jsem vyrizena. Bojim se toho mít děti, že to nezvládnu. Říkám jak být v pohodě ale taky mi to dnes moc nešlo. Necítila jsem se dobře dnes. Vše mě bolí, začala jsem tedy jiný zdravotní styl a už je nejspíš dost načase...ale dnes moc dobrý pocit nemám. Byla jsem v nákupním centru, sice dopoledne, kde moc lidí nebylo dnes, dali jsme si kávu a stejně jsem byla nějaká nesvá, nervozní a nevím čím to. Uplně jsem si vzpomněla na Caro, kvuli otevřeným prostorám. Nevím moc co poradit, se dvouma dětma je to fakt náročný, nedivím se ti. Později mě napadlo, jestli jsi vubec ze stejného města. Já žiju v Praze, ale ty možná taky. Jen mohu dát takovou zkušenost, právě ta jedna má kamarádka co má dvě děti, jedno 4, druhý rok, taky studuje školu, je pořád venku. Má strašně moc aktivit, ještě doučuje angličtinu a je neskutečně aktivn, kamarádky navštěvuje.. Nechápu jak to zvládá, má k tomu ještě docela koníčky kterým se věnuju. Nad tímhle mi rozum stojí, taky bych chtěla mít tolik energie. Asi má ten optimismus. Je pravda, že se s ní často nevídám a moc nemá čas kecat ani na netu, ale tím chci říct, že to asi jde. Ale mě se to kecá, nakonec budu mít stejný problém co ty:-)

Moje máma taky o mých problémech povykládala známým, jenže já si myslím, že to je vlastně její způsob vyrovnání se s tím vším, třeba i u té Tvé. Je to opravdu nepřijemné i když vím, že těm, co to řekla, že jsou to vesměs chápaví lidé, jenže člověk si pak přijde jako stroskotanec. A teď ona když jí to třeba řeknu se tváří vyděšeně a začne rozvíjet katastrofické scénáře, což taky nepotřebuju a člověk se v tom zacyklí. Takže ono je otázka jací by vlastně ti rodiče měli být. Když se moc zajímají a jsou úzkostní jako moje mamka, je to špatně, ale když se nezajímají vůbec, je to taky špatně. Když děti moc tlačí a ty jsou pod tlakem, tak je to taky nedobře, protože prý právě z takových dětí se později stávají dospělí se stejnými problémy jako máme my. Takže to chce asi trpělivost a porozumění, aby rodiče chválili a hlavně sami byli vyrovnání, jenže jak té rovnováhy dosáhnout a jak dojít v životě klidu a té správné rovnováhy, to se ptám nejen jako dítě ke svým rodičům, ale jako rodič vychovávající své děti?

S tím objímáním, já třeba své malé děti objímám, ale protože jsou pidimidi:-), ale třeba s mamkou jsme se nějak extra teda nepusinkovaly, teda teď když je mi blbě, tak se s ní třeba obejmu, že potřebuju podporu, ale pak mi taky přijde, že tomu zase moc podléhám, ale normálně to není tak nějak extra můj styl. Třeba u manžela se třeba pořád objímají a pusinkují na tvář, i manžel s tchánem. Přijde mi to takové divné, já bych řekla u chlapů divné a s tchýní a tchánem mi to přijde zase takové neupřímné. Může to být ale nějaký blok z jeho strany. Třeba mu to přijde divné tě objímat jako velkou ženskou. Já taky nevím, jestli se s mým synem budu objímat, až to bude velký chlap, jestli se toho teda, což doufám, dožiju.(s těmi mými myšlenkami)

Nevím jak jsi to myslela s tou známkou nedůvěry? Jestli se o tebe bojí maminka, tak myslím, že je to správný čistě mateřský pud, horší by bylo kdyby se o tebe vubec nebála ne? tím samozřejmě nechci říkat, aby se o tebe bála a měla z toho nervy a nějak ji to ubližovalo. Spíš tak zdravě nějak. jinak si myslím, že chodit na ty stránky o depresi že tím si fakt škodíš. Já na ně začala taky chodit, tenkrát když jsem byla na dně, a ted si myslím, že mi to moc nepomohlo. Akorát to na mě všechno padalo a začala jsem se v tom nimrat a taky si psát s těma lidma, co na tom byli dost špatně. Takže bych ti doporučila raději si pročítat něco pozitivnějšího co by tě z toho mohlo dostat. tohle to totiž určitě nebude., Mě z toho dostalo nějak jaro. Zní to blbě, ale v zimě jsem na tom huř, nejhorší je pro mě právě leden, unor. Snažila jsem se prostě z toho dostat a neutápět se v tom. Protože taky jak jsem o tom četla, tak jsem pak začla mít ty uzkosti a nemohla i spát., A to bylo poprvé, jindy jsem problém se spaním neměla, takže jsem na tom tak špatně nebyla dříve. Nechci říct, že jen tyhle stránky ze mě udělali trosku, ale moc mi nepomohly.Fakt si myslím, že tím jak o tom furt negativně přemýšlíme tak to jen zhošujeme a pak to opravdu muže dopadnou špatně. Záleží jen na tobě samé, četla jsem hodně knížek, který mi nepomáhaly, ale ted když už jsem na tom líp, tak to vidím z toho lepšího světla a nacházím v tom tu pravdu. Akorát na tom musím pořád myslet a přeměnovat si celý myšlení. Což je dost těžký. Navíc když chci vídat svou rodinu, která je celá depresivní. A hlavně mám pocit čím dál víc, že všechny deprese, uzkosti a problémy mám z toho jak si nevěřím. Mám takový dvojitý stavy. Cítím se silně, nechvěju se, je mi fajn a věřím si a pak ten opačný. Jsem nervozní, nesvá, chvěju se a je mi uzko, divně a ze všeho mám strach, to je ta nejistota, nesebevědomí. Přeju si se cítit pořád jen dobře, jistě. Asi máš pravdu, že mu přijde divné objímat velkou ženskou, ale je to o tom, že ke mně nikdy neměl žádný vztah, že to neměl doma, tak to prostě neumí. mě dokáže rozplakat, když vidím že nějaký otec má hezký vztah se svou dcerou. Nikdy jsem nebyla tátova holčička, prostě to není jen o tom objímání. S mámou se obejmu když se s ní sejdu, když mi přeje k narozeninám dá mi pusu. On mi vlastně ani nikdy nedal žádný dárek, nenamáhal se, vždy to bylo jako od obou, ale vlastně jen od mamky. Ta jediná se snažila. Má mamka se ke mně chová dobře, ale taky se zachovala mockrát špatně a proto jsem o nich mluvila jako o problému obou. Možná muže i trochu za to, jak se ke mně chová otec, ale to je na dlouho.Ale třeba neumí obejmout když jsem na dně, nějak mě podpořit. Píše mi sms o tom jak má deprese, ja se ji snažím povzbudit, ona když ji tohle napíšu já, tak žádné povzbudivé slovo, neumí to. Nejvíc mě ranilo, když jsem měla tyhle velké deprese, to bylo ze samoty a že jsem udělala velký chyby, věděla že chodím k psychiatrovi, že jsem měla dovolenou a trávila ji jen zavřená celý dny sama a neřekla mi přijed. A to mě položilo, když jsem se ji zeptala proč mě nechce vidět, odpoved zněla, že má taky deprese. Zvláštní. A já ji tak moc potřebovala!!Já prostě chci být uplně jiná ke svým dětem. Chci být taková jak jsem psala, že si přeju, aby byly oni. Taky mi samozřejmě nejde furt chválit partnera a hladit ho a objímat, ale vím, že je taky nejistý, i když to nedá najevo a vím, že mu to moc pomáhá a jsem si jistá, že to dítě to taky potřebuje, že mu to pomuže v životě ta rodinná jistota, láska, opora. Znamená to pro mě moc, jsem asi moc rodinně založená.Asi je to na škodu a nepochopitelné. pro mě je prostě rodina základ všeho a nevím jak se mám odprostit od toho aby nebyla, abych se na ně tak neupínala. Já chápu, že tu jednou nebudou a jsem samostatná od 18 let, ale mrzí mě, že nemužu s nimi trávit čas pěkně, když tu ještě jsou.

Ještě bych ti chtěla napsat Irčo něco. Nechci tě tím vyděsit nebo dostat do deprese, ale aby jsi se tomu postavila. Já právě se bojím mít děti proto, že jsem nevyrovnaná a moc dobře vím, že pokud nebudu v pohodě, přenesu to vše na své děti, právě i když jsou malé, tak to hrozně vycítí když není ta matka v pohodě a vyroste z něho taky uzkostný člověk. Taky bude nejistý, protože si to vezme od rodiču, jako jsem si to vzala já a všichni ostatní. Málokdo bude sebejistý a bude se mu dařit, když bude mít rodiče na práškách a chodící trosky. Četla jsem o tom, že mladí lidé co jsou v mém věku a mají deprese, jejich rodiče taky. Toho je tolik. To vidím v centru ti všichni narkomani a bezdomovci to jsou taky nejistí lidé a pocházejí z takových rodin podivných, protože kdyby ne, tak nikdy na ulici nebudou, nedopustí to, budou se snažit, ale oni to prostě nezvládají... Takže se zkus snažit už kvuli těm dětem, protože oni si to od tebe vezmou chtě nechtě...Když budeš veselá, podnikat s nima něco, chodit ven, tak budou v pohodě, ale pokud se tomu budeš vyhýbat a bát se toho, tak oni budou v dospělosti třeba uplně stejní. Já dávám rodičum za vinu to, že když oni měli blbé dětství a vyrustání, tak proč se nesnažili aby ho neměli jejich děti lepší?? Proč dopustily aby jejich děti trpěly stejně jako oni??? To já tohle nikdy nedopustím.....

Asi máš pravdu nebo spíš určitě máš pravdu, že mi to nepomáhá. Je hrozně nepřijemný, že beru léky a i přes ně mám ty stavy. Ty když jsi tehdá brala léky, byla jsi v pohodě? Já jak nejsem v pohodě, tak právě chodím na tyhle stránky, protože kdybych je neměla, tak by mne to ani nelákalo na tyhle stránky chodit, myslím si. Mne je taky vždy hůř v zimě, ale to asi není nic nového pod sluncem, akorát je problém, že u nás je většinu času blbé počasí, to je ten problém. Ale jestli jsi od 18 ti let na vlastních nohách, jsi dobrá a měla bys na sebe být rozhodně pyšná.A taky, že to zvládáš bez léků, na to, že to jsi bez chemie, se mi zdáš dost v pohodě, každý má někdy něco, ale podle toho co popisuješ jsi docela v klidu, tak se nenech rozhodit.

Právě, že mi léky nijak nepomáhaly, spíš jsem si to namlouvala. Nevidela jsem žádný extra výsledek, spíš se mi ulevilo, že jsem poznala spřízněnou duši a muj život nebyl tak prázdný. Tak jsem léky sama vysadila a zkusila co to udělá. Jenže pod těma práškama jsem udělala docela jednu velkou blbost, která mi hrozně zkomplikovala život. A tehdy se to rozjelo fakt ve velkým, poprvé jsem je brala kvuli rozchodu, ale to byla nevyzrálost. Byla jsem jak malá holka. No pak si vzpomínám, že jsem už byla tak na dně, že jsem se chtěla vrátit k rodičum a bydlet jako outsider s něma, to bylo v době kdy jsem už nezvládala ty deprese a žít sama a už jsem taky utíkala k obvodačce a tenkrát ji prosila aby mi dala Citaloprax, protože jsem o něm četla, že rychleji zabírá, to bylo před mýma narozeninama, na jaře, a já to ještě odkládala že se ještě napiju na mé narozeniny a pak už si ho konečně dám, měsíc ale předtím jsem se musela přemlouvat abych vubec k tý doktorce zašla, a nakonec se to nějak zvrtlo a já si přečetla nežádoucí učinky a dostala strach že by mě to ohrozilo v práci a nikdy jsem si je pak už nedala. A mám je tam dodnes, no jsou tomu asi 2-3 roky. Jsem moc ráda, že muj pud sebezáchovy zvítezil a že nejsem závislá na práškách, protože pokud ti to nepomáhá, tak to je jen dukaz toho, že tě uzdravení čeká uplně jiným zpusobem....zkus si přečíst nějaké články o lidech, kteří nad tím zvítezili, to by ti mělo dodat odvahy a sil.

Ahoj, přečetla jsem vaše příspěvky a taky si myslím, Irčo, že se to s chozením na podobné diskuze nesmí přehánět. Je to trochu návykové a člověk se pak propadá do ještě větší sebelítosti. Já jsem taky asi před 2 roky na jednu takovou chodila - ono je to ze začátku fajn najít spřízněné duše se stejnými problémy a vypsat se z toho. Taky mi to moc pomáhalo. Jenže pak jsem se po čase tak nějak začala sama vzpamatovávat, měla jsem radost co všechno jsem zvládla a vždycky jsem se pochlubila "diskutujícím". Vycítila jsem ale, že už pro ně nejsem ta správná parťačka,když jsem "v pohodě". Prostě na některých diskuzích se ve svých negativních náladách zbytečně rádi patlají a pak se to na tebe lehce přenese, tak dávej pozor. I když tady nás tolik není, tak snad nic nehrozí:-) . Jinak tě obdivuju, že ještě studuješ, to jsi dobrá, ale asi toho máš opravdu moc.
Julie, díky že sis na mě vzpomněla v tom obchoďáku :-). To bylo trefné! Já jen tak kafe s kámoškou nezvládnu - obzvlášť v tom nákup. centru. Pouze výjimečně...A k tomu si připočti spoustu dalších běžných denních situací...jízda MHD, samostatný pohyb po centru, nákup v supermarketu, kino atd. atd. Ale to patří opravdu do jiné diskuze.
Zamyslela jsem se nad tvým názorem mít či nemít děti. I já jsem už nebyla úplně "normální", když jsem čekala své starší dítě. Ale protože jsem cítila velkou podporu od partnera, tak jsem se toho nebála. A o tom to asi je. O tom správném protějšku, který tě chápe a bere tě i s tvými
problémy. To není nic převratného, ale ty si svým partnerem zatím asi nejsi úplně jistá...
Jinak děti tě spolehlivě přivedou na jiné myšlenky, ale tvoje vlastní obavy ti z hlavy úplně nevyženou, to je jasný.

Ještě k těm rodičům...Píšeš, že celá tvá rodina je depresivní, že maminka má podobné problémy jako ty. U mě je to jinak - já vůbec nechápu kde jsem ke své labilitě přišla. Naši jsou v tomto směru úplně v pohodě, nikdy neměli psychické problémy, to bych věděla. Já to mám spíš tou jejich výchovou - od malička se ode mne očekávalo maximum, chtěli, abych byla ve všem nejlepší, chlubili se se mnou. Mě to do určité doby bavilo a přistoupila jsem jim na to, byla jsem celá lačná, ukázat jim jak jsem dobrá! Jako dítěti ti to nedojde. Pak jsem se asi ve 22 letech tak nějak sesypala a od té doby mám ty své stavy...Měla jsem moc vysoko nastavenou laťku a teď s odstupem času mohu říct, že jsem se zachránila manželstvím. Problémy sice přetrvávají, ale vedle manžela mám jistotu, že na to nejsem sama. Naučilli jsme s tím nějak existovat, nastavili jsme si pravidla. Musím říct, že se mnou měl a má svatou trpělivost. Snad jsem mu to v tom našem netradičním svazku nějak vynahradila a vynahrazuju...jinak by už asi dávno utekl:-)
Ale moji rodiče nejen, že se mnou teď nemají potřebu mluvit, ale ani je vůbec za posledních mnoho let nenapadlo se mě zeptat jak na tom jsem a jak vše zvládám! A už vůbec by nepřipustili, že na tom mohou mít svůj podíl - "ONI, ti dokonalí lidé"! Julie, taky strašně závidím kámoškám jak se nenuceně mohou bavit se svými otci nebo se objímat. Taky je mi to líto. Ale ačkoli mi táta v dětství nijak děsivě neubližoval, stále jsem před ním měla přehnaně velký respekt, protože jsem byla ve stresu, že něco dělám špatně. On si se mnou nikdy nebyl schopen popovídat, vždycky u toho asistovala máma, prostě - od něj jenom chlad a odstup. Kritkou nešetřil a pochvalu jsem od něj nikdy ani nezaslechla. A já mám i teď ve svém věku úplně stejné pocity - mám z něj pořád strach!
Ale strach začínám mít už i ze sebe samé. Genetika je neúprosná a co když já se teď už takhle chovám ke svým dětem???!!!

No, manžel právě ví, že sem chodím na diskuse a chce mne odříznout, říká, že se v tom patlám pak víc a víc a možná má pravdu, možná taky ne. Já se v tom bohužel teď patlám tak jako tak. Já mám taky tendence se bát jít mezi lidi, do metra, být v davu lidí, mám částečnou sociální fobii atd. Tohle ale všechno souvisí s tou mojí úzkostnou povahou. Nevím, jak dostat tu svoji úzkost pod kontrolu. Tobě to třeba propuká v tom MHD nebo davu, ale já tenhle vybuzený stav mám pořád, ať jsem, kde jsem. Včera jsem se dívala na Poštu pro Tebe, nevím, jestli to někdy sledujete, ale byla tam paní a ta měla příšerné dětství, děsnou mámu a nepodepsalo se to na ní psychicky. Myslím, že se u člověka musí sejít více faktorů, aby to propuklo.

Irčo, jak dlouho tu uzkost máš a kdy se ti přesně objevila? Mělas ji i při první mateřské? A není to tím že na to pořád myslíš? Měla jsem stejné pocity, nemohla jsem dělat nic. šla jsem si zacvičit, tam to jeste jsem nějak zvládla, ale pak jsem vyšla z fitka a místo toho aby se mi uvolnily endorfiny, zase jsem viděla svět černě a šedě. Cokoliv jsem dělala, tak jsem všechno viděla marný. I na televizi jsem se nemohla koukat, seriál tam byl, objevilo se něco negativního a já to musela přepínat. Prostě ve všem jsem to viděla tu bezmocnost. Ted když si to uvědomím, tak prostě na vše se dá koukat ze dvou stran, ze špatné a dobré. Mohla bych uvést x případu. Nikdy není nic tak černé jak se zdá. Zkoušíš myslet i na nějaké dobré věci? Co přesně cítíš když je ti blbě? Mě nejvíc vadí samota, tobě taky? Kdyby lidi chodili za tebou, často, kamarádi, bavilo by tě to? co by tě vlastně bavilo a chtěla by jsi?