Diskuse - Panická porucha

LENIČKO,já to asi zvládám,jelikož mě AD nezabraly. Ale je to horor a každodenní přežívání.

A jaká jsi měla antidepr.?

Ještě bych se s Vámi chtěla podělit o toto: Včera jsem sebrala odvahu a zavolala kamarádce, která se zabývá "andělskými kartami". Vytáhla jsem si tedy jednu kartu a její obsah mě celkem překvapil, myslím, že tato karta by seděla na každého z nás, stálo v ní: " Zkuste se pozastavit a nachvíli jen naslouchat hlasu vnitřního já. Možná už jste pozapomněli na světlo v něm. Teprve, až poznáme černočernou tmu, můžeme si uvědomit světlo. Neznali bychom světlo, kdyby neexistovala tma, neznali bychom tmu, kdyby neexistovalo světlo. Zapotřebí je obého, aby došlo k harmonii. Tak se zastavte a naslouchejte."

Míšo,máš můj obdiv,že jsi sama! porazila anorexii. Už vůbec ten fakt,že jsi si ovědomila,že to je špatně....klobouk dolů.

Děkuju :-) ... ale musím říct, že tohle je těžší, než anorexie, s ní jsem se alespoň nebála někam jít a sportovala jsem - až přehnaně. Sport miluju, ale teď se samozřejmě bojím s ním začít, abych se náhodou nezadýchala, či co. Ale je to nemoc, jako nemoc, obě máme v hlavě a musíme je nějak vypudit! Někdy si už ale přijdu vážně jako tragéd. Třeba dnes ráno jsem se vzbudila a šla si zakouřit - další úžasný zvyk. Bolely mě záda, tak jsem se je snažila rozmasírovat. Když v tom jsem zjistila, že mám levou lopatku níže a není tolik vystouplá ( samozřejmě to bylo z toho důvodu, že jsem byla shrbená a nakloněná spíše k pravé straně) No, okamžitě jsem začala vyšilovat, že s ní určitě něco mám - přišla jsem o ni, je zlomená a přemýšlela nad tím, jak se asi proboha v tomhle stavu dostanu do nemocnice, atd... Pak jsem se zamyslela a řekla si, že mě už fakt straší ve věži a je to normální jev, srdíčko mi sice začínalo už pěkně pulzovat, ale atak nepřišel, za což jsem na sebe pyšná. Když to zvládám já, tak musí každej, jelikož jsem strašnej cíťa. Když mě někdo dnes - v tomhle stavu obejme, začnu automaticky brečet a litovat se, že to nezvládám, což rozhodně není dobře!

Máte někdo pocit jako že jste chvílema i mimo? Mám PP ale nevím jestli to patří k té nemoci.

Jakt to myslíš mimo? Jakože si přijdeš například jako ve snu?

Jo to k panice patří že jsi jak vesnu ale po lecích se to pak srovnalo ;)

Zdarec Jarczecku jak se daří jak válčíš ?

Tak to už se nemůžu dočkat, až se mi to srovná, protože je to fakt nepříjemný.

Jo je to vážně hnus .. Jak dlouho tě trápí PP ??

To je těžká otázka ... už od dětství jsem zažívala ataky, ale nic jsem si z nich nedělala, myslela jsem, že je to "normální" nebo se tak alespoň přesvědčovala. Ale pak v 11 byl atak tak silný, že jsem myslela, že snad zemřu. Ataky jsem pak zažívala asi 3krát do týdne, ale nikomu jsem nic neřekla. Takhle to trvalo asi 3 - 4 měsíce, celou dobu jsem se cítila jako ve snu. Jak čas plynul, odeznělo to a já na to zapomněla (nedá se říci, že uplně, ale nemyslela jsem na to tak často, jen třeba večer jednou za 3 měsíce jsem si na tohle šílený období vzpoměla a říkala si, že mi to tak asi přišlo - dětská sugesce, jelikož to přece není možný, aby člověk něco takovýho zažíval) a žila uplně normální život. Pak se mi to párkrát stalo znovu, ale byl to jen půl vteřinový záchvat a já si z toho nic nedělala a zase se normálně vrátila do reality. Až teď před 4 měsíci se mi rozjela po ataku komplet, takže ji trpím 4 měsíce, 4 hnusný měsíce! Omlouvám se za ty slohy, ale strašně ráda píšu :-D

V pohodě :).. Ja se s tím pral 3 roky než jsem se někam dokopal vůbec jsem nevědel co se se mnou děje ale pak už jsem to nějak vubec nedaval a musel jsem s pravdou ven takže doktor pršky jenže ty sem nejak nechtel brat a nakonec mi bylo uplně moc špatně tak jsem začal je brat do toho jsem se přihlasil na terapeutickej pobyt kterj mi fak pomohl :)

Taky se bojím začít brát AD, abych řekla pravdu, bojím se co to semnou udělá, že to bude ještě horší, než teď... Ale obdivuju tě za to, že si se přihlásil na terapeutický pobyt, to já bych nezvládla :-)

Já mám k PP ještě agorafobii,takže "nádherná kombinace".Je to utrpení a dost často mám chuť,se vším prasknout....takhle přežívám od svých 23 let.Takže už 21 let trápení.Tenkrát se o téhle nemoci moc nevědělo,zanedbalo se to,koukali na mě jako na blázna....proto,nenechte se odbýt a pracujte na sobě,bojujte,dokud je čas.