Diskuse - Panická porucha

Ahoj, už jsem zase zpátky...dala jsem si menší pauzu....Pořád si pročítám nové a nové příspěvky a musím říct, že mi to dost pomáhá....Vždycky jsem si myslela, že jsem snad na světě jediná, která prožívá tyto stavy, hlavně moje okolí na to mělo dost negativní reakce, koukali na mě, jako bych byla nějaký simulant...., ale bohužel nejsem, to bych fakt musela být dobrá herečka, abych to dokázala...Vzpomínám si na jednu takovou příhodičku, která se mi stala před dvěmi léty: byla jsem v létě s partičkou u rybníka a lezlo mi po noze klíště, doslova jsem ho ze sebe hystericky shodila a úplně jsem zbělala a pálilo mě celé tělo (hlavně hlava a ramena)....kamarádka mi dala pár kapek Algifenu a já už jen pro ten pocit, že jsem měla v sobě nějaký lék se okamžitě uklidnila....Je to záhada ta psychika člověka...Když jsem byla ještě bez nějaké poruchy, jsem poznala jednu starší dámu, která měla strach z much, bylo mi to docela k smíchu, dnes bych se už nepodivila....Já mám strach snad úplně ze všeho....I když musím říct, jak už se tak člověk pozoruje, už se tak trošku zná a přece už je to nějaký čásek, co u mě ty stavy přetrvávají, že pokud se to opravdu vydaří a já se dostanu do společnosti, kde se úplně můžu odreagovat, dát si sklenku raději více sklenek, tak se ty stavy dostávají trošku do pozadí, dokonce i dýchání se mi zlepší....Ale opravdu mám na mysli spolek svých známých, protože z cizích lidí mám docela strach .....Vlasta

Ahoj Hani, já děkuji za povzbuzení ....já si taky říkám, že kdyby jsme všichni lidi co jsme na světě šli k psychiatrovi, tak u každého druhého bude přiřknut ortel bud deprese nebo nějaká jiná psychická porucha..., ale lidé se bojí svěřovat, já to znám...třeba dneska jsem se svěřila mamce, že jsem našla tyto diskusní stránky a že ty moje stavy odpovídají PP...ač mám úplně úžasnou mamku a nedala bych na ní dopustit, zdálo se mi, že vidím v jejich očích výsměch , nepochopila mě...Hned mi začala odříkávat minulost, že měla to samé, že to byly nervy a že se s tim člověk musí vypořádat, že ona to zvládla...proč mě to nejde? Potom se nesmí nikdo divit, že mám strach se vůbec svěřit, uvažuji o tom psychologovi, ale chvíli jsem uvažovala, jest-li třeba než psycholog nejsou lepší tyhle diskusní fora, protože lidi jsou tu se stejnými problémy a hlavně jeden radí druhému, protože chtějí, jsou lidský a psychologové to dělají za peníze, už z toho důvodu se mi to maličko příčí. Mám ten pocit, že by si mě tam posadil, já bych si odříkalato, co říkám vlastně tady, on by za to zinkasoval pár set a já bych šla domů ke třem dětem...Je to můj názor...ještě jsem nikdy nic takového neprožívala, tak mi prosím tě porad....Jinak jsem z Tachovska a našla jsem si na netu, jednu psychiatričku (tedy vzala jsem to podle jména, bylo jich tam moc) a zítra jí můj manžel zavolá, já sama nemůžu, já bych to nesokázala...Kdyby jsi byla náhodou z okolí a znala jsi nějakou dobrou, dej vědět...Děkuji Vlasta

Bohužel nejsem z Tachovska,kam to máš nejblíž?Nebo kam jsi schopna dojet?Fakt tohle asi sama nezvládneš,moji rodiče doktoři také nechápou ,že právě já a proč,atd,?Ale manžel je asi fajn,můj by tam tedy nevolal.Dej vědět ,jak pochodíš,a drž se.Jinak já jich znám dost a dobrých,ale jsou trošku dál od tebe.Hanka

Ahoj Hani, já bych byla schopna nejdále dojet do Plzně...Tam jsem si také vybrala toho psychiatra...Tak jsem zvědavá, jak to všechno dopadne a hlavně na kdy mě objedná, ale určitě dám vědět...Vlasta

Ahoj všichni,
je to asi týden co se mi vrátila ta potvora PP, která se mnou je už skoro 10 let. Také když se vám to vrátí, tak máte pocit beznaděje a bojíte se, že se toho už nikdy nezbavíte nebo že vám už nebude lépe? An

Ahoj Andreo,
já už mám tu PP zhruba 5-6 let, to jsem ani nevěděla, že je to tahleta mrcha, dozvěděla jsem se to před třemi dny, z téhleté stránky...teprve jdu k psychiatrovi a mám z toho děsný strach...A mám taky děsný strach, že už nikdy nebudu žít normálním životem, jakým jsem žila, než se to u mě projevilo...Ale zase, když to vezmu z druhé stránky a podívám se na lidi, kteří trpěli nevyléčitelnou nemocí a překonali ji, proč mi by jsme to nezkusili? Nevím půjde to asi těžce, když vezmu v úvahu každodenní stres ....Nevím, ale rozhodně se o to pokusím, musím....Vlasta

Ahoj Vlasti,
ve světlých chvílích, kterých je více než těch špatných tu sílu také mám, že to bude dobrý a že někdy v budoucnu se z toho uplně vyléčím, ale teď zrovna prožívám moc prima období a ono se mi to vrátilo, tak jsem z toho špatná.
To tě ty tvé stavy nevyhnaly k doktorovi dřív?
An

Ahoj Andreo, mně se PP objevila před dvěma lety, rok jsem se léčila, pak léky vysadila. Několik měsíců byl pokoj, ale vrátilo se mi to, možná důsledkem změn v mém životě-sice pozitivních,zároveň ale pro organismus stresových. Jinak já mám taky dědičné předpoklady po mamce, takže s tím možná budu muset bojovat pořád. Když se mi PP vrátila taky jsem měla pocit beznaděje, ale s novými léky a návštěvou psychiatra je to zase o něco lepší. A ty bereš teď nějaké léky?

Ahoj Vlasti,
věřím, že můžeš mít strach z návštěvy psychiatra, ale chtěla bych tě povzbudit, že je to určitě správná věc. Já sama mám moc dobré zkušenosti s těmito doktory. Jak jsem psala včera, k psychiatrovi chodí moc lidí, ženy, muži, různého věku. A s léky je to opravdu vše lepší. Střídají se dny lepší a horší, ale postupem času se to určitě spraví.
Dáša

No teď beru opět od minulého čtvrtka Cipralex. Beru ho od začátku léčby, vždy mi pomohl, ale nástup účinku není rychlí. Počítám s minimálně 3 týdny. I přesto, že už tím trpím delší dobu, tak jsem při novém nástupu ataky vyplašená jak ptáče.

To rozumím, mně když se to vrátilo nedávno tak jsem z toho byla taky vedle. A přitom jsem to už zažila. Těžký mi přijde sama sebe přesvědčit, že je to PP, že to není žádná "vážná" nemoc. Přeju hodně sil, než ty léky zaberou. A máš někoho, kdo stojí při tobě?

V Plzni mám příbuzenstvo i doktory,jestli chceš zeptám se ti po někom.Dej vědět.Hanka

No Dášo, já už vím, že to není jiná nemoc, že je to ta potvora PP, ale přesto při návratu mám pocit, že to zažívám poprvé. Mám okolo sebe chápající širokou rodinu, kamarádky a přítele. Někdy si to vyčítám, ža je tím ,,otravuji,, ale oni mi tvrdí, že to bude dobrý a ať s etím nezaobírám. Co ty?

Ahoj holky, já mám deprese a PP, ale z práce, že jí nerozumím a nezvládám. Máte některá z Vás také tyto zkušenosti? A jak se Vám daří zvládat zaměstnání s touto nemocí?
Já mám i problém postarat se o rodinu, dělám opravdu jen to nejnutnější a cítím se velmi vyčerpaná. Navíc mám pocit, že mi mozek nebere, prostě chovám se nenormálně. Včera mi manžel řekl, že už to se mnou nemůže vydržet a kdy prý budu normální, jinak, že se odstěhuje. To mě dorazilo, ale přesto se nemohu změnit, jen se v tom utápím, ale někde v koutku duše doufám, že ta bolest nebude trvat věčně, že snad bude lépe.

Tak to je moc dobře, že máš podporu. Já mám moc hodného manžela, který při mě stojí a snaží se mi pomáhat pozitivně myslet. Je to fakt štěstí, když člověk má kolem sebe lidi, kteří ho podrží. Taky mám někdy pocit, že ho "otravuju", ale on mi říká, že to tak není. Vážím si jeho pomoci. Jinak to cítím jako ty-když se to vrátilo, mám pocit, že to zažívám poprvé, i když už to v mém životě bylo.