Diskuse - Fobie z řízení auta

Zdravím všechny, pročetla jsem témeř celou diskuzi a obdivuji, jak se dokáží úplně cizí lidé krásně podpořit a daleko víc, než lidé blízcí a rodina. Mně je 29 let, bydlím na celkem malém městě(ca 17tis obyvatel), samej kopec a spousta přeshraničních - bydlím na českoněmeckých hranicích. Autoškolu mám témeř čerstvě za sebou, týden po zvládnutí zkoušek jsem si koupila auto a pak už jsem jen čekala na ŘP. Ten jsem si vyzvedla včera a celá natěšená, že si konečně vše našteluju a trošku se projedu, jsem otravovala přítele, ať jede se mnou.Strachem jsem netrpěla, mno...spíš ne panickým strachem, přirozený strach je dobrej - na mě působí tak, že jsem víc v pozoru. Můj učitel autoškoly (mimochodem výbornej flegmouš a kliďas) říkal, že kdo nemá strach, nemá na silnici co dělat. Takový neohroženci jsou prý nebezpeční sobě i okolí.Ale k jádru - moje natěšenost vzala poměrně rychle nohy na ramena. Za 1 - nikdy jsem nejela za tmy, takže když jsem zjistila, že jedu trasu, kterou znám nazpaměť a najednou nevím, nevidím, kde je ta odbočka, trochu jsem znervoznila. Za 2 - AŠ jsem dělala v naftě, kde jsem na rozjezd do kopce potřebovala jen spojku, plyn jsem dávala až po rozjezdu. Moje auto je benzin. Furt mi to zdechalo, jenže jak je tichý, tak jsem ani nepoznala, že mi to chcíplo. A na spojku do kopce to fakt nic moc nedělá - jdu to pilovat dneska, protože to je to, z čeho mám děs - jedna taková křižovatka, kde je potřeba rychlej rozjezd do kopce je zrovna tepna našeho města. Moje mamka mi na to jen řekla, ať nevěšim hlavu, že hlavní je to, že jsem si sama uvědomila, co je můj nedostatek a kde dělám chybu, že si na to budu dávat pozor. Má pravdu. Uvědomila jsem si to a budu to trénovat. Představa, jak se sama dopravuju denně do práce přes tuhle křižovatku, se trošku rozplynula, ale nechci se toulat sama pěšky (není to zrovna nejbezpečnější úsek) a nechci pořád někoho otravovat. Přítel dělá denní a noční a nechci po něm, aby vstával v 5 ráno jen proto, aby mě odvezl do práce. Jinak celá AŠ byla krásná, byla sranda, občas i napětí (paradoxně parkování čumákem napřed mi dělalo špatně, couvání jsem volila vždy jako nejmenší zlo - sám učitel mi vždycky říkal, že ho nepřestávám překvapovat :D a to i tehdy, kdy mi řekl cíl cesty u baráku a já si vybrala tu nejkomplikovanější cestu). Zkoušky mi to celé zkazily. Komisař arogantní, samolibej pupíček, štěkal na mě, dusil mě, při parkování podélném i kolmém couvání jsem v zrcátku viděla, jak sleduje ty centimetry od druhého auta a škodolibě se usmívá, když jsem manévr úspěšně dokonala, jeho výraz značně zkysl a oznámil otráveně "dobře, tak jedeme dál". Bylo mi jasný, jak si mě vychutnává a vychutnávat ještě bude. Povahou jsem cholerickej vztekloun, v autě se ze mě stává kliďas. Říkám si, že můj vztek za volant nepatří a dodržuju to. Jenže komisař mě dostal do stavu, kdy jsem si ho nakonec chtěla vychutnat já. Takže jak jsem s tou 4kou během výcviku šetřila, jakmile jsme se dostali na úroveň značky s přeškrtlým názvem obce, tak šel plyn k podlaze, spojka, čtyřka, a jelo se 80... a bylo po buzeraci. Radost z úspěšně složené zkoušky, která se konala ve středu, se dostavila až v pátek večer. Tak moc jsem z něj byla hotová. Dámy, nedejte se, nerochejte se ve strachu. Jak jsem už psala - kdo nemá strach, nepatří na silnici. Je to přirozenej stav, udržuje vás ve střehu, jste opatrnější. Hlavně nezmatkovat. Moc mi pomohla vaše diskuse, budu si trochu víc věřit a za chvilku půjdu trénovat rozjezdy do kopce a zase za tmy... musím si zvyknout, protože CHCI jezdit. Mějte se krásně a všem přeji krásné svátky!

Ahoj, zdravím vsechny, jsem rada, že jsem tuhletu stránku nasla, taky mam fobií z řízení, teď dělám autoskolu mam už před sebou jenom tři jízdy a pak zkoušky. Vždy když mám jít na jizdu tak se celá klepu, žaludek mám jak na vodě. Já jsem zmatkar takže chvíli jezdim dobře a pak mne něco vykoleji, třeba odbočení na krizovatcce do leva a pak zazmatkuju

Tak to já mám úplně stejný problém. Moc pomalá, jezdím moc napravo. Špatně točím volantem. Bude nám to trvat delší dobu, ale jednou to dáme.

Tak vidim ze vsichni stejne :D ja si delam ridicak v italii....nastesti poteorii vam daji papir ze muzete jezdit v provozu s nekym kdo ma ridicak 10 let. Tak jsem jezdila s pritelem....malem jsme se rozesli :D stres a panika kdyz jsem mela do provozu, dokonce jsme menili auto takze kdyz uz jsem si na to zvykla tak vsechno v prdeli... Dnes jsem konecne mela prvni jizdu v autoskole a muzu rict ze pecka.....vychyta jsem babu uplne v klidu, a hned mi to slo lip nez s pritelem kupodivu!!! daji vam takove rady a klid do duse ze maji ty pedaly :D ale strach z provozu mam porad, ten pomaly mizi jenom treninkem bohuzel....nez to nebudeme mit automaticky, tak proste cvicit a cvicit a cvicit!!! Hodne stesti vsem, jsme na tom vsichni stejne!!

Ja jsem taky neudělala jízdy ani na podruhý, ale příčinu vidím spíše v tom, že jsem krátkozraká ale ne moc, no při řízení auta to vadí. Až druhá neudělaná zkouška mně přesvedčila, že si mám dojít na oční a pro brýle. Teď čekám na třetí pokus, ale musím si zvyknout na brýle, tak snad po třetí to dám. Řízení zvládám v pohodě, ale na značky jelikož jsem krátkozraká nevidím a v tom je ten prúser, nemůžu se rychle rozhodovat.

Před šesti lety jsem měla aunehodu při které jsem náhle vjela do protisměru a čelně se střetla.Auto šlo do šrotu a kromě spolujezdce, který utrpěl lehké zranění nebyl nikdo zraněn. Majitel už zemřel a já Řiďicsky průkaz mám. A chci si udělat kondiční jízdy a koupit auto. Co vy na to.Pred jizdou jsem alkohol nepozila ani nemám vysloveny zákaz řízení. Byla mi udelena pouze pokuta ve výši 2000Kc.

Ahoj holky, taky mám šílený strach z řízení. Svoje auto nemám a po autoškole jsem neměla skoro možnost jezdit. Teď jsem nastoupila do práce, kde se po mě vyžaduje ježdění po Praze, dálnici atd...Přítel se mě snaží co nejvíce podporovat a pomáhat mi, jezdí se mnou a trénuje jak může, ale i tak...Když sednu do auta, třesu se a mám pocit, že mi žaludek vyskočí....:(

Ahoj, jak to tu čtu uvědomuji si , že přiznání je nejlepší co existuje. Taky jsem s tím pár měsíců bojovala . Léta mám řidičák a jezdím asi 11 let. A od nehody, kdy mi pán nabořil ze strany auto. Se jaksi radost z řízení vytratila, sic je to asi 5-6 let. Ale tenkrát mi došlo, že to není žádaná hitparáda. Moje rychlá jízda, kdy jsem jezdila jak Fitipaldy a nebála se ničeho skončila . V červnu jsem měla dovču a jela do Králík.Užít si poutní místo. V den odjezdu , jsem měla divný pocit, že se něco stane. tedy už před dovolenou.. takové to šimrání v břiše. Ty kopce mi taky moc nepřidaly, jela jsem jak s hnojem :). Takže zpátky jsem brzdila z Králík z kopečka, a něco tam vrzalo, pískalo. Chlapi u benzínky se na to mrkli, jo kamínek mezi kotouče. Sundaly kolo a bylo. Jenže od té doby prostě jezdit nemůžu, bojím se a mám strach. I když si můžu cokoliv namlouvat, tak se prostě v autě necítím, klepou se mi ruce. Jsem nervosní. A tak jsem se rozhodla, že lidem řeknu proč nemůžu jezdit. Nebudu se za to stydět co se mi děje. Uvidím, jak se to posune, když budu jezdit busem a vlakem. Když o tom co se mi děje mluvím , je mi čím dál tím víc líp. Neb to pro mě není prohra , ale výhra. Dát všemu čas, a když si druzí myslí něco jiného, nevěnují pozornost svým emocím. Tak za mě, já to tak nemám . Za to si sebe vážím. Moc

přímo fobii nemám ale za volantem automobilu se necítím zrovna nejlépe, tam kde je provoz nahuštěn ba přímo přehuštěn v zácpy nebo naopak rozjetý do nebezpečné dálniční rychlosti a pokud je to jen trochu možné těmto situacím se vyhýbám, hlavně proto že u sebe pozoruji že když jsem v zácpě tak začnu být nervní až k zuřivosti kdy pak ubližuju třeba v Brně jsem si ulomil v zácpě volant, a při rychlé jízdě v dálničním provozu se mi zase stává to že třeba po půlhodině jízdy je mi všechno jedno a jedu jak blázen tak jak všichni ostatní, točit volantem mě baví nejlépe v traktoru ten jede pomalu je čas na reakce a nejlépe se mi řídí v lese či na poli kde mne nikdo neobtěžuje troubením a jinými nenávistnými projevy jinak bych řekl že ostudou není přiznání že něco neumím ale uznání toho že když to nezvládám tak to nedělám a za volantem kdy je člověk jednou nohou v kriminále a druhou nohou v hrobě je to velmi vhodné

Ahoj, po 18 letech se snažím znovu začít řídit. Předtím jsem ale žádný velký řidič nebyla, po malém městě bez semaforů děti do kroužků, občas delší trasa pod dohledem manžela. Nyní jsem koupila auto s automatem a chci začít znovu. Zatím jsem vyjela asi 4x, vždy pod dohledem manžela po okrskách. Je tu ještě někdo se kterým bych konzultovala své úspěchy a neúspěchy? Klíčovým dnem je pátek 16. června, kdy mám sama dojet pro manžela na firemní oslavu asi 20 km a odvézt ho domů. Přinejhorším je v záloze dcera.

Ahoj, po 18 letech se snažím znovu začít řídit. Předtím jsem ale žádný velký řidič nebyla, po malém městě bez semaforů děti do kroužků, občas delší trasa pod dohledem manžela. Nyní jsem koupila auto s automatem a chci začít znovu. Zatím jsem vyjela asi 4x, vždy pod dohledem manžela po okrskách. Je tu ještě někdo se kterým bych konzultovala své úspěchy a neúspěchy? Klíčovým dnem je pátek 16. června, kdy mám sama dojet pro manžela na firemní oslavu asi 20 km a odvézt ho domů. Přinejhorším je v záloze dcera.

Zdravím, mám řidičák 2 měsíce, snažím se jezdit alespoň 2x týdně, ale musím jezdit jen s manželem, neumím se odhodlat jet sama. Mám strach a hrůzu, že to nezvládnu. Samozřejmě poslouchám, že jedu pomalu pak naopak zase rychle a proč brzdím atd, připadám si neschopná.

Ahoj, ja nemam uplnou fobii z rizeni, ale ve stredu jsem jela pro segru, jelo se mi dobre, ale chciplo mi to na STOPCE a uz jsem se nemohla rozjet. Zamnou kolona aut, tak jsem zapla vystrazny a ukazala jim, ze muzou jet. Rozjela jsem se asi na 6 ty pokus, ale to se mi nestalo ani v uplnych zacatcich. Mam RP 3 mesice a 2 mesica jezdim 4 - 5 tydne do prace, do kramu... Uz jsem byla na sebe trochu pysna, ze mi to jde a ze uz se nebojim a pak se mi stane tohle. Jsem ztoho rozhozena jeste trochu, ale zitra uz musim jet do kramu, tak snad to bude zase v poradku.

Ahoj, vždycky jsem se bála jezdit v autě i jako spolujezdec, ale letos jsem se rozhodla, že ten strach zkusím překonám, a začala jsem dělat řidičák. Je mi 56 let. Hrozně jsem se bála vůbec sahnout na volant. První jízdy, když jsme jezdili mimo město docela šly, ale jak jsme začali jezdit v hustém provozu, byl konec.Měla jsem hrozný strach že nezastavím, že se někam nevejdu, že nedokážu správně zařadit atd. Pořád jsem doufala, že ten strach překonám, ale nepovedlo se to. Čtrnáct dní před zkouškama jsem to vzdala. Teď si připadám jako zbabělec,řidičák byla věc, kterou jsem si moc přála ale ten strach je tak velký, že jsem si nemohla pomoct. Nevíte někdo, jestli neexistuje nějaká terapie, jak se strachu zbavit. Většina lidí říká, že je to jen v hlavě, ale v tý mojí je to asi dost hluboko.

Udělejte si kondičky u autoskola Praha NOBE