Diskuse - Fobie z řízení auta

Tak jsem se letos prekonala a 15 let po ziskani ridicaku jsem zacala jezdit. Samozrejme po kondickach v autoskole. po cca 2 mesicich jezdeni kazdy pracovni den (teda jen kratke trasy-skola,skolka,obchod, do prace jsem si troufla jen parkrat,mam tam velmi rusnou trasu) mi za zadkem pred kruhacem nedobrzdil ridic dodavky. Rozmlatil mi cely zadek auta, nastesti jsem nevezla deti, od te doby mam z rizeni asi fobii. Pred nehodou jsem jezdila uz celkem klidna, ted jsem vynervovana,mam strach,ze budu z nervu zmatkovat,je mi opet spatne pred usednutim za volant. Nebyla to moje chyba a presto porad premyslim,co jsem udelala spatne, hrozne se bojim ostatnich ridicu( coz je v prazskem provozu dost neresitelne) i sebe. Jezdit ale musim, mam 3 deti a dve chodi di vzdalenejsich skol,kazda jinam a jeste nejsou ve veku,aby jezdily samy. Vazne premyslim nad navstevou psychologa, nechci si timhle prehnanym strachem uplne znicit zdravi,po zaparkovani pred domem jsem vzdy uplne vyrizena.

ahoj mam strach z rizeni vyhybam se tomu jedu fakt kdyz musim mam strach ze nezvladnu nejakou situaci ze se neco stane rada bych rizeni brala jako samodrejmost nejdeto

Vážené dámy, to vše, co jsem si tu zatím přečetl ukazuje na Vaši vysokou míru zodpovědnosti. Vy se potřebujete přesvědčit, že opravdu situaci, která přijde, zvládnete. Je zde jedna možnost, jsou to hodiny, které si koupíte v autoškole. Nesnímá to z Vás odpovědnost řidiče, i když jedete s instruktorem, ale instruktor, který je profík Vám může hodně pomoci, je vedle Vás, má možnost efektivně zasáhnout, protože se jezdí ve standardních vozech, které se používají pro výcvik řidičů, vezme Vás tam, kam se bojíte jet a uděláte li něco špatně vysvětlí a je li vše v pořádku, tak normální instruktor pochválí. Dámě co prodělala havárii bych toto moc doporučil, je zde ještě něco, s čím musí počítat, dostane li se do situace, která bude připomínat situaci před kolizí, může se jí kolize vybavit a nemusí v ten moment reagovat adekvátně situaci. Jsou li pocity nepohody při řízení tím limitujícím faktorem pro Vás, který Vám brání usednout za volant, asi jen jízdy v autoškole nepomohou, tady bych Vám dal na zvážení využít ještě další odbornou pomoc, tou může být i psycholog. Přeji Vám krásný den a věřím, že to zvládnete.

Dobrý den, jsem moc ráda, že jsem tuto diskuzi našla. Nevím, jestli můj příspěvky sem úplně patří, protože je mi 19 let a řidičský průkaz vlastním teprve necelý rok. Autoškola mě bavila, mockrát mi to nechcíplo, učitel byl příjemný. Po autoškole přišla ale realita bez mého učitele, ale s tátou. Sice jsem nezkušená, ale mám pocit, že se na místo spolujezdce začátečníka nehodí. Po mém prvním zaváhání na klidné ulici bez aut na mě řval, sprostě nadával a začal mi kroutit volantem. Po pár takových jízdách, které skončili brekem jsem to vzdala. Teď jsem po přečtení rad

To opravdu není dobré klima pro získávání zkušeností, v tom prostředí udělá školáckou chybu i mistr světa. Doporučuji ti pořídit si takzvanou pojistku na blbost, ta ti dá jistotu v tom, že když si pučíš auto a nabouráš, je škoda hrazena i z této pojistky a dále bych viděl řešení i ve zdokonalovacích jízdách s instruktorem, ano je to za peníze, ale bude vedle tebe sedět profík

Ahoj holky, i ja se chci s vami podelit o svou zkusenost se strachem z rizeni. Me dnes ceka prvni samostatna jizda, mam strach, ale nic jineho mi nezbyva. Musim to zlomit. Ridicak jsem si udelala pred deviti lety a to natrikrat. Poprve v jednadvaceti, instruktor na me hned pri prvni jizde rval, jak jsem neschopna, ze se to nikdy nenaucim,ze je auto zbran a ja ridicak nedostanu, rval i pri druhe, pri treti jizde jsem zastavila auto na krizovatce a rekla mu, ze koncim a s brekem utekla. Do jine autoskoly jsem si troufla az po peti letech, to uz jsem pracovala. Instruktor byl pohodovy klidas a rekl mi, ze jezdim docela dobre. Ja ale presto stresovala a jezdila jsem hur, jak se blizily zkousky, delala jsem hloupe chyby. Poprve jsem pri zkouskach jela moc vpravo a malem narazila do popelnice...tak mi to nedal, po druhe jsme jeli vyjezdenou trasu bez chyby, dostala jsem ridicak a moje prvni myslenka byla. Fuj mam to z krku, uz ridit nemusim...Pak jsem odjela do Francie do velkeho mesta a tam potkala manzela. Ten po pul roce koupil auto, ja to parkrat zkusila, ale vzdy to koncilo brekem a panickou hruzou. Zarekla jsem se, ze uz ridit nebudu. Pak prisly deti, nejdriv prvni princezna, vsude jsem jezdila mhd, na nakup, k lekari...slo to. Pak prisla druha holcicka a najednou to neslo. Pripadala jsem si jako blbec, ze musim cekat na manzela, nebo rikat sousedce, aby mi holku odvezla do skolky, ze prsi. Tak jsem se rozhodla, ze tu hruzu prekonam. Sla jsem na hypnozu, tam jsem se vypovidala a vybrecela a pak jsem s manzelem jela na parkoviste. Naucit se znovu nastartovat, radit, rozjet, zabrzdit, proste zaklady. Pak 2 kondicky, jezdili jsme s dieslem, instruktor mi rekl, ze je to zbytecne, jezdit pry umim, jen musim jezdit, je to pry v me hlave, rekl mi...byla jsem pysna, ale pak jsem s manzelem sedla do naseho 10 let stareho benzinaka a ...chcipalo mi to, nezvladala jsem radit, sledovat provoz, parkovat...takze znovu na parkoviste s manzelem. Nutil me zatacet, couvat, parkovat, proste naucit se to nase auto ovladat, ne aby ono ovladalo me. A ejhle zlomilo se to, pri dalsi jizde uz mi nedelalo potiz delat male manevry, jet pomalinku, kdyz je potreba, trosinku couvnout bez toho, aby mi rval motor atd. Bydlime ve ctvrti, kde je to samy kopec, uzke ulice, motorky, autobus, mopedy, takze je to potreba. Po dvou mesicich mi muz konecne rekl, ze jo, uz si to vem sama. Jsme totiz uz kvuli memu rizeni na rozvod, jeho to nebavi, jak ho kazdou volnou chvili lamu ke spolecnemu jezdeni, ja jsem pak nastvana, ze me nepomuze, ale pritom vim, ze ted uz je to jen na me... Takze dnes po ente vcerejsi hadce jsem se rozhodla, ze ted uz musim sama. Starsi dcerka je ve skolce, pro miminko mam hlidani a pojedu sama nakoupit...no pokud to zvladnu, vim ze mi spadne obrovsky balvan z krku. Pak sem napisu, jake to bylo...a dekuji za toto tema, je mi obrovskou podporou, kdyz si ctu vase pribehy.

Zkusím poradit. Je to hlavně o tom nacvičit ovládání vozidla koordinaci pohyvů tak aby se to zautomatizovalo a člověk se pak mohl věnvat dopravní situaci a provozu. Neodkládejte tedy ježdění ale naopak jezděte co nejvíce a nejčastěji ani tak nemusíte na nějaké daleké cesty. I když třeba každý den jen přeparkujete auto nebo objedete pár baráků tak uvidíte ty pokroky. Pro klid na trénování doporučuji ještě jednu věc. Zkuste si vše na nějaké uzavřené ploše kde nkoho neohrozíte a nikomu nebudete překážet. Ideální je nějaké letiště, teď budete přemýšlet kde až je letiště. Budete se divit ale skoro na každém rohu, nejde o ty klasická letiště ale letiště nebo plochy které využívají zemědělci. Stačí se kouknout do map na Googlu a prozkoumat okolí, nejlépe letecký pohled a řekl bych že tak co 20 km nějaké to leťišťátko je. Většinou je přístupné a uvodíte, že tam bude občas trénovat i někdo jiný.

Tak jsem to dala. Jela jsem jen asi dva kilometry do Lidlu, ale cele dopoledne jsem byla na masli, v pul druhe jsem vyjela a ...zapomnela si dat na auto Z (ve Francii je to A). Tak jsem u nas v ulici na chvilku zastavila, ze si ho tam honem dam (mam magnet), ale za mnou jelo auto, tak jsem si rekla, ze chte nechte, musim to zvladnout bez zetka (ridici jsou fakt ohleduplnejsi, nelepi se, pockaji bez troubeni). V Lidlu jsem zaparkovala a noha se mi na spojce klepala uplne priserne. Zpatky se uz jelo dobre, se zetkem, bez nervu, zvlastni spadlo to ze mne. No a dnes jedu na kafco ke kamaradce Cesce, jak to vypada i s holcickou. Vsechno jen kratke trasy, ktere umim, znam je pesky i busem a uz jsem je jela...nejvys jedu tak 40. Je to opravdu jen o jezdeni a o tom to nevzdat. Ja vim, ze jsem nevyhrala valku, jen malou bitvu, ale nevzdam to...a kdyz jsem to dokazala ja, ktera se bala devet let jen si sednout na misto ridice, dokaze to urcite kazdy.

Nepročitala jsem všechny příspěvky, ale asi fobii z řízení auta mají většinou ženy. Řidičák jsem si dělala až v 57 letech s tím, že" teď nebo nikdy". S fobií jsem bojovala v autoškole a někdy i dnes, když mám vézt někoho cizího. Ale je jasné že řízení je hlavně o psychice a sebevědomí

Nepročitala jsem všechny příspěvky, ale asi fobii z řízení auta mají většinou ženy. Řidičák jsem si dělala až v 57 letech s tím, že" teď nebo nikdy". S fobií jsem bojovala v autoškole a někdy i dnes, když mám vézt někoho cizího. Ale je jasné že řízení je hlavně o psychice a sebevědomí. Jediné, co se dá dělat, je co nejvíce jezdit. Pokud je spolujezdec cholerik, tak raději sama. Dobrý řidič musí být hlavně ostražitý a predvídavý. Přeji všem i sobě radost z ježdění.

Mám stejný problém, také má fobii z auta, ale manžel, který mě chce cvičit na parkovišti, mě do auta nedostane.

Já řidičák dělala někdy před třicítkou a pak jsem za volant nesedla 10 let - nebyla jsem prostě nucena :-) Což se ukázalo jako děsná chyba. I když jsem myslela, že se to zapomenout nedá, po zakoupení kondičních jízd se ukázalo, jak dobře jsem udělala - je to, jako bych dělala autoškolu znovu. Teorii jsem si zopákla z internetu a aplikací, to nebyl problém, ale ovládání vozidla, odhad apod. jsem musela úplně nanovo. A když už jsem se do toho dostala, instruktor se mě snažil dlouho dokopávat k tomu, abych už konečně začala jezdit SAMA tím svým autem (jeho původní majitel, jediný řidič v rodině, zemřel..). Ale měla jsem takovou fóbiii, že i když jsem ujela jen 2 km do supermarketu, byla jsem z toho vyklepaná tak, že jsem se pak po jízdě ani nemohla trefit žetonem do nákupního košíku. Jenže abych se té fóbie zbavila, nepomohl mi cvik, ale léčba šokem (osvědčila se i u jiných strašpytlů). Prostě jsem se rozhodla jet na 90 km vzdálenou chalupu (po okreskách a podle navigace v mobilu, aby mě nic nemohlo rozhodit, i když jsem cestu znala). Předem jsem to všude kolem sebe rozhlásila, abych už nemohla cuknout a hledat důvody, proč nejet, jak jsem měla ve zvyku. Takže jsem vyjela - a nejen tehdy, ale i jindy se ukázalo, že to, čeho se bojím, ve skutečnosti není tak hrozné a VŽDYCKY to jde vyřešit. Ale právě tahle jediná cesta na chalupu mě z fóbie vyléčila. Začala jsem si prostě víc věřit a na dlouhé trase jsem měla příležitost si auto osvojit. Před tím jsem se strašně bála hodně dlouho (jet sama a ne s poučeným spolujezdcem poradcem) a nemohla se toho svého strachu a fóbie zbavit, vyhledávala jsem tyhle diskuze a uvažovala jsem i o psychologovi. Je ale pravda, že každý to má jinak. Mně každopádně pomohlo tohle, kolegyni zas nucená jízda služebním autem ze zahraničí do ČR.

jo a ještě mi hodně pomáhá nastudování trasy předem na Street View a pak ještě jeden server zobrazující mapu s uzavírkami - abych viděla, kudy pojedu a co mě tam může čekat. (s orientací jsem na tom na štíru)