Diskuse - Deprese v těhotenství

Nazdárek, tak já mám něco přes týden do porodu, ale vypadá to, že se jen tak lehce břicha nezbavím a budu přenášet. Stále poslouchám, jak to bude náročné, ale nic horšího, než nudu posledních dvou měsíců asi předčít nemůže. 'Téměř nechodím do společnosti, protože už si připadám jako obrovitánská koule. Asi to není tak hrozné, ale na můj vkus dostatečně velké, abych se cítila špatně. Už se nebojím porodu, ničeho, už se jen těším. A stále, stále věřím, že po porodu se to zlepší, já se dostanu do kondice a budu s malou vše dělat tak, jak dříve..ovšem to jsou asi jen mé iluze, že? No, ale na jednu stranu bude můj parťáček na světě a bude to bod, ze kterého se dá již odrazit. Co vy na to? :-))

Luluno, to Ti nikdo nepoví, ono strašně záleží na Tobě samé, záleží jaká jsi pohodářka, jak dobře snášíš buzení po třech hodinách a nedostatek spánku, jak moc budeš prožívat, že malá bude asi dost brečet, to dělají všechna mimča.Taky ze začátku ty děti trápí bolení bříška i když kluky víc než holky.A taky jak s Tebou budou moc cloumat hormony, protože se mnou cloumaly, jenže já jsem taková přecitlivělá i normálně, takže vše je o Tvé povaze.

Každopádně uvidíte ty hysteráky, jaké budu předvádět já.Dvě děti, to bude pěkný záhul, nedělám si iluze.

Luluno!
Je obře, že se těšíš víc, než cokoliv jiného, moc Ti přeju pohodový porod a pobyt v porodnici, jako jsem měla já - a byl to nadlouho ten nejlepší zážiteček.Oni nám tam říkali, že máme pobyt jako na hotelu, o vše se postarají, tak ať si to užijeme, že potom v tom frmolu doma to už nikdy nebude takový. A je to fakt - slunce tam svítilo, jako by ho za to platili, nespala jsem skoro celou dobu pobytu, jen když za spolubydlící přišla návštěva ( to teda bylo i klaustrofobní - krom postelí a vozíčků na mimi se nám do pokoje nic nevešlo a za ní chodili běžně 4 lidi!), ale jak začali tak potichu mluvit a drbat co kdo s kým a kde...moje mimi spalo a to ti byla taková pohodička...

To, že se těšíš, jsem chtěla říct, že je dobře...:-)Nějak mi uteklo D. A neboj - se mnou hormony cloumaly, ale bylo to super pozorovat, i záchvaty pláče mně bavily - i když okolí koukalo jako jeleni. Ale miminko to je to nejsladší, teď už se každej den mění a budeš moct všude - se šátkem můžeš prý i na kolo, my tu máme pána co s miminkem v šátku sáňkoval, na léto u hospod budou zahrádky...Hodně moc vše záleží na tom, že se BUDEŠ TĚŠIT a na DOBŘE VYBRANÉ PORODNICI! I na podpoře rodiny. Ale mě fakt nejvíc daly sestry v porodnici. I když jsem se těšila i domů, to jsem ještě měla vztah a doma dva lidi, co se TOLIK na miminko těšili. Fakt pohoda a nádherný čas. Kašli na problémy třeba s kojením, však se to zvládne jako všechno, já jsem si je vůbec nepřipouštěla a malá byla fantastická! A kdybys viděla, jak jsem k ní po císaři lezla! Sotva jsem se uvelebila, že mě nic nebolelo - malá nechtěla ven, musela mi asistentka dost tlačit na břicho a to pak bolí jako modřiny - tak se malá vzbudila a já absolvovala trasu k vozíku ( přistavenému u postele!) zase znovu jak výstup na Mont Everest. ALE MOC MĚ TO BAVILO! Přeju Ti, abys to takhle přesně zažila, jako zázrak, nového človíčka, nový život.Já nechtěla dát malinkou z ruky, když mi nebylo psychicky dobře.
A servis pro partnera nebyl a co...Jak psala Irča - sama si něco jen vezmeš, stejně kojící matky ledacos nesmí, kámoška jedla jen staré rohlíky jeden čas! A dá se to zvládát pak už v pohodě, uvidíš.A napiš! Napiš, jak to probíhalo, akorát nevím, jestli budu mít v květnu ještě net, jestli se nebudu stěhovat, milej se chová tak, že co nevidět navrhnu rozchod, myslím, že chce " měsíc lásky" strávit už beze mně.:-)

Evi, nesmíme tě ztratit ze spojení! Net si vezmi s sebou! (teda pokud není pevnej). Jestli je to tak, tak už neprodlužuj agonii a jdi si žít svůj život bez trápení. My jsme také "v míru", ale každý sám. Neviděl mě skoro 2 měsíce a myslím, že si vše schovává až po porodu. Já už ale začala svůj život žít s tím, že budu s malou sama. A nechci ho. I když mě to bolí. Ale říkám si: už mohu být pouze mile překvapena. A to tehdy, když půjdu dál, bez něj. Jako doposud. No, s malou si to představuju asi pořád naivně lehce. Stále mi vrtá hlavou, v čem spočívá ten frmol, o kterém všechny mluví. Vždyť to miminko jen kojíš, přebaluješ, vozíš, uspáváš a převlíkáš. A musí určitě spát, ne? Nebo se pořád pletu?? :-)). Mně to jako tak hrozný frmol nepřijde.

Luluno,
mě taky nepřišel! :-) Máš skoro pravdu, na žádnej frmol to na začátku nevypadá.Jenže najednou je večer a Ty zjistíš, že jsi ještě v noční košili třeba...

tak to já si představuju tak, že ráno vstaneme, nakojím, obléknu a tradá ven a vrátíme se až večer :-)). bude léto...

No vcelku si to představuješ dobře, akorát jak sníš něco nevhodnýho, tak pak ji bude bolet bříško, bude ječet a Ty z toho budeš možná malinko vycukaná, ono to vypadá, že jim je kdovíco...:-)
Navíc bacha na slunce, mimi jsou na něj háklivý...
Ale jinak si to fakt užiješ, chce to nehrotit ten úklid tolik, vařit, když je čas a chuť...

No, v podstatě já si to pamatuju tak, že teda malá tak 70% času brečela a zbytek teda prospala,ale tak trhaně, že jsem moc v klidu nebyla, protože jsem nikdy nevěděla kdy se vzbudí. Navíc zpočátku je člověk, teda alespoň já, levej jako šavle a není schopen rychle přebalit, převlíknout, všechno mi trvalo sto let.Navíc co tři hodiny krmení, po každým krmení čekání 20-30 min na říhnutí, takže z toho intervalu zbude cca ani ne 2,5hodiny času a to i v noci.Navíc já teda v noci nepřebalovala, ale některé maminy ještě navíc při každém nebo při každém druhém kojení přebalují, že jo, takže kolik jim pak zbude toho spánku? To je tedy opravdu dobrá otázka.Teďka známá, má tříměsíční mimi říkala, že kluk v kuse od 8-12 do noci řve, že ho bolí bříško, tak ho nosí na rukách, masíruje mu ho, prostě dělá vše pro to, aby byl klid, ale on stejně není, takže asi tak. Po tom kojení stejně se mimi odložit moc nedá, protože ta malá ublinkávají, tak aby se Ti nezadusila a tak, tak je musíš taky držet v ruce a když se Ti zeblejou, tak zase převlíkat, prostě taková pohodička, viď Evi. Ale stejně jsou děti super.

Ahoj holky, musím se přidat, že jsem taky konečně přestala mít strach z porodu. Z ničeho nic, prostě se těším, že budeme mít miminko a porod neřeším. Jakmile to přijde, budu šťastná, že zanedlouho budu maminka. Těším se čím dál víc až tu berušku malou budu mít v náručí. Už si představuju, jak volám mamce, že se malá narodila a pořád si říkám, co já jí vlastně řeknu? :-)
Jinak teda je hrůza s těma chlapama. U nás se to naštěstí trochu ustálilo, ale zatím žádná idylka to není. No uvidíme pak po porodu..

Kamčo, gratuluju, já se strachu - i dík partnerským neshodám a tomu, že chtěl být u porodu a pořád s tím otravoval, kdy už to bude - nikdy nezbavila.Pak nám řekli,že máme velký dítě a byl císař a bylo to úplně jiný než v představách.:-)Držím palce, ať se vztah stabilizuje!

Máš pravdu, Kamčo, nemá cenu se strašit něčím, co prostě je a člověk neovlivní. Jo, po porodu z něj asi budeš šílet ještě víc, ale zkus mu malou nenápadně dávat a tak, ať si ji ošahá a ať si zvyká, že tu je. Ten můj je zrovna super táta a miluje malý děti, ale jak chápu, je to spíš výjimka potvrzující pravidlo. Kámoška měla se svým mužským problémy a dokonce si pamatuju, že uvažovala, že se odstěhuje k rodičům a podobné věci a dnes je z něj taky super táta, jen to prostě dýl trvalo, ale u něj je prostě vidět, že má rád jen tu svoji holčičku, nemá rád děti jako celek, kdežto ten můj prostě jo.Takže v tom já cítím ten rozdíl. V důsledku to samozřejmě je jedno, ale pro to ta jeho přivykací kůra trvala tak dlouho. Já třeba obecně taky moc na děti nejsem jako že bych viděla dítě a hned by to bylo ťuťuťuňuňuňu a jsou prostě takové ženské.

Evi, to já ho u porodu chci, ale nijak to neřešíme. Jednou řekl, že půjde a od tý doby mám klid v duši, že ty bolesti nebudu "prožívat sama". Já vůbec nevím, jak je malá velká, UZ mi dělali naposledy ve 32tt a neměřili jí, takže netuším. Jak u tebe přišli na to, že je velký?

Irčo, ten můj se na miminko těší, ale taky není z těch, co by se rozplývali nad každým miminkem, i když poslední dobou docela jo. Když včera viděl kamarádova klučinu, kterýmu je 9 měsíců, byl taky vedle. A kolikrát pak řekl, že je úžasnej :-) No a já jsem zrovna z těch, co se rozplývaj nad každým dítětem. A od jakživa jsem děti měla moc ráda. Prvního synovce jsem měla už ve 12ti letech a už v tu dobu jsem byla taková. A od nějakých 17ti, co jsem našla svýho současnýho manžela, tak jsem chtěla dítko :-) Koncem května mi bude 24, takže jsem si docela ještě počkala :-) A máš pravdu v tom, že mu jí musím dávat od malička, aby si utvořili vztah. Jenže on je trouba, že se malých dětiček bojí, aby jim neublížil, takže mu to bude asi taky chvíli trvat.