Diskuse - DEPRESE I. - nová diskuze

Ahojky hochu, zdravím tě a moc bych ti chtěla první cestu k psychiatrovi usnadnit. Já tam docházím už desátým rokem a vždy jsem tam našla pochopení a porozumění. Ani jsem nemusela nic moc vysvětlovat, stačí pár slov a ten dokor rozumí, ví o čem mluvíme, zná naše potíže a bolesti a pomůže. Nebran se té návštěvě, zkus to, nic za to nedáš a nebude tě ani píchat, ani vrtat ani řezat, nebude to bolet, tak proč to nezkusit, když je naděje že pomůže. Držím ti palce aby ses odhodlal k té první návštěvě, uvidíš že dalším se nebudeš bránit. měj se pěkně a at se ti oběd povede. V.

Ahoj Fabre , celý dopoledne sem nakukuji a čekám že se ozveš jak jsi to zvládl , ani nevíš jakou mám radost že jsi se k tomu kroku odhodlal a hlavně že jsi to zvládl! Doufám že se ti alespoň trošičku ulevilo a bylo by moc fajn , kdyby jsi bojoval dál . Myslím si jako Věra , že psychiatr a léky by ti v tvém trápení též pomohli . Nebraň se tomu a stydět se nemáš vůbec za co , opravdu ne ! Fabre , držím ti palce a nevzdávej se , uvidíš ,že sluníčko opět výjde .

Já bych vám ráda ukázala toho úchyláka, co za mnou všude slídí a uráží mě na forech o tchýni a i tady...... i na jiných serverech, je to dominantní úchylák , který vysedává na xchatu v mísnostech : Extrémní mučení prsou , Pro zvrhlou subku, Selka s vemeny a jiné pěkné ....snaží se všude, kde píšu, vyvolat hádku.......a vyhrožuje mi, že si na mě počká a zabije mě, no co člověk může čekat od úchyláka , to je on : xchat.cz/Master.dom

Ahoj FABREGASI - jsem moc ráda, že jsi ten první krok udělal - a prosím Tě neber to tak, že chodit k psychiatrovi je nějaká ostuda nebo hanba. Ono se o tom nemluví, člověk to svěří vlastně jen asi rodině, ale divil by ses určitě kolik lidí kolem Tebe někdy v životě takovouto pomoc vyhledalo. Mně se to taky zdálo nepředstavitelné a dnes vím, že bych to bez odborné pomoci možná ani nezvládla a nestydím se za to. Deprese je nemoc jako každá jiná, jen s tím rozdílem, že to není nemoc těla, ale duše. Musíme být rádi, že účinná pomoc už existuje a lze díky tomu žít plnohodnotné životy. Ber to takto a nestyď se tam zajít a promluvit otevřeně, není co ztratit, můžeš jen získat a obavy a předsudky hoď za hlavu - jde o Tebe, o to, aby Tvůj život byl zase plnohodnotný .... ani léky - AD nejsou návykové, jak se mnozí mylně domnívají ... ani těch se nemusíš bát.
Depresí onemocní každým rokem víc a víc lidí, je to snad daň za hektičnost doby plné shonu, honby za čímsi ...
Držím Ti palce, abys všechny další kroky zvládl stejně dobře, jako ten první a aby už bylo jen a jen lépe ...
Všem moc pozdravů, zkouším spojení s Toni, zatím se nedaří .... Romana.

Ahoj.Fabregasi,taky mě to těší,že jsi vyhledal odbornou pomoc.A myslím si,že je to první krůček k tomu,že už se nebudeš bát dojít k psychiatrovi.Vím,že většině z nás se to mluví,už tam chodíme dávno(já taky 10 let,jako Věra) a když jsem šel poprvé,měl jsem takové problémy,že jsem věděl,že jsem magor,vynechal jsem i praktickýho a šel tam rovnou,vůbec mi nevadilo,doktor jako doktor a jksem z menšího města,kde se tak nějak známe,v práci jsem jim to řekl hned,zachovali se báječně,i když se to hned rozneslo po celý fabrice.Oddělilo se zrno od plev.,bylo pár takových,kteří si mysleli,že se mi nechce dělat.Taky chodím každý týden k psychologovi na hodinku pokecnout.To pomáhá k lékům,víš.Tak vyraž a nic se neboj.
Věro,promiŇ,ale tvůj manžel je pěknej sobec,když ti nedokáže prokázat vděk,vím,je nemocnej,nešťastnej,ale nemůže si na tobě vylévat zlost,můj taťka byl taky moc nemocnej už vve 44letech a když jsme přišli domů,byl celej šťastnej,taky měl plíce a srdce,byl nekuřák,a postupně,co jsme vylétávali z hnízda se měli s maminkou moc rádi až do jeho smrti.Je to sedm let.co zemřel a já když přijedu za maminkou,podívám se na křeslo,kde sedával,vždycky ho tam vidím.Věřím,že si tvůj manžel taky uvědomí tvoje hodnoty.
S pejskem jsme měli taky rozhodování,zda ho trápit nebo se sním rozloučit.Přestalo jí fungovat vyměšování ve 12 letech,byl to jezevčík.Džina.Máme jí pochovanou na dvoře,ale já jsem byl zbabělej,když jí píchal injekci,utekl jsem s pláčem,zůstala tam manželka.Dobře,že máš hodný syny s e snachami a vnoučaty,vím,jak je to krásný,šestiletá vnučka mi taky říká,dědo,já tě mám moc ráda.To mi taky pomáhá sílu žít.Mějte se všichni moc krásně.Ahoj.Luboš.

I já si přidávám s radostí ke gratulaci Fabregasi, je úžasný, že jsi všechno zvládl. Je tak moc cítit z tvého psaní radost a potěšení z tvého velkého životního kroku. Jen tak dál příteli, ještě jednou moc moc gratuluji. A neboj se pokračovat v tom v čem jsi započal, ať už s pomocí psychologa či psychiatra máš našlapnuto k lepším zítřkům, aby to bylo lépe ne dušičce a měl jsi hezčí usměvavější život. Přeji ti ať ti vše jde co nejlépe a nezapomeň nám psát...Marty

Věruško, já mám yorkshírku - roční fenku a je to moje třetí dítě, takový malý chlupatý štěstíčko - vítá mně radostí bez sebe, ať už jsem pryč deset hodin v práci nebo tři minuty se smetím. Nikdy jsem pejska nechtěla, pak jsem změnila názor a teď jsem za ni šťastná, spí s námi v posteli ve třech a střídavě zahřívá ledviny mně nebo manželovi ... moje věrný sluníčko - i můj chlap si ji moc oblíbil a kluci taky celkem, ale nejvíc lne ke mně a bere mně za paničku ... měj se moc hezky ! Romana.

Spadl mi kámen ze srdce, že jsi byl u psycholožky! Psychiatr se ti možná tolik věnovat nebude, alespoň mě se nevěnuje a to je spolužačka mého mužského. Přidala bych se na stranu většiny v tom smyslu, že bych na tvém místě zašla ještě k lékaři, který ti předepíše nějaké ty vitamíny pro mozek, antidepresiva. Ale můžeš to těch 14 dní zkusit jen s tím přípravkem, o němž slyším poprvé a pak se rozhodnout.
Úplně tě chápu s hledáním místa. Jsem na tom stejně, stydím se, bojím se nových lidí, ale vím, že mi nic jiného nezbývá, a tak jdu zítra na pracák na první konzultaci s poradkyní.
Pokaždé, když začnu pochybovat, jestli dokážu jít někam na úřad a jednat tam, si vzpomenu na slova, která mi před časem poslal Péťa (Petr I), a sice VYŘIZOVAČKA JE BRNKAČKA ! a která mi pomohla najít sílu sebrat se a aspoň se o to pokusit. Když jsem to měla úspěšně za sebou, musela jsem uznat, že měl naprostou pravdu :-)) Tak ti tu jeho "mantru" posílám i s kouzelnou silou, kterou měla na mě :-))
Postaráno o tebe už tak trochu je, tak odpočívej, relaxuj, snaž se hýbat a zase se nám sem ozvi!

Je mi to už blbý vám pořád děkovat za podporu,ale prostě musím.Díky všem.Není mi moc dobře,jsem ted zase sám,nic nemůžu,nebo se mi spíše nechce.Ležím doma celý den.Není to nic moc.Vím,mělo by být líp,ale je to naopak.Potřeboval bych sehnat práci,protože jinak se to nezvládne.Jenže ten strach z toho novýho prostředí je hroznej.Z těch lidí.Slíbil jsem,že o sobě něco napíšu.
No co se týče deprese,s postupem času jsem si uvědomil,že ji snad mám už od mala.Nokdy jsem nebyl moc komunikativní,držel jsem se lidí,kteří byli otevřenější,takže jsem se nemusel ani nijak otevírat já,jelikož mě dostatečně zastínili a já se zbavil úkolu někoho bavit.Přitom jako dítě jsem byl veselý a zábavný.Všichni říkali,že budu komik.Maloval jsem,zpíval,hrál fotbal,prostě pohoda.Chtěl jsem jít na nějakou uměleckou školu nebo gympl,jenže zasáhl otec a šel jsem na číšníka.A co jsem mohl dělat v 15 letech.Už v té době jsem se stranil,měl jsem svůj svět,ale i přesto jsem chodil s klukama ven a bavil se.Holky to moje chování přitahovalo,dokonce to šlo i tak daleko,že se jedna snažila podřezat.Naštěstí ji to nevyšlo.Chtěla být se mnou,ale já se styděl.Nakonec si mě jedna dokázala k sobě upoutat.Dával jsem ji všechno,byl jsem šťastný.Jenže na vojně mě nechala.Smůla.Šel jsem do sebe.Pár měsíců jsem byl bez holky.Začal jsem dělat u nás číšníka.I přesto,že jsem tu práci dělat nikdy nechtěl,lidi mě měli rádi a byl jsem v tom dobrej.Za tu dobu jsem chodil s další asi 5 let(s tou první 3,5roku).Bylo to fajn.Jenže pak jsme se rozešli,nedal jsem ji víc než jsem mohl.No ted jsem 5 měsíců na pracáku,protože jsem skončil v práci.Musel jsem.Chystal jsem se na to 3 roky před tím,už jsem nemohl.Měl jsem v té době další přítelkyni,která mě tak trochu chápala.Jenže nevěděla,jak mi pomoct.Odešla.Jela do zahraničí.Pak říkala at přijedu.Tak jsem chtěl,jenže čím víc se to blížilo,tím víc jsem si přestal věřit,že to zvládnu.Opustil jsem ji.Vysvětlil jsem ji,že ji bude líp,že mě ty problémy přerůstají.Začal jsem pít.Vlastně měsíc před koncem smlouvy jsem pil pořád.A vlastně i pak.Musel jsem to přepít.Každý den jsem si říkal,něco si najdu,budu makat a budu v pohodě.A každý den jsem to oddálil na ten další.A už je to 5 měsíců.Ztratil jsem chuť něco začít,když to všechno vždy dopadlo úplně jinak.Přestal jsem chápat život.Obdivuju lidi,kteří jsou na tom hůř,ať už psychicky nebo zdravotně a dokážou jít dál.Obdivuju je!!!Mé problémy jsou oproti tomu banální.Před měsícem jsem byl na dně,zkusil jsem to ve vaně.Naštěstí nic nebylo dost ostrý.Byl jsem na mol.Uvědomil jsem si,že to takhle přece nechci a musí to nějak jít.Proto jsem tady,proto jsem byl dneska tam kde jsem byl.Proto vám děkuji za podporu.
Štve mě ted jen ta práce.Dělal jsem vždy číšníka asi 13let a to už dělat nechci,asi bych to nezvládl.Nejhorší je,že okolí s kterým jsem se za tu řadu let stýkal si myslí,že jsem v pohodě,že jsem měl jet do zahraničí,přáli mi,slavilo se.Jenže netuší,že jsem mimo.A ted skončím někde...ani nevím kde.Připadá mi to,že jsem všechny zklamal,podvedl a že jsem slaboch.
Tak tak nějak to se mnou je.Asi jsem to přehnal a rozepsal se moc,ale co.Je mi 32,nevím co ze životem,jsem sám,neschopný si přes tu mou bariéru někoho najít,nechci už nikoho zklamat.Je mi ted ze sebe špatně,jak se tady lituju.To jsem celej já.Potřebuju se zvednout.Snad vám to nebude vadit,že jsem toho tolik napsal.Mějte se moc krásně.A všem tady děkuji!

Ted jsem si to po sobě přečetl.Nechci,aby to vypadalo,že jsem v depresi jen když jsem sám nebo že nemám práci.Ty stavy jsem měl i když jsem byl šťastný,jenže jsem to vždy nějak zvládl.Trvá to už dlouho,netroufnu si říct jak dlouho,ale asi od 22let.I když v pubertě to bylo taky.Ale ted se to prostě tak nakupilo,v posledních 2letech,že dneska je to tak špatný.Už jsem to nezvládal ukočírovat.

Fabríku, ty okamžitě zítra naklusej k doktorovi!!! Potřebuješ ty vitamíny pro svůj mozek. Nemůžeš za svoji depresi. Sakra. (Už zase brečím.) Dělal jsi práci, která tě nenaplňovala! Máš citlivou duši umělce, jsi jemný, s bohatým vnitřním životem (jukni taky na ty "anděly", psala jsem o nich Věře). Víš, myslím si, že by ti pomohlo, kdybys začal umělecky tvořit, když teď máš na to čas. Zkusil jsi už něco? A co se práce týká, nemohl by ses "rekvalifikovat"? Třeba by se našlo něco, k čemu bys měl blízko :-)) Hlavně se musíš stabilizovat psychicky a k tomu ti pomůžou antidepresiva (podle mého názoru a soudím podle sebe, protože je beru rok a shledávám, že se uvažováním začínám podobat okolí, za což jsem vděčná). Moc mi na tobě záleží!!!

Věro, líbí se mi, jak popisuješ Hajného obrázky, takhle bych to nedokázala a nejspíš se krásně trefuješ do černého :-)) V Praze je i čajovna, vyzdobená jeho obrazy, jela bych se tam podívat. A hlavně, chtěla bych umět malovat, jako on.
Potěšilo mě, že se tvůj manžel může hýbat, že chodí po zahradě a vůbec, že jen neleží a nečeká, až ho obsloužíš. Myslím, že pro chlapa je takový způsob žití obzvlášť těžký. Je závislý na tobě, na ŽENĚ! V hloubi duše cítím, že tě má hrozně rád a váží si tě, dokonce ti nechce být na obtíž (napadá ho, jestli by pro tebe nebylo lepší, kdyby nebyl, abys mohla žít líp?). Věro, je to úděl, jak pro něho, tak pro tebe. Obejmi ho a řekni mu, že ti na něm záleží a že si přeješ, aby s tebou zůstal co nejdéle. Možná si společně pobrečíte, ale budete jeden o druhém vědět, že jste pro sebe důležití a že vás spojuje láska, která vznikla před časem a má pokračování v podobě vašich dětí a vnoučat.(Mě se to radí! Vím. Omlouvám se.) Zkrátka, každý máme nějakou bolest, překážku ve svém životě a je jen na nás, jak se s ní vyrovnáme. Moc vám přeju, abyste pochopili jeden druhého a dokázali si říct, že se potřebujete :-))

Ahoj Fabregasi , nevím jak to děláš , já tě začínám obdivovat , fakt . To , že jsi dokázal napsat co tě trápí , to tedy smekám a o to víc ti držím palce . Jsi ještě mladý , určitě stojí za to na sobě pracovat a uzdravit se . Víš já už jsem stará ženská ( "čerstvá" důchodkyně) moje trápení začalo už v děctví a táhne se semnou celým životem jak černá nit .
Nachci ti dávat rady , chci ti jen říct , nedej se . Život není peříčko ale stojí za to ho žít i s bolestmi které nám přináší .
Měj se moc a moc hezky a piš .

Zdravím vás všechny moji milí, jsem moc ráda že jsem si vás našla a že jste mě vzali mezi sebe. Dnes tady svítí krásně sluníčko, nastavíme mu tváře a ono nás pohladí a hned bude lépe.
Luboši, vnoučci jsou opravdu úžasná stvoření, ale při mé smůle je každá rodost vykoupená bolestí. Muj starší syn měl známost a přestěhoval se k ní. Ačkoliv se stěhoval jen o několik domů dál, tak jsem to nesla dost těžce, ale ani jsem nepípla. Za nedlouho se narodil maličkej s tím, že svatba bude někdy . . . To mě v celku nevadilo. Horší bylo, že mamině bylo sotva 18 roků a můj syn díky svému
zaměstnání byl vždy 10 dní mimo domov a děvče mělo pocit, že ještě neužila života takže to dopadlo tak, že po dvou letech byl syn opět doma. Ten hrozný pocit bezmoci když má člověk doma dospělého chlapa a slyší ho celé noci plakat se nedá popsat. Následuijící tři roky jsme měli vnoučka každý víkend, horší bylo vědomí, že bydlí kousek ode mě a já za ním nesmím. Pak si syn našel přítelkyni v jiné vesnici, odstěhoval se tam a zařídili nu pokoj. Malej tam ale nesmí, máme ho ted jen 2 hodiny každou druhou sobotu. Když se mu narodila sestřička, tak stejně za ní nesměl. Syn nemá sílu se dohadovat, soudně by se to snad dalo řešit ale nemluvím do toho. Snažím se užít si s ním každý okamžik a dokážeme se parádně vyblbnout.
Mladší syn měl také známost, bydlela u nás a otěhotněla, odstěhovala se a vzala si prvního co jí přišel pod ruku. Tak v jiné vesnici mám 8 letou vnučku, kterou jsem ještě ani neviděla. Proto jsem vděčná za současné snachy, za to, že můžu kdykoliv s kočárkem, jsem ráda že i nejstarší vnouček bude za chvíli ve věku, kdy přijde sám bez nějakého dovolování. Byly chvíle, kdy jsem měla hodně chutí spolykat všechny ty prášky a mít už konečně od všeho pokoj, ale chci vidět vnoučky růst, chci s nimi vymetat kalužiny, těším se na jejich babíííí.
Romaně když umřela naše první, tak to byl rodinnej pohřeb, museli přijet hoši, já sama bych ten její hrob n a zahradě nzvládla, všichni jsme u toho plakali, když jsme měli dovést štěně, tak přijeli mladí a dovezli spoustu psích hraček a pamlsků, máme všichni rádi pejsky, ta naše má svou válendu
protože je veliká a na noc chodí domů, je nám po ní jinak smutno.

Zdravím všechny přítomné.ráda bych Vás poprosila o radu.jsem přes rok vdaná.můj manžel se nyní léčí na deprese v léčebně.příští týden by už snad měl jít domů.poradte mi prosím,jak se chavat v případě deprese??chci mu nějak pomoct,aby přišel na jiné myšlenky a deprese brzy odezněli,pokud nastanou.lze vůbec mějak pomoct?připadala jsem si hrozně když jsem mu nedávno volala doktorku,ať ho odveze do léčebny. děkuji Jana