Diskuse - Ženatý milenec 5

Zlomená, zase jsi mě našvala :-) ...
Hernajs ... každý svého štěstí strůjcem ... přece o TVÉM životě nebude rozhodovat nějaká cizí ženská, kterou vůbec neznáš ... TY se musíš rozhodnout co chceš a jít za tím!!! Možná chceš nejvíc ze všeho svého muže i za cenu, že budete tři ... a s vědomím, že tě nemiluje, protože jinak by tohle neudělal ... Já bych tohle asi nevydejchala, ale každý jsme jiný ...
Jde to i takhle ... mít ho v občance, být "vdaná", mít jeho peníze, děti tátu, třeba i dobrý sexuální život .. bojovat a doufat ... Nezastírej si ale rizika takového počínání .... nejspíš to nebude už nikdy ono, budeš žárlit, představovat si bůhvíco kdykoli nebude doma .. nevím, nakolik ti bude schopen dát iluzi lásky a šťastné rodiny ... nakolik si tě bude vážit ... není vyloučeno, že časem odejde ... ale třeba to skončí a vrátí se .. a pak odejde definitivně v padesáti jako Břečťanu .... nebo ne ....možné je cokoli .... Tak to třeba riskni ... ale musí to být tvé rozhodnutí, vědomé, klidné, prostě to tak chci, vím, že to nebude jednoduché, ale jdu do toho.

rozhodně nebudu zůstavat v manželství ve třech,to jsem mu řekla a taky na tom trvám...Taky jsem mu navrhla,aby skoncil s ježděním,nevím,pořád řešil ty peníze,že tady by na ty dluhy nevidělal.On nechce nic měnit,asi jen mě.
Ráno jsem si dala lexaurin,docela mi pomáhá,dívám se na to všechno nějak v klidu.Teď není nikdo doma,manžel jel na trenink.Je mi dobře.Fakt je moc těžké chodit vedle něj a dívat se na něj.je mi líp,když jsem sama.Príští týden odjede,tak bude zase líp.Třeba to do té doby vyřeší a bude to definitívní,jinak budu zase dva měsíce čekat.

Stejně jseš dobrá .. ty to zvládneš ...už si dej jiný nick ... třeba Amazonka :-)

Myslím, že přebolelo. Nebo nevím, jak to nazvat. Jsem šťastně vdaná. a možná proto se mi otevřely oči. Jak jsem mohla takhle žít. Proč člověk, který mě miloval nejvíc na světě, nechtěl se mnou být každou minutu, proč mně nechával chodit samotnou do kina a divadla. Proč se mnou nikdy nebyl na dovolený. Proč já musela být ochotná, když on měl čas a já musela čekat, až si ho udělá? Jak jsem ze sebe mohla dělat takovou husu a on nebyl hrdina, ale slaboch, který se k tomu neuměl postavit čelem. A podporu jsem mu v tom dělala já. Chápete? Já jsem nesla na zádech jeho špatné manželství. zrovna tak, jako vy nesete to jeho. To není pocit prohry. To jsou životní zkušenosti.

Vanesso,my jsme z jednoho města,tak to je dobrý,alespoň na to scházení se.A na to,že když nás někdo někde vidí,třeba nakupovat nebo tak něco,tak to není divné,spousty lidí,co nás zná,ví,že jsme kamarádi,takže když se chceme opravdu jen vidět,tak je lepší někde mezi lidmi :-)).
Sáro,můj manžel měl bokovku,kdysi,je to asi tak 15-20 let,teď zřejmě nemá.Ale stejně to bolelo pořád a už jsem mu nikdy nevěřila,teď má kluk smůlu,ale asi to ani netuší nebo spíš je mu to jedno :-))

Sáro ... ale moc jasno v tom nemáš .... protiřečíš si v každém příspěvku ... Na jednu stranu jsem sobecká svoloč (sic!), na druhou pomáhám nést na svých bedrech svému milenci jeho manželství, protože on - slaboch - se k tomu neumí postavit čelem ...
A teď: měl by se postavit čelem k ženě a říct odcházím? ... ale to bych byla mrcha sobecká a žena by měla právo dělat mně i jemu ze života peklo a přát to nejhorší ... takže to vlastně asi ne ... takže by to se mnou měl skončit a jít k ženě? ... a dál se přetvařovat a trápit a mně ublížit .... tak to je. Tak věděla jsem, že je ženatý, dejme tomu je to spravedlivé ... Ale míra štěstí jeho ženy v tom případě záleží na jeho sebekontrole a hereckých schopnostech ... resp. tomu, nakolik chce vidět pravdu, jsme ženy, máme cit, intuici ... není lehké hrát 24 hodin denně ...
Proč mně to všechno přijde nějaký divný ... do ideálu to má daleko ... nezdá se ti?

Teda Ivo, máš ode mně bod! A zlomená, ještě není Amazonka... proboha holka, vyřešit to musíte spolu nebo TY! On to už vyřešil. Chce všechno co měl doteď plus milenku. A ještě se zeptám- on jezdí štreky kamiónem 2 měsíce? To je teda děsný, to si neumím představit. Vidět se šestkrát do roka....

Ahoj, včerejšek jsem přežila. Hrozně jsem se bála, co bude, ale ustála jsem to a moje děti také. Vše proběhlo v klidu a relativní pohodě. Nějak jsme se na majetku dohodli, ke spokojenosti všech. Aspoň něco nemusím teď řešit. Dům mi zůstane, takže se vrhnu na zahradu. Když pak ale odešel, přišla krize. Ale spíš na děti, než na mne. Musela jsem je tišit a zapřísahala jsem se, že se nedám. Že nedopustím, aby náš další život byl o ničem. Prostě se jenom musím smířit s faktem, že tu už nebude pouze on. Je to moc čerstvé, je to moc bolestné, ale nemyslím si, že bych měla uraženou ješitnost. 25 let společného života, to přece není o ješitnosti. my jsme byly spolu dlouho šťastní. Pak se něco stalo a už to nikdy nemohlo být jako dřív. Ne proto, že by jsme oba nechtěli, ale proto, že to prostě nešlo udělat jako dřív. Některé věci, co se stanou, nelze vzít zpět, ale lze se s nimi naučit zacházet a žít. Bohužel jsme nebyli naladěni na stejnou frekvenci v tomhle směru a každý sme si to představovali trošku jinak. Proto, jsme se už asi nemohli na 100% vrátit k sobě. Někdy vztah slepit jde, někdy sem-tam trhliny zůstanou a někdy slepit nejde vůbec. Záleží přece na materiálu, s kterým člověk pracuje. My jsme byli ten prostřední. Těch pár trhlin tam už bohužel zůstalo napořád. Ale i tak jsme byli spolu dál a byli by jsme i nadále, nebýt dalších záludných a negativních okolností, které se nám oboum připletly do cesty. Jeden z nás je chtěl přežít a vydržet, ten druhý už bohužel neměl dost sil. Proto to dopadlo, tak jak to dopadlo. Já samozřejmě neobviňuji manželovu milenku za rozpad svého manželství, byla asi jenom důsledkem. Kdyby to nebyla tahle, přišla by možná jiná. Motalo se jich kolem něj až moc. Kdyby se ale nemotaly ještě by se mnou možná byl. Možná. To nikdo z nás neví přesně. Bohužel už je to pryč. Dnes už to po ranní šílené opětovné kryzi zvládám lépe. Ještě několik takovýchto kryzí a snad budu dobrá. Já jsem beran. Já se ze všeho oklepu. Musím. Slíbila jsem to svým dcerám a slíbila jsem to i mámě. To sluníčko bude opět svítit a já půjdu dál. Sama, nebo s někým, to je v tuto chvíli úplně jedno.

To sobectví bylo myšleno na tvůj příspěvek, že by Břečťan měla být ráda, že ji 25 let měl rád a teď na rovinu opustil. Ovšem ten tvůj je kanón, že to ženě neřekne. Protiřečíš si spíš ty. O hereckých schopnostech nemluv. Život není divadlo, jak to dobře zahraje před manželkou. Ideální a rovný by asi bylo- rozvést se, když nejsem v manželství spokojenej a pak si někoho najít. Jinak to je vždycky chytračení a chtění všeho. Chápu ovšem, že všichni mají pocit, že si trochu té lásky a štěstí zaslouží... ať to stojí, co to stojí.
Mimochodem, viděla jsi Medvídka a obžalobu A. Geislerový k tomu, jak ji všichni tajili, že manžel má milenku a sedmiletý dítě? Běhal mi mráz po zádech. Nejsilnější moment celýho filmu....

Gratuluji, Břečťane, tohle je konečně příspěvek hodný vašeho formátu!

Bože, už ani psát neumím. Jak spěchám, tak dělám samé hrubky. Musím si to po sobě vždycky pořádně přečíst, ale pak se mi zase nedaří ty příspěvky vkládat.
Jsem ráda, že jsi tady Zlomená. Žádný rozvod zatím nepodávej. Proč bys ho navíc měla podávat ty? I když spolu nebudete a budete řešit nějaké majetkové poměry, tak ty, dokavaď budeš jeho ženou můžeš od něj požadovat výživné na dorovnání životní úrovně, kterou jste měli když jste žily spolu. A to výživné končí okamžikem rozvodu. Takže žádný rozvod. Já vím, že ho ani nechceš, ale tady ty rady padaly. Chybu udělal on, tak to nech na něm. Platila bys ještě navíc různé poplatky. Pokud by jste se přece jenom začali bavit o rozchodu, snaž se s ním rozumně domluvit, to většinou funguje. Já to zažila včera večer. Hádky ničemu nepomohou. Mně v pátek ruply nervy, když jsem zjistila, že přespává u ní, zdrbla jsem je oba a byla jsem dost sprostá, protože co na srdci, to na jazyku a navíc mám temperament a tím jsem pouze urychlila svůj pád. Nebo jsem možná urychlila nástup své svobody? Kdo ví. Je fakt, že každá následná minuta mého prožitého času, každý další den, mne posouvá někam dál a trochu i do klidu. Nesmím ho ale vidět, ani slyšet a bez toho zatím být neumím. Pak mne to vrací zase na dno. Chce to asi opravdu čas a pomáhá mi teď, když si říkám, čím mi ublížil, co řekl, co udělal. Nesmím myslet na to hezké, co jsme spolu prožili, jinak to bude pořád strašně bolet. Taky se musím přinutit něco dělat, zaměstnat hlavu, nejenom ruce, protože můj největší nepřítel je teď moje vlastní hlava. Pokud ho chceš zpět, zkus to. Bez výčitek, bez rýpání se v tom, co bylo ale s představou co by mohlo být. Jestli to je pro tebe dobré, nebo ne. Musí ti to přinášet uspokojení a ne pochybnosti. Já byla přesvědčena, že to zvládnu do budoucna s ním, protože jsem to před sebou jasně viděla. Ale on se toho bál. Proto je pryč. Musíte to chtít oba stejně,ale žádné ve třech. Musíš chtít všechno, nebo nic.Trojka může být sice zajímavá, ale nic dobrého ti nepřinese. Na to se můžeš spolehnout. Všechno, nebo nic. Pokud má charakter, tak si to uvědomí a dřív nebo později se rozhodne, pokud to neuděláš dřív ty sama. Já už jsem zase o kousíček dál. A věř, že jistota i když blbá, je daleko-daleko lepší, než nejistota, co-kdyby.

Ivo,je to tak-on si vybral.Já nechci žít v manželství,kde miluje jen jeden.
Jak už jsem dříve psala,musel by mi dát najevo,že o mě stojí a nejen o to,aby se měl kde vracet,aby měl zazemí.Taky jsem mu to tak řekla.On je typ člověka,který nedává city najevo a v tu chvili mi řekl,že by to třeba udělal.
Potřebuji cítit lásku a když se mi jí nebude dostavat,tak to zkončím sama.Myslím si,že mu na mě trochu zaleží.třeba jsme potřebovali takovou lekci-on si asi nebyl jistý co k němu cítím,možná mu přišlo,že jsem s ním jen kvuli penězům...
Ale teď už jsem mu řekla,že o něj stojím,co cítím-nechám to na něm.Vím,že když to dopadne pro mě špatně,tak to zvládnu.
Ne,nejezdí na dva měsíce pryč,tohle je vyjmečná situace.Přijížděl na každý víkend domů.

Sáro, já tady s tebou nehodlám bojovat o slovíčka ... toho jsem si užila s Halinou dost a dost ... nemám na to čas a nebaví mě to ... navíc opakovaně mluvím o voze a ty o koze ... nechceš mi rozumět ... OK, prostě máme jiný názory, nemusíme si kvůli tomu nadávat ...

Vím, není to zrovna košer, zůstávat v manželství, když tam nejsem spokojen ...
Ale pravdou je, že to tak dělají skoro všichni ... buď tě z toho manželství vyžene něco opravdu hodně zlýho, nebo odcházíš za něčím ... málokdo řeší radikálně jen pocit "není to ono" ... Notabene když jsou tam děti, majetek, dluhy, společná firma a tak ... Opakovaně nám tu kdekdo předhazuje, že o manželství, o vztah se "bojuje" ... všichni zde jsme bojovali ... Nikdo z nás zde si nikoho nehledal .... Opakujeme to pořád dokolečka ... Snažili jsme se v tom manželství žít ... Někdo to třeba i slepil a drží to, někdo časem ztratí sílu a chuť se o to snažit ... důvod ... Prostě to nakonec vzdáš ... tím spíš, když ti někdo vstoupí do cesty a ukáže jiný směr ....
Z hlediska opuštěného partnera je to ale podle mne docela jedno ... být opuštěn jen tak nebo kvůli někomu ... nevím ... žít v manželství s někým, kdo tě už nemiluje ... jaká je to hodnota? Pro mne žádná ...
Ano, neukrádat mu čas, kdy by už potenciálně mohl být s někým jiným ... To je pravda .. ale to se může a musí rozhodnout on ... musí cítit, že už ho nemiluji ... ani se nesnažím to hrát, život není hra, máš pravdu ... může odejít, když chce ... byt je můj ... ale má tu děti .. něco ho tu drží ... Vidíš to zjednodušeně ... Nevím, co více k tomu říct ...
Medvídka jsem neviděla, nebyla jsem v kině rok ... pořád není čas, manžel hodně pracuje .. i to je důvod mé nespokojenosti v manželství ... a když zrovna je čas, nic nehrají ... :-)

Omlouvám se, že všem tady tykám, ale je mi to tak bližší. Zlomená má pravdu. Žít v manželství, kde miluje jen jeden, nemá smysl. Já to taky pochopila. Bolí to sice jak čert, ale láska se nedá vynutit. Žít spolu ze soucitu je daleko horší. Já doufám, že zůstaneme alespoň přáteli, i když teď je mi ta představa trochu proti srsti, protože ho mám pořád ráda a hrozně mne bolí, když vím, že bydlí, žije, jí, spí, rozmlouvá a miluje se s jinou. Ale je to už pro mne někdo jiný. On už mne prostě nemiluje a to je fakt. Je zamilovaný do jiné, možná ho to přejde, možná ne, ale já musím jít dál. Nemohu čekat na zázrak, protože zázraky se nědějí a život je svině. Možná, když se vzchopím a najdu v sobě opět ztracenou sílu, ocením to, co se nám stalo. Teď to ještě nejde, ale ta doba prokristapána přece musí jednou přijít. Cením si toho, že mne už netahá za nos a že teď vím, na čem jsem. Ztratila jsem ho jako partnera, jako člověka, kterého jsem opravdu z celého srdce milovala a možná mi to pomůže podívat se na svůj život teď reálněji. Snad mám ještě šanci něco hezkého prožít, ještě nejsem tak stará, při představě, že tady mohu ještě 30 let strašit. Tak aspoň příštích 10 let by mohlo ještě stát za to.

Břečťane i Zlomená, jste skvělé ... opravdu vás obdivuji, jak jste zvládly tu největší krizi .. je vidět, že jste se od toho dna odrazily ... krize budou, ale už to bude jen a jen lepší ... Moc vám držím palce oběma ...
A souhlasím, že vždycky je nejhorší nejistota ... ta paralyzuje ... jistota, ať už jakákoli, dává možnost něco dělat ... někam se pohnout ... Tohle jsem měl aráno na mysli s tím "poděkovat" ... asi to vyznělo jinak, to mne mrzí ...