Diskuse - Alkoholismus zcela vážně

Alkohol - kouření - herny - prostituce atd. to jsou věci, které si někteří lidé nedokáží a ani nechtějí odpustit.Když člověk chce (má vůli) nemá s ními problémy. Spíš než řešit problémy třeba alkoholem je mít snahu posilovat pevnou vůli - a dá se toho dosáhnout, ale nesmíte mít představu, že to nedokážete

Jeníčku,
myslíš to dobře, ale jen pevná vůle opravdu nestačí. Je spousta lidí, co nemají pevnou vli, a nepijou.
Pevná vůle může být velkým pomocníkem, stejně jako motivace. Ale pořád je to všechno málo. V alkoholikovi musí "docvaknout něco vevnitř", aby začal chtít se z toho dostat.
Nemám nijak zvlášť pevnou vůli, a zatím se mi abstinovat docela daří. Když jsem to zkoušela jen vůlí, opakovaně jsem selhávala ještě tentýž den, co jsem s pitím "jako" skončila.
Až teprve po čase mi něco prostě došlo a přestala jsem.. Bez nějakých extra potíží s vůlí /kterou jsem neměla a nepotřebovala).

Na druhou stranu věřím, že třeba Bob, co sem chodí, se drží především a jen silou vůle. To je obdivuhodné. To mně se tenkrát nepodařilo...

Pevná vůle úspěchu půle,tak to bylo ve filmu "Dobří holuby se vracejí" při zkouškách,neboli pokušení alkoholem v pomyslném baru léčebny....Je to tak pevná vůle jenom nestačí,musí něco navíc zapasnout v myšlení,ale třeba i dlouhá abstinence pouze pevnou vůly postupně zacvakne-jakoby kvantita se promění po čase v kvalitu...Já myslím,že vstah rodičů a dětí ve vztahu k alkoholu může fungovat pouze osobním příkladem.Byl jsem teď s dětma asi po roce na výletě po Sázavě a supr.Hlavně netlačit,na tlačení jsou psychologové a ostatní doktoři,nebo okolí,my musíme být "jen tak" příkladem.

Příklad je nejlepší výchova, to je fakt. Děti se učí ne tím, co říkáme, ale jak se chováme.
I negativní příklad je příklad. I když s s nějakým chováním nesouhlasíme, stejně máme tendenci ho opakovat (viz Kakamila a já, např.)

Na druhou stranu existují situace ( a není jich málo), kdy ze stejné rodiny, při stejné výchově vzejdou rozdílní lidé-sourozenci.

Já jsem alkoholu podlehla, moje sestra ne. Nevyhýbá se skleničce, ale VŽDY ví, kdy má dost. To já jsem nikdy nevěděla.

Dnes jdu před prací ráno ještě k psychiatrovi, chodím k němu jen pro léky. Vždycky se mě zeptá jak je, já řeknu fajn, dostanu recept na další 3 měsíce a je vystaráno. Víc pro mě nemůže udělat.

Jenže jsem zešílela a na stará kolena jsem se rozhodla studovat, takže od října nastupuji na přípravný ročník VŠ (to je pro ty, co už všechno ze školy zapomněli :o)), a nejen že se hrozně těším, ale taky trochu bojím, jak to budu časově a hlavně pychicky zvládat. Časově líp, myslím.
Manžel vyslovil obavu, jestli to je dobrý nápad...aby se zase díky stresu něco nepodělalo...ale já myslím, že právě dostatek činnosti mě zaměstná natolik, že na blbosti nebudu mít myšlenky.
Děti už jsou větší, tak co...

Jediné co mě trochu dělá potíž, jsou ty benzáky. Jsem po nich otupělá, ospalá, a rozhodně ne ve stavu se něco naučit. V noci ale spím maloučko (jak je vidět mé časté noční návštěvy zde), tak asi internet zaměním za skripta. :o)

Mám dojem, že se těším jak malé děcko co jde poprvé do školy. Doufám, že mě to nepřejde tak brzy, jako všechny prvňáky...

Téda, to je nápad:-) Ale nic pro mě, školu jsem neměla ráda a dobrovolně bych se tam nevrátila ani za nic. Navíc jsem sklerotik, takže myslím, že by mi v hlavince ani nic neulpělo. Ale držím palce, aby to bavilo tebe. Jakou školu?

Z*urvenej chast. Sebral mi toho tolik a přesto nemám sílu to zkoncovat.
Rodina to nechápe a cítím se na všechno sám.
Jsem rád, že jsou tu lidi, kterým se daří abstinovat a dávat ostatním příklad, že to jde.
Díky a držím pěsti.

Čauky všem.Díky za vaše rady a reakce.Vladimíre tobě speciální díky.Máš pravdu.Už mě to také napadlo,ale bála nebo se bojím před otcem pít.Hned na mě poukáže že i já piju.Jak ti jde odvykání kouření.Jsi silný.Snažím si vsugerovat,že i můj otec dospěje k této odvaze.Diky za postřehy jsou pro mě nesmírně cenné.
Naturo to je dobrá zpráva.Napiš, jestli to není tajné jaký obor.Na soukromé VS nebo státní?

Cau! Naturo, diky, nevim kam az moje vule saha, ale asi mi z toho nepiti zacina hrabat. Pred par dny se mi zdal sen, ze venku prsi koralka, tak jsem celou noc lezel na tom desti, nechtel jsem se napit z zadne kaluze, ale vstrebaval jsem povrchem tela, ze se to nepocita. Tak nevim.
Mas moji hlubokou poklonu, ze chces pokracovat ve studiu. Musis se nam potom pochlubit s indexem.
Grace, zkus to utnout, uvidis jestli te to zabije nebo posili. Ja to prvni cekam kazdou chvili. Neni to sranda.

Ahoj všichni.
Děkuji za podporu ve studiu-uvidíme, jestli to zvládnu, třeba ne. Jde o přípravdný ročník na obory jako jsou psychologie, speciální pedagogika, sociální práce...celkem nic jiného, než humanitní obory dělat nemůžu, a vlastně ani nechci. Ve svém oboru VŠ nepotřebuji.


Bobe,
to je ale šílený boj, nepřipadáš mi vůbec šťastný. :-(
Ne, že bys s chlastem byl šťastnější, ale tohle taky není nic moc život. Mohl bys být na sebe pyšný, to cos zvládl je unikátní , já to třeba tak těžké neměla, a proto Tě moc obdivuji. Kde bereš tu každodenní sílu, když z toho máš stejně jen depku... :-(


Grace,
je to síla, co? jak to máš s chlastem Ty? Popiš to trochu, kolik, co, co na to okolí...zkoušel jsi někdy přestat? Mně to nikdy nešlo. Až pak najednou. Někdy potřebujou věci dozrát.


Dnes jsem byla u psychiatra pro svou dávku benzodiazepinů, a docela se podivoval nad mou spotřebou. :o)
Jenže já jsem si šla pro léky do zásoby, mám doma ještě dva balíčky Rivotrilu, když mám zásobu, jsem si jistější. Připadala jsem si jako v tom vtipu,
jak přijde pacient k lékaři, a říká:
"Dejte mi prosím něco proti chamtivosti.
Ale dejte mi toho hodně, HODNĚ, H.O.D.N.Ě!!!!"

:o))

Dnes jsem se dozvěděla, že kluk z angličtiny dostane na vysvědčení asi čtyřku. Tak jsem se naštvala, protože on je pořád "free" a "happy", a "mami nestarej se", a v šesté třídě už slízl čtverec. No bezva. naštval mě, protože to je jen a pouze jeho liknavostí. Nikdy se do angličtiny neučil, a myslel si, že mu to tam snad naskáče samo.

Zdravím, a držte se. Venku je hnusnost hnusnoucí, a já jsem si z práce odskočila k PC (ach ta závislost) a zas letím zaplatit klukovi tábor a za našima...jsou sami, a mají depku, tatík umírá už hodně měsíců, je to takové smutné, jdem je poveselit.

Ahoj všichni.
Vaši diskuzi jsem objevil nedávno, ale čtu ji od zadu abych měl přehled. Dokonce jsem se rozhodl, že dokud ji nepřečtu, nebudu nic psát. Ale jak se posouvám dál, myslím si že je zbytečné, abych přestal.
K diskuzi: Hledal jsem hodně jak tento problém řešit. Na internetu je dost diskuzí na toto téma, ale všude jenom slyším lidi štěkat po alkoholicích. Alkoholici se podle mě dělí do moc skupin. A často za tím je právě to, že nás spojuje jen ten alkohol. Většinou je za alkoholem, daleko více.
Alkoholiky nemůžeme poslat někam do slzavého údolí, aby se tam uchystali. Myslím si, že je mezi námi spousta skvělých lidí, kteří stojí za to, pokud „se rozhodli“ nadobro přestat a NEPÍT.
Díky příspěvkům od Natury jsem zjistil, „nebo se domnívám“ že též trpím sociální fóbií a alkohol je jenom ta „berlička“ která se zvrhla v něco otřesnýho. Jak se říká: Bez chlastu je to na h*vno, s chlastem je to ještě horší. – alespoň tedy ze začátku.
Takže něco o sobě: Jsem 26letý kluk, dle mého a mínění názoru ostatních i chytrý. Narodil jsem se v neúplné rodině bez otce, mám dva starší sourozence. A tady podle mě začíná problém. Měl jsem dobrou mámu, ale neměl jsem dobrý vzor muže. Jako nejmladší jsem byl malej blbej, nechte ho o je malej atd. Nemohl jsem prosadit svůj názor a v podstatě jsem byl hodně podceňován ve svých schopnostech. Už jako dítě jsem byl hyperaktivní, ale nějak jsem to nevybil při sportu a tak. Škola mi moc nešla, doma jsem slyšel uč se, ale starší sourozenci se spíše vytahovali.
Do dnes se sice „máme rádi“ ale spíše se hádáme. Osobně nejstaršímu nedokážu odpustit soustu obrovské bolesti co mi dal.

Také puritánská výchova a slova typu na to máš ještě dost času apod. dodnes nosím v sobě a ubrali mi na sebevědomí ve společnosti. Alkohol mi hodně pomáhal se s tím vyrovnat.
Měli jsme velké problémy s konkrétní věcí, která se v rodině dlouho neřešila a odkládala a já byl u toho. Mamča bezradná jak vždy: „malé sebevědomí“ a jenom očekávání že se to samo spraví. Nespravilo. V té době jsem rozjel tajné pití, protože šlo o domácí násilí na mě i mě. Dodělal jsem dodělal školu. Ale už jsem měl ten drive pití doma. Osobně piju dost od 16 – na ten věk. Ale zvrtlo se to v 24. To jsem byl zvyklý pít s přítelkyní u filmu apod. Prostě moc často v podstatě denně alespoň někde na sluníčku pivko. Pak byl prvák na VŠ, kde jsem se dost v Praze rozpyl, ale šlo by to. Nejhorší byl rozchod, který nejsem schopen pobrat do teď, protože ta osůbka mi dávala to co jsem v rodině nezažil tak otevřeně. Prostě podporu, otevřenou lásku a plánování, pochvalu. A snad jsem to i dobře oplácel. Asi bych to zvládl, kdybychom se nerozešli. Vykašlal jsem se na školu, začal denně chlastat, a když už jsem byl totálně na dně, tak jsem se sbalil a šel dobrovolně úplně vysílený na léčení.

Fakta: klepali se mi ruce, bylo mi blbě a hlavně jsem asi týden nic nejedl. S tím mám problémy do teď a jak zase piji, prostě nemám chuť. Je mi na zvracení, abych něco snědl, musím se opít. První noc na „observaci“ kam jsem chtěl jít sám, protože jsem se obával deliria byl děs. Vedle mě dva chlapy okolo 35 co si v deliriu povídali.. normálně spolu chodili na pivo, jeden furt volal svoji matku že je k*rva, že je za dveřma, že se mu tam směje pak že má kamarády za oknem. Psychóza. Napsali domů telegram, že jestli chtějí vidět manžela a otce ještě živého ať dojdou. Chudák rodina co tam přišla, taková spořádaná. Já se jen modlil a PŘÍSAHAL, že chlast nikdy nevezmu do ruky. Narvali do mě 6tablet Tiapridalu a nutili mě ve stavu, když jsem byl úplně mimo, taky díky těm lékům co jsou utlumováky a zklidňují třes, podepsat 3 měsíční léčbu na první vizitě vyhrožování, informování zaměstnavatele abych neohrožoval při práci, informování magistrátu vzetí ŘP. Arogantní primářka psychiatr, neřekla, jak probíhá léčba, co mi dávají za prášky. Cítil jsem se jako zvíře před 5 doktory. Pohádal jsem se s ní, že ty léky nechci. Tak mi to naštěstí vysadila. Detox oddělení je pěkná prasárna, no někdo si to možná zaslouží, ale je to jak ohrádka pro zvířátka, naštěstí se tam v personálu najdou lidé, kteří stojí za to. Bez psychiatra nebo psychologa jsem odmítl cokoliv podepsat. A dobře jsem udělal. Staniční mi tenkrát řekla: Chcete žít nebo umřít, podívejte se okolo sebe.

Tak jsem se rozhodl pro 3 měsíce, ale v duchu jsem věděl že jen měsíc a půl.. ;) je to trik, aby nemohli informovat úřady a bylo to na tvém obvoďákovi. A hlavně jsem věděl, že to nepotřebuji. Po týdnu jsem byl na nejlepším oddělení protože jsem byl ok. ALE: Nebyla tam kromě komunit, arteterapie a čehosi ještě ŽÁDNÁ PSYCHOLOGICKÁ POMOC. Nechápu jestli mě má dát do kupy plácání z hlíny, okopávání, nebo drhnutí peří. Dle mě je to trošku na palici. Hlavní je ten režim. To ano. Trpěl jsem tam nehoráznými depresemi. Nesnáším podobné prostření už od mala, protože jsem si zažil na dva měsíce týdenní školku. Nejenom že mi nedali žádné léky, ale nikdo to neřešil i přes dožadování.
Snažil jsem se doma vysvětlit své pití, na léčbu jsem odjel tajně jako na týden pryč, ale pak to přiznal.
Jediné co jsem slyšel, tak to, že mi chodí složenky, že utíkám před problémy. Ano problémy byly ale hlavní problém je řešit chlast, pak můžeš řešit něco jiného!!! Varoval jsem, že doma nemůže být chlast. Dojel jsem o dovolence domů přesně na moje 25 narozeniny, ty vyšuměly protože měl ten den bratr promoci. Ani dort, jenom slavnostní oběd. A v lednici ejhle rozpitá flaška vína. Úplně se na mě vykašlali, ze začátku i teď. Ať na ně neházím zodpovědnost.

Hádek několik, vše mi bylo moc líto a já se napil, když nikdo nebyl doma. Vrátil se zpět do PL, tam si odkroutil zbytek a jel domů. Hledal si práci, ale ejhle. Deprese, smutek, bez partnera, s nejistou budoucností. Zase bezesné noci. Jen jsem slyšel, musíš si najít práci. 0% podpora, že jsem do té pakárny vůbec šel. Zkuste být třeba týden zavření v bytě jak v reality show, kde jsem totálně vypití lidé (tím ne nechci povyšovat, každý alkoholik má duši a většina hodně křehkou),. např. ti co čekají na soud, nařízená léčba, toxici ještě pod vlivem, lidi, kterým se podle mě nikdy nezpraví mozek. Otřesná hygiena, špína na dveřích toalet (uklízeli jsme si to tam sami). Opravdový smutek, z toho že jsem viděl co mi chlast vzal. Než jsem to stihl ustát, začal jsem zase pít. Opatrně málo, ale zase se to rozjelo, je to přesně rok co jsem venku.

Mám super zaměstnání, dost peněz, ale nemám radost ze života. Piju abych mi bylo fajn, abych neřešil problémy a piju i proto, aby mi nebylo blbě. Všechno propařím, dokážu propít třeba dva tisíce za noc, za panáky pro ostatní a pivo. Na konci měsíce mi stačí litr vína na den, abych přežil. Chtěl už jsem jet na opakované léčení, ale pořád slyším, že ztratím práci. Nebo že utíkám.
Jsem tak nějak přesvědčen, že tu abstinenci týden doma zvládnu, a pak hlavně psychiatr. Udělal jsem chybu, že jsem u něj byl jenom jednou. A řeknu vám. Každý alkoholik se naučit mít rád hlavně sám sebe, ale i to je těžké. Ale chci žít šťastně. A nechci chlast a to co sebou nese. Ale nechci taky ani ty deprese a mindráky, které jak se pozoruji a při čtení věcí o pití, jsou u mě odmalička. A teď mám k nim ještě výčitky svědomí hraničící s tím, jestli chci vlastně bojovat. Proč mě to nepotkalo třeba v padesáti ale teď už tenkrát ve 24. Když člověk vyjde z léčebny, tak je pěkně psychicky vysílen a stačí málo a jede v tom znova. Bacha na to.
Držím pěsti všem co to zvládají, VÍM, že to jde. Znám takové co mají rok, či dvanáct let. Jde to a jsou šťastní.