Diskuse - Alkoholismus zcela vážně

Ahoj všem na této diskuzi. Všechny vás, co jste dokázali s alkoholem skoncovat, upřímně obdivuji a přeji vám trvalou svobodu od tohoto démona.
Je mi 34 let a piji 17 let - od svých sedmnácti. Svoji závislost si uvědomuji již asi 10 let a od té doby jsem několikrát zkusil přestat, ale bez úspěchu. Přesněji - vydržel jsem nenapít se třeba i měsíc, ale vždy jsem se k pití vrátil a vždy se znovu rozpil. Naposledy předloni, to jsem nepil celý říjen. Pak jedno po obědě, jak to bývá - a za 14 dní jsem v tom byl zpátky. Poslední 2 - 3 roky na sobě pozoruji výpadky paměti a zhoršení vyjadřovacích schopností.
A taky mi nějak postupem času začalo být líto těch propitých let - toho času, který jsem strávil pitím a následným střízlivěním. Co by místo toho bylo různých jiných hezkých zážitků, přečtených knih a jiných a jiných věcí, život obohacujících nevedoucích k úpadku. Také rodiny ( jsem 5 let ženatý a mám 2 děti ) a svého zdraví, které se zatím kupodivu drží. Čili jsem došel k poznání, že je nejvyšší čas s tím přestat dokud je čas a následky na zdraví a duši nejsou tak veliké, jako by byly, kdybych pil ještě nějakých 5, nebo 10 let.
Takže - v neděli jsem se napil naposledy. Dnes jsem třetí den "čistý", ale začínají se dostavovat abstinenční příznaky, které jsem v r. 2007 při své poslední měsíční abstinenci nepociťoval. Čili další důkaz toho, jak jsem za "blbé" dva roky ( necelé - vlastně rok a čtvrt ) popojel směr peklo.
Co je asi nejhorší - nemohu ve svém úsilí abstinovat počítat s podporou rodiny, protože nikdo netuší, že jsem alkoholik. Není to vtip. Manželka a její rodina, mé rodiče, bratr a kamarád - ti všichni mě znají jako konzumenta alkoholu max. příležitostného pijáka, který se tu a tam, občas při nějaké příležitosti opije, ale jinak má vše pod kontrolou. Což není pravda. Já pil doma normálně. Večer 2 - 3 piva "legálně" před manželkou a když šla spát tak půl láhve tvrdého. Tak to šlo roky. A tak mně nezbývá nic jiného než tak jak jsem potají pil s tím potají přestat.
A že to bude peklo se dá tušit. Dnes jsem byl na návštěvě u máti. Nic netuše mi nabídla pivo. A hrozně se divila, že jsem ho odmítl. Bylo mi skoro do breku. A to mám za sebou teprve třetí den...

Mějte se pěkně a držte se.

Cauky vsem.Tajny pijaku drzim palce a tve rozhodnuti je spravne.Mas muj obdiv.Vydrz!!!Jen nechapu jak to ze to tva zena nevi.?Vzdyd alkohol je strasne citit?A co chovani?To se take pozna?

Pro naturu.Napsala jsem dlouhy text s velkou myslenkou ale nevlozil se mi do diskuze.Tak asi je to dobre.Momentalne nikam nechodi.Chodim jen Na jogu.Snazim si v tom udelat jasno sama.Mam kamaradku, ktera ma podobne problemy.Takze o tom hodne hovorime, ale s nadhledem ne s litosti.Kazda se stim vyporadavame jinak a predavame si nazory a skusenosti.Nekdy nam jde mraz po zadech,ale nekdy se i zasmejeme.Casto si pak prochazim nase rozhovory a trochu mi dochazi proc a jak.Je to zdlouhave,ale za kazde malo se raduji.Zajima me jaky s toho budes mit pocit i nadale.Mozna by clovek nemel chodit k psychologovi s nadeji ze te uzdravi,ale s pocitem:kdyz se to povede tak je to dar.A pocitat i s neuspechem.Psala jsi ze jsi prodelala trauma z porodu.Jak se to stane?Pomohla ti po tom ta terapie?Jak to probihalo?Nevadi ti ze se Na to ptam?

Pro Martinu: Také se mi tomu až nechce věřit, že by si toho nikdy nevšimla. Je pravda, jak jsem již zmínil, že jsem doma před ní běžně pil, ale jen takové ty běžné, společensky tolerované dávky. O tom, co bylo mezi tím a potom nevěděla. Takže pokud ze mě něco cítila, nemuselo jí to být divné. Ale že si nevšimla mnohdy špatné artikulace je mi také záhadou. Co se týče chování - v tom jsem nikdy nevybočoval z normálu. I když jsem byl opilý dost, nikdy jsem nebýval agresivní, sprostý, nebo hádavý.
A že by něco tušila a nezmínila se o tom a nechávala si to pro sebe, tomu nevěřím.

Pro Martinu a Naturu: Snad to nebude tak indiskrétní a nevhodné zde na této v podstatě anonymní diskuzi: Rád bych věděl, kolik je vám let, jak dlouho již abstinujete a jestli jste to zvládly bez lékařů (psychology nemám na mysli) a medikamentů? Vím, že je nevhodné, ptát se ženy na věk a omlouvám se za to, ale snažím se vysondovat, jak velikou mám vůbec šanci s tím bez cizí pomoci sám přestat; pil jsem přeci jen dost dlouhou dobu.
A ještě něco: Nevíte ještě o nějaké internetové diskuzi na toto téma. Snažím se získat co nejvíce informací a zkušeností od lidí s podobným problémem.
Za případnou odpověď mnohokrát díky

Milý tajný alkoholiku,přeju ti fakt hodně pevnou vůli abys to zvládl.Už kvůli dětem a ženě.Já mám otce alkoholika,pije od té doby,co si ho pamatuju a nenávidím ho za to,stejně i můj bratr a sestra.Zažili jsme si s ním opravdu dost.Kdybys s tím nepřestal,byla by jenom otázka času,kdy by se to všechno provalilo.A pak jednoho dne bys mohl zůstat sám jak pes.Budu ti držet palce:-))))

Milý "Tajný",
jsem nesmírně ráda, že ses připojil, hned z několika důvodů. Jednak jsi chlap, a ten ledasco vidí jinak, než ženská, a jednak Tvůj způsob alkoholismu je téměř identický s mým. Je to až k nevíře, že moje rodina také nic netušila, do poslední chvíle.
Manžel jen věděl, že mám nějaké psychické problémy, a tak mé občasné podivné chování připisoval tomu. pila jsem před rodinou tak "normálně", a pak tajně mnoho mnoho, když děti usnuly...a manžel byl v práci. Našel mě spící, nepřišlo mu nic divného, že v noci spím.

Já jsem pila vždy, ale hodně asi poslední dva roky. Z toho poslední půlrok byl sešup velký.
Manžel pak už něco tušil, ale pro rodinu to byl šílený šok, když to prasklo.

Tajný,
jediná možnost, jak s tím přestat je, ODTAJNIT TO!
Nemusíš zrovna prohlašovat do světa, že jsi alkoholik, ale musíš prostě říct, že ses rozhodl nepít, že Ti to nedělá dobře, a hotovo. Někdo se rozhodne nejíst maso, jiný se rozhodne nepít.
U cizích se můžeš vymluvit na zdrav. potíže, manželce klidně řekni, že ses tak rozhodl, protože jsi pil víc, než se Ti líbilo....atd.

Pokud v tom nadále zůstaneš sám, máš menší šanci to vydržet a budeš vícekrát vystaven svodům okolí. Jakmile se o Tobě bude vědět, že nepiješ, časem Ti to přestanou nabízet.

U nás ví jen nejbližší rodina, že jsem alkoholik. Ostatním jsem řekla, že prostě nepiju, že nemůžu. Oni se dál neptají.

Jinak-na Tvé otázky-je mi skoro 35 let, mám muže a děti. pila jsem vždy tajně. Veřejně jen velmi střídmě.
Když jsem se potřebovala opít, tak vodku. Ta není cítit.A nějaký bonbon či žvýkačku do pusy...(od té doby nejím bonbóny ani žvýkačky, protože mi to evokuje tu alkoholickou dobu).
Nepiju asi 10 měsíců. Piju nealkoholické pivo, abych mohla dál "chodit s babami" na pivko, jen piju Birella. Chuť piva bylo z alkoholu taky to jediné, co mi chutnalo. Zbytek jsem pila s odporem, ale očekávala tu úúúlevu potom...

Tajný, měl bys jít (tajně) k psychiatrovi (někteří berou i bez doporučení obvoďáka), a domluvit se na postupu.
Ty cítíš, kde je původ Tvého alkoholismu? Dodával sis tím kuráž?

Piš sem, budem Ti držet pěsti!

Martino:

Trauma z porodu mám ve smyslu pocitu znásilnění a manipulace. Ne kvůli bolesti.
Zůstal ve mně pocit odporu, a šílené hrůzy z toho, jak někdo manipuluje s mým tělem, na nic se mě neptá, ba ani neoznámí, používá mé tělo, mám pocit zneužití, pocit ukradeného porodu.
Ano, oni mi ho ukradli, protože mě nenechali porodit své dítě, tak jak jsem chtěla, cítila. Vzali mi ten prožitek. Znásilnili mě. vyrvali mi dítě z těla a říkali tomu spontánní porod. Fuj. Ještě dnes se mi svírá žaludek zlostí a bezmocí, když si na to vzpomenu.Trochu se to ošetřilo tou regresí.
Ale to by bylo na jinou diskusi, to s alkoholismem nemá co dělat.

Pro tajneho.Ja jsem nikdy pit nezacala.Kdyz se napiju mam velke deprese.Jsem z rodiny kde alkohol byl denodenim chlebem.Moje matka se s nim znicila a znicila i nas deti.Muj otec zatim zije,ale pije dene jako muj bratr.Maji neskutecne tezky zivot.Chodi do Prace a dene si musi koupit a vypit 8 piv a nejakou tu lahvinku.Muj otec pije 40 let.Nekolikrat prestal ale nikdy nevydrzel.Ma kardiostimulator a je silny kurak.Do Prace jezdi autem posilnen alkoholem a v praci take popiji.Zatim mu to prochazi.Tvrdi ze pije vetsina lidi.Co by s toho zivota mel kdyby se nemohl napit.Bratr si neuvedomuje ze je alkoholik ma vse pod kontrolou a kdyz bude chtit tak prestane.No hruza.Ocenuji tve rozhodnuti a drzim palec.Kez bys to zvladnul sam.Pises ze uz si mel abstinencni priznaky.Docetla jsem se ze je to peklo a malo kdo to prekona bez pomoci.O to vic ti fandim.

Pro naturu.Nevim co mam Na to napsat.Nedokazu si to dost dobre prectavit.Vim ze doktori delaji jen co musi a dokazou byt necitlivy.Ja jsem rodila u sveho kamarada a byl se mnou i muj muz.Myslim ze je lepsi kdyz je u porodu otec.Pak byvaji slusnejsi.Jen se zeptam.Chodila jsi Na predporodni kurzy?Proc pises vyrvali.Hrozilo nejake nebezpeci?Nechci ti to ozivovat.Jestli je ti to neprijemne neodepisuj.

Pro jarku.Rozumim ti.Mam sveho otce rada a moc bych si prala aby prestal.Dnes vim ze je slaboch a nikdy nikdy se alkoholu nevzda.Ma vypity mozek.Spatne artikuluje.Neda se s jim mluvit o nicem.Je podrazdeny kdyz nema vypito a agresivni kdyz ma vypito.Rozpad osobnosti.Boli me kdyz ho navstivim.Chodim co nejmene.Mam pak nocni mury.Kdyby se rozhodl ze pujde Na leceni tak ho podporim.Budu ho navstevovat zaplatim mu lecbu.Budu s nim jezdit Na dovolenou.Ale to by chlast musel zmizet s povrchu zemskeho.Nema vuli ani spetku.Vzdy se k tomu vrati a ma vymluvu.Tolikrat me zklamal.A neco ve me je co mi nedovoli ho nenavidet.Proc?Na mamu mam spatne vzpominky a nemohu ji to zapomenout.Otec pil vic choval se jako hovado a ja mam potrebu ho zachranovat.Nevim proc??

Naturo

Díky za obsáhlý příspěvek. Máš pravdu, manželku s novou situací nějak opatrně seznámit musím a i pro nejbližší okolí si připravit nějakou přijatelnou dlouhodobou výmluvu. Něco již mám vymyšleno, tak to snad vyjde.
K tomu psychiatrovi: Navštěvovala jsi běžnou psychiatrickou ambulanci, nebo nějakého specialistu v poradně AT? Po půlroční abstinenci, aby někoho přemlouvali k hospitalizaci, to je fakt síla.
Pokud bych měl navštívit ambulantního psychiatra úplný nováček bych tam nebyl. Před cca 15 lety jsem tam nějakou dobu docházel po neúspěšném pokusu o sebevraždu kterým vyvrcholily takové divné depresívní stavy, které zase pravděpodobně vycházely z jistých problémů, které se přesto nakonec nijak nevyřešily.
A já mám obavy, že: 1. U psychiatra na mě bude vyvíjen silný tlak na řešení dávného problému, což je asi logické pro komplexní vyřešení problému s alkoholem, nicméně si to po takové době již nedokážu dost dobře představit. 2. Pokud tento dávný problém nezačnu za odborné pomoci řešit, déletrvající absence alkoholu, který můj mozek po léta držel v jistém opojení a problém se pod jeho vlivem jevil jakoby vyřešen a zapomenut, tak ta nepřítomnost alkoholu umožní návrat depresívních stavů, které jsem kdysi míval před tím sebevražedným pokusem.
Nevím, co je horší. Celý den o tom přemítám, přehrabuji se ve své hlavě jak ve starém harampádí, nacházím dávno zapomenuté vzpomínky, zážitky, různé souvislosti, atd.
No, dost jsem se rozepsal, ale potřebuji to nějak ventilovat ven.
Mějte se všichni pěkně, zase se ozvu.

pro Martinu:
Ano já se to v té diskuzi zpětně později dočetl, bohužel až poté, kdy jsem svůj příspěvek odeslal. Velice se Ti za to omlouvám.

Tajnému:
Ano, je třeba vyřešit Tvá zasutá traumata. Je výborné, že si je uvědomuješ.
Nemysli si, ony tam někde spí, neztratily se.
Psychiatr Ti dá léky na deprese, nějakou dobu bys to měl asi brát, než budeš z nejhoršího pryč.
Já jsem brala AD půl roku. Pořád říkám, že zbytečně, ale asi to tak zbytečné nebylo, protože ač jsem necítila okamžitou úlevu, po celou tu dobu (a pak ani po vysazení) jsem depresi neměla (a to jsem ji dřív mívala 1x měsíčně i víc, když jsem chlastala).

Já byla u obyčejného psychiatra, než jsem si našla svého. Uvažovala jsem i nad "Anonymními alkoholiky", ale nechce se mi tam, hlavně pro svou soc. fobii.

To, že se Ti vybavují dávno zasuté vzpomínky, je naopak prima, a podpoří to léčebný proces. Je se toho musí chopit pořádný psycholog. V tomhle Ti psychiatr nepomůže. Ten je na prášky...však asi víš.

Přeji moc moc štěstí a velmi vítám takový skvělý postoj u mužského. Chlapi se to většinou bojí přiznat sami sobě, že mají problém.

Co žena, pochopí to, myslíš?

Martino,
Tvé dětství asi nebylo nic moc, co. Je neobvyklé, že alkoholismus řešíš v době, kdy ještě alkoholikem nejsi. Je dobře, že si to uvědomuješ, určitě do toho nespadneš.
Máš dost odstrašující případy kolem sebe. Bohužel ty nejbližší.
Tvůj táta je otrok alkoholu, ale to, že řídí pod vlivem, je prostě neodpustitelné, když si představím, že by mi nějaký takový nezodpovědný zajel dítě...!
Je to šílený život, denně shánět svou dávku. Divím se, že ještě žije.
Ale chápu Tě, že ho máš prostě ráda. je to tak těžké!
Já to mám podobně, v tom citu.
Tatík má rakovinu plic. Dá si pivko i dnes. Cigarety moc nemůže, jako fyzicky, jinak by si dal. Razí heslo, že si chce život užít, co by měl z asketismu...já mu rozumím, ale jsem svým vnímáním reality už zcela jinde.
Beru to jako jeho cestu a jen s lítostí sleduji, co sám se životem dělá. Nezmůžu nic. Mám ho ráda.

Ad porodní trauma:

ne, nedělo se nic tak hrozného. Běžný porod, jen tam bylo moc násilí. Násilí při porodu je (bylo v tu dobu, ale není to dnes o moc lepší), běžné.
Neřvali na mě, to ne. Prostě jsem se nesmířila s tím, že mi vzali nejdůležitější zážitek života, a kdyby nechali porod běžet přirozeně, nemusel by mít synek možná taky psychické potíže, LMD, dyslexii, Tourettův syndrom....ale s tím se dá žít.