Diskuse - Alkoholismus zcela vážně

Môj otec bol alkoholik,mama nepila-iba príležitostne.Ja som to doma príliiš silno vnímala.Myslím, že aj môj brat,ale on sa od toho dokázal odpútať športom.Ja už ako malé dieťa som sa snažila,aby môj otec nepil.Mala som ho rada a vždy mi dokázal ukázať zaujímavé veci a dokázal mi povedať,že ma má rád.To, že ma má rád mi občas povedal,ale iba keď bol opitý.Keď som bola staršia-začala som sa zaňho hanbiť a asi som ho nenávidela.Potom sa rodičia rozviedli.Ja som sa zaľúbila,trvalo to 3 roky.Bola to láska vzájomná,ale iba platonická.Nevedeli sme čo so sebou robiť.Aj jeho otec bol alkoholik.Raz ani neviem prečo zo mňa vyletelo,že nechcem mať deti.Odvtedy sa naša láska skončila,ale ja ho mám rada dodnes.On si našiel katolícke dievča a sám podstúpil krst,prijímanie a birmovku.Oženil sa,má deti a žije niekde v Amerike.Ja som sa tiež znova zaľúbila,ale do alkoholika.Už vtedy nežil so ženou,myslím že ho vyhodila pre nezodpovednosť a pitie.Ja som však bola veľmi zaľúbená.Prežila som s ním všetko,ale jedno viem,to že sa rozhodol ísť liečiť-na to musel prísť úplne sám.Vyliečil sa.My sme sa však rozišli.Po 15 rokoch.Rozišla som sa ním ako s triezvym človekom a viem,že piť už nebude.Dnes viem,aké chyby som robila-keď som chcela,aby nepil.Vždy som verila,že prestane piť.Dnes viem,že by som sa k nemu správala oveľa láskavejšie a trpezlivejšie.

Pro naturu.Diky za odpoved.Jeste jestli se mohu zeptat?Co je to moc je to denne?Jak prestali rodice pit, sami nebo se lecili?Muzes s nimi o tom dnes mluvit?Vedeli o tvem sklonu k piti nebo nic netusili? Myslis ze depresese nebo spatny psychicky stav souvisel s tvym detstvim?

Martino,
Co je to moc? To záleží jak pro koho a jaký typ alkoholika je.Já jsem pila ke konci denně, a klidně půl láhve tvrdého. Deprese byly přímým důsledkem pití. Ale stavy úzkosti určitě souvisely s dětstvím. Bála jsem se o rodiče, aby se nepozabíjeli, bála jsem se každé rány, kterou jsem slyšela z vedlejšího pokoje, budily mě noční hádky. Rodiče jsem měla ráda, i od nich jsem cítila lásku. Byť to zní paradoxně. Byla jsem na mámu dost fixovaná.
U nás byl řev často kvůli chlastu, kvůli penězům, kvůli učení ve škole...

Dnes je vše jiné. Onemocněli natolik, že si dají denně snad pivko, takže abstinenti nejsou, ale nemůžou pít tolik. Pili vlastně celý život, ale takové to dramatické období, kdy táta byl denně namol, trvalo asi 10 let, máma mezitím jen občas (jinak celkem nepila), ale stačilo to.
Nyní to je tak, že tatík má rakovinu, máma plno chorob, které ani nevyjmenuju, byly by to dlouhý seznam.
Jsou hodnými rodiči a prarodiči. Typicky zmoudřeli, pro naše děti by udělali první poslední, jsou jako vyměnění. Nemoc je změnila. Poznali pokoru.

O mém sklonu k pití nevěděl vůbec nikdo, a do poslední chvíle to netušil ani můj muž! Nechtěli mu to doktoři věřit, ale alkoholici jsou vynikajícími herci, pokud jde o způsoby, jak svou slabost skrývat.

Stavy, ve kterých jsem musela fungovat, aby nikdo nepoznal, že mám kocovinu, bych si za normálních okolností vůbec nemohla dovolit vstát z postele...bylo mi tak neskutečně blbě, že jsem odbíhala blít na záchod, zatímco jsem s dítětem psala úkol z matiky, musela se usmívat, aby nikdo nic nepoznal...bylo to šílené. Vězení, hrůza.

Díky Bohu, že už o tom můžu mluvit, už to je obrovská úleva.

S rodiči o jejich pití v mém dětství mluvit nemůžu. Je to tabu. Že táta pil, to se ventilovalo normálně, ale že máma pila, to by dnes popřela. Sama sobě to dodnes nepřiznala, alespoň ne vědomě.
Stejně jako jiné věci, na které by dnes nebyla hrdá.
Já jí to připomínat nebudu, sama mám máslo na hlavě, všichni děláme chyby. A já své rodiče miluji i s těmi chybami, dnes jsou to duševně jiní lidé. Plní pokory, lásky a uznání....a nějakého smíření, či jak to nazvat.

Nedávám jim vinu za to, že jsem pila. Sestra vyrostla ve stejném prostředí, a nepoznamenalo jí to tolik, každý jsme jiný. Každý si můžeme rozhodnout sami za sebe.

Díky, žes mě vyslechla, pro mě je také důležité si toto uvědomit, zformulovat.

To je dobře, že máš averzi k alkoholu. Já ji nikdy neměla. A to je chyba.
Založením jsem optimista, ale úzkostná, introvertní.
Nemyslím, že by za to mohl alkoholismus rodičů. Je to moje povaha.

Naši v době, kdy jsem se odstěhovala z domu po studiích a vdala se, už pili jen společensky. Denně domů ale kupovali pivo. Kouřit přestali několikrát, i na dlouho, pít nikdy. To necítili jako problém. Spotřebu alkoholu přirozeně snížili, jak ubývalo starostí. Taky prostě měli problémy, jež takto řešili, jsou to jenom lidé. Především moji rodiče. Udělali pro mě více dobrého, než zlého.
Jejich zdrav. stav částečně souvisí s pitím, ale nebylo jeho příčinou. Možná to uspíšilo.
Chovali se ke mně jinak hezky, dali mi co mohli, a lásku jsem od nich cítila tké. Nic mi nechybělo. "Jen" mě děsily ty jejich šílené pitky a noční hádky, třískání. Nebili při tom nás, ale sebe navzájem-spíš mamka tátu.

Ne, nemám chuť jim to vyčíst. Je mi jich líto. Udělali chybu, a v hloubi duše si to jasně uvědomují.
Máslo na hlavě mám proto, že taky dělám chyby a někdy řeknu dětem co tak úplně nemyslím vážně, a taky jsem pila, na to hrdá rozhodně nejsem...

Když jsem měla děti, nikdy si nedovolil být opilí, když by je měli hlídat. Mamka. Tatík se celý život jen vezl.

Co Ty, máš nějaké zdravotní problémy-duševní, kvůli pití rodičů? Řešíš to? Jak?
Zlobíš se na ně? Vyčítáš jim to? Jak jsou na tom teď?

Asi si mela vyhodu ze ti dali rodice lasku.Tu ja jsem nikdy necitila.Mozna ze mas pravdu v tom ze pili kvuli starostem.My jsme byly tri deti.Tata po hospodach a mama sama s nami doma.Kdyz se vratil z hospody byla italie.Pak mama zacala taky.Je to peklo,kdyz jeden Den se neco reklo a druhy den to bylo jinak.A tak to bylo se vsim.Resili jen sebe.Kdyz byl problem tak bylo dusno.Nesmeli jsme se doma Na nic ptat nesmeli jsme mit problem proste postavene Na hlavu.Az dnes vidim,kdyz mam vlastni rodinu , ze to bila opici laska.Odesla jsem v 16 z domova a cestu k mame nikdy nenalezla.Kdyz loni umrela bylo mi mi lito, ale vim ze kdyby neprepila vsechny priznaky,mohla tu byt.Hur je Na tom otec a bratr co spolu bydli.Tata je po operaci srdce dene pije a je silny kurak.Mam jim to moc za zle.Vubec nevidi jak se nici a jak moc ublizuji tem, co je maji radi.To je podle me stasne sobecke.Snazim se se tvarit ze se nic nedeje,protoze kdyz to zacnu resit ,jsem nejhorsi Na svete.Tak to vlastne skryte zere jen me.Ja bych rada k nim jezdila i bych jim uvarila a poklidila pokecala,ale oni maji svuj svet a alkohol.Kdyz v sobe nic nemaji tak nemluvi a jsou podrazdeny.Kdyz maji upito tak vse zlechcuji a mluvi z cesty.Moc bych si prala aby meli tu silu co ty a zacali Na sobe makat.Pak bych to nikdy nevycitala.diky

Martino, druhé změnit nemůžeme.
Můžeme změnit jen náš postoj k tomu problému.
Potřebuješ odpustit, tím osvobodíš sebe, a najdeš cestu k usmíření, uzdravení.
Ale všechno má svůj čas.
Přeji sílu a lásku...

pro naturu.Mozna mas pravdu, ze bych jim mela odpustit.Ale prave proto ze se nikdy o tom nemluvilo je toho clovek pln.Ja vim ze menit ostatni znamena zacit u sebe,a i Na tom uhlu pohledu zalezi.Ale kdyz Na to zacnu myslet,vim ze tam bylo spousta bezpravi vuci detem.Ozije to ve me a branim se.Tenkrat jsem nemela silu a odvahu dnes si to umim vysvetlit.Diky.Pochopila jsem neco duleziteho.

Ps:Jsi Dobra kdyz se ti povedlo prestat a udelat si v hlave jasno.Smekam.At se ti dari.

Martino,
měla by sis to vyřešit sama kvůli sobě. Ne kvůli nim. Tobě to ubližuje. Ty se potřebuješ uzdravit a osvobodit.
Zkoušela jsi terapii? Jakou?

Zdravim.Terapie jsem nezkousela i kdyz jsem o nich mnohokrat uvazovala.Chodila jsem k psychologovi ale nezdalo se mi ze by mi objasnil nebo pomohl neco pochopit.Slo spis o to se vypovidat,pak jsem s toho nemela Dobry pocit.Byla jsem i u psychiatra.Ten mi castecne pomohl pochopit pricinu deprese a odstranit ji.Napis mi prosim tvuj nazor a zkusenosti.

Martino,
psycholog, ten správný, nemá jen vyslechnout. To se můžeš vykecat kamarádce.
Psycholog musí mít přesný plán (po prvotním oťukávání) co s Tebou dělat a jak. Podmínka je-nic mu nezatajit.
Musí mít systém, ať už jakýkoliv, který Ti vyhovuje.

Mluvilas s ním o svých pocitech v dětství, o svém strachu, o nenávisti k rodičům a své vině za takové pocity?

Metod je mnoho, ale opravdových odborníků pomálu.
Mně pomohla regresní terapie, ale tam jsem řešila jiný problém (trauma z porodu). Na kineziologii jsem neměla štěstí, to by,lo úplně mimo. Bylo to ale terapeutem, to už dnes vím.
Metoda EFT nemusí být špatná, STR totéž.

Já chci zkusit KIP, ale jsem na začátku. A nejraději bych se vrátila k té regresi. Ale dobrý terapeut je 50 km daleko a chce to opakovat mnohokrát, než se bloky uvolní. A stojí to prychy. Moc prachů...výsledek nejistý.
právě proto je doporučení důležité.
Přeji mnoho štěstí.
Zítra jdu k psychologovi.

Zdravim.Dekuji za rady.Jiste mas pravdu ze opravdovych odborniku je malo.Proto mam obavy a nechce se mi do toho strkat penize,kdyz jsem se setkala s nekolika psychology byla jsem zklamana.Take se mi obcas stane ze si nektere veci uvedomuji behem dne.Jde to pomalu.Hodne ctu.Jak si dnes pochodila u psychologa a jaky z toho mas pocit?Muzu vedet co resis?Pises ze jsi mela trauma z porodu.Myslis ze je to strachem nebo neco dopadlo spatne.Vim ze strach ma kazda zenska.Neni to nic prijemneho.Ja jsem dva mesice pred nespala.Pomohla ti z toho ta terapie?

U psychologa řeším sociální fobii, kvůli které jsem pít začala.
Je to tak zvláštní psycholog...nevím co si o tom mám myslet. Vypadá to, jako by mi nechtěl poradit. Na všechno říká "nevím, možná". Nutí mě, abych já sama přišla na to, co mám říkat a jak se léčit. Chvílemi mi je i do breku, ale pak si řeknu, no když mi někdo řekne, co mám dělat, tak to nebude moje cesta, a budu jen kopírovat něčí názor...má pravdu. Jenže sakra JAK si pomoct sama? Kouká na mě, jak se smažím ve vlastní šťávě. Občas mě donutí zopakovat něco co jsem řekla...a zaposlouchat se do toho, jak to zní, jak to vnímám.

myslím, že je to ten nejlepší psycholog, co jsem mohla objevit, ale taky myslím, že pokud budu chtít něco změnit, musím si na to přijít sama. Neřekne mi vůbec nic. Jen pozoruje.
Nepomůže. Řekne NEVÍM, MOŽNÁ. Děsně mě tím rozčiluje, buď se vztekám, nebo je mi do breku a on kouká a nechá mě.!



Je to drsné ale myslím, že správné...

Vim jak ti je.Taky jsem si pripadala jako k**ten.Chodila jsem v praze asi pul roku k jednomu starsimu panovi.Vyslechl,porad se vyptaval ale nikdy nerekl co je spravne nebo jak by se zachoval on.Asi je to tak spravne.Ale v nekterych vecech se hodne mylil a hlavne nemel snahu videt to jako ja.Nemohl me pochopit a mozna mi ani neveril.Ja uz dnes vim nebo si pripadam ze uz se me chtel zbavit.A kdyby to tak nebylo proc bych to pak tak vnimala?Pri posledni navsteve mi dal jeden vers nebo moto ze pry je vystizne:Musim rici ze jsem to vubec nepochpila a Na moji situaci to bylo velmi scestne.Pak jsem byla u zeny a ta se mi zdala ze mi rozumi ale
Ta tam byla jen Na pocatecnim pohovoru.Pises ze mas socialni fobii.Vsak to take souvisi s detstvim.Spatna vychova ,clovek sam sobe neveri.Mas uzkost strach? Neumis se rozhodnout a kdyz to udelas mas s toho spatny pocit? Bojis se negativni reakce lidi, toho ze te neprijmou?Jak ti bylo po te navsteve?Mela jsi depku?

Mám plno bloků z dětství, jako asi každý, ale třeba jsem na to byla citlivější...nevím.

V dg. mám napsanou sociální fobii, ale ve skutečnosti je to jen část mých problémů. Nejsem typický sociofobik.
Ano, měla jsem úzkosti, na ně jsem pila, a stal se ze mě alkoholik. pak přišla deprese. Stavy, které jsem taky zapíjela. Šílenost.

Pak jsem se dostala k psychiatrovi, ten mi dal léky, a já konečně NEMUSELA pít.
Sice "benzáky" nejsou o moc lepší, než alkohol, pomohly mi z toho se dostat.

Neřekla bych, že jsem měla špatnou výchovu. jen rodiče měli dost problémů sami se sebou a já jim nepřidělávala starosti.
Jsou věci, kterér jsem vymazala ze svých vzpomínek, protože bolely a já bych se dnes k nim potřebovala dostat.

Podstoupila jsem regresní terapii, ale pořád se něco ve mně brání, mám tam TMU, černo.

S tím psychologem...já vůbec nevím, jak to dopadne. taky mám pocit, že mě tam jakoby nechce. Ale já to nechci vzdát jen proto, že se zase něčeho bojím. Chci překonat i ten strach z odmítnutí.
Sepsala jsem si, co mu budu povídat. Ty nejhorší zážitky mého života, na něž si vzpomenu... tak jak to po mě chtěl.



Jak jsi na tom Ty a co se sebou děláš?