Diskuse - Alkoholismus zcela vážně

Pravdu díte.
Ať už nás k tomu vedlo cokoliv, důležité je se rozhodnout a přestat. I kdyby se místo alkoholu přechodně měly užívat AD nebo jiné psychiatrické léky, které pomohou překonat počáteční těžkosti.

Já jsem brala AD půl roku. Dokonce jsem si myslela , že úplně zbytečně, protože jsem žádnou změnu necítila. Ale teď, zpětně vím, že ty šílené stavy deprese a záchvaty paniky, co jsem dřív mívala, vlastně vymizely!
Když se cítí člověk dobře, jakoby zapomněl na to co bylo.

Ale dodnes když vidím, jak si chlapi třeba v šatně po práci nalívají, tak ve mně ten pohled a vůně alkoholu vzbuzuje spíše úzkost. Vzpomenu si vždy, kam až mě dostal, sevře se mi žaludek, a jsem přesvědčená, že UŽ NIKDY.
Tak snad...

Naturo, já byla 2x na jednotce intenzívní péče s otravou alkoholem a téměř mě považovali za mrtvou, ale ta Síla, co to tu všechno diriguje a řídí, mně dovolila ještě na tomhle světě zůstat...a jsem jí nesmírně vděčná...jdu dál, chci jít dál, a to co nejlíp !!! zatím ahojda Jadwiga

Jadvigo,
a naměřili Ti tenkrát, kolik máš promile?
Kdo Tě odvezl do nemocnice?
Kolik jsi toho musela vypít, aby ses otrávila?
A co bylo impulsem k abstinenci?

Čistě náhodou jsem se dostala na tuto stránku a docela mně to potěšilo. V roce 1990 přesně 16. května jsem nastoupila do denního stacionáře na Praze 4 a po sedmi týdnech odešla jako jiný člověk. Abstinuji tedy 18 let 8 měsíců. Za celou dobu jsem si nevzala do pusy ani rumovou pralinku. Kolem dokola může být alkoholu na hektolitry, ale nic mi to neříká. Je tu ale slovíčko: ale.... Ti z vás, kdo se léčili a abstinují dobře vědí, že nikdy už nemůhu říct "JSEM VYLÉČENÁ". Za ty roky jsem prožila spoustu velice stresujících, špatných, tragických příhod a po skleničce jsem nesáhla. Ne proto, že nesmím, ale necítila jsem potřebu. Léčení jsem také nepodstoupila kvůli někomu, ne, sama jsem se rozhodla ve "světlé" chvilce, že musím něco udělat, že je to se mnou špatné.Tak snad vydržím další den, týden, měsíc...

Anne Marie
Tak to je krásný úspěch, gratuluji.
To já bych si tu rumovou pralinku i vzala, ale mně nechutná. :o)
Kéž bych za 18 let mohla říct, to co Ty. Máš (mělas) někdy sny, že piješ, když už jsi abstinovala?

Sny, že bych pila ani ne. Ale dodnes mně, tak jednou za rok, přepadne velmi tísnivý pocit a vrací se mi vzpomínky na dny, než jsem nastoupila léčení. Nebylo to pěkné - mísilo se dohromady moje pití s prášky od psychiatra a umírající teta (vychovala mně a byla vlastně mou maminkou). Proto jsem padala na dno setsakra rychle. Ale ten pocit ryche pomine - vždycky si říkám - neboj, je to dobré a nedovolím, aby se to ošklivé vrátilo.
Ještě k té pralince. Já je měla moc ráda, A nejenže si nevezmu pralinku, já dokonce nejím ani vánoční pečivo do kterého se přidává rum. A to není všechno - když mám užívat nějaké kapky (proti kašli a pod.), tak se vždy ptám, zda obsahují alkohol. Pokud ano - neberu je. Je to strach? Nevím! Vím jenom to, že prevence je pro mně to nejlepší.
Víš, já když končila léčení tak na skupinu přišla paní a doktoprka nám ji představila: tak mrkejte, tato žena abstinuje 20 let. To bylo pro mně v té době naprosto neuvěřitelné. A dnes? Já nepočítám dopředu, ale vždy jen tolik, kolik už jsem vydržela. A každý den je den navíc. Ono se Ti to pak přehoupne v měsíce, roky a uvidíš jak se budeš divit sama sobě.
Nevím jak dlouho abstinuješ, ale to není podstatné. Podstatné je vydržet dnes a to si říkat každy den.
A já Ti přeji, aby těch dnů bylo bezpočet. DOKÁŽEŠ TO!!!!!!

Jsi úžasná. Děkuji.
Jsem přesvědčená, že to dokážu, ale to si říká každý, komu je zrovna dobře, že. :-)
Abstinuji teprve 3/4 roku.
Předtím to bylo tak nenápadné. Jako problém jsem to začala vnímat před několika lety (třemi, čtyřmi?), a poslední rok před začátkem abstinence to bylo hrozné. Denně. A hodně.

Pak to prasklo (do té doby se mi to - netuším jak- dařilo skrývat). A od té doby nic.
Nevyhýbám se alkoholu v kapkách, ale višně v likéru v čokoládě (Moncherry) si nedám.
Dám si občas nealkoholické pivo. Ale protože je tam jen stopa alkoholu, tak mi to uspokojí jen chťové buňky, ale opilost nepřinese. A tak nemám důvod pít víc než jedno jednou za čas, protože pivo je jediný nápoj, který mi z toho alkoholu opravdu chutnal. Já když jsem se chtěla opít, pila jsem tvrdý. Nechutnalo mi to. |Potřebovala jsem ten účinek. :-(

Co se týče snů, občas se mi zdá, že se napiju, a pak se s děsem vzbudím, a rychle přemýšlím, jestli to byla pravda, nebo jen sen.

Jak Tě berou ostatní, když jim to řekneš, proč nepiješ?
Já mám smutnou zkušenost se svou obvoďačkou, která se mnou jednala ošklivě, jakmile se to dověděla... :-(

Já pracovala na "nejmenovaném" ministerstvu a byla jsem normální konzument. Pila jsem velmi střídmě a nikdy jsemnebyla opilá. Přišel ro 1989 a veliké změny a tšhdy to začalo - pilo se na všechno: že někdo odchází, že někdo přichází, že je smutno, že je veselo, žee je hodně práce - málo práce... prostě pilo se furt. Pak přišel pro mně ten tragický den 14. února 1990, kdy mi řekli, že moje teta má rakovinu a že s tím už nejde nic dělat. Zhroutila jsem se a na psychiatrii mi dala doktorka meprobamat. Hnusné prášky. A já je pěkně zapíjela - pila jsem jenom tvrdý a velmi kvalitní alkohol. Ale nějak se to nechtělo srovnat - prášky se nechtěly milovat s whiskou a bylo zle.
V práci si toho nějak nikdo nevšiml - asi. nevím, protože o tom nikdo se mnou nemluvil. Ale doma mi manžel začal vyčítat, že piju a jsem hrozná a ať toho nechám. Moje argumentace byla vždy stejná, že to není pravda.
Ale někdy v dubnu jsem o víkendu doma vyzunkla asi půl lahve Metaxy a ějak u vaření přestala fungovat. Uložili mně se synem do postele - já si na to moc nepamatuju - ale po vyspání a vystřízlivění jsem si připustila, že je to se mnou zlé. Nějaký den jsem dala pokoj a pak kolem 10. května jsem se zase napila a pořádně. No a tu noc se manžel odstěhoval z ložnice do obýváku. Já na to přišla ve 4 hod. ráno a - opravdu děkuji Bohu - zavolala na linku důvěry, aby mi poradili, že mám problém s alkoholem. Tam bylo chvíli ticho a pak se zeptala paní - kdo má problém? Vysvětlila jsem jí, že já. Velice se divila, že to se nestává, aby sám někdo zavolal, ale dala mi číso do Rodvinovské - protialkoholní ambulance a abych tam ráno v 7 zavolala. Seděla jsem celou tu dobu u telefonu a úderem 7 zavolala. Překvapilo mně, jak se mnou mile jednali a abych ihned přijela. Sebrala jsem se a jela.
Nejdřív jsem se rozhodla, že budu chodit jen na skupinu každé pondělí. Že to určo zvládnu.
Nezvládla a tak jsem 16. 5. nastoupila na stacionář.
Bylo to tam báječné.
A jak to berou ostatní, že nepiju? Tak já to v práci nikomu neříkala a normálně se vrátila na své místo. Když mi nabízeli pití, sváděla jsem to na ledviny,protože jsem vlastně měla na stacionáři neschopenku, kde nebyl uveden kód alkoholismus, ale neutrální.
Své obvodní lékařce a jiným lékařům to říkám hned a naopak se chovají velmi dobře. Všichni mi drží palce. Mám s nimi takovou dohodu: Kdybych se vám zdála divná - ihned mi to řekněte a kdyby se pití potvrdilo, žeňte mně na léčení.
Jsem už 8 let v důchodu a vyžívám se na tvoření stránek, kterých mám 7 a přes léto jsem na chatě a je mi blaze.
Tobě moc a moc držím palce a kdybys potřebovala podržet - jsem tady! jestli se napiješ, není to konec světa, zase vstaneš a půjdeš dál - NEBOJ SE, ONO TO JEDNOU VYJDE.
Teď jsi v docela kritické fázi, tak zkus vynechat i to nealko pivko. Dej si ho právě tak jako si dáváš občas tak ještě to umenši, že si ho dáš ob-občas.
:-)

Je to velka skoda ze tyhle stranky nectou vsichni co maji problem s alkoholem.Mozna by se v tom poznali.Mozna by nasli odvahu to resit,protoze by se dozvedeli ze nejsou sami kdo v tom lita a hlavne, ze neni hanba to priznat a lecit se.Mnohem horsi je si lhat, ze jsou v pohode a zvladnou to sami.Prala bych si aby si to precetl muj otec i muj bratr.To se vsak nikdy nestane.Jejich intelekt jim vyzral alkohol z mozku,takze ani nevi ze existujou nejake diskuse o problemech.Nevi ze se trapim, kdyz vidim jak jsou ubohy.Nemohu jim pomoci, protoze to nechteji a jsou uplne v poho.Uplne v poho s 8-10 pivkama dene a nejakou tou lahvinkou rumu a k tomu nejake to kvalitni koureni.Takze kazdy den cekam co se stane,kdy to skonci,,jak to bude dal,kam az to zajde a ceho vseho jsou schopni??!

Je to velka skoda ze tyhle stranky nectou vsichni co maji problem s alkoholem.Mozna by se v tom poznali.Mozna by nasli odvahu to resit,protoze by se dozvedeli ze nejsou sami kdo v tom lita a hlavne, ze neni hanba to priznat a lecit se.Mnohem horsi je si lhat, ze jsou v pohode a zvladnou to sami.Prala bych si aby si to precetl muj otec i muj bratr.To se vsak nikdy nestane.Jejich intelekt jim vyzral alkohol z mozku,takze ani nevi ze existujou nejake diskuse o problemech.Nevi ze se trapim, kdyz vidim jak jsou ubohy.Nemohu jim pomoci, protoze to nechteji a jsou uplne v poho.Uplne v poho s 8-10 pivkama dene a nejakou tou lahvinkou rumu a k tomu nejake to kvalitni koureni.Takze kazdy den cekam co se stane,kdy to skonci,,jak to bude dal,kam az to zajde a ceho vseho jsou schopni??!

co na to chlastu je? Proc se to prodava?Kdo s toho ma uzitek.?

to Beda:
Z chlastu má největší užitek stát na daních, stejně jako z cigaret.
Konzumentům alkohol přinese krátkodobý pocit úlevy, euforii, ale pak už jen závislost, deprese, zničené zdraví. Duševní i fyzické.

Je to normální legální droga. Nejzákeřnější v tom, jak snadno je dostupná, a jak shovívavě je ve společnosti tolerovaná...

To vse chapu.Ale neni to postavene Na hlavu?Jsme jen pokusny kralici?

Cauky.Cetla jsem predchozi korespondenci a mam dotaz.Pises ze alkohol uz byl u vas v primarni rodine.Pili oba tvy rodice?Byly u vas doma kalby.Deprimovalo te to v detstvi?Jak jsou Na tom ted tvy rodice?Zdravotne.Mas nebo si mela sklony hledat si pratele a zname s timto problemem?Co te Na alkoholu bavilo?Mas po nem deprese?Doufam ze toho neni moc.Za odpoved diky.

Pro Beda:
když se chceš stát pokusným králíkem, staneš se jím. Vždycky máš volbu nevzít si alkohol.

Pro Martinu:
Ano, v dětství jsem dá se říct vyrůstala v rodině, kdy rodiče byli často opilí. Mlátili se. Někdy bylo fajn, pamatuji si i hezké chvíle, hrýli jsme kostky, byla legrace.
Ale chlastu tam bylo moc, moc.
Nikdy jsem si nemyslela, že bych se k něčemu podobnému mohla snížit. Štvalo mě to hrozně, jako dítě, když se opilí hádali, a prali se, pochopitelně.

Nyní jsou rodiče oba hodně nemocní, ale už nejsou alkoholici. zklidnili se. Neperou se, nechlastají. Jsou spolu 40 let.

Nikdy jsem nevyhledávala lidi s podobná¨ým problémem. Muž je takřka abstinent.
Mně na alkoholu "nebavilo" nic, zapíjela jsem jím své stavy úzkosti, paniky, a následné deprese.
Od počátku jsem věděla, že je to špatně, že to musí zle skončit. A stalo se.

Jakmile jsem začala řešit problém skutečný (psychický stav), potřeba alkoholu se vytratila. Nepiju. Ani kapku.