Diskuse - rakovina slinivky břišní

Díky Karlo, umíš povzbudit. Ale jak sama píšeš s touto diagnozou nás měl rovnou poslat domů a ne tam čarovat a pěkně nás skásnout. Píši jen o své zkušenosti a to snad není trestné. Je spousta léčitelů, kteří nám tvrdí, že i tuto diagnozu vyléčí.Takže si bohužel stojím za svým. Tyhle případy jen přihrávají těmhle zlodějům.

Dakujem pekne,Reny,pozriem si to,prave mi je hodne spatne,uvidime,co z toho bude,preto,ze mi uz nechuti jest a je mi blbe,si lekari dali dokopy,ze mam ment anorexii,a nezajima jich nic jineho,snad to nejak dopadne,prajem vsetko dobre,

Nemocní s rakovinou pankreatu jen vzácně žijí déle než dva roky. To, že se blíží konec, nelze poušálně popsat - chce to zkušenosti a znalost nemocného, konec obvykle předchází výrazné zhoršení stavu, ale nemusí to být vždy.
I když onkologové nepokračují v chemoterapii, měli by se pokusit alespoň o úllevu od projevů nemoci.

To je pravda, také jsem se dočetla a dozvěděla z různých zdrojů,že nemocní s touto rakovinou se dožívají vzácně 2 let. Konkrétně prý jen zhruba 5 %. Když dědečkovi před rokem zjistili tuto rakovinu, začala jsem pátrat a zjišťovat. Bohužel přesně před týdnem,tj. ve čtvrtek zemřel. Takže, když to vidím jinde, i rok je dlouho. Přesně jak popisujete, 3/4 roku jakž takž, hubnul, nechutnalo mu jíst (hlavně maso), a to byl labužník, hodně ho bolelo břicho a hrozně v kříži. Ale stále byl schopen se o sebe postarat. Až ty poslední 4 neděle byly velký rozdíl. Člověk se ztrácí před očima. Byla jsem s dědečkem ještě 3 hodiny před jeho odchodem a když Vám napíšu, že je ta nemoc strašná "svině", je to jen slabé slovo, proti skutečnosti. Doslova Vás sežere. Bylo nám ve Vojenské nem. řečeno, že kromě dvou druhů chemoterapií, které vyzkoušeli, na to nic jiného není, a tak se začala tlumit alespoň ta hrozná bolest, co dědu sužovala.Doufám, že tam nahoře je mu teď lépe, po tom, co si prožil, si to zaslouží.

Děkuji, za odpvědi. Jak to sleduji Renčo, Váš dědeček je úplně stejný případ jako maminka. Ze začátku jsem měla zlost na doktory, že nechtějí nic zkusit, nechtěla jsem si připustit, že asi nic udělat nejde. Maminka se zatím pohybuje naproto sama, je sice pořád unavená, ale schopná se o sebe postarat. Má bolesti břicha a také průjmy a křeče. Poslední dobou tvrdí, že jí tvrdne břicho. Pořád pláče a já nemůžu vůbec nic udělat. Včera na kontrole mi její lékař řekl, že s touto nemocí se dá žít jen omezenou dobu, a že když maminky přišla měla již zasažená játra tudíž 2/3 této doby za sebou. Ještě jsem se chtěla zeptat: jak píšete že ty poslední 4 neděle byly špatné, slábl nebo najednou zůstal ležet. Zaměstnavatel mi sice slíbil, že mi vyjde vstřic, ale já si to nějak neumím představit. Mám strach, že to nezvládnu. Děkuji Vám, tak nějak se mi psychicky uleví když se s toho můžu vykecat.

No tak to s Vámi cítím. Bohužel ty poslední 4 týdny byl děda v nemocnici.Ne že by na tom byl tak špatně a museli jsme ho odvézt,ale jelikož měl silné bolesti a ani silné prášky mu dostatečně neulevili,nabídl nám primář,že by mohl jít děda na ozařování,že má nějaké změny na páteři a že ty bolesti jsou také od toho. Děda se rozhodl,že to podstoupí. Když jsme ho tam 25.6.vezli,ještě byl schopen si dojít na záchod a jakž takž se pohybovat.Po týdnu jsme ho mohli vzít na propustku domů, to ještě stále šlo,ale když se v pondělí vrátil do nemocnice, už to s ním šlo z kopce. Nechtěl vůbec jíst, ani pít. Byla zrovna ta hrozná vedra a když jsme mu nedali napít my, tak asi nikdo. Bohužel se vyskytly komplikace,měl vodu na plicích a museli mu udělat punkci. Takže ho už na víkend nepustili. Musel ležet asi 3 dny na jednom boku a to bylo asi to zlomové. Od té doby nevstal a rapidně se zhoršoval.Ještě ten týden co zemřel, chtě hrozně moc domů,je mi strašně líto,že jsme to nestihli. Ale strach jsem z toho měla taky a hroznej. Neuměla jsem si představit,jak bych se o nej starala,přebalovala ho atd. Navíc přeci jen je potřeba sílu, manipulovat s takovým člověkem. Pak už ten nemocný moc nekoordinuje své pohyby a tak mi někdy dalo zabratm, jen když jsem ho rovnala na posteli. Píšete,že Vám zaměstnavatel vyjde vstříc,ale pro Vás by to znamenalo být s maminkou 24 hodin denně. Mně na to také upozorňovali, že to bude strašně náročné. Určitě to zkuste, pokud člověk zjistí,že to nejde, vždycky je možné najít jinou variantu. Ale v jakémkoliv zařízení by se mamince určitě rychleji přitížilo. Určitě víte jak to vypadá,když se sestry starají o množství pacientů-nemůžou prostě věnovat tolik času jednomu jedinci,doma si ji přeci jen pohlídáte. Doufám,že byste na to nebyla sama? Jinak děda měl také metastáze na játrech a na plicích.Jak hubnul,tak měl nožičky jak párátka a opravdu z něj byla troska,ten pohled na něj asi v životě nezapomenu. Stále jsem ho objímala a nevěřila svým očím. Mně to také pomáhá o tom psát, i když už tu děda není. Ale je to krátká doba a přeci jen jsem s ním prožívala celý ten rok, co se o nemoci dozvěděl až do konce. Má maminka nějaké léky na bolest?

Děkuji Vám Renčo, maminka zatím na bolest bere jen prášky, silnější ibalginy a tak, ale zabere jí to vždy jen na chvíli. Domlouvala jsem se s doktorem, že existují nějaké morfiové náplasti a ty by snad měly tišit bolest účinněji, tak snad by jí tohle pomohlo. Ještě jsem se Vás chtěla zeptat: když dědečkovi na tuto nemoc přišli měl už i metastáze někde jinde nebo měl v té době zasaženou jen slinivku? Četla jsem článek o tom, že právě toto rozhoduje o délce života s touto nemocí. Ve kterém stádiu se to odhalí. Dokonce dnes ráno jsem četla článek o tom, že když jsou metastáze v jiných orgánech, tak zbývá asi půl roku života. Pokud nejsou tak se to pohybuje zhruba kolem roku až ve vyjímečných případech 2leta.To psal i pan Formol, který má podle mě ve většině názorů pravdu. Bohužel. Jinak co se týká té péče o maminku, tak bohužel bych na to byla sama. Manžel jezdí na montáže a dělá vždy 3 týdny v kuse. Sestra má dvě děti 4 roky a 5měsíců, takže zde se pochopitelně pomoci dožadovat nemůžu. Asi proto mám ten strach, že to nezvládnu. Ale možná to bude úplně jinak. Jsem ráda, že jste mi napsala jak to probíhalo u vás, protože třeba se nervuji úplně zbytečně. Ale samozřejmě pokusím se udělat maximum abych maminku zvládla, dlužím jí to. Tatínek umřel když jsem byla malá a ona už si nikdy nikoho nenašla a žila jen pro nás. Manžel mě z toho zrazuje, že mě to zničí, ale já se o to musím pokusit. Pokud to nepůjde budeme muset asi zvolit nemocnici, ale to je předčasné řešit. Včera nám doktor říkal, že tato nemoc je naprosto nečitelná a že může nabrat nečekané obrátky a tak už přemýšlím nad ledasčím. Nikdy bych nevěřila, že budu schopná se smířit s tím, že mi tato odporná nemoc ničí mou nejmilovanější maminku, ale asi jsem tak otupělá nebo s tím faktem smířená, že ani psaní techto řádků mi nevhání do očí slzy. Navíc když vidím, kolik lidí má obdobný osud jako my, dostávám dojem, že ani kdybych se na hlavu stavěla, tak to bohužel nezměním.

Děkovat nemusíte,asi bychom se navzájem uděkovaly. Ráda si o tom napíšu. No když si tak matně vzpomínám, nemám u sebe ty lékařské zprávy,ale myslím,že když se děda konečně dostal na ty správná místa,tak už nějaké ty metastáze měl. Byl velkej bojovník, myslím, že to hrálo roli v délce jeho života s touto nemocí. Připadá mi,že o této rakovině píše pouze jedena týž člověk-má tak ukázkový průběh, až je to neuvěřitelné. Tím spíš mne trochu zaráží,že děda chodil po doktorech skoro 5 měsíců, než na to přišli. Nechci nikoho z lékařského prostředí urazit, ale jsme jenom lidi, a tak dle vyprávění dědy, si ho přehazovali jak horký brambor. Dokonce hned na začátku mu jedna lékařka řekla,že si má vzít brufen a třeba ho to přejde. Vím, že např. CT vyšetření je nákladnější, než napsat předpis,ale rozum mi zůstává stát nad tím, že člověk (např. zrovna děda) nebyl za celý svůj život pořádně nemocný, v nemocnici byl poprvé v životě až teď a když mu šlo v podstatě o život, stejně měl co dělat,aby se na to CT dostal.Jen neotálejte s těmi náplastmi. Jen jednu věc si dodnes vyčítám, že jsem se nepostarala o to, aby děda netrpěl méně, než bylo potřeba. Dlouho se trápil a bral předepsané léky. I když mu noc nezabírali, stále to snášel. Když jsem mu pak po obrovských peripetiích (to by opravdu bylo na dlouhé psaní-další moje špatná zkušenost) sehnala silnější tlumící léky, bylo to o poznání lepší. Opravdu moc zkusil a ještě dlužím poděkování panu primáři z Voj. nem. Musím tam zajít, abych nebyla ten dík dlouho dlužná. Kdyby bejvala byla možnost té domácí péče, taky bych na to asi byla sama-tím spíš má člověk z toho hrůzu. Manžel musí pracovat,já jsem na MD, tak s ním bych počítat také nemohla. Navíc opravdu nevím,jak by to zvládl můj sy (17 měsíců). Mám sestru,ta má ale 4 měsíční dceru a strýc bydlí daleko.Je to hrozné,když to takhle píšu,ale opravdu to nemyslím zle-v tomto případě jsem si říkala,že nám jsou ty děti trochu na obtíž a to jsme po nich dlouho toužily. Nicméně to život a osud vyřešil za mne.Moc vám držím palečky,aby to šlo co nejlépe a pište pište pište.

Holky jste bezvadný.Máte bezva srdíčka.Chci Vám poděkovat jak jste se hezky zachovali.Dnes to bývá čím dál méně samozřejmé.L

Dobrý den, nedávno se tato diagnóza objevila i v naší rodině a byla příčinou trápení... je to zlé... Nedávno jsem však nalezla bylinné produkty od firmy Akuna... máte s tím někdo zkušenosti? Nejedná se o léky, ale o bylinkové preparáty, čistí se jimi organismus, což pomáhá při uvolňování těchto "nečistot" a velmi prospívá imunitnímu systému, což je u léčby tohoto druhu důležité. Člověk se chytá stébla... S těmito produkty mají zkušenosti mé kamarádky... maminka jedné (léčí se s rakovinou žaludku) má mnohem lepší výsledky, dokonce jí snížili počet léků, má lepší kondici a mnohem lépe to snáší... budu to zkoumat i nadále, ale pokud víte něco bližšího, určitě napište

Bylinkové preparáty rozhodně nedopuručiji při probíhající chemoterapii. Mohou totiž jen těžko odhadnutelným způsobem měnit metabolizmus cytostatik a tím způsobit buď snížení účinnosti nebo zvýšení toxicity...

Předem se Ti omlouvám za tvrdou upřímnost. Nemůžu Ti psát útěchy ani naděje. Léky žádné nepomohou a příroda je v tomto případě bezmocná. Moje maminka na rakovinu slinivky zemřela. Psal se rok 2004. Byli to neskutečné 3 měsíce v našem životě. Jednak tak rychle nemoc šla a navíc si musíme uvědomit, že se jedná o trávicí systém, který chemoterapie ještě vice nabourá. Jde to opravdu neskutečně rychle. Kdo to nezažil - nevěřil.

Ověřeno,bioléky-Cordiceps,Aloe vera a jiné + terapie rezonanční delimitace nádoru/asi 15 let stará metoda z USA/.

Chemo i ozařování je špatně,nejdůležitější je práce chirurga při odstranění nádoru a pak co nejdříve viz můj předchhozí příspěvek.

Ćlověče, ty jsi magor. Jestli si tak věříš, tak se ozvi a já ti nějaký ten nádor zařídím - a můžeš se předvést. Ale takhle se snažit vydělat na beznaději těžce nemocných, to může jen psychopat. Normální člověk by se na tvém místě sám ze sebe tak zhnusil, že by se rozhodoval mezi klášterem a sebevraždou...