Diskuse - Sociální fobie

rodime se jen jednou,rekla jednou vizionarum Panna Maria pri pravidelnem zjeveni v Medzugorii.

Děkuji. Jenže když jsou dva a jeden to řešit nechce :-( Já ho k tomu pschologovi nemohu dovést násilím. Jsme dva. Nevím, jak je na tom on. Já ho hluboce miluji a nedovedu si představit, že bych nebyla s ním. Ale netuším, jak to má on. Neumí o tom mluvit. Nikdy se o ničem doma nebavili. jeho matka by našemu synovi, svému vnukovi, nikdy nedala opravdovou pusinku, líbá ho vždy na tvář. Je to malé dítě a chce se mazlit. Dovedu si tedy představit, jak to vypadalo u nich doma.
Jsem ve vyšším stupni těhotenství, pořád se jmenuji jinak, než můj syn a než se bude jmenovat moje druhé dítě. Na dotaz, jak by odpověděl, kdybych ho požádala o ruku, jsem dostala jednoznačnou odpověď. Ne. Netuším, proč to je. Jestli sociální fobií, nebo jestli mě nemiluje, ale žít se mnou bude,protože je to snadné. od pondělka začínám chodit k psycholožce já. Potřebuji pomoc k tomu, abych si na daný stav věcí zvykla. Druhé dítě chci a moc se na něj těším. Začínám být ale přesvědčená, že přítel chtěl dítě pouze proto, že ví, že já už si nikdy nikhoho jiného nenajdu a syn, postižený, potřebuje sourozence. POtřebovala bych, aby šel k té psycholožce se mnou. Nevyjadřuje se téměř k ničemu a když hci něco slyšet, docela se na mě utrhuje. Všechno, co dělá rád, není problém. jezdí na přebory, sem tam zajede do práce, kterou jinak dělá z domu, zajede si pro prášky na psychiatrii, chodí hrát fotbal, tenis, badminton,to vše vkolektivu lidí. Ale svatba apsycholog proto, aby mi trošku pomohl usnadnit život se sociofobikem, to ne. Vidím, že to nemá cenu. Ale proč bych odcházela od člověka, kterého miluju? Já jen budu třeba roky sedět a čekat, než odejde on. Někdy si přeju, ať je to co nejdřív. Ještě nejsem tak stará, abych si na takový život nezvykla. A mohla si najít aspoň nějakou práci, i když se synem to bude problém. jsem VŠ vzdělaná a bojím se, že to, co umím teď, zapomenu. Stagnuju. Potřebuju mocpomoct. A od partnera se nedočkám, protože řeší jen sebe a to způsobem, který vyhovuje jemu. Přesto je jediný muž, nakterého myslím, o kterém se mi zdá a kterého jako jediného vidím vedlesebe i v budoucnosti. Věřím, že mě někde v skyrtu duše má rád, ale prostě to neumí říct. Vím, že pomoct potřebuju spíš já. Pomoct si zvyknout.

Zkuste si přečíst knihu Jak získávat přátele a působit na lidi (mohu poslat elektronickou podobu).

Nezná někdo prosím vás,nějaký účinný lék na tuto chorobu?i kdyby to pomáhalo málo.Ale pořád je to lepší,než mít tuto nemoc.Taky bych to nikomu nepřál.Sám se zlobím na sebe,že nedokážu vyrazit do společnosti i do větší skupiny lidí.Neměl jsem život snadný už od malička a dobrých lidí,nebo lépe řečeno opravdových přátel,bych mohl počítat na jedné ruce.Předem díky

Nezná někdo prosím vás,nějaký účinný lék na tuto chorobu?i kdyby to pomáhalo málo.Ale pořád je to lepší,než mít tuto nemoc.Taky bych to nikomu nepřál.Sám se zlobím na sebe,že nedokážu vyrazit do společnosti i do větší skupiny lidí.Neměl jsem život snadný už od malička a dobrých lidí,nebo lépe řečeno opravdových přátel,bych mohl počítat na jedné ruce.Předem díky

Zabírají na to AD, chvilku trvá, než zaberou cca 2 měsíce.

Dnes už jsem také tzv. sociální fobik. Zpočátku jsem si myslela, že trpím agorafobií, protože jsme se přestěhovali ze starší čtvrti do paneláku na nedostavěném sídlišti. Můj tehdejší partner byl díky svým zážitků z dětství , ze školních let i z let studia na VŠ téměř čítankovou ukázkou sociálního fobika.
Nerad chodil na návštěvy, jen s obtížemi se smířil s mými návštěvami, ať už to byli moji příbuzní známí nebo zákazníci. Není nezajímavé, že přes své VŠ vzdělání, si vybral práci poněkud podivnou.
Pracoval jako hrobník. Bylo mi něco málo přes třicet a já jsem se ještě chtěla "bavit ". Docházelo mezi námi k dost těžkým neshodám. Děti jsme spolu neměli, takže náš vztah skončil rozchodem.
Nikoliv však bezbolestným. Přestože jsem měla možnost tento vztah znovu navázat, už jsem to raději podruhé nezkoušela. Jak mé dvě starší děti postupně dospívaly a přestaly mne méně potřebovat, začala jsem se uzavírat do sebe a byt jsem opouštěla minimálně. Doslova jsem se musela nutit k vlastní iniciativě, abych s někým komunikovala. Čas od času mne z mé "osamělosti " vytrhla některá z kamarádek, která mne doslova
vytáhla, abych někam šla. Před 11ti lety se mi narodil syn. Když se podíváte na můj článek v rubrice agorafobie, budete dokonale v obraze. Jakmile totiž tento můj syn dosáhl deset let věku, všechno se začalo jakoby opakovat. Navíc jsem se v poslední době začala zavírat doma i se synem nebo jsem chodila někam výhradně s ním nebo kvůli němu. Poslední záchvat sociální fobie byl takový, že už jsem vůbec nebyla schopna komunikovat s určitým druhem lidí, čehož jsem před tím byla schopná docela normálně nebo alespoň s menšími obtížemi. Začala jsem i odkládat některé schůzky, návštěvy na úřadech a pod. Několik dnů jsem nebyla schopná komunikovat ani telefonem, a to ani s nejbližšími příbuznými. V podstatě jsem komunikovala jen s jednou svojí kamarádkou a desetiletým synem, popř. s jeho učitelkou. Potřebuji si najít zaměstnání, ale mám strach se vůbec o nějaké zajímat. Moje sebevědomí, které bylo ještě před dvěma lety zcela v pořádku, je dnes veškeré žádné.
Jak k celé situaci, tedy k dalšímu takovému doslova záchvatu sociální fobie došlo ? Podílelo se na tom hned několik věcí, které působily ve stejném čase, přibližně stejnou silou na jednoho jediného člověka, který měl a cítil se povinen tyto věci úspěšně zvládnout. Bylo to objektivně za mé
situace nezvládnutelné, a tudíž jsem přišla dokonale o své zdravé sebevědomí. Ne že bych ho teď měla " nezdravé ", nemám prostě žádné.
Lidí a komunikace s nimi se bojím stále více, takže
jdu znovu do toho- do léčení sociální fobie.

Ona se ale SF a agorafobie nevylučují, obě patří pod tzv. úzkostnou poruchu, která by se měla léčit kombinací antidepesiv a účinné a rozumné terapie. Nejčastěji tzv. KBT terapie-kognitivně behaviorální terapie. Hodně štěstí.

Trpím sociální fobií, kvůli mému staropannenství, nízké inteligenci, a až moc
jemné povaze vůči mužům i cizím. A to proto,
vlastně, že je se mnou zacházeno chladně a
muži na mně neletí, jsem pro ně cizí paní.
V práci se našli lidi, co si utahovali z mé
plachosti, neprůbojnosti a infaltivnosti.

To je mi líto. Chodím k psycholožce kvůli zvednutí sebevědomí už dlouho. Je to lepší. Ale nikdy nebudu sebevědomá hvězda. Nicméně jsem si dnes,14 dní před porodem, konečně uvědomila smutnou pravdu. Můj partner má sociální fobii, ale svatba atd. s tím nesouvisí. On mě jen nemiluje a jepro něj moc pohodlné nechat to tak. Já ho ani nechci k porodu. Ani nechci, aby se děti po něm jmenovaly. Moc bych chtěla,ať mě má rád. Ale zjevně to nejde a já raději budu sama, než ho nutit. Ale sám neodejde. Je to pronějsložité. A já neodejdu, protože ho pořád strašně moc miluju, i po těch letech. Snad se to vyřeší samo. Nějak. Já vím, že porod nemám šanco zvládnout. Na to je potřeba síla. A já ji už druhý den nemám ani na vstanutí z postele. Nemít syna, jen ležím a čekám, co bude. Měl odejít už tehdy. Všem, kteří trpíte SF- nezneužívejte ji. A pokud máte někoho rádi, řekněte jim to aspoň mezi 4 očima. Všem hodně štěstí tu hrůzu překonat. Mi ničí život, ač ji sama nemám. Bojujte. Ne tak kvůli sobě, ale kvůli lidem kolem Vás. Pro ně je to šasto tak těžké, jako proVás. Možná těžší. Hodně štěstí!!!

Ahoj Evo, nevím, kolik je ti let, al někdo uvažuje o staropanenství už v osmnácti, jiný o něm začína uvažovat po čtyřicítce. Proč si myslíš, že máš nízkou inteligenci ? Já si o sobě nemyslím, že mám nízkou inteligenci, a přesto vlastně trpím občas stejnými pocity jako ty. Mne se totiž o tom, že mám nízkou inteligenci, snaží neustále přesvědčovat mé okolí. Hlavně se snaží mne ponižovat kvůli mému vzhledu, kvůli tomu, že občas chodím dost neupravená, neboť na sebe nemám vůbec čas. Nevím, jaké své projevy máš na mysli, když píšeš, že si z tebe někdo utahoval kvůli tvé infantilnosti. Každý člověk se občas chová jako dítě nebo tak přemýšlí. Může to být i ochrana jeho psychiky. Myslet výhradně jako dospělý totiž podle mého není vždy žádoucí. Proč by člověk na chvíli nemohl zase stát ítětem? Vždyť je to vlastně pro psychiku dost osvobozující. Podívej se třeba na mužské. Ti se chovají jako kluci až do smrti, tedy většina z nich. Proč by se tak nemohla chovat žena ?
Ahoj KIK

Ahoj Evo, nevím, kolik je ti let, al někdo uvažuje o staropanenství už v osmnácti, jiný o něm začíná uvažovat po čtyřicítce. Proč si myslíš, že máš nízkou inteligenci ? Já si o sobě nemyslím, že mám nízkou inteligenci, a přesto vlastně trpím občas stejnými pocity jako ty. Mne se totiž o tom, že mám nízkou inteligenci, snaží neustále přesvědčovat mé okolí. Hlavně se snaží mne ponižovat kvůli mému vzhledu, kvůli tomu, že občas chodím dost neupravená, neboť na sebe nemám vůbec čas. Nevím, jaké své projevy máš na mysli, když píšeš, že si z tebe někdo utahoval kvůli tvé infantilnosti. Každý člověk se občas chová jako dítě nebo tak přemýšlí. Může to být i ochrana jeho psychiky. Myslet výhradně jako dospělý totiž podle mého není vždy žádoucí. Proč by se člověk na chvíli nemohl zase stát dítětem? Vždyť je to vlastně pro psychiku dost osvobozující. Podívej se třeba na mužské. Ti se chovají jako kluci až do smrti, tedy většina z nich. Proč by se tak nemohla chovat žena ?
Ahoj KIK

Píšete že trpíte SF od mala,chtěla jsem se jen zeptat jak jste se s tím vyrovnávala ve škole?
Mám dceru,které bude 12 let, a SF a úzkostné stavy jí diag.,má jen problém že ji nemůžu dostat do školy, chodila na pár hodin a pak se vždycky vrátila,že je jí špatně,bohužel jí ale nikdo nechápe, učitelé ani sociál.úřad se kterým bojujem, protože ošetřující lékařka zná jen 2 možnosti,buďto na celý den do školy anebo hospitalizaci na psychiatrii, sama vlastně dobrovolně-nedobrovolně nastoupila hospitalizaci,jen abych já neměla problémy s úřady, ale po týdnu jsem ji musela na reverz vzít domů,protože to tam nemohla vydržet, na odd. byly skoro samý malý sebevrazi - je to hrůza v dnešním světě, jak si děti dokáží sami ublížit. A ted už se s námi nechce nikdo bavit,jen proto že jsem ji vzala domů.
Zažila jste taky něco takového?

To zní teda hrozně, já jsem sice soc. fobik, ale že bych to dotáhla takhle daleko, to tedy naštěstí ne.Bohužel asi jediným řešením je tedy učit dceru doma, taková možnost taky je, ne? I když tedy o tom moc nevím. Na druhou stranu to ale není žádné řešení, protože dceru bude stejně muset sociální interakcí tak či onak projít, člověk musí chodit nakoupit, do práce atd. Nemůže se stále izolovat od společnosti. V podstatě jedinou na to naordinovanou terapií je stejně boj s tímto strachem a vystavování se těmto situacím, tedy ještě v kombinaci s antidepresivy, ale to teda nevím, jak u takhle malé holčičky, mně je nasadili až jako dospělé. Každopádně chce to hodně trpělivosti a sebezapírání.

Ten můj 11ti letý chlapec má také problémy ve škole.
Ale já si myslím, že ještě nebo spíše trpí tzv. separační fobií. Ta je typická pro školní věk. Já ho občas nemohu dostat z postele. Má taky třeba ráno teplotu a já nevím, co mu je. Mně ho chtějí odejmout a dát do ústavní výchovy. Nevím vůbec, co s ním je, a když chci s ním jít k lékaři, tak na mne volá škola sociálku. On má chuderka ještě ADHD, je dysgrafik, dysortografik, těžký dyskalkulik, dyspraktik a dyspinktik. Jsme hodně spolu doma a už si myslím, že tusociální fobii máme oba.