Diskuse - Sociální fobie

Ahoj, AD má, myslím Zoloft. nechal si je po letech zase napsat asi před dvěma týdny. Ale bojí se jít k psychologovi. Zatím byl za svůj život tuším u 3 a nebyl spokojený, po nějaké době mu to zas připadalo jako povídání. Moje psycholožka mu doporučila hospitalizaci v Olomouci, prý na 14 dní, a pak pokračuje terapie. Ale on si kvůli práci takový výlet nemůže dovolit.
to magnat34- důchod nemá. Pracuje z domu jako OSVČ. Máme velikou hypotéku, já jsem na prodloužené MD s postiženým synem. Sem tam si něco vydělám, ale ono to moc nejde. Malého můžu dát do školky jen na pár hodin, jinak by mi sebrali tu mateřskou.
Jinak Vánoce proběhly vcelku OK, přece jen jsme sami a to u nejvíc vyhovuje. Jen čas od času se prostě začne zavírat, nejí, nemluví, pak mě to mrzí,on vidí, že mě to mrzí... No jak u blbých. Antidepresiva mají bohužel vedlejší účinky, které mi v těhotenství ne moc vyhovují (jinak tedy ano :-)), tak z toho má taky výčitky a chce změnit léky, ale má teď tolik práce.... V noci se vzbudil a pracoval. No raději tak než aby byl pryč :-)
A anonymnímu pisateli- nechci svatbu proto, abych mu zabránila v nevěře. Jsem poměrně inteligentní člověk, žiju v reálném světě, zažila jsem si svoje. Já se prostě a jednoduše chci jmenovat jako moje děti a jako člověk, kterého miluji. prostě mi jen přijde hezké,když si lidi řeknou ANO a dokážou tomu druhému třeba takto, že homají rádi. Nechci svatbu, ani já se svou sníženou, ne-li nulovou hladinou sebevědomí bych asi v šatech na veřejnost nevylezla... Já se chci jen jmenovat stejně a někde o samotě před úředníkem říct ANO. To podle mě pochopí středně cvičený foxteriér. I můj partner to chápe. Já jen nechápu, že dokáže určité věci kvůli dětem (vítání občánků před kupou lidí), ale kvůli mě to nejde (stát se mnou a dvěma lidmi před oddávajícím)... Třeba fakt nejsem ta pravá. Ale to tady nerozhodneme.

Tak mu dej nůž na krk...nenech se tak ponižovat.......zajímavý je, že na nevěru fobii nemá, ale na svatbu ano........psychologa potřebuješ hlavně ty , máš moc malý sebevědomí a tím si s tebou každej mává jak chce ....a i on. Řekni mu , že chceš být rodina, nebo se o něj přestáváš starat........nehnula bych pro něj prstem. On by možná sám neobstál, tak ho to na´tukne něco změnit.

Hale, to je blbost, že AD mají vedlejší účinky. Teda, asi narážíš na SEX, ale pak to s těhu úplně nechápu a trochu Ti závidím:-)Já beru AD cca 3-4roky a teď jsem těhu a musím je brát stejně, ona ta SF totiž se většinou nevyskytuje sama, u mne jsou to např. různé typy úzkostí, které občas sklouznou do depek a občas mám problém vlézt do metra a občas jíst mezi lidma a občas je to jen šílená a nikdy nekončící úzkost, kdy nemůžu v noci spát. Ty AD tu SF neodstraní, ale celkově Tě zklidní, jo, ale trvá to min 6 týdnů než zaberou a ze začátku je člověku ještě o hodně hůř, fakt blbě, nemůžeš spát prostě vůbec nic, jen se klepeš. Pak cca po 6 týdnech, u mne tedy po 2-3 měsících se situace stabilizuje a po cca půl roce se situace začne zlepšovat. Zoloft je hodně mírný, berou ho ženy v těhu a při kojení, tak nevím, jestli třeba nebude až moc slabý. To, co ale popisuješ taky nevypadá na čistou SF, ale taky na celou serii psychických problémů. Já si taky myslím, že by klidně šla svatba u Vás v obýváku ve dvou a za svědky někoho, koho snese, vždyť je to fuk. Já Tě chtěla jen trochu poškádlit, abys to nebrala tak těžce. Zkus být optimistka, to se asi těžko řekne, když je člověk náturou pesimista, co? Ono to tak nějak visí všechno na Tobě, abys byla oporou synovi a ještě příteli, který kór teď na začátku braní Zoloftu na tom musí být fakt blbě.Přeju Ti hodně duševní síly a zkus se juknou na SF a ženy, tak nějak se to jmenuje, tam je nás těch se SF požehnaně, teda ne, že by to bylo zrovna povzbuzující, ale třeba se tam něco dovíš.

No, vedlejší účinky myslím sex :-) Konkrétně opožděnou ejakulaci.... Ono je to super, mít doma pornoherce :-D, ale kvůli miminku mám trochu strach. No a s tou kombinací fobií, ano, to je přesně ono. Má třeba problém se na veřejnosti napít kávy, nealka, ale u alkoholu to nevadí. Má pořád pocit, že když mu někdou kouká na ruce, třesou se mu, že je to zkrátka trapas. Strach z létání, výšek.... No mohla bych psát hodinu. Pokaždé, když zabrousím na téma, že je divné, že určité věci zvládá a určité ne, takse dozvím, že mu nevěřím.... Ale já jen chci pochopit, co přesně to je. Kontruju tím, že on zase nepochopí, co to je si tak moc nevěřit. Objektovně vím, že jsem poměrně inteligentní (mám změřné IQ, VŠ, domluvím se cizími jazyky...), nejsem zrovna škaredá a asi i docela oblíbená (mám spoustu kamarádů a většinu z nich i desítky let), slušně zpívám a zpěvem jsem se i živila, lékaři mě chválí, jak piplám syna a že bez mé péče by na tom byl mnohem hůř... A stejně mám kolikrát pocit, že bych neměla vylézat z postele, abych zase něco nezkazila, no to se blbě popisuje. Tak my se tak nechápeme navzájem, ale je docela fajn, jak si o tom aspoň můžeme promluvit. Je vlastně jediný člověk krom psycholožky,který ví, jak na tom jsem. A já zas vím, jak je na tom on.... Jsem přesvědčená, že jsme se i podle toho dali dohromady. Že jsme to tak nějak cítili. Znali jsme se spoustu let, nže jsme spolu začali žít. A oba jsme byli překvapeni, jací jsme. Jak vypadáme jinak na veřejnost a jak v soukromí... Díky za podporu. Fakt.

Já má taky vejšku, ekonomku a mluvím rusky a dobře anglicky, byla jsem rok v USA, nechápu, jak jsem to s tou SF zvládla, dnes už bych to nedokázala.Hodně se mi to zhoršilo. Ještě dělám italštinu a baví mne a stejně mi to nepomáhá, taky mám hoodně nízké sebevědomí. Hodně to souvisí s výchovou v dětství, naši se rozvedli v mých 2 letech, táta se nikdy znovu neoženil a celý život mámu pronásledoval, chtěl mne do péče a bylo mu jedno, jak těmi soudy psychicky trpím a máma z toho byla strašně úzkostná a přenášela to hodně na mne, takže naprosto na prd.Já mám často takové strašné stavy úzkosti, nevěřím si a jsem přesvědčená, že všechno špatně dopadne, prostě hotovo. Jeden čas mám problémy v kontaktu s lidmi, jindy se to třeba zase přeleje do něčeho jiného. Každopádně v různých obdobích to je různě intenzivní, hodně to propuklo v pubertě, měla jsem problém jíst ve školní jídelně, být zkoušená u tabule, nechala jsem si dát několikrát 5 ačkoliv jsem látku znala. Referáty jsem prokoktala a proklepala a blbá třídní se mě ptala, jestli to je jako normální atp. a to ještě před třídou.Pak jsem na střední odjela do USA a na čas mi to hodně pomohlo, nabyla jsem sebevědomí, vrátila jsem se a myslela, že SF je potvora nenávratně pryč, učila jsem při škole i angličtinu a tak. Jenže po vejšce se mi to opět vrátilo a to v práci.Měla jsem takový nevyrovnaný vztah s jednou kolegyní (ona je hodně dominantní tip a já se jí bála a na druhé staně mne to štvalo) a byla jsem s ní na obědě a prostě mne přepadla taková úzkost a rozklepala jsem se před ní, nebyla jsem schopná vůbec jíst a prostě nic. Ona teda došla k závěru, že mi je blbě, ale se mnou to pak šlo z kopce, ani nevím proč. Prostě to byl takový ten spouštěč a já se dostala do takového stavu, kdy jsem měla takové úzkosti, že jsem nemohla v noci spát a chtěla jsem podat výpověď. Tehdá mi byla poprvé nasazena AD, jenže já je nenechala ani zapůsobit a přišla jsem do jiného stavu, ne zrovna moc chytré, ale jsem ráda, že malou máme. No, a myslela jsem, že všechny mé problémy jsou tím vyřešené, AD jsem vysadila. Jenže ejhle, problémy se vrátily po porodu.

Prostě zase šílené úzkosti, pocit, že mne kojení bolí, ale že to vzdát nemůžu kvůli malé a zase ty noční úzkosti a nespavost. Tak co se mnou, že? No, jasně, byla mi nasazena AD a kojila jsem s nima a najednou jsem byla v klidu. Žádné fobie, prostě pohoda. Pak jsem je brala ještě další 2 roky, jenže jsem si vzpomněla, že bych chtěla druhé a prostě s AD raději ne, tak jsem je vysadila a do půl roku mé úzkosti byly zpět, nejdřív noční pocení, nespavost a pak fobie z lidí, nechtěla jsem pomalu vystrčit z baráku nos, tak zase AD a s nima jsem hned samozřejmě otěhotněla, jenže to teda není nic moc, protože při těch všech hormonálních změnách mi je teda psychicky nevalně.

Co je to SF?Čistá SF podle mne neexistuje, vždycky těch problémů je více najednou, jen je nějaký v tu chvíli dominantnější. Já kromě úzkostí mám ještě kontrolovací manii, kdy nutím manžela stokrát obíhat celý barák a kontrolovat veškeré spotřebiče, také mám fobii z lítání, fobii z jízdy autem a možná ještě několik dosud neobjevených fobií. Jo, vdala jsem se, několik nocí předtím jsem nespala, ale nějak jsem to zvládla, to jsem dobrá, ne? Snažím se tomu úplně nepodléhat a neuzavírat se sama do sebe, to mi tehdá i ten můj doktor řekl, musíte zamakat a věřte, s těma AD to půjde líp a je to pravda, opravdu to jde, ale co dál?To budu AD brát celý život? Doktorka mi na tuto mou otázku řekla, že je to prý možné, ale to si opravdu nedokážu představit, tak co bude dál nevím. Snad nenastane den, kdy to prostě na mne přestane působit. Doktorka mi radí žít dneškem a pořád neřešit další pětiletku, ale copak se to dá, vážně nevím.
Dá se říct, že vím, jak se Tvůj přítel cítí, protože ty pocity, že mne lidé pozorují jako exotické zvíře mám taky.Manžel o tom ví a přesvědčuje mne o opaku se střídavým úspěchem. No, může být vůbec rád, že mne dotáhl před oltář, no ne.-)))))?

No je to síla.... Já nevím, jestli taky nemám SF, každopádně jeden z problémů u nás je, že přítel o tom nemluví.... Asi je to těžké. A s tou paní loni asi mluvit uměl... No, a u mě? Psycholožka diagnostikovala depresi, ale jelikož jsem to měla podloženo reálnými problémy, neposlala mě pro léky. Prostě jsem dost činorodá a fakt jsem na sobě hodně pracovala a spoustu problémů jsem vyřešila. Ael ne vše. Taky se na mě podepsala výchova rodičů a sestry, i jejich nynější chování. Mám taky ty stavy, kdy jdu klidně ve 3 ráno zkontrolovat, jestli je zavřená garáž, jestli jsem zamkla, když se narodil malý, byla jsem schopná ho vzbuit, uda dýchá... K tomu se narodil moc nemocný, diagnostikovali mu genetickou vadu, zapisovala jsem si každou kapku léku, protože jsem se bála, že mu něco dám špatně, že něco zkazím. každá teplota znamenala pohotovost... Jelikož je mentálně pomalejší, je naštěstí ve svém světě a podle jeho psycholožky se ho to nijak nedotýká. Jen se objevují ty obsedantní poruchy a musíme na psychiatrii. Ve 3 letech... Ví o SF a mých depresích, tak je opatrná a jsem za to ráda. Myslím, že nějakou menší depresi si tedy můžu dovolit, ne? Oproti stavům před rokem a něco ale už vycházím mezi lidi a sem tam i dokážu obhájit svůj názor. :-)

MMch taky jsem byla rok v zahraničí a taky mi to hodně pomohlo. Asi jsem neměla tolik času zabývat se sama sebou, měla jsem existenciální problémy, ve 20 se musela starat sama o sebe od rána do večera, neměla se o koho opřít... (nikdy jsem si tam nikoho nenašla, pamatuju si, že mi tam tehdy párkrát volal i můj nynější přítel :-) Má to něco do sebe, ne?

Ahojky, mi byli teď pár dní na horách, ale nic moc, blbé počasí, navíc malá tam chytla střevní chřipku, takže paráda, jestli to taky nechytnu, ale možná to ani nepoznám neb se mi kvůli těhu chce blít pořád. U mne je ta SF teď trošku lepší, asi se pomalu stabilizují ty léky i když občas tam výkyvy jsou. Já myslím, že na sebe můžeš být pýšná, že se takhle dokážeš o malého postarat a vůbec, že to všechno zvládáš a ještě že jsi šla do druhého dítěte, to teda klobouk dolů. Jo, ten Tvůj přítel si zřejmě fakt něco dokazoval, oni lidi se SF mají většinou sebevědomí na bodu mrazu, ale to neznamená, že ho to omlouvá. A je fakt, že by se měl vzchopit, zatnout zuby a do té svatby jít. Minimálně už kvůli dětem, vždyť se to dá domluvit a ten oddávající může přijít k Vám domů, nezkoumala jsi tuhle variantu?

Podle toho, co píšeš, je mi jasné, že Ty si poradit dokážeš, ať už s přítelem nebo bez něj a taky si nemyslím, že by on neměl o Vás zájem, protože jak píšeš je ochoten se kvůli dětem v ledasčem přemoci, ale pozor na nás sociofobiky, někdy máme tendenci dodávat si sebevědomí špatným způsobem, vyjíždět na partnery nebo na rodinu a to opravdu není na místě.

Dobrý večer, Vaše příspěvky jsou opravdu srdceryvné. Zkuste mu napsat dopis, kde se vypíšete ze všeho, co Vás trápí. Mám též SF a jakékoli komunikace s lidmi se děsím. Když se náhodou dostanu s někým do sporu, zavřu se do ulity a nejraději bych se nechala vystřelit na měsíc, jen žádné hlasy a pohledy, ani od rodiny. Neumíme moc komunikovat, takže dobře a procítěně napsaným dopisem byste mu mohla ledasco objasnit. Nechte mu čas na přečtení a dejte prostor, aby se vyjádřil. Když jste spolu vydrželi takovou dobu a prošli si tolika úskalími, nebude k Vašemu stavu jistě lhostejný. Hodně štěstí!

Díky za reakce. Nemám čas, jdeme užít sněhu a už jsem oblečená, ale musím napsat k radě ohledně dopisů - má jich někde schovaných snad 100. Takže on dobře ví, jak mi je. Přišla jsem na to už dávno. Když jsem mluvila,nikdy jsem se nedočkala odpovědi a akorát mě to vzalo. Tak se vypíšu a uleví se mi. Bohužel reakce snad nikdy žádná. Teď už mě to tolik nebaví. S domem a dítětem zkrátka nemám čas. Rozmyslím si, zda dělat něco, co nemá velkého efektu. Ale snad aspoň ví, jak mě to všechno trápí. Teď mu asi fakt nedělají dobře ty AD, je mu i zle od žaludku a v noci vedl takové řeči, že nehce k dr, že raději zemře doma. Už jsem byla zlá, ale nedala jsem to najevo. Nidky jsem AD nebrala, vím, že se stav může přechodně zhoršit, tak to třeba souvisí. Musím utíkat, snad mi do večera vyjde se ozvat. Krásný den všem.

Hale, je po nich fakt strašně zle, já se v noci klepala a potila se, tak hrozně mi fakt nikdy nebylo a tak šílená úzkost, co mne přepadla. Já k tomu měla malé dítě, co jsem ho kojila co 3 hodiny, tak jsem se odstěhovala do vedlejšího pokoje, abych ještě v noci nebudila manžela a malou, protože jsem prochodila celou noc na záchod, to dělám v noci, když nemůžu spát. Volala jsem ráno dok a ztěžovala si a on na to, že musím vydržet, že se to zlepší. To jsem ale při kojení nemohla ani Lexaurin ani Neurol, ten většinou dávají na začátek k překonání toho nejhoršího, proč si o to neřekne?Taky něco na spaní, to pak bude pomalu vysazovat a bude mu líp a líp. Ať to vydrží, zlepšení trvá 6 týdnů, u mne tedy cca 2-3 měsíce, ale pak je to o 200% lepší.Celkový lepší pohled na svět a život a na všechno. Držím palce. Nenech se vyděsit a hlavně ať to nevysazuje, to by nebylo dobré. To, že mu je blbě je naprosto normální a spousta žen to nasazuje v těhu, konkrétně Zoloft je běžný, tak si to představ a vydržet musí, teď k tomu těhotenské nevolnosti, fakt žůžo.

Jinak co se týče dopisů, tak jsem k tomu dost skeptická, můj otec mámě psal sáhodlouhé dopisy a bylo to naprosto k ničemu, bylo to aby se vykecal hlavně on a ona nemohla říct ani popel. To je k ničemu. Já mám pocit, že o Vás stojí, ale vybrala sis přítele, který je sám o sobě hodně problematická osoba.Podle toho, co píšeš, tak má sebevědomí na bodu mrazu, zřejmě mnoho dalších fobií k té SF a taky je asi hypochondr. To prosím neber nijak zle jako útok, protože z výše uvedeného, já jsem úplně stejná. To je prostě jen konstatování. Já si uvědomuju, že je se mnou těžké žít. Manžel je tedy ale hodně tolerantní, doufám, že mu to vydrží.