Diskuse - Sociální fobie

SF

No nepovidej...:-)

Dobrý den,
partner trpí sociální fobií. Jsmespolu 10 let, máme dítě. O jeho fobii vím od začátku, nějakou dobu se léčil. Syn se narodil velmi nemocný a bohužel jsme se díky tomu a díky mým psychickým problémům velmi odcizili, což vyvrcholilo jeho nevěrou s ženou pravděpodobně podobné povahy, jako je sám. Konečně ho asi někdo chápal, nevím. Každopádně se mu nedivím,sebereflexe u mě funguje a já ho svýmzpůsobem chápu. Jelikož jsem oba chtěli, dali jsem se opět dohromady ajiž půl roku zažívám něco krásného. Nicméně se nemohu zbavit pocitu, že kdybychom se zali,bylo by mi mnohem lépe. Nicméně díky fobii je to asi nemožné. Chápala jsem to tolik let, díky němu chodíme do společnosti jen vyjímečně, smířila jsem se s tím. Ale stále obtížněji chápu fakt, že není schopen se kvůli mě změnit. Já jsem se změnilaopravdu velmi. Zkuste mi prosím někdo vysvětlit, co zažívá, jak je to strašné! Bohužel není svěřovací typ, neumí mluvit o svých pocitech. Budu vděčná za cokoliv. Děkuji.

Milá ZEV,
Nikdo Ti nenapíše, jak se přesně Tvůj partner cítí. Protože i SF je u každého jiná. Je to taková trochu módní nálepka na spoustu podobných potíží. V konečném důsledku je to skutečně jedno, jak se to nazve. Ale každopádně je to souhrn mnoha různých příznaků a to je u každého trochu jinak namíchané a v trochu jiné intenzitě. Já sama jsem taky dostala dg. SF, před rokem. Mám ji ale od narození. Jsou bdobí, kdy se jakoby ztrácela, a období, kdy o sobě dala vědět hodně. Všechny tyhle potíže mají svůj původ v prosté úzkosti, taky SF je druh úzkostné poruchy.

Rozdíl mezi strachem a úzkostí asi znáš...úzkost je v podstatě neopodstatněná obava, z něčeho ne zcela konkrétního.
Kdežto strach je zcela konkrétní.

Popsat úzkost, která vzniká v určitých situacích, je možné, ale vždy to bude jen popis.
Klasické příznaky, jako je sucho v ústech, pocení rukou, slabost, pocit na omdlení, nebo naopak hyperaktivita, nucení na močení, průjem, zvracení, bušení srdce...

Prostě vysoce stresová situace bez nějakých zvláštních důvodů. Takový stav velí organismu: UTÉCT nebo BOJOVAT. A to není v civilizaci přípustné. Proto ty problémy. kdyby žil v tlupě v přírodě, žádná SF by se neprojevila.

Chceš po příteli něco, čeho není schopen. Aby se kvůli tobě změnil. Musíš si uvědomit, že to je stejné, jako bys po něm chtěla, aby o 5 cm vyrostl. Nebo aby se mu změnila barva očí...prostě to není reálné, takto to stavět.

Z každé úzkostné poruchy existuje výhodisko. Ale iniciativa musí vždy vycházet z toho, kdo má problém. Musel by to sám aktivně řešit. Je to dost nepohodlné. Snazší je zůstat tak jak jsem, to Ti můžu říct. :o)

Moc díky za příspěvek. Moc bych uvítala, kdyby existoval nějaký debatní klub pro partnery lidí se SF. Nevíte o něčem takovém? Opravdu ho mám ráda a těch 10 společných let o tom opravdu svědčí. Ale je fakt, že se úplně vše přizpůsobilo jemu. De facto mi to nevadí. Jen vzhledem k mé životní situaci, ke vzathu k rodičům, prostě k tomu, jak se mi vyvinul život, bych strašně chtěla mít rodinu se vším všudy. Tak se moje láska a můj syn jmenují X. A já Y. hápe mě někdo??? Vím, že mě miluje. Podle všeho. Je mikrásně. Jen prostě chci mít rodinunávám se, ale je to tak. se vším všudy. Nepoz

ne, existují jen fóra SF, kde si sociofobici vyměňují své zkušenosti. Jejich partneři tam mohou chodit taky, ale život jim to neusnadní.
Tvému partnerovi se to objevilo najednou, nikdy takový nebyl?
To je k nevíře. Vždy přece musel mít úzkostné sklony.

Stačí s ním o tom hodně mluvit, pochopíš ho snadno. Je to strach a úzkost, ale dá se s tím něco dělat. Nejhorší je se zakopat doma a tvrdit, že to nejde...
Řekni mu, že s tím něco může dělat, když bude chtít.

Nene, měl ji odjakživa. Za těch deset let chodil myslím 2x k psycholožce a měl i léky na uklidnění. Nebyl ale spokojen, připadalo mu to spíše jako povídání. I když mu to očividně pomohlo, přestal. Nyní tvrí, že by chtěl k někomu opravdu dobrému. Údajně je výborný nějaký lékař v Olomouci, ale ten to léči 14 denní hospitalizací a následnými častými konzultacemi. To si bohužel vzhledem k práci nemůže dovolit. Paradoxně se to zlepšilo nyní. Možná je motivací i náš syn. Začali jsme chodit pravidelně plavat, což nikdy nechtěl. Také docela často jíme v restauracích, když u toho třeba ani nepotřebuje alkohol - dělalo mu problém jíst v přítomnosti jiných lidí. Ale na větší akce si bihužel netroufá. Věřím, že si pomáháme navzájem. Já mám diagnostikovanou depresi, ruku v ruce s neskutečně nízkým sebevědomím to ze mě dělalo v určitou dobu asi i alkoholika. Nyní máme oba pro co žít, podporujeme se a hlavně dokážeme o všem mluvit. Myslím ale, že by bylo dobré vyhledat odborníka. Nevíte o někom z MS kraje? Díky a krásný den

Ahoj, mám SF už řadu let a je fakt, že období kdy je to lepší a horší se časem několikrát vystřídala. Lepší to bylo vždy, když jsem byl s někým s kým jsem o tom mohl otevřeně mluvit, kdo mě nesledoval, jako nějaké exotické zvíře jak na mě ta či ona situace působí. Byla dohoda (když jsme někam šli,) že se nebude divit, že prostě bez vysvětlení z mistnosti odejdu. Ten pocit volnosti, že nemusím řešit jak se na mě budou všichni koukat proč odcházím, měl takový účinek, že záchvat paniky se prostě nedostavil. V současné době řeším podobný problém jako Ty. Mám partnerku s kterou si rozumíme a máme pochopení jeden pro druhého, takže se snažíme vyjít druhému vstříc. Chtěli by jsme se vzít a je nám objema jasné, že normální obřad se spoustou známyh by byla situace na mrtvici, ale postupem času jsme dospěli k názoru, že obřad by mohl být u nás na zahradě pod širým nebem,jen se dvěma přáteli, naprosto nenuceně. Myslím , že za takových nebo podobných podmínek se to v pohodě dá zvládnout a ještě je možné se na to i těšit, tak přeji hodně štěsí - hlavně se do ničenu nenutit!

Klui,moc díky za rady. Prý nevěří na minulé životy, tak by do toho nešel. Mimochodem jsem dnes opět posítila nějaký problém a výsledkem je, že se asi rozcházíme. Je to strašně těžké. nevím,jakmu mám pomoci. Já ho miluju jako první den. Ale asi ze mě má pocit, že je pro mě ta svatba tolik důležitá. Bohužel došlo kté nevěře, k tomu můj totální nedostatek sebedůvěry. Tak by mi svatba pomohla věřit, že si fakt vybral mě. A to já bych byla pro svatbu ve 4 a někde na samotě. Rodinu bych vyloučila. Já nevím. Nemít postiženého syna, nemám sílu jít dál. Mám za 2 dny narozeniny. Do háje, pěkně blbé. Ale mám syna, kterého miluju ještě víc než jeho otce. A to mě tady drží. Jen mě mrzí, že asi nebude mít sourozence a jednou tu zůstane sám. Dneska je to fakt hodně těžké. Zítra bude hůř, tak se jdu raději trochu vyspat. Díky všem.

zkuste ho na tu terapii přemluvit, nic už nemůžete ztratit. Já taky na minulé životy nevěřím a na tu terapii se chystám. Je to palba do žita - člověk neví co ho čeká, ale může to pomoct. Zkoušejte to dál

myslím, že by svatba byla možná v té variantě ve čtyřech, jen vy a svědci a ať si dá pořádnýho panáka, pak to určitě zvládne, svatby rychlovky dělaj všude.Jen věta a ano ano, podpis a hotovo.

To je hezké takhle číst... Nepůjde ani do toho. Jsem blbá, když se chci jmenovat stejně jako moje dítě? že bych chtěl být jeho žena? Dnes je to rok, co jsem přišla na nevěru. je mo z toho zle. Tak jsem ze sebe vychrlila vše,co mě tíží a tím jsem skončila. Rozejít se nechci. Fakt ho miluju. Ale potřebuju taky naplnit svoje potřeby. Mám strach, že začnu mít zase zdravotní problémy. Jsem těhotná. Šťastná. Ale syn je postižený a tak mám pochopitelně strach.... Ale přese všechno jsem šťastná. Dá se to pochopit. Vím, že mě má rád a to dítě chtěl hlavně on. Držte pěsti, ať se nezblázním....

Svatba nezabrání nevěře, nebo partnerovi, aby odešel, v tomto ohledu důležitá není. Nikdo nemá oprávnění toho druhého vlastnit. Můžeme si být oporou, mít pochopení pro partnera a milovat se, souznít, fungovat, jako jedna mysl a jedno tělo a papír k tomu nepotřebujeme. Anebo papír naopak máme, ale rádi se vůbec nemáme, utíkáme před sebou k jiným protějškům. Nemáme to tady vůbec jednoduché.
Držím pěsti, ať se těhotenství vydaří a ať je partnerství téměř ideální ♥

Děkuji. Není ideální. Dneska jsem se blbec podívala do mobilu, ale hned jsem mu to řekla. A dověděla jsem se, že si myslí, že ho kontroluju pořád. Není to pravda. Ale zkrátka si to o mě myslí. Hodně mě to vzalo. A s tou svatbou. Já chápu, že je to jen papír. Chápu to. A stejně bych se tak strašně moc chtěla jmenovat jako on a moje děti. S rodinou mám velmi komplikovaný vztah, díky nim mám sebevědomí na nule a partner je zkrátka moje hnízdo, útočiště, u něj mám pocit bezpečí. Je můj první intimní partner, sexuálně jsem začala žít díky té sebedůvěře velmi pozdě. Zkrátka u něj jsem si byla jistá, že se mi nevysměje, že mě má rád. Že bude moje rodina. Nějak je to jinak. Snad je miminko zdravé a donosím jej. Měla bych alespoň dvě děti. To by se dalo žít jako rodina i bez tatínka. Začínám si myslet, že pro něj jako sociofobika je zkrátka jednodušší být sám.

Taky trpím SF, beru na to AD, takových je nás bohužel mnoho.To, že se izoluje mu moc nepomůže, já to dělala taky a bylo mi ještě hůř. Měl by možná zkusit AD, ty na to v mnoha příadech zabírají a samozřejmě terapii a to intenzivní. Jinak je to těžké pro vás oba a fakt nevím, jak z toho ven. Možná pak leda si zaplatit změnu jména, budete se jmenovat stejně a kdo bude vědět, zda jste nebo nejste svoji. Sára Saudková se jmenuje taky Saudková a nevzala si Saudka, jednoho byla milenka a s druhým má kupu děti, ale svoji nejsou. Taky varianta.