Diskuse - Fobie z řízení auta

ahoj Stuart, já si vzpomínám na Tvé starší příspěvky a tak je naprosto super že jezdíš a dík, že ses ozvala. :-)

holky - k tomu parkovaní, taky dám málo co na první najetí, ale podařilo se mě odprostit od těch všech případných znervózňovačů! a parkování je můj -koníček-. když je potřeba, (téměř vždy), tak to po kouskách doopravuji, k téměř dokonalosti, a pak se při výstupu nezapomenu pochválit, jak jsem to byť na
xxx-tý pokus hezky najela. nic naplat, to manévrování na malém prostoru minimální rychlostí, s tím se narodí málokdo, co říkáte? :-)
jo, a pokud vím, už se dá i koupit vcelku levně a namontovat do snad všech aut -parkovací asistent-, to by mělo ochránit jak Vaše autíčka, tak okolí.......

Přesně tak, chce to zachovat chladnou hlavu:o)) Já vyjíždím za chvíli a už mě mlátí srdce jak splašené..........uf :o)

Díky těmto stránkám jsem začala po 25letech opět jezdit.Pomohlo mi zjištění, že tuto děsnou fóbii nemám sama a že se to dá překonat.

Snad se dá překonat úplně, ale dá to fušku :o)) Včera jsem jezdila celkem v pohodě, ale přesto mě to chcíplo při rozjezdu na křižovatce. Přitom se mě to nikdy nestane, když jedu sama, ale jak je se mnou manžel, jsem ještě víc nervózní.......Po dojezdu manžel říkal, že nechápe moji nervozitu, že přece jezdím dobře, nikoho nezdržuju, neohrožuju, jezdím s přehledem a přesto jsem nervák.....

Ahoj Hani, já doufám že to taky překonám ale jen si vzpomenu že budu řídit mám srdce v krku.A to jsem ještě úplně sama v autě nejela.Na to se chystám v pondělí do práce a už těď trpím nočníma můrama.V práci si už ze mě dělají legraci že budu jezdit pořád městskou.Tak na mě myslete a držte mi pěsti

Evi, budu držet palce i na nohou :o)) Ale uvidíš, že až vyjedeš sama, bude to lepší. Když jedu sama za sebe, nějak víc se soustředím a všechno je klidnější, třeba to zjistíš taky. To dáš :o))) Jo a dokonce jsem včera vzorně zaparkovala v Glóbusu a zase vzorně vyjela, to byl pocit.....:o))) Srdce v krku mám před každou jízdou, to snad taky jednou přejde...

Právě jsem přečetla knihu "Já řídím, aneb cesta životem ve svém vlastním autě " Napsala jí Zdeňka Jordánová a moc jí doporučuju všem, které se řídit bojí, jsou z jízdy nervozní atd. Každá z nás se v té knížce najde :o))

Ahoj Hanko,

tu knížku jsem sice četla, ale nijak mi nepomohla. Jsem asi v jiné situaci než ty,měla jsem obrovské nerváky doma než jsem udělala řidičák a teď ho mám a to se bojím jezdit. Jednou jsem jela s dcerou a jednou s manželem. Když jedu mimo provoz,tak to jde a když vyjedu na křižovatku,tak mám nervy úplně v háji a dělám blbiny,nemůžu nastartovat apod. A tak nevím, jak se naučím jezdit, když nemám odvahu s manželem jezdit.

Romčo, já jsem díky té knížce pochopila, že všechno souvisí se vším. I já mám doma nerváky a hysterického chlapa, který na mě při jízdě ze začátku řval, chytal za volant a krutě poukazoval na každou chybičku ( např. že jsem rozvítila před nastartováním), včera jsem se zase nedonutila vyjet, protože začal říkat, že mě v autoškole učili špatně rozjezdy, jenom na spojku......nakonec jsem brečela, ale nevzdám to. Holko, drž se, vím přesně o čem píšeš...Měla jsem jezdit jenom sama, neměla jsem ho brát do auta, teď jsem zase na začátku "hrůzy"

Zdravím všechna děvčata. Zatím jen jednou, ale mám v úmyslu s tím pokračova, jsem vyjela sama v noci v půl11. Praha-JM bylo skoro bez aut a mě se to moc vydařilo. I když to chcíplo, nikdo mě nestresoval. Zajela jsem si i do postraní ulice a učila rozjezdy do kopce. To je můj postřeh. Hodně štěstí Všem přeje věčný začátečník.

Hančo a Romčo, tak přesně to jsem si prožila o víkendu.Celou sobotu a neděli jsem trénovala abych v pondělí vyrazila do práce konečně sama.Už jsem si sama říkala že to není tak špatný , ale bohužel pak jsem vzala do auta mého manžela a ten mi řek ,že je ze mě zklamaný že nejezdím podle jeho představ. Tak mě to zase srazilo na kolena a krásně jsem to obrečela.Tak jsem opět do práce jela MHD.Nejvíc mě ale mrzí že manžel je neřidič ale všechno dokonale ví. No koukám že to nemáme ani jedna zrovna lehké. Tak holky přeji pevné nervy a trpělivost , protože mi to určitě zvládneme. pa Eva

Ježíši i ty Evo máš doma takový poklad, který místo klidné podpory dělá dusno a sráží člověka na kolena...... nevzdáme to :o)) My jim ukážeme .o))

Ach jo, holky, to je mě Vás moc líto.
Ale - na téma chlap v autě jako spolujezdec pro začátečníka tu bylo již také mnoho napsáno a je to vždy v podobném znění.
Málo která z nás mám fakt štěstí, aby -ten její-byl schopen pochopení, tolerance a případně podpory, v našich začátcích. To je bohužel realita většiny chlapů. Některý má možná strach o společné jediné auto v rodině, druhý třeba nedokáže překousnout představu, že tímto Vy-My získáme soběstačnost a nebudeme odkázáni na ně! Atd....
Holky, taky jsem si tím prošla, ale hodně rychle jsem pochopila, že tudy cesta opravdu nevede. Základ je, nebrat si do auta fakt žádného takového kazisvěta! Protože jinak ta Vaše řidičská dráha bude opravdu trnitá a dlouhá. A nebo, pokud to přeci jen bez nich nedokážete, pokuste se v sobě najít poslední zbytek sil a hned, jak na Vás při jízdě, nebo i před nastoupením, tak ho jasně utněte - tady nyní řídím já, a ty pokud chceš jet se mnou, tak mě můžeš být rádcem a oporou nebo si vůbec nenastupuj. To jsem já za provozu, při řízení asi dvakrát musela téměř zařvat a byl klid. Jasně, má můj partner stále nějaké připomínky, ale to já už vůbec neřeším. Taky mu říkám, že až budu mít najeto to co on, taky budu jezdit jinak a taky, že může být rád za to, že řídí tak dlouho, néé každému je to prostě dopřáno.
Takže holky, máte -papíry- takže do auta patříte. Seberte prosím zbytek sil, přidejte k tomu sílu, kterou máte opravdu na nejhorší časy a bojujte a nedejte se odrazovat.
Držím vám palce....

Mirko máš ve všem pravdu, totéž si říkám i já, v létě jsem jezdila sama na chalupu a na nákupy a po Praze a začala jsem si věřit, ale udělala jsem chybu, že jsem si myslela, jak už se dokážu povznést a vzala jsem manžela do auta k sobě, stačily tři jízdy a jsem zase na začátku, nervy, strach......ale vím, že to zkousnu a zase pojedu, jenom se necítím moc klidná při té představě...

Ahoj,

tento týden budu jezdit s dcerou a na hlavních silnicích. Můj manžel na mě neřve apod. Ale sálá z něj nervozita,je nervově nemocný,s agresí, a tak jsem stále vynervená,z toho se mi chvějou ruce apod. Proto,pro mě ježdění, je dost hrozné. Ale snažím se to překonávat.