Diskuse - Deprese

Ahoj, čtu si Vaše maily, aspoň mám v tuhle noční dobu společnost. Dneska odpoledne mi manžel poslal SMS "dneska nebudu spát doma, přijdu zítra večer, ahoj". Srdce jsem mám v krku, nakonec jsem mu napsala "dobře, dík že jsi mi dal vědět, ahoj". Teď už nevím, jestli nepatřím na jiné fórum než k Vám. Říkám si, vydrž to, někde chlastá s chlapama, stejně nefunguje atd., ale je mi hrozně. Najednou má energii na chlast a tahy nebo radši nechci myslet na co. Promiňte mi, že jsem tak sobecká a zaměřená jen na svůj problém, vy se tady umíte moc hezky podpořit navzájem a mě jen celou dobu, co jsem s Vámi držíte nad vodou. Díky. Půjdu si lehnout, snad usnu. Ahoj, třeba bude zítra líp.

Lindo, jsem rád, že jsi to tak bezva zvládla.Mám z toho velkou radost! :-)) Moc Ti to přeji! Myslím, že je to důležitý krok nejen do dalšího profesního žití, ale hlavně Ti to určitě pomůže i k nalezení té "ztracené" Lindy. Držím moc pěsti...však víš :-))
Myslím, že Malířka až se dá trošku víc do kupy, tak to půjde taky.Vydrž, ono se to taky poddá. Měj se fajn.
Anetko, co na to říct? Buď tady s námi, když to doma není zrovna to pravé...manžel má snad svůj rozum a měl by ho alespoň s ohledem na Tebe užívat jiným směrem než to teď dělá...ale ono se to snad v dobré obrátí...

Mějte pěkný první den měsíce lásky a držím všem dušičkám pěsti. :-)) petr

Ahoj Lindo,
ty jsi úúúúúúžasná, že ses takhle rychle rozhodla a dokonce tam šla a vydržela celý dlouhý den v nové práci!!!!!!!!! To není krůček, ale obrovský, zásadní krok k normálu. Kdybys věděla, jak tě obdivuju a držím ti palce :-))) Dáváš mi tím sílu, odvahu, naději... A jsi zlatá, že mi chceš ještě pomáhat něco si najít. Víš, ty máš výhodu, že máš konkrétní kvalifikaci, vzdělání (já klasický gympl, což se považuje za přípravu na VŠ, na kterou jsem ale nešla). Jaké budeš mít kolegy? Já ti přeju normální, hodné lidi! To je pro nás D moc důležité kvůli soustředění, abychom se cítili pohodě, v bezpečí. Lindo, napadlo mě, že bych mohla vytvářet hodnoty i doma u počítače, poslala jsem odpověď na 2 inzeráty. Dnes mi přišla 1 odpověď a vypadá to na nějakou pyramidu, i když se v textu píše, že to není pyramida. Ale mám poslat 150,-kč na nějakou adresu, takže si dovedu představit, co je to za podvod!
Nevím, jaké máš u vás počasí, ale já jsem se probudila do deštivého rána (to dozajista "ocení" komančové oslavující svátek práce, haha), tak ti přeju, aby se do odpoledne vyčasilo, aby sis mohla jít užívat brusle.
Rozhodně mi pomůže, když pomyslím, že o nic nejde, to je super metoda, jak na sebe vyzrát, vlastně na tu Mrchu Černou dámu. Ještě jsem si na něco vzpomněla, předevčírem jsem poprosila tu svou úžasnou kamarádku, která mi závidí, že nic nedělám, jestli by mohla zavolat své známé, zaměstnané na pracáku (ji samotnou by to nenapadlo) a zeptala se jí, zda by se mě případně ujala, kdybych tam musela jít něco shánět. Včera mi volala, že s ní mluvila a dá mi na ni kontakt. Myslím si, že je lepší shánět práci, dokud mám PN, než po ukončení, protože bych pak musela vzít všechno, co by mi nabídli, jinak by mě vyhodili a zůstala bych bez příjmu...
Takže, Lindo, máš můj neskonalý obdiv a děkuju ti za tvou podporu :-)))

Dobré ráno, Aneto,
neomlouvej se, že sem píšeš, my jsme rádi, že jsi tu s námi a alespoň nepatrně tě můžeme podporovat!
Mám obavy, aby se tvůj manžel místo užívání léků nedal na alkohohol. O tomhle problému vím z naší diskuze, někteří zlatíčkové sem o tom psali, ale to je to nejhorší, co se dá v D udělat, protože to problém ještě zhorší, znásobí. Doufám, že ti sem někdo z nich napíše své zkušenosti, protože mě osobně se to netýká (po alkoholu se mi motá hlava, takže se mu vyhýbám). Každopádně obdivuju tvou trpělivou lásku k manželovi a přeju ti, ať ti to vydrží! Ale snaž se dělat si radost, věnuj se svým oblíbeným činnostem, stýkej se s kamarádkami atd., aby ses odpoutala od svého trápení a udržela si zdraví :-)))

Čauky, přeji vám všem pěkný i když alespoň u nás deštivý den. Asi to "komančům", jak píše Malířka, bude vadit, zmoknou a rozpadnou se jim asi mávátka a naprší do alegorických kabrioletů.Oni ale mají určitě červené pláštěnky a zahřejí se proslovy a zpěvem Internacionály.
Jinak s Tebou Malířko naprosto souhlasím, že Linda je úžasná!! Jen ve mě trošku "hrklo", ale to , že je Linda úžasná, jak píšeš, nemá doufám už nic společného s Úžasňákama!!! :-)) Ne, tam to vypadá dobře, v práci taky...Lindo, Ty jsi už takové dalo by se říct "Štěstíčko". Vím, že je třeba , aby vše co se týče zdraví proběhlo do zdárného konce, ale tohle je fakt velký skok, ne krok. Ona ta práce, marná sláva nás nejen živí, ale něco jiného, když se v práci nasměješ a máš bezva kolegy (mám to štěstí), než naopak! Fakt bezva, ale to se opakuji z nočního mailu...A dneska prosím na bruslích (jestli počasí dovolí) opatrně, ať se Ti něco nepřihodí! Teď, když Ti všechno vychází by to byla velká škoda!! :-))
Malířko, nechci se opakovat, ale zvládneš to časem taky!! Ta metoda návštěvy a jako co, vždyť o nic nejde...vy potřebujete mě...vždyť já můžu být ještě doma se mi jeví naprosto bezvadná! Mně kamarád radil, abych si na první pohovor vzal co nejvíc propisek, tužek, pravítko, koně, děrovačku a vše dal na stůl, jako že jsem připravený ihned vytvářet hodnoty a taky , že sebevědomí mi není cizí :-))))
Romčo, já to bez léků taky nezvládal a myslím, že v dnešní době zůstat u malého množství AD, které tu chemii mozku pohlídají , je i z psychického hlediska dobré. U mě to takhle funguje asi 5 roků a předpokládám a hlavně doufám, že alespoň dalších 70 ještě bude...
Kollerko, jak se mají děti konečně doma? Je to určitě paráda,že mít je zase doma pod křídly?! Tak ať se i Tobě daří stále lépe a lépe a lépe.....
Luboši, nenastydl jsi u ohýnku? To jsem Ti kluku včera trošku záviděl...oheň můžu, opékání taky, ale jen tak sedět, čučet do něj, fotit plameny...dokonce i v Tatrách na sněhu jsme dělali oheň :-)) Přemýšlel jsem, jestli by nešlo tohle nějak aplikovat na lodžii, jsem až nahoře a přímo naproti mám takovou starou jakoby vesnickou hasičskou zbrojnici, to jen kdyby náhodou nějaká ta jiskra... (mám byt až na kraji města s tím již asi popisovaným krásným výhledem do vojenského lesa :-))
Milunko, dorazily Ti v úterý fotky? Vím , že máš teď krásnější "starosti"...
Marci, jak bylo? Pokud čteš mail, taxi asi zůstala a nikam neodletěla, což je sqjelá zpráva, protože bys minimálně tady moc chyběla.A bylo to fakt bez alkoholu? Na koštětích asi platí taky nulová tolerance s alkoholem, ne? Já už dlouho neletěl, tak nevím...
Nino, Alko, Honzo...a všichni ostatní. Moc vás všechny zdravím a přeji všem krásný den a sportovcům málo puchýřů a oděrků! :-))
Mějte se fajn petr

Toni, prežila si veľmi ťažké obdobie, tak niet divu, že si na dne...Som tiež matkou, takže ťa úplne chápem a cítim s tebou. Za to, že si vyhľadala odbornú pomoc, sa vobec nemusíš cítiť hrozne, urobila si to nejlepšie, čo si urobiť mohla. Buď na seba hrdá, že si mala odvahu podstúpiť tento krok, i keď si vopred vedela, že tvoje okolie pre to nebude mať pochopenie a budú ťa dokonca odsudzovať. Sama som to absolvovala, takže viem, o čom hovorím. Netráp sa nad tým, že si prišla o "kamarátky", ak sa odvrátili od teba v takej ťažkej situácii, nestáli zanič a skutočne nemáš za čím ľutovať. Poznáš to príslovie, že v núdzi spoznáš priateľa? Aspoň si preverila ich charaktery a sama musíš uznať, že za veľa nestáli... Horšie je to, že tvoj manžel k tomu zaujal taký dosť jednostranný postoj a to ťa asi najviac trápi, však...? Radi sa nazývame síce civilizáciou, ale veľa ľudí si asi, žiaľ, neuvedomuje, čo ten pojem v skutočnosti obnáša...Skús sa na to všetko podívať z tej druhej stránky neosobne a objektívne. Ľudia, bohužiaľ, majú vštepené či už výchovou, vplyvom okolia a tzv. "verejnej mienky" predsudky voči psychiatrii vobec. Málokto si uvedomuje, že nie každý, kto sa tam dostane, musí byť zákonite cvok. Ja viem, že to od manžela príliš bolí, že ťa nepodporil a nestál pri tebe, ale aspoň trocha sa ho snaž pochopiť, prečo sa tak zachoval. Nechcem tým vobec povedať, že sa ho zastávam, to v žiadnom prípade. Ale možno to tebe samej pomože, ak pochopíš jeho postoj... Vieš, Toni, muži ináč prežívajú všetko, ako my ženy, ale to je dané od prírody. Len ťažko vedia pochopiť strach matky o život dieťaťa a preto aj úplne nechápe, že ťa ten boj so zákernou chorobou tak veľmi vyčerpal, že si sa dostala na samé dno. Nemaj mu to za zlé, prosím ťa. On sa tiež iste veľmi trápil a trápi a určite aj teraz a to aj kvoli tebe, ale muži to nedokážu dať tak najavo. Navyše, ako si písala, máte požičky a si teraz bez zamestnania, tak to sú pre neho starosti navyše, aby dokázal uživiť rodinu. Prežila som takéto chvíle, aké teraz prežívaš ty, mala som také stavy, že to je len ťažké opísať. Ja sama som bojovala s rakovinou, ktorú mi zistili dva mesiace po narodení dcérky a život mi visel doslova na vlásku. Nasledovala vyčerpávajúca blesková chemoterapia, potom veľmi náročná operácia, ale ešte stále nemám vyhratý boj... Bola som totálne na dne, nedokážem to slovami opísať. utápala som sa v slzách a sebaľútosti, často som si kládla otázku, prečo práve ja... A nechápala som, prečo ma nikto nechápe... Vyhľadala som odbornú pomoc, ešte stále užívam antidepresíva a vobec sa za to necítim ako cvok a dokážem o tom s kýmkoľvek otvorene hovoriť. Múdry človek to pochopí a na mienke hlupákov mi vobec nezáleží :-)
Po návštevách u psychoterapeuta som sa začala cítiť oveľa lepšie a hlavne som získala nadhľad. Prestala som sa zaoberať sama sebou a ľutovať sa a veľa vecí som si v tom čase uvedomila. Keď teraz s odstupom času bilancujem svoj život, musím skonštatovať, že to ťažké obdobie mi pomohlo zmeniť sa k lepšiemu a triediť problémy podľa stupňa doležitosti. Vďaka tomu pádu na samé dno som si uvedomila, že sú veci podstatné a menej podstatné, ale najdoležitejšie pre mňa je, aby som stihla vychovať moj malý pokladík :-) A dokážem sa oveľa viac tešiť z maličkostí, ako je trebárs úsmev na tvári náhodného okoloidúceho, keď ráno slniečko svieti, keď mi malá dá kvetinku... :-)
Aj ty sa z toho dostaneš, Toni, len si musíš veriť a hlavne ty sama musíš chcieť! Len samotné lieky a lekár nepomožu. Verím ti a veľmi ti držím palce!!! :_) Ak si budeš chcieť pokecať, tak som ti k dispozícii. Alica

Ahoj, milí lidičkové.
Dlouho jsem se neozýval, jelikož jsem na tom byl dost špatně. Týden jsem nevylezl z domu ani s košem, stále jen výčitky svědomí, uzavřel jsem se do sebe a s nikým nemluvil a jen přemýšlel...úplně jsem přerušil všechny kontakty, nechodil jsem do školy, ani do práce ... prostě šílenství. Naštěstí včera jsem si tak nějak řekl DOST a chci jít dále, teď už chci, aby mi to vydrželo a chci zase volně dýchat jako všichni kolem, kteří se netrápí a když tak jen nad obyčejnými věcmi jako je to, kde koupit levnější boty nebo to, jestli půjdou do kina nebo do divadla a jestli vymalovat byr teď nebo až za týden ... takové problémy já chci řešit a být jako ostatní ... začínám odznova, začínám se snažit a snad i trochu zase žít, už mi chybí život, jaký jsem měl dříve.
Ale dost už o mě, doufám, že se máte dobře a posílám hodně úsměvů a naděje na lepší zítřky. :))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))

Malířko - to s tou kamarádkou jsi udělala dobře, protože dokud jsi ještě na PN, cítila jsem se jakoby v "bezpečí" a když jsem se odhodlala vlézt na PC ohledně práce, tak jsem byla jako dobrá a když ne, tak jsem si řekla, že si dám jako dneska volno a nebudu hledat :-))
Takže dneska jsem si řekla, že si půjdu udělat radost a koupit něco na sebe, nebo nějaké malovátko:-)
Ráno jsem se věnovala kytičkám, pak jsem tedy ještě usnula u tv a jsem docela unavená, asi i proto, že jsem před tou prací moc nespala a převalovala jsem se od 3 od rána.. Ale metoda - no co, jdu tam na brigádu - docela funguje. To mi pomáhá i v nepřijemných situacích, třeba jako ty pohovory, že jsem si řekla, je 9hod a od ted za hodinu už budu doma a to uteče jako nic..a už ty lidi nemusím nikdy v životě vidět..
Tady je tak pod mrakem, tak nechám asi brusličky na víkend.

Anetko - manžela bych obrazně "bacila"...ale je dospělý, má občanku a je zodpovědný za své chování. Mrzí mě ale, že se neohlíží ted ani trošku na Tebe a napsat jen takovou sms je docela sobecké. To totiž nevíš, jestli to souvisí s D, nebo s něčím úplně jiným...
Jak by se líbilo jemu, kdyby jsi tohle napsala ty? Asi už moc ne, viď?
Snaž se asi udělat si svůj program, aby si nemyslel, že když se takhle chová, ještě na něj člověk čeká doma jako pejsek. Chlapi jedni zatracení.. přitom je někdy tak jednouduché podívat se na to z druhé strany, kdyby jsi se tak chovala ty a jak se říká, co nechceš, aby ti dělali ostatní, nečiň ty jim.. ale málokdo je toho možná málokdy schopen.
Trápí mě to úplně za tebe, protože vím, jak bych se cítila já a že jsem se takhle kolikrát cítila a nic příjemného to rozhodně není..ach jo.
Kočko drž se a když už nebudeš mít nic lepšího na práci, tak piš piš piš..sem. :-)

Petře, děkuju za sms, úplně jsem včera odpadla, ale dneska určitě něco stvořím a napíšu:-)) papa všichni..

¨No, zaplaťpámbů, Georgino, že jsi tu zase mezi námi :-) Já jsem si to myslela, že prožíváš krušné dny. To, co popisuješ, známe všichni, ale jsou to jen začátky nemoci a postupně se vše vrátí do normálu! Měl jsi sem psát, to je jedno, co, ale hlavně se vypovídat ze všech nepříjemných pocitů. Já jsem se díky naší diskuzi taky dost stabilizovala, pomohlo mi napsat, ale i číst a odpovídat. Takže, od teď nám všechno sděluj, budeme tu stále s tebou, vzájemně se podpoříme.
Hodně síly, víry v lepší dny a uzdravuj se :-))))))))))))))))))))))

Jak "chlapi jedni zatracený" !?!?!?! Lindo, Tobě se to mluví, když víš, že jsi od Luboše i ode mě dostatečně daleko, abychom Ti nemohli vyčinit! :-))))) Nicméně v tomto případě máš bohužel asi pravdu. Anetka by asi měla teď myslet na sebe...toho zatracenýho chlapa prostě trošku "nechat být", myslím tímbýt raději tady s váma "hodnýma děvčatama" a s Lubošem, Georgem, snad ještě Honzou, se mnou....no, není nás tady kluků moc,( tak na nás již nehudruj, ať Ti neutečeme! No, neutečeme, kde bychom hledali takové milé dušičky, že?!) asi vás chlapi víc trápí než vy nás. Nene, je to o něčem jiném, chlapi "to" jdou vyřešit s kámošema do hospody a holky si možná pobulí ( Lindin výraz, dobře si ho pamatuji) a sdělí bolístky mezi sebou... Ale je to tady lepší jak v začuzené IV. hospodě, no ne Luboši?! Takový ohýnek, opékačka, nealko pivo...Safra, jenomže Ti chlapi z těch čtverek ani na takové nety nemusí...Ti jsou pořád v relativní pohodě...no, jen takové zamyšlení.Něco jako to, že žraloci netrpí na infarkty, protože se nenervují (to je fakt).
Prozatím mějte pěkné odpoledne :-)) petr

Ahojky Romčo.
Obdivuji jak musíš být silná osobnost,když jsi zvládla chodit s Mrchou do práce. Je vidět, že jsi z nejhoršího venku a teď si budeš plnými doušky užívat každého ne dne, hodiny, minuty ale každé vteřiny.Ona ta Mrcha nás nejen že dostane na kolena, ale sebere nám, potažmo i našim blízkým tak drahocený čas. Nepsal jsem ve svém mailu ale nic jiného, než to, že jsem na tom byl tak, že když jsem byl v nemocnici několikátý týden, cítil jsem na duši stále takovou krutou bolest, že jsem si myslel, že snad zemřu...že snad ta duše opustí to utrápené a zdecimované tělo....to jen pro vysvětlenou.Nemyslel jsem na nějaký odchod, který bych chtěl já...to snad ještě nějaký zbytek pudu sebezáchovy zafungoval. Kdo jiný než my,kteří jsme tím peklem prošli by nás měl pochopit?Já velice dobře a do nejmenších detailů znám pocity a bolest k nevydržení, kterou Mrcha přináší...v jednom mailu jsem i psal, že na skupině kam jsem chodil i náš psycholog snad ani nevěřil a většině přítomných tekly slzy, když jsem jim o životě s Mrchou vyprávěl...Bylo to tehdy jako z nějakého filmu, zrovna vypli elektřinu a já devíti lidem a dvěma psychologům v přítmí svíčky vyprávělo tom, co zná skoro každý z nás, o bolesti, utrpení, téměř nemožnosti cokoli vykonávat...Víš, já tyhle dny prožil stejně jako Luboš za zdmi nemocnice, netroufnu si tvrdit, že o to je to horší, oni lidé na uzavřených odděleních nejsou proto, jak za komančů, aby je nikdo neviděl, ale aby si nemohli ublížit... v takových stavech se totiž člověk dostane dost na dno, ale to víme všichni...Jejda, ať to ale nevypadá na nějaké chmury, spíš Ty sama by si teď asi mohla již být příkladem toho, že bitva se vyhrát zcela jistě dá a potom je člověk asi jiný, vnímavější, s upravenými životními hodnotami, citlivější i k okolí a lidem.Naučil jsem se víc usmívat s lidmi dát řeč...ono tohle se nám totiž vrátí, každý úsměv, vlídné slovo, pohlazení...Uděláme totiž radost nejen druhým ale (a to je stejně tak důležité) i sobě.
S tím Tvým nezdárným synem je to asi potíž,že? Povím Ti v krátkosti o stejně starém synovy někoho jiného.Výborný student, pohoda, maturita, trošku pracovitý, ale...kamarád, synek nesmírně bohatého, chytrého a úspěšného člověka, záškoláctví, nemožnost dovolat se mu na mobil i několik dní...a pak...kluci jeli v drogách.Myslím tím, že je užívali...co pomohla slova, výhrůžky , prosby,sliby...tatík tomu klukovi slíbil nové Porsche!! když vydrží ty dva měsíce v léčebně!!! A co myslíš...no jasně, kluk jezdí dál "jenom" svojí "starou" Adinou...vydržel tam 3 dny...možná dřív se utéct nedalo. Víš, napadla mě trošku paralela taková, že pokud mladí mají všechno, nemají žádné starosti! Promiň mi ten dotaz, ale proč se "nervuješ" Ty, že něco doma nefunguje, synáček má všechno a maminka po něm ještě uklidí trenky, fusky a slupky od pomeranče od postele!!...no, nemůžu a nechci tohle moc rozebírat, protože nikoho kromě sebe jsem nikdy nevychovával...Ale značkové rifle? Jasně, ale na brigádu, magneťák? Jasně, celé prázdniny na stavbě...Vím, že je (naštěstí) jiná doba, ale nedělají si tohle rodiče spíš sami? Jasně, chytí se party...ale promiň mi ten výraz, aby ze mě dítě dělalo sluhu, to teda asi ne... Možná bych tohle nepsal, kdyby tohle nebyl asi jeden z momentů, proč jsi se musela tak dlouho hrabat ze dna...promiň ještě jednou, někdy se moc pitvám ve věcech , které mi leží na srdci a tohle mi po přečtení dopisu o uklízení slupek z pomerančů od postele na srdci fakt leželo. Už neleží, možná si teď řekneš, co se ten Petr stará? Ale je to jen a jen kvůli Tobě, možná že teď přehodnotíte i tyto záležitosti, nevím...
Ještě na závěr Ti ale musím napsat, že si fakt vážím toho, jak jsi dokázala i s tím vším, čím jsi procházela zaobstarat rodinu a přitom ještě chodit do práce...
Moc pěkné odpoledne, třebas pod třešní, ruku v ruce s Tvým zajisté skvělým manželem. :-))) petr

Úplně s tím souhlasím slušné a normální chování je skutečně u Haliny vzácné. Myslím že je to asi ženská která ráda udlí rady ale sama je neštastná.
a nebo jemožné že má deprese a neví si s tím rady.

Milá Malířko a Aličko!Moc děkuji za to ,že jste mi napsali-fakt moc děkuji.K psycholožce jsem chodila ale nebylo to na nic.Těch traumat i z dětsví je asi moc.Říkáš at se svěřím rodině-do ted slyším jaká jsem zkrachovalá existence-nemám vejšku a tak jsem pro ně povl.Dokud jsem pro všechny makala na zavolání,tak to bylo OK.Ted se na mě všichni......Navíc vím,že jen kdybych jim řekla co se mnou je-stačilo by to že chodim ke cvokaři tak už se do práce nevrátím.Bohužel v tom jsem si jistá -jak by se zachovali.Když volají tak jen když něco potřebuují a nezapomenou říct jako první -ZAS JE TI JAKO BLBĚ NEBO CO-TAKY TO SE TAK NĚKDO MA KDYŽ MÁ PLNEJ DUCHOD.asi to taky někdo znáte jak někteří zavidí takové závratné častky 4.320kč.Člověk si říká kašlu na to ale někdy to i zabolí.N EMÍT DĚTI TAK BY MI BYLO VŠE UŽ JEDNO.Často si řikám čeho by byl člověk schopný ze zoufalství .JE FAJN VĚDĚT,ŽE TO NĚKDO CHÁPE A VÍ O CO JDE.PROSIM POKUD NĚKDO BYL V LÉČEBNĚ NAPIŠTE CO SI O TOM MYSLÍTE.MOC DĚKUJI TONI

Ahoj Petře,
děkuji za e-mail. Jednak, co se týká výchovy toho našeho mladého flákače, máš pravdu a já s Tebou souhlasím, i když, jak píšeš, puberťáka nevychováváš. Víš, vím, že jsem udělala dost chyb. Maličko zapracují někdy trošku poťouchle geny ( kluk je celý jeho strejda z manželovy strany ), pak velkou roli hraje výchova. Stokrát jsem si řekla, že to neuklidím a nechám být. Jenže binec nesnáším a zjistila jsem, že míň energie vydám, pokud to sama uklidím, než mu o to patnáckrát říct ... tím jsem chybovala a vím to.
Víš, sama jsem byla jedináček, o kterých se tvrdí, že bývají rozmazlení, tak já jsem asi byla ta výjimka, která potvrzuje pravidlo. Měla jsem moc hodnou maminku, která byla zdravotní sestra a lidi ji měli rádi, protože s nimi soucítila a byla obětavá. Zemřela mi v náruči, když jí bylo 59 let. Její boj s rakovinou byl předem prohraný, šla se léčit pozdě, v době, když tam byly metastázy. O všem věděla, moc chtěla žít, podstoupila toho hodně a taky byla neuvěřitelně statečná. Za ten rok její nemoci jsem moc změnila žebříček hodnot a ztratila téměř iluze o českém zdravotnictví, protože poměry na Žlutém kopci na onkologii v Brně byly dost děsivé. Mamku jsme tam pak nechtěli už nechat, konec jsem strávila s ní a bylo pro mně těžké ustát doby, kdy mi dávala seznam adres, kam mám poslat parte, předávala černé oblečení, které jí mám ustrojit - ne, nebudu o tom psát. Je to pět let a odstartovalo to moje první doby, zkušenosti a setkání s D. Tatínek byl lékař, už je v důchodu a celý život byl despota k mamce i mně. Jeho výstřelky by vydaly na celý román, nemá cenu se rozepisovat o tom, jak moc mně srážel a dělá to i doposud, i díky jeho chování jsem měla psychické problémy natolik, že jsem cestou na návštěvu k rodičům mívala knedlík v krku, zpocené dlaně a žaludek jak na vodě. Taťka byl na psychické týrání mistr. Já jsem mu všechno odpustila, je to teď malinko lepší, má přítelkyni a konečně je v něm už snad taky trochu pokory. Vzhledem k výchově, kterou jsem prošla ( do osmi let mně vychovávala babička, která se navíc starala o umírajícícho dědečka - otec to tak chtěl, proč, to jsem nepochopila, ale nebylo to pro mně jistě správné takto prožívat dětství a dětem bych to nikdy neudělala ), kdy jsem se bála domů ze školyjít s dvojkou natož s trojkou, tak byl otec přísný, jsem nechtěla, aby něco podobného prožívaly moje děti a byla jsem ve výchově benevolentní, zkrátka ve snaze udělat jim hezké dětství jsem byla, jak se říká, příliš měkká. Nezbývá mi, než doufat, že kluk z toho ještě vyroste, že se snad změní a získá nějakou zodpovědnost, když ne k druhým, alespoň sám k sobě a zkusit sama pro to něco udělat, především mu přestat dělat služku a zapůsobit na muže, aby nebyl pro kluka sponzorem. Zvykat dítě na standard, který si pak samo v životě nezajistí, to není dobrá cesta a jeho pád dolů by byl bolestivý.
Moc mně taky zklamali manželovi rodiče, kteří po zprávě o mamčině nemoci, s ní přerušili dosavadní styky, nenapsali, nezavolali jí už po celý ten rok, ani mně se nikdy nezeptali, jak se jí vede a zda má naději. To mně bolelo, protože se mně maminka zeptala, co jim udělala ... manžel mi tehdy řekl, že se za rodiče stydí ... on je úplně jiný než oni a s mou maminkou měl krásný vztah. Měla ho jako syna. Na jejím pohřbu moc plakal. Sešlo se tam na tři sta lidí ...
To jednání mně mrzelo, musela jsem se s tím v sobě vypořádat, že mamce ublížili. I její poslední věta, kdy mně řekla - Romi, já jsem se celý život ponižovala, ty to nedělej, mi moc leží v hlavě, leccos jsem viděla, jak se taťka choval, všechno zřejmě ne, měla to těžší, než jsem si dovedla jako dítě nebo pak holka představit, dneska to už zase vidím v jiném světle ...
Promiň, že Tě otravuju svým výlevem, nějak to ze mně muselo ven. Snad mi ten mega-email promineš, četba vyžaduje hodně trpělivosti z Tvé strany.
V léčebně jsem nebyla, ale představu mám. Myslím, že jsem nebyla daleko od pobytu tam. Jen se moje stavy prostě zlomily v pravou chvíli, vrátila jsem se k životu a svým povinnostem ...
Ale tu hroznou bolest, bezmoc, prázdnotu, stavy, kdybych potřebovala brečet a brečet a vyplavit ze sebe tu bolestnou hrůzu a ono to nejde, protože slzy zkameněly, potřebu upadnout do milosrdného spánku a aspoň chvilku nevnímat, tu úplnou absenci emocí, nemožnost vykonávat nejběžnější věci, vnitřní rozervanost a úzkost k nesnesení a hrůzu z toho, že před tím není kam utéct, že se ráno zase probudím - přitom jsem spala čtyři měsíce tak hodinu, dvě denně, trpěla jsem totiž nespavostí, přímo chorobnou, která předcházela nástupu D - to všechno znám ... a Ty jistě víš, o čem píšu. Proto je pro nás každý hezký den prožitý ve vnitřní pohodě a klidu v duši svátkem, za který jsme vděčni. Co se D týče, setkala jsem se hodně s nepochopením u nejbližších, nevyčítali, ale nechápali ani v nejmenším, což je pochopitelné - byla jsem pro ně v jiném světě, asi i přítěží. Právě to nepochopení okolí mně přivedlo na tyto stránky. Za tvoje řádky ještě jednou děkuji a přeji Ti hodně krásných chvil a pohody. Toni, Tobě hodně sil, všem ostatním krásný zbytek dne, pohodu a myslím na vás. Romana.

Toni, moje tchýně v léčebně byla, je to tedy asi pět let. Tvrdí, že ji to moc nepomohlo. Ráno v 8 jim zamkli pokoj večer odemkli a do té doby se museli nějak zaměstnat. Šlo to prý velice z tuha. Byla tam 6 týdnů a už by tam prý v životě nešla. Mám ale ještě jednu známou, prodělala rakovinu dělohy, měla z toho vážné psychické problémy, trpí velmi různými fobiemi. Přes psychiatra si zařídila něco jako lázně, na 6 týdnů, v léčebně. nebude tam zavřena, mělo by jí to dle rady lékaře velmi pomoci. Je to asi u každého individuální.
Vím jak je těžké bojovat s každým dnem, kdy je mizerně a do toho se ještě starat o děti. Já jsem k nim naprosto nic necítila, bylo to hrozné. Syn za mnou chodil jak moc mě má rád, já jsem z toho vůbec neměla ani trochu radosti.
Je určtě lepší vyhledat psychiatra, je to tvůj život tvoje zdraví. Ať si každý myslí co chce. Chytrý člověk to pochopí, hloupému nemá cenu nic vysvětlovat. Mám i já pár takových známých co to absolutně nechápou. Vznikla mez náma kvůli tomu velká propast a já cítím, že už se nikdy nezmenší. Na druhou stranu mám kolem sebe vynikající lidi, kteří mi pomáhají, a i řada z nich užívá AD a dosud jsem to o nich vůbec nevěděla.