Diskuse - Deprese

Dobrý den,četla jsem váš příspěvek.Plně s vámi souhlasím.Jelikož jsem to okusila na vlastní kůži.Bude to už 9let co se neobejdu bez prášků,ráno,během dne ale i večer.Můj pan doktor mi řekl větu.Nejste blázen,jen máte nemocnou duši...A od této doby se nestydím přiznat že beru antidepresiva.Pomáhají a to je důležité.Vždyť život je tak krátký,tak proč si ho neužít,když to jde ovlivnit.Janetta

A ta druhá metoda????

Ahojte, chtěla bych se vás zeptat, jak byste popsali svou depresi. Já si už něčím prošla, měla jsem úzkosti a šílené stavy fakt. Pak to povolilo, ja vysadila léky a teď úzkosti nemám, jenomže jsem jakoby za sklem, jakobych měla takový zamlžený mozek, nejsem schopna pořádně vnímat lidi, mluvit...patří to taky k depresi? Znáte to někdo?..prostě jakobych měla pořád silnou kocovinu. Budu vděčná za vaše příspěvky

Ahoj já když jsem měla nejhorší stavy tak jsem měla uplně podobné stavy, jak kdybych byla mimo jak za sklem v jiném světě, přesně zamlžený mozek jak píšeš a taky jsem se nemohla absolutně na nic soustředit. Nevím jestli je to to samé co máš ty, ale já sem to cítila takhle.Ale jako kocovina to nebylo, ale tak divně mimo. Otřesný pocit, teď co beru léky je to lepší, ale uplně ok teda zdaleka nejsem.

Nechci popisovat, že to co popisuješ znám taky a k depresi to patří. Aspoň mi to připomíná i můj stav. Vše mi skončilo na jednom "léčeníčku" u paní Makaki. Je skvělá! A je fakt specialistkou na tyhle problémy. Bylo by škoda, abys ses neradovala. Já jsem na sebe pyšná, že jsem se do toho pustila a nežila ten divnej svět.

Ahoj LENKO,
a vůbec všechny zdravím. Když jsem byla v období, kdy jsem nevěděla co se semnou děje tak jsem měla potřebu vyhledavat info. jako třeba právě Lenka.... Proto se chci také podělit o své ......
OPRAVDOVÉ deprasi, předcházelo, aspoň u mě, několik let nízkého sebevědomí, přecitlivělosti a dalších příznaků jako únava, nechutenctví a hlavně, člověk neví co mu je, ale je mu HROZNĚ ZLE. Já sama jsem se do akutního stavu dostala velmi rychle, už jsem nedokázala vztát z postele, nejedla jsem nic. Jediné moje myšlenky mířily k tomu jak je všechno na nic... k čemu ten život je.....
rozbrečely mě i suché větve....o sebepoškozování nemluvě.....
Ale řekla jsme si že budu bojovat, že se nenechám položit, že chci být šťastná. Začala jsem se poctivě léčit, chodit na terapie, psát deník... Nejvíce mě pomohlo, když jsem se naučila radovat se z maličkostí, jako je hezké počasí nebo úsměv starého, neznámého člověka....
Všem co právě prožívají tento hnus, přeju hodně síly, BOJUJTE ! Nezapoměňte že je tu spousta lidí kteří by mohli chtít, jít za vámi, třeba jako moje máma, když mě viděla s podřezanou rukou.....

Nati uplně Tě chápu, prožívala jsem v podstatě to samé! Hrozné, je slabé slovo, beru léky je mě líp, děkuju za to, jinak nevím, snad bych se zbláznila z těch stavů...

Nati já předtím v příspěvku omylem napsala Tvé jméno, promiň. Jana

Milá Anitep, dlouho jsem nebyla na těchto stránkách . Manžel se sice léčí, ale buď je pod vlivem prášků totálně mimo anebo mi ubližuje. Nedalo se to už snést. Teď žiju sama, odstěhovala jsem se, začla jsem se ho bát. Život k ničemu. O víkendu mu vařím a uklízím. Stále ho nic nezajímá. Buď celý den sedí anebo chodí. Bez zájmu ke všemu: Nejhorší je ta agresivita, pí doktorka mi řekla, že to bude horší, že má nervovou poruchu spojenou s agresivitou. Já jsem byla ochotna udělat pro něj hodně, ale to, když Ti blízký člověk sprostě nadává a ubližuje, to jsem překousnout nedokázala.
Přeju hodně štěstí.

A kdo je ta paní Makaki, o jaké léčení jde?

Ahoj, nevím čím začít. Mám přítele, jsme spolu dva roky, ale problém je v tom, že je ženatý a já mám teď roli čekatelky. Před měsícem jsem zjistila, že jsem těhotná a nejdřív jsem měla hroznou radost, ale pak mě přepadl pocit úzkosti co se bude dít až to řeknu přítelovi..jeho reakce nebyla vůbec nadšena a jediné řešení, které viděl byl potrat. Hrozně se to ve mě bilo a nechtěla jsem dát mimi pryč, ale nevěděla jsem co mám dělat. Nakonec jsem si ho nechala vzít a nehorázně toho lituju a do smrti si to budu vyčítat, celé noci brečím a nejsem schopná ničeho, vím, že bych měla udělat spoustu věcí, ale já prostě nejsem schopná. Neustále si to vyčítám a nenávidím se, nejraději bych skončila se svým životem - příjde mi to jako to nejlepší řešení, nikomu na mě nezáleží a veřím, že bych ani nikomu nechyběla. Je tohle deprese?

Něco o depresi vím. Diagnostikovali mě přes 21 lety. Mám bipolární poruchu, sebevrah a postupně se přidávaly různé fobie. Nezabíraly mi žádné bylinky a nakonec mi byl přiznám invalidní důchod. Zdravý nás nemocné nikdy nepochopí.

bipolární porucha, to je něco v elektrárně,to jsou magořiny

Milý pane.pokud o depresich nic nevite,tak se do teto diskuse vubec nevnucujte prala bych Vam prožít skutečnou depresi alespon mesic,je to peklo na zemi, léčim se již 12 let.

Ahoj, pro všechny, kteří se necítí dobře, utápí se ve stavech, kterým nerozumí, léky jim nedali co čekali, hledají stále cestu, která jim z potíží pomůže - podívejte se na příspěvěk v této sekci s názvem - Deprese,úzkost a tělo a mysl. Mohlo by vás to zaujmout.Mě to může být jakoby jedno, jediný důvod ze kterého jsem to napsal je, že mi přijde nefér nechat si tuto zkušenost pro sebe. Když to někoho zaujme, něco k tomu napíše budu jednině rád. Když ne, tak budu alespoň trochu víc klidný, že jsem projevil alespoň trochu snahy a tu informaci sem dal.Jinak se držte.ahoj