Diskuse - Deprese na mateřské

Ahoj Niky, já mám něco podobného, Mám doma 10ti měsíčního chlapečka a úplně stejné stavy jako ty. Také hlavně strach, abych se nezbláznila. Jaké bereš prášky a jak dlouho? Kdyžtak písni klidně na mejl: petra.pospisilova@atlas.cz

Ahoj holky. Bavila jsem se na tohle téma s několika známými, o kterých bych ani neřekla, že by k depkám na mateřské měly nějaký důvod. mají spokojené partnerské vztahy, mají svůj byt, mají i dostačující příjem, takže jaké by mohly mít důvody k depkám. Přesto je mají a já je také měla ve všech třech případech(Já ovšem ve všech třech případech měla důvod a nejeden). Proto jsem se obrátila na ty, které podle mého soudu vlastně žádné objektivní důvody k depkám nemají. A přesto je mají. Většinou říkají, že nezvládají některé pocity nebo nové pocity vyplývající z postavení matky. S citovým vztahem, tedy samozřejmě kladným citovým vztahem k dítěti to prý nemá podle jejich názoru nic společného. Většinou jsem ale zaznamenala, že příčinou je únava, tedy druh únavy, na který předtím nebyly zvyklé. Nezvládají třeba partnerský vztah tak jak by chtěly. Já jsem vlastně měla také dost problémy s tou únavou, ale neměla jsem partnerský vztah. Jiné zase mají přehnaný strach o dítě- to jsou ty tak po třicítce. Jinak, jak píše Niky, to já už bych se zbláznila. Niky, nehlídej se tak zoufale, tím to zhoršuješ. Soustřeď se na dítě a ty myšlenky se ti samy z hlavy vykouří. A hlavně nezapomeň na odpočinek a pravidelný denní režim, jídlo a spánek. To ti hodně pomůže. Dostatek tekutin je také hodně důležitý- to já jsem zanedbala a bylo mi pak pěkně ouvej. To, jak to popisuješ, že ti to začalo v půl roce dítěte a tahne se to, tak to mi připadá normální. Dotěch dvou-tří let dá každé dítě dost zabrat - jak fyzicky, tak psychicky. To se dá přežít,
přežila to spousta ženských, takže to určitě zvládneš také. Ten rok od toho půl roku do roku a půl je asi fakt nejnáročnější pro každou matku. Pak už je to o něco lepší. No a pak půjde dítě do školky a to je doba zaslouženého odpočinku pro matku. Další nářez je pak škola, tedy ve srovnání s tou pohodou, když dítě chodilo do mateřské školy.
První třída ZŠ je zabíračka, i když je dítě nadané.
Tak si to tak neber. Ahoj. KIK

Ahoj Kiki, ty jsi měla také deprese? A brala jsi nějaké ad? Já se chystám s nimi začít, už to přestávám zvládat, mám to už půl roku. Ale bojím se vedlejších učinků. Nemáš nějakou zkušenost?

Ahojky, v Tvem pripade, bych se nebala zacit brat AD..me kdyisi moc pomohly, a diky nim jsem se zacala citit zas "normálně" :)...doporucuji si precit neco o dnesnich antidepresiv:)...mozna na ne zmenis pohled:)

Mila Blondie..zazivam neco podobneho jako Ty..akorat misto vzteku prichazi zachvat breku a bezmoce.Jsem uz na prascich,ale je to moc tezke i s nimi.Manzela mam stale na cestach ten doma neni aby mi pomohl.Je spousta jinych zen a lidi co maji daleko vetsi problemy nez jsou ty nase,snazim se tim uklidnovat,ale v ten moment si rikam,co je mi po jinych lidech...jsem dulezita ja..a ono to nefunguje..skousim ruzne alternativi odjela jsem s detma za kamradkou daleko..byla jsem tam 4 noci..ale i tak stale prasky stale zachvaty breku a bezmoc ze to prece nezvladnu sama...ja vecny optimista,ktery veri v lepsi zitrky stale amodlim se kazdy vecer a t uz je mi dobre!Nic nezabira.Jsem taky zoufala rerkla bych ze se hroutim...ale kazdy kdo me zna trochu mi rika,zvladla jsi uz daleko horsi veci v zivote a to je pravda,jenze tohle je na muj vkus uz dlouho,moje deprese trva uz mesic,mozna dyl-o niz nevim..ale mesic je intezivni a mam ji brat prej jako nezvaneho hosta ktery tady je,a zase odejde.Je to tezke,ale my zeny mame tolik sil a energie,ikdyz to v momente nevypada a pripadame si na dne..stejne pri tom mame stla moc sil v sobe..takze se snazim taky zit hlavne pro svoje deti fungovat.Vsichni i lecitele mi rikaji ze to prejde,takze snad i u Tebe to prejde.Preju to vsem ,kdo zaziva neco podobneho.Viky

Aha,tak ted to procitam...no jiste ze to muze souviset s prestanim kourit!!Zkus vypozorovat cas kdy jsi kourila a kdy mas zachvaty vzteku,samozrejme by ti rekl psychiatr ze to muze souviset s prestanim,ze se u tebe muzou projevit jak se to jmenuje herdek ted mi to vypadlo ..no..abstinencni priznaky..ano muze byt...
Nebo je zajit k psychologovi,ikdyz to je slaby odvar od psychiatra ja vim zni to hrozne,ale ja byla u psychologa ten navic zadne leky nenapise...moc neporadi psychiatr te rozebere vic,prijde na skutecnou pricinu!!a neni to nic hroozneho vsak to nemusis nikomu rikat ze jsi tam byla!diky ze o tom budes premyslet

ahoj

ahoj, je tu někdo s aktuálním problémem? Jsem taky na mateřské, taky se léčím z těžké poporodní deprese a není to pořád dobré...

Ahojky všichni. Jsem na mateřské skoro 2 roky a už kolikrát melu z posledních sil! Mám 7 letého syna a holčičku které budou 2 roky v březnu. Prožila jsem si taky hodně špatného, ale vždy se to obrátilo k dobrému. Teď prožívám zase stavy, které by se dali přirovnat k depresím. Nestíhám lítat kolem domu, kolem dětí a manžela a to mě ničí a vyčerpává! Mám výčitky, že pak není hotové to co už dávno hotové mělo být! Uf!!! Už aby bylo jaro - sluníčko! Hned bude určitě veseleji :)

Ahoj ženy! Přidávám se do spolku depresivních žen. Mé deprese se spustily, když bylo mé dceři asi 11 měsíců. Bylo to v době, kdy začínala dělat sama první krůčky. Měla jsem takové stavy, že jsem nebyla schopná se o ni pořádně postarat, nechtělo se mi...nechtělo se mi vůbec nic. Byla jsem opravdu na dně, nevěděla jsem si s tím rady. Nejedla jsem...Začala jsem proto chodit k psycholožce. Byla jsem na pár sezeních a pak jsem to vzdala, připadalo mi, že je mi lépe. Jenže pak nastaly problémy s mou matkou a mým manželem. Byla jsem mezi nima. Moje matka totiž manžela nesnáší a já mu vše, co o něm říkala (samé nadávky atd..), pověděla. Takže nastal tlak na mou osobu, ať si matku srovnám atd., nebo manžel zakáže, aby se malá dcerka s mojí matkou stýkala. Přece pak nemůže dcera přijít a říct, že babička říkala, že tatínek je ......!
Hádala jsem se s matkou a do toho i s manželem. Dostala jsem se opět do depresí. Opět jsem přestala jíst, zhubla jsem, neměla jsem o nic zájem. Ale opravdu vůbec o nic. A cítila jsem absolutní útlum, únavu a pocit že se asi zblázním. To neříkám jen tak. Opravdu to tak bylo. Ty pocity se ani nedají popsat. Je to opravdu příšerné a nedá se to ovládat. Opět jsem se objednala k psycholožce. Musím to začít řešit. Dokonce jsem už i brala antidepresiva, ale jelikož mi nedělaly dobře, byla jsem na tom ještě hůř (obrovské výkyvy nálad, pocit beznaděje), po pár dnech jsem je radši přestala brát. A to jsem brala jen půl tabletky počáteční dávky (2,5mg). Nevím, kam bych se dostala, kdybych měla brát normální dávku pro dospělé (10mg). Situace s matkou a manželem se ted trochu uklidnila. Ne že by se začali mít rádi, to v žádném případě, ale já to přestala řešit. Jinak mi také na mateřské vadí ta sociální izolace. Někdy bych se nejraději vrátila do práce!

Hennrieto, vim jak ti je. Mam to uplne stejne. Malymu je 6 mesicu,doted bylo vse v pohode,stihala jsem a byla pysna na to, ze do toho kolotoce a nevyspani jeste zavarim marmelady. Pred par dny se to zlomilo,porad jen brecim,hlidani pro maleho neni,ja ho ani nikomu nechci dat,protoze pak nevim,co bez nej delat.sem sama,vdala sem se do ciziny.manzel stale v praci.jediny muj kontakt je kamaradka z cech na skypu nekolikrat do tydne.moje mama stoji za h****,nezajima se ani o maleho,ani o me.jsem hodne spatna z ni,ze se nezajima o svy jediny vnouce.do toho ten neustalej stereotyp.nemam uz silu ani vzit maleho a jit s nim ven,znam nazpamet tu trasu kazdej kamen,kazdej den sami dva. sex me ani nez ajima,ani na nej nemam silu. bud nedokazu nic pozrit,tak mam stazenej zaludek, nebo se precpavam az to zavani bulimii. jsem moc rada, ze jsem nasla tvuj prispevek, dik za nej!

Ahojte ženy na té kouzelné mateřské!
našla jsem tyto stránky ze stejného důvodu co tady píšete a můžu říct, že mi všechny vaše příspěvky okamžitě zlepšily náladu.
Hlavně článek od Dzany, za ten opravdu moc děkuji! je to jako bych viděla mne s mou malou ratolestí, teď už skoro roční. Neustálý kolotoč vaření,chystání,uklízení se řvoucím závažím na nohavici. Bez radosti, s velkou únavou a hrozným pocitem, že už to nikdy neskončí a já se budu celý život trápit ponořená do domácích prací a výchovy dítěte,
Je to boj, ale vidím, že v tom nejsem sama a snad se, až ty naše dětičky trošku porostou, budeme mít z čeho radovat a čerpat sílu.
Přejí všem pevné nervy, Jana

ahojte,taky přispěji svými zkušenostmi...
Přžed 11 lety se mi narodil syn.Těhotenství super,bylo mi úžasně.Jenže jsme se přestěhovali do jiného města,nikoho jsem neznala a babičky 20 km daleko a manžel jezdil za prací pryč.Hned druhý den po porodu jsem dostala šílené úzkosti,nevěděla jsem co s malým.Nejedla jsem,hubla,nemohla spát.Malý neustále řval a řval,já ze stresu ztratila po měsíci mléko.Ani nevím jak jsem se z toho vyhrabala bez léků.Jenže pak se mi to vrátilo po roce znova a to jsem už skončila na antidepresivech.Musím říct,že mi pomohly.
A teď se situace opakuje...jsem opět po 11 letech těhotná,ale neužívám si to,protože myslím neustále na to,že se to bude opakovat,že mi bude zase zle.Kamošky se mi škodolibě smějou,že mám doma pomalu puberťáka a teď zase do miminka.Mám z toho strach,že si nic nepamatuju,připadám si jako neschopná,nemám radost.Volala jsem i psychiatričce a ta mi říkala,že pokud jsem už depku měla po porodu,že je vysoká pravděpodobnost,že ji budu mít znova.
Moje švagrová má 5 letou a 1 roční holky a vše zvládá,je úplně o.k.usmívá se,já nechápu jak to dělá.Manželova rodina mé stavy nechápe a manžel taky ne.Mám se prý těšit,že si to užiju.Ale mně to nejde.Ach jo:-((

Milé maminky,
dnes už mám 9 letého syna a 4,5 letou holčičku. Můj syn byl chtěné vytoužené miminko, to co nastalo po porodu byl naprostý děs. Já velké zdravotní potíže, následné poporodní deprese. Můj život byl pouze bolesti, samota a řev. Došlo to tak daleko, že jsem se bála s malým zůstávat sama, že mu ublížím, já měla sebevražedné sklony. Myslela jsem, že horší matka neexistuje. Svoje dítě jsem nemilovala. Můj muž, místo aby vyhledal
pomoc...musel podnikat!!!
Svému synovi jsem ubližovala, udělala jsem mu pěkných pár modřin, které si dodnes neumím odpustit.To nemluvím o řevu a dalších nechutnostech. Jediné dobré na tom všem je to, že jsme ve zdraví přežili.
To co chci říct je, že jsem se neměla stydět vyhledat pomoc...mohla jsem dostat léky a vše by bylo jiné.
Dnes už to vím....
Můj syn je hyperaktivní, maminky co máte nezvladatelné děti...přečtěte si něco o ADHD. Nejste špatné matky, ale možná máte děti s poruchou.
Já jsem ušla dlouhou cestu sama. Až v jeho 3 letech jsem začala chodit na terapie, které mi velmi pomohly. A já začla svého syna milovat takového, jaký je. A světe div se....ono seto začalo zlepšovat...jeho nezvladatelnost i to spaní. Sice jsem k němu vstávala do 5 let. Ale je z něho bezva kluk a máme krásný vztah.
Svoji sestru miluje a chová se ke všem moc hezky, taky má svoje roupy, ale opravdu z toho vyrostl. Učení je náročnější, dost pomáhám, špatně se soustředí, ale jinak je velmi chytrý, hůř zapadá do kolektivu.
U druhého dítěte žádné deprese nebyly a malá byla v pohodě a je dodnes, nemá žádnou poruchu, teda zatím:)). Nenechte si namluvit, že se to vrací, pokud vy nebudete chtít, deprese se nevrátí. Taky jsem se toho bála. Stačí jenom vyhledat pomoc, není to žádná ostuda, jen něco selže.
Holky dávejte na sebe pozor, pokud nejste v pohodě vy...nebude ani vaše dítě. Všem vám moc držím palce, jste holky šikovné a silné:)).

hmm, zase jedna, co nepochopila, co je deprese.....