Diskuse - ANTIDEPRESIVA V TĚHOTENSTVÍ

To člověče ale vypadá na ten triple test a ten je úplně na ho....Mně brali PAPP-A a HCG zároveň plus ten UZ a měla by jim vypadnout pravděpodobnost...Mně u triple testu vyšel taky Down, tak jsem šla na plodovku a úplně OK...Tak se ho kdyžtak zeptej, co je to za test...Hlavně je protivné, když Tě pak na základě nějakého takového nepřesného testu cpou na plodovku a asi zbytečně...No jo, no...Mně nedělá vůbec dobře se bavit o těch úzkostných myšlenkách a o úzkostech vlastně vůbec...Naopak je dobré mluvit úplně o něčem jiném, jak jsem zjistila. Nechápu proč, ale je to tak...Tak hodně štěstí, prací bych se teď u Tebe netrápila vůbec, to je táák za dlouho...

Mně to naopak pomáhá o tom s někým mluvit, ale dělám to většinou jen s "odborníky" - lékaři, psychology... rodinu tím nechci moc zatěžovat, ale pomáhá mi o tom mluvit, doktoři to se mnou docela umí, je mi pak, když to s nimi rozeberu, hned líp. Koukala jsem na stránky genetiky, kam to posílají a jsou tam ty testy hezky vysvětlené - ta "2. část" je ten triple test, ale celé je to hodnocené zároveň s tou první částí - proto se tomu asi říká integrovaný screening. Myslím, že tam psali, že to, co mám za sebou, má asi 83 % záchytnost a v kombinaci s tím dalším odběrem až 92 %. Jestli to teda chápu dobře. Procentuální rozdíl je mezi tím malý. Kdyby se podle mě dělal jen ten druhý odběr, mělo by to záchytnost asi těch zhruba 65 %, co se tak po netu píše. Tak při nejhorším mě pošlou na plodovku, máma na ni před pár lety taky byla. Jsem ale nakonec ráda, že to takhle testují, sice je to stres, ale já bych chtěla vědět, na čem jsem. Říkám si ale, že dřív, když nebyly ultrazvuky atd., tak musely být ty všechny maminky možná víc v klidu, protože dneska vidí každou malou odchylku a pochybuju, že je nějaké těhotenství, kdy je úplně vše ideální.

Tak z jiného soudku, dnes jsem byla u psychoušky, u doktorky a normálně mi ten můj stav zhoršila, protože mi navrhla, že bych možná, když mi není pořád 100% měla jít do stacionáře. No, já na ní koukala, jsem si říkala, že snad takový cvok nejsem nebo co. Ale taky hlavně, jsem si na PCP Praha teda přečetla dost šílených reakcí jakože tam jsou nějaký dvě doktorky a díky nim se těm dotyčným stav zhoršil a tak. Ona teda říkala, že by to stejně nebylo hned, ale že je dobré třeba 14 dní denně někam docházet a ty své úzkosti mírnit a pracovat s nimi a tak. Jenže jsem se vyděsila, ani nevím, kam s dětma, budu mít problém i v srpnu, když mám už nastoupit do práce a pak, kdybych chytla nějakého špatného moderátora v té skupině a on by na mne třeba útočil nebo tak, tak jsem schopná se sesypat třeba...Nemám ráda direktivní přístup a mám docela problém s autoritami, tak teda nevím, nevím. Já si platila asi měsíční kurz a to bylo nějak dvakrát týdně, to se mi zdálo dobré nebo i ten psycholog, mít to s kým probírat, ale tohle? Mám pocit, že všeho moc škodí...Jinak jestli Ti ten odběr plodovky nevadí, tak klidně jdi, ono vlastně o nic nejde, já měla spíš taky problém z toho psychický než fyzický...Ale zase jsem se bála těch rizik...

Ještě mne napadlo, kolik prosím Tě platíš za toho svého terapeuta? Já jí říkala, že bych raději to, ale ona říkala, že na pojišťovnu žádného nemá a toho, co má, ten teda chce 700 Kč za sezení...

Jo a ještě mám teď problémy se spaním a to jsem si vzala 3 krát 25 mg a normálně mi nešlo usnout ani po tom...Ty říkáš, že Ti to funguje pořád, ne? To nechápu....

Platím 500 kč, ale není to v Praze. Tam jsem platila taky tolik, ale se studentskou slevou, jeden moc milej doktor tam dělá taky psychoterapii, ale ne na pojišťovnu. Těch 700 kč je na Prahu podle mě normální cena, jsou i dražší, i tady, odkud jsem já. "Na pojišťovnu" jsem na nikoho moc dobrého nenarazila, když si to platíš, přistupujou k tobě prostě jinak, můžeš se objednávat, jak potřebuješ, já třeba můžu normálně té své kdykoli zavolat... Stojí mi za to. Když si to pak platíš, podvědomě ti na tom také možná více záleží a můžeš se víc snažit, je tam i ta finanční motivace :-) Na pojišťovnu ale určitě seženeš, koukni normálně na net, na doporučení, zavolej si, jestli by tě vzali - já to dělala před pár měsíci u dvou psychologů, ke kterým mě nikdo nedoporučil a oba mě vzali - musíš počítat ale s tím, že si třeba 3 týdny počkáš. Těch možností je ale spousta, navíc v Praze... Zkus třeba kliniku ESET, tam jsem kdysi chodila k jedné psycholožce na pojišťovnu, která pak teda otěhotněla a nebyla úplně nejhorší. Srovnat se ale s těmi placenými moc nedá, ale když člověk peníze nemá, tak je prostě nemá. Byla jsem za ni tenkrát ráda.

Jeden moc milej doktor v tom PCP. V celé Praze jich je určitě více :-) To jen pro upřesnění mého předchozího příspěvku.

Díky. Mně asi úplně ani nedělá dobře, že sem chodím, tak se chvilku neobjevím, jo? Já tyhle stavy mám strašně spojené s tím, že se něčeho bojím ve svém životě a pak začnu se cyklit v nesmyslných myšlenkách a fobiích...Nesnáším to. Nemáš to třeba z toho, že máš strach z toho, jak zvládneš to těhu a mateřství? To myslím mají všechny těhotné a citlivé obzvláště...Mně štve, že místo toho, abych si řešila svůj problém, tak mi hlava vymýšlí různé ptákoviny, to mne fakt sere...Dneska jsem se na sebe naštvala a volala jsem personální, říkala jsem si, že nějaká expozice může dost pomoct, ale nedělalo mi to nic, ani úzkost ani nic jiného...Tak to asi nebyla ta správná expozice...

Asi je to nejvíc z toho, jak všechno zvládnu, ale jsou to i starší věci, vracející se nepříjemné vzpomínky a tak. Mně kupodivu dělá líp, když můžu pomáhat v blízkém okolí někomu, koho něco trápí. Cizí věci se mě osobně tolik nedotýkají jako ty vlastní a můžu na to díky tomu zapomenout. Taky mi pomáhá uvědomění, že ne všem je ok, že nejsem jediná na světě, komu se tak úplně nedaří žít spokojený život. A taky sdílená bolest - poloviční bolest. Já už tři týdny "volám" do banky, nedokážu se k tomu odhodlat, tenhle problém jsem dlouho neměla :-) Asi půjdu k sousedce vyposlechnout si, jak jsou na tom jiní lidé v jejím okolí špatně, třeba se pak budu cítit o trošku lépe.

Je lepší věci, co můžeš udělat teď, neodkládat na zítřek. To je asi moje rada. Já mám pocit, že se budu v tomhle plácat asi fakt než do té práce nastoupím a pak se zase asi budu plácat v něčem jiném, u mne klasika, řekla bych...Já si myslím, že se bojíš té změny a jak co zvládneš. Normálně ale máme v okolí několik holek, co po porodu skončily taky hospitalizací a dostaly se z toho a dneska už se tomu ani nikdo nediví... Vlastně ani nevím, proč se bojíš hospitalizace, vždyť je to přeci stejně něco, co už znáš, ne? Tak pokud by Ti to mohlo pomoct, lepší, než sedět doma a trápit se, i tak se to dá říct, ne?? Nebo nějaká intenzivní terapie, co myslíš?? Já myslím, že neexistuje slabost a v těhotenství je řada žen, které jsou normální a v těhu jsou psycho úplně, tak to nejsi ani výjimka nebo divná...Tak proč to řešit??

Víš, jak si člověk vymýšlí takové ty svoje katastrofické scénáře, že se to zhorší a fakt skončí třeba v Bohnicích...Zajímalo by mne, je ta hospitalizace fakt tak hrozná věc, že se z toho člověk musí třepat?? Víš, nakonec jsem slyšela o lidech, co se tam fakt dostali a třeba i jim to pomohlo, tak jestli si z toho nedělám strašáka...Protože jak je člověk úzkostný, tak si dělá strašáka ze všeho, hlavně co by jako řekli lidi na to a rodina a děti a já nevím kdo, tak jestli je to fakt tak hrozné?? Doufám tajně, že mi napíšeš teda, že ne, samozřejmě ;) Ale je to vlastně jedna z těch mých úzkostných myšlenek...

Šmankote, tak tos mne teda vyděsila dost...Já třeba slyšela, že tam lidem z depresema dost pomohli, ale to, co píšeš je fakt šílené a nedokážu si to ani představit...A je to normální??

Jo a vždyť přece u té Bartošové říkali, jak jí nebyli schopni ani hospitalizovat a to bylo veřejně známé, že i několikrát páchala sebevraždu a chlastala jak duha, tak čím to, že mohli poutat Tebe? To mi není jasné...

!

Hele, to fakt nevím. Trošku jsem si tenkrát rozbila čelo o háčky v koupelně, oni si toho všimli a už se mě pak na nic neptali, nebyla jsem ale nepříčetná, neubližovala jsem si pak ani - jen v tu chvíli, ani jsem nikoho neohrožovala. Prostě je to pro ně ten nejsnadnější postup. Říkala jsem jim, že už budu v klidu, ale nestačilo to. K té Bartošové - já nevím, nemůžou tě tam rozhodně držet věčně, stačí pak chvilku předstírat, že jseš ok, nedat jim žádnou záminku, tlačit na ně, já je pak i trochu vydírala a oni člověka nakonec pustí. Kamarádce dali vycházky a ona skočila pod vlak, dalo se to čekat a ji pustili, byla na lepším a volnějším oddělení než já, která jsem o život nijak neusilovala - jen jsem měla konflikt s personálem. Je to paradox. Přitom ona, kdyby byla tenkrát zavřená místo mě, mohla ještě žít. Někteří ošetřovatelé se chovají strašně agresivně, ale stěžovat si nejde, když jste blázen a oni toho patřičně využívají. Je snazší někoho rvát za vlasy než s ním o všem promluvit. Neměla jsem ti asi tohle psát, ber to s rezervou, tobě se tohle snad nestane. Já prostě měla tendenci reagovat autoagresí na některé situace a pak se do takových situací člověk může dostat nebo jsem jim chtěla utéct a to je prostě vyprovokovalo. Myslím si, že ale škrcení v náplni práce ošetřovatelé nemají. Jenže co tam člověk zmůže. Prostě se dějou hrozný věci a já o nich bohužel vím, zažila jsem je na vlastní kůži, znám ty ostatní chudáky, kteří na izolačním pokoji strávili třeba měsíc, jsou tam kamery, člověk si nemůže bez nich ani dojít na záchod. Možná mohli poutat mě a ne Bartošovou proto, že nejsem Bartošová, že nemám peníze, jí by ošetřovatel jednou sáhl na krk a pokusil se jí škrtit a hned by toho byly plné noviny. Já věděla, že nemám šanci.