Diskuse - ANTIDEPRESIVA V TĚHOTENSTVÍ

Ještě mě napadá, myslím, že není řešením se úplně vyhýbat věcem, který ti třeba i úzkosti vyvolávají, dřív jsem je měla hodně, z lidí, z dopravních prostředků a dokud jsem se věcem různě vyhýbala, dobře mi to v závěru nedělalo. Krátkodobý účinek to vždycky má, ale z dlouhodobé perspektivy ne. Je to ale všechno individuální, nevím, jak silné to máš, neznám tě. Ze své zkušenosti vím, že je dobré s takovými úzkostmi pracovat, nevyhýbat se situacím, které zúskostňují... Kdybych to tak dělala třeba já, tak bych nikdy nikam nedojela, asi bych ani nevystudovala, nedošla bych si ani na úřad... Nechci ale moc radit, je to samozřejmě na tobě :-) S úzkostmi se ale i podle psychologů dá celkem dobře pracovat, těžké to ale je. Tak ahoj

Ahojky holky Irčo já semusím tlemit fakt my jsme uplně stejný já z tý Bartošový byla taky hotová a říkal si, že takle skončím a pořád si pokládala otázku proč jí nikdo nedokázal pomoct?a říkám si co když dopadnu tak, že mi léky nezberou atd....ale je mi dobře tak mě naštěstí tyhle myšlenky pustili. Jinak jestli ti to dělá zle tak na to prd mě tohle třeba extra nevadí, ale musím být ok, ale když nejsem tk to zas vyloženě vyhledávám abych věděla, že nejsem vtom sama. Kity klobouk dolu před tebou čím v ším jsi si prošla to bych já asi upřímně nedala je vidět, že jsi silná osobnost. Mě teda dítě pomohlo je to promě konečně naplnění života ale taky se mi umí udělat zle, abyjsi si nemyslela, že tě dítě vylečí to zase ne, ale udrží tě nad vodou.Já ted snížíla léky a snažíme se o druhé vysazovat nebudu to mi stačilo u malý a dr mi to ani nedoporučil. tenhle dr mi narovinu řekl, že mi nedoporužuje už nikdy vysazovat, že ty propady budou mnohem horší a že mužu mít jen udržovací dávku a kdyby něco rychleji to zabírá. už je beru dva roky a tuk tuk jen pár výkyvů ale ne tak šílený.

Jo, tak quetiapin, to taky občas beru, takže znám. Taky na spaní...Ale jinak mi tyhle diskuse nedělají dobře vůbec, tak se mějte...Kámoška ho taky brala a čekala mimi a vše OK, tak neřeš a mizím, jo??

vážení přátelé, ano

Jasně, čau a ať je dobře :-)

poznámka o Bartošové je na místě , zamyslete se nad léčbou, asi není něco v pořádku

Mě vykolejí také ledaccos, ale proti sebevraždám začínám být imunní, protože už se jich v mém blízkém okolí pár stalo, všechno kamarádi, to člověk snáší tisíckrát hůř, když dotyčné lidi znal a přemýšlí pořád nad tím, proč jim třeba doktoři nedokázali pomoci, proč jim v nemocnicích dávali vycházky, když se to dalo čekat... stačilo se jen dívat, pozorovat... a v tomhle jsem zažila obrovské selhání doktorů a psychologů... pak to ututlávání před ostatními, nechutné. Člověk pak tak trochu otupí. Neříkám ale, že mě sebevražda Bartošové na čas neovlivnila... byly jsme se kouknout v jednom menším městečku na domek a bylo tam takové malé nádražíčko, jdu kolem něho a hlavou mi projela myšlenka.... no asi víte jaká. Jinak, Karen, doufám, že to, čím jsem si prošla, stačilo, teď jsem začala chodit k výborné psychoterapeutce, platím u ní sice, ale beru to jako nejlepší investici do svého zdraví, když na ty na pojišťovnu jsem neměla štěstí. Doufám, že mě zase někam poposune, že už budu v některých věcech reagovat vyzráleji než třeba dříve a odpustím si tak spoustu útrap. Rozhodně si ale nemyslím, že mě dítě uzdraví, je pro mě ale určitě ohromnou motivací, abych se tak trochu "přeprogramovala" a začala se chovat tak, abych si tím neubližovala. To slyším moc ráda, že ti dítě pomohlo. Já se toho všeho teď bojím, protože mi není pořád dobře, jsem strašně unavená, i z počítače, déle než půl hodiny u něj nevydržím, udělá se mi pak najednou hrozně špatně, tak doufám, že tohle všechno časem přejde... Nejsem schopná fungovat mezi lidmi déle než dvě hodiny, ale snažím se z toho nezbláznit se a nebrat to jako konečný stav :-) Já teď kupodivu zatím jakž takž funguju bez antidepresiv, s jinými léky ovšem, nepodařilo se mi je zpátky nasadit, tak pořád čekám, kdy to se mnou začne sekat, ale jak se trochu zlepšily ty nevolnosti - netrvají pořád - můžu víc jíst, tak i psychicky je mi o poznání lépe. Myslím si, že skoro každý, kdo by se přes měsíc skoro nezvedl z postele, jak mu je blbě, by na tom byl psychicky špatně, i úplně zdravý člověk. Karen a můžu se zeptat, jak máš staré to první dítě? Zhruba? S manželem jsme vždycky chtěli aspoň dvě děti, ale jak se tak pozoruju, tak nevím, jestli bych se odvážila do toho jít po druhé a po jaké době. Kdyby mi bylo takhle a měla bych doma třeba dvou - tříleté dítě, nevím, jestli bych se o něj v tomhle stavu byla schopná postarat, když jsem měla problém postarat se i sama o sebe.

Kity, neboj, všechno jde. Já čekala třetí a nevyšlo to. Teď mám spíš úzkostné stavy z návratu do práce a chytá mne to teda šíleně. Já nesnáším změny a prostě z toho mám děs a běs a přitom zas tak o moc nejde...Jen jsem byla mooc dlouho doma a zvykla si na to, krom toho mám problémy v kontaktu s lidmi a ne, není to sociální fobie, protože někdy to mám a někdy vůůbec ne a klidně se stanu i cetrem dění, ale teď ta změna ze ženy v domácnosti v pracující jednotku nevím, jestli dám. Děsně se bojím. Jo, v těhu jsou unavení všichni a blbě je všem, já blila třikrát denně, akorát u mne je to, že mám faakt brutální nadváhu, 100kg na 173 cm, tak mi anorexie fakt nehrozí ;) Takže hlavu vzhůru a bude vyhráno!

Díky Irčo. S tím návratem do práce to musí být obtížný, možná si to trochu umím představit. Vím ale, že jsou lidi, kteří se na to po mateřské úplně třesou, až vypadnou ven mezi lidi, je to zajímavý, jak je každý jiný. Já jsem chodila do školy nebo byla po léčebnách, tudíž jsem byla docela hodně mezi lidmi a teď jsem už pět měsíců doma sama a leze mi to nehorázně na mozek. Vím ale, že mezi lidmi nefunguju, takže si připadám v takové zvláštní pasti, neužitečná atd. Doufám, že s dítětem bude všechno dobré, na podzim si porodím a pak to bude určitě jiné, budu mít spoustu práce a asi si budu připadat potřebnější. Teď se v tom ve všem hrozně plácám, mám úzkosti, které jsem už neměla, když už jakž takž vymizela nevolnost, tak přišla migréna... nevím, proč se nemůžu cítit aspoň pár dnů dobře. Trvale si s něčím dělám starosti, snažím se si je sice nedělat, ale někde v podvědomí pořád jsou, ne jenom starosti o zdraví dítěte, ale o spoustu dalších věcí, chybí mi rodina, která je daleko, tak řeším co s tím, jestli se s manželem zadlužit a koupit dům, když teď cítím, jak moc svoji rodinu, která je asi tři sta kilometrů daleko, potřebuju... jestli se přestěhovat, jak by to nesl manžel, co s jeho prací atd. atd. Jsem z toho ze všeho hrozně unavená, potřebuju k psychiatrovi, ale tam jsem objednaná až za 2 týdny, mám ho navíc skoro dvě stě kiláků :-) takže musím nějak vyřešit jeho změnu, musí se mi upravit medikace, také samé změny... vím, co to je a o čem píšeš. Švagrová teď nastupovala po mateřské a s těmi změnami to má podobně, blbě si zvykala na to, že byla doma, teď z toho měla také hrozný strach, ale po týdnu to bylo dobré. Má trochu zkrácený úvazek a vypadá spokojeně, je ráda, že má víc peněz. Snad to bude i s tebou dobrý.

S tím zaměstnáním se máš určitě pravdu, akorát já teď musím primárně vyřešit medikaci, psychiatr mě objednal o pár dnů dříve, musí mi něco napsat, jinak se zhroutím úplně. Lidem se straním, izoluju se, vím, že to není dobře, ale nedokážu to moc sama změnit. Nebudu sem psát, co všechno mi dělá problém, jaké mám myšlenky, ale je to fakt na zbláznění, naštěstí tyhle stavy znám, takže pro mě nic nového. Ne každý by to ale pochopil. Dneska mě aspoň nakopla psychoterapeutka, že jsem zavolala doktorovi, že potřebuju pomoc. Poslední tři dny psychicky fakt něco, zítra jdu ke gynekologovi, měla bych se dozvědět výsledky ze skríningu. Jen nesmím být moc upřímná, aby mě rovnou neodvezli na psychiatrii. Doufám, že těhotenství přežiju, jsem zvyklá na dlouhotrvající dyskomfort, ale teď poslední tři dny to fakt nedávám. Bojím se, že z dalších léků mi bude jenom blbě a nevím, jestli se dá něco dlouhodobého píchnout v těhotenství. Ale zvládnu to, mám úžasnou motivaci, už dřív jsem si řekla, že udělám všechno proto, aby to nezašlo tak daleko, abych byla nucena se nechat hospitalizovat - to by to nedopadlo dobře buď se mnou, nebo s těmi okolo a to mi za to fakt nestojí. A za druhé, chci těm devíti z deseti doktorů dokázat, že se mýlili a že jsem schopná normálně fungovat, porodit a vychovávat a starat se o dítě. Přece jenom jeden z těch deseti psychiatrů mi řekl, že v mém těhotenství a dalším duševním vývoji nevidí nepřekonatelný problém. Takže se prostě soustředím na to málo pozitivního. Jenom doufám, že to nebude se mnou už o moc horší, nečekám, že budu v těhotenství zažívat štěstí nebo to, co lidi popisují, tomu moc nevěřím... Jen doufám, že až to dítě po prvé uvidím, tak že přijde změna. A jestli nepřijde, tak si na ni počkám :-) Jinak, já jsem bolestmi hlavy už pár let netrpěla, jen teď mě už týden bolí za pravým okem, proti nevolnostem, které jsem měla a proti mé psychice to ale nic není. Jen mě to překvapuje, že je to takové zdlouhavé, naštěstí to ale nebolí non stop. Vím, že do normální práce nemůžu, nevydržím ani návštěvu či jinou aktivitu trvající déle než dvě hodiny. I před těhotenstvím jsem měla míru pracovní schopnosti sníženou o 70 procent, teď musím být těžce v záporu. Zvládnu denně 20 minut se psy a to docela s problémy, včera jsem myslela, že toho jednoho zabiju, dneska po druhém pořád čistím koberce, protože má miláček průjem. Chtěla bych pak začít chodit třeba na těhotenské plavání, abych se třeba s někým seznámila. Tak snad to vyjde.

Nevím, musíš ten mozek nějak rozhýbat a zaměstnat, co nějaký kurz nebo prostě cokoliv...Třeba i ty sama si na něco přijdeš. Jsem ráda, že nepopisuješ myšlenky a tak...To není nic pro mne, protože já se na to chytím jako ryba na návnadu...Hale, je fůra lidí, co to má, možná by ses divila, kolik až...Ale ono se o tom nemluví a však to asi sama i víš z různých těch nemocnic. Ale i kdyby jsi šla do léčebny, tak co? Zase bys byla mezi lidma, třeba by to pomohlo naopak a byla bys pod kontrolou. Ti říkám, že mi kámoška povídala o té své známé a ta snad před porodem i po něm strávila v nemocnici a pak se to zase zlepšilo...Abys si třeba neublížila, to je lepší být v péči doktorů...Ale nic neříkej, Ty jistě víš, co je pro Tebe nejlepší...Každopádně těhu hýbe i se zdravými lidmi a tak to prostě musíš brát. To není o to, že se Ti ta nemoc zhoršuje, to jsou hormony!

nesmysl, paraziti

No, já byla docela v pohodě a spala jsem s tím Tritticem i dobře, ale pak se mi stalo, že jsem v 13. týdnu začala krvácet, najednou na výletě, krve jako z vola...Pak mne hospitalizovali, byla jsem tam se sympatickou holčinou, ale jenom ten stav, ta nejistota...Takže jsem začala mít úzkosti v nemocnici, pak se to stabilizovalo a 14 dní paráda, než mi řekli, že mimi nežije.Tak zase nemocnice a zákrok...Neboj se, to si jako nepřipouštěj, já měla 1:20 Downa, třínásobná hodnota HCG krevních testů než má být a poloviční PAPP-A, to zase značí srdeční vady. Takže v té chvíli jsem to brala, že Bůh nebo příroda prostě rozhodli za mne a kdyby ten plod neodešel sám, tak prostě budu ještě muset ho "zabít". Takže v té smůle to bylo štěstí, asi...Ale to víš, člověk má nějaké plány a všechno je najednou jinak. A pak proč ten strach z práce, jednoduše mi poprvé ty úzkosti nastaly v práci, tak proto, takže se bojím toho nástupu celých 7 let! No a pak dělám ještě školu a mám jít na zkoušky a je toho hrozně moc! Do toho manžel má teď strašně práce a nestíhá vůbec, tak je pořád ve stresu a já s ním a pořád mi nadává, že jsem neměla studovat, on je hodný, ale prostě nezvládá a má pocit, že ještě dělá doma a já bych to měla všechno zvládat. A ty myšlenky a úzkosti jsem téměř prokazatelně zjistila, že u mne souvisí s tím, co se mi děje v životě. Že není úzkost pro úzkost, ale je tam, protože je spojena s nějakým životním zážitkem nebo prožitkem. Rozebírat ty jednotlivé myšlenky mi přijde neproduktivní nebo kontraproduktivní. Já vím, že jsou metody, jak ty myšlenky mírnit, ale co je to platné, že když si jednu vyvrátíš a druhá naskočí?? Já nemám sociální fobii, ale když mám ty úzkosti, tak ony mi skáčou z jedné věci na druhou...Takže hodně štěstí s hledáním. A plavat MUZES chodit, porad se tedy s gyndařem, ale já v těhu taky chodila, cokoliv, co Ti pomůže/zaměstná Tě. Já se mám učit, ale jak mám ty úzkosti, dělá se mi to hrozně špatně a ještě mne navíc stresuje, že se to NESTIHNU naučit!

No já nevím, já mám zkušenosti, že u mne teda fakt úzkosti plynou z něčeho v životě...Já jsem měla takhle do té práce nastupovat před rokem a podařilo se mi to oddálit a jak jsem to zjistila, že se mi to posunulo o rok, najednou ty úzkosti i myšlenky zmizely. Nebylo potřeba pracovat s těmi úzkostnými myšlenkami, jestli chápeš...Protože jsou to jen nesmysly...Je to něco, za čím se skrývá něco jiného...Takže když jsem věděla, že mne to nečeká a myslela si, že budeme mít mimi, tak jsem úzkostné myšlenky vůůbec neměla.A začala jsem je mít po potratu, když jsem pochopila, že se tomu fakt nevyhnu...A jo, je to ta práce, kde mi to začalo...Já dlouho nepracovala, víš? Já nevím, jak máš tohle ošéfováno, jestli jsi zjistila, jaké události v životě jsou spouštečem...U mne jsou to zpravidla změny v životě nebo strach z něčeho v životě...Jenže pak ta hlava si to zpracuje tak, že si vymýšlí nesmysly...A proč probůh další screeningy? Pokud Ti vyšel kombinovaný test bez problémů-krev plus UZ, tak už na žádné další testy nechoď! Zbytečný stres.Triple test je úúplně na prd. Hale děti mají i schizofreničky a ty ženské, co trpí bludy a takové, tak to neřeš, jo? Dítě bude zdravé a tečka. Screening vyšel fajn. No, já se spíš teda přežírám, když jsem nervní, žeru jako protržená....Léky nejsou potřeba, pokud si člověk vyřeší ty své body, co mu způsobují stres, špatné vztahy s rodinou, špatné vztahy partnerské, zlé zážitky z minulosti (znásilnění, přepadení a takové), stres v práci, práce, co Tě nebaví, prostě to se musí odbourat a když to odbouráš, nebudou Tě napadat nesmysly a nebudeš potřebovat léky, léky zakrývají to, co člověka trápí. Mám načteno, víš ;)? Tak zdar. Ale nepiš mi podrobnosti, co máš za myšlenky, jo? Oni jsou dost stereotypní a jsou otravné a není na nich nic zajímavého...Ale já mám kolikrát úzkost i bez myšlenek, já jen mám třeba strach ze strachu a tak...Tak hlavu vzhůru. Zatím mi vyhovuje, že píšeme neutrálně, ale fakt raději to necháme být. Ty ale tyhle věci máš jistě už rozebrané, takže asi víš, co se Ti za čím skrývá, ne??

To víš, že vím, co za tím všechno je. Za něco si můžu možná sama, ale za většinu prý vůbec ne. Neboj, nebudu v ničem extra konkrétní. K tomu mému skríningu - já tomu doktorovi nechci odporovat, na nic se mě neptal, jestli chci, nebo nechci něco takového podstupovat. Samozřejmě vím o velké falešné pozitivitě a nepřesnosti testování okolo toho 16. týdne... Kupodivu mi řekl, že výsledky toho druhého testu jsou mnohem důležitější. On v tom 1. trimestru mi odebral jen test na PaPP - A a teď ve druhém trimestru mám v té žádance AFP, HCG a uE3. Tak já nevím, jestli je to jen druhá část toho prvního testu, jak jsem pochopila ze slov sestry nebo je to ten Triple test. Nevíš? Jinak nosní kůstku tam měl moc hezky vidět a to šíjové projasnění jsem měla myslím 1,6. Nechci dělat problémy. On mi teda i do průkazky napsal, že mám bipolární poruchu, přestože mu můj psychiatr poslal o mně zprávu a já 100 % vím, že takovouhle dg prostě nemám. Ale jako gynekolog je tady prý jeden z nejlepších, je hodně pečlivý, už mi dělal 3 ultrazvuky a to jsem ve 14. týdnu. Určitě máš pravdu, že ty úzkosti vždycky z něčeho v životě plynou, akorát někdy člověk není schopný rozpoznat z čeho. Mně to taky dělá každá změna - i to třeba, že mají přijet rodiče a to je fakt síla. Chci aby přijeli fakt moc, ale to, co se děje před a po jejich příjezdu s mou psychikou, to je fakt něco. Nebo každá návštěva gynekologa mě teď parádně rozhazuje. A s prací vím, že budu mít pak taky problém.