Diskuse - rakovina slinivky břišní

... nevím... pohladila bych tě po tváři a řekla STATEČNÁ HOLKA! Všichni stárneme a dospíváme svou bolestí a smutkem. Víš, za mnoho let tahle bolest bude svým způsobem krásná. A budeš se usmívat, protože přijdou i hezké vzpomínky a Ty budeš šťastná a vděčná. Budeš vědět, že jsi prožila krásný vztah dcera a maminka a jistě budeš mít i takový ke svým dětem. Budeš mít veliký vzor.... Netrap se oblečením a věcma..... srdce Ti napoví, co udělat. Opravdu. Najednou přijde den a Ty budeš vědět, jak dál.

Zdravím,mám nemocnou mamku,je jí 55let,také nádor na slinivce,léčí jí v Motole,má teprve druhou dávku chemoterapie v těle,takže nemůžem ani zaznamenat pokrok.Nemá vůbec chuť k jídlu,má nevolnosti,je unavená.Vím,že pláčem nic nespravím,ale vlastní mamku takhle vidět a nemoci pomoct je strašné.Mám roční dcerku a ta potřebuje babičku zdravou a vitální.Naděje umírá poslední a já v to pevně doufám.Jakkékoliv podrobnosti mi příjdou vhod.Přeji všem pevnou víru a pochopení.

Ahoj holky,když to čtu je mi fakt mizerně. Jsem na tom podobně jako Alena, po třech měsících nic moc změna. Včera jsem měla krizi,každou chvíli jsem měla zalité oči a celý den to šlo stále dokola. Dědečkův byt jsem nejdříve nechala tak jak byl, vždy když jsem tam přišla, vypadalo to, jako kdyby si šel jen pro rohlíky - župan přehozený přes křeslo, rozházená postel, neumytý hrnek od raní kávy..... Hrozně to na mne padalo. Ale okolnosti mne donutily s tím něco udělat. Jelikož nemám z čeho platit nemalý nájem atd.,musela jsem byt prostě pronajmout. Je pravda,že při vyklízení těch všech věcí jsem si i zavzpomínala a u toho se zasmála,ale včera jsem byla předat klíče podnájemníků a nějak se mi z toho chtělo brečet. Najednou jsem nevěděla zda dělám správně, Mám z toho takovej divnej pocit, každou chvíli bulim, cítím to tak, jako kdybych se toho posledního,co mi po dědovi zbylo,zbavovala. Nějak špatně vstřebávám,že tam bude teď bydlet někdo jinej-cizí!!! Je mi fakt smutno. Některé věci mám doma,třeba včera jsem si prohlížela diáky-opět pláč,pláč,pláč....Nikdo jinej to tak necítí jako já, sestra k dědovi moc nepřilnula, otce jsem už 7 let neviděla (děda chudák také ne) a strejda to asi nějak neřeší. Nebydlí v Praze a když děda zemřel, byl u moře. Ani jsem mu nestála za to,aby přijel. Všichni mne v tom nechaly, jsem na to také úplně sama a je to fakt moc těžký. Všechno jsem zařizovala a stále zařizuji sama, je to nespravedlivé. Kdy tohle skončí.....

Teda holky já nevim, jestli tohle někdy přejde tak to bude vážně zázrak. Mně osobně pomohla ta dovča, taky jsem tam měla slabý chvilky ale převážně čistou hlavu. Nejdůležitější asi je (teda u mě to tak funguje), stýkat se se známýma který mi nejsou tolik blízcí.
Třeba s těma co mi byli nablízku a drželi mě když jsme zjistili jak je mamča nemocná a bojovali a furt jsme to spolu probírali, tak s těma si teď nemám co říct. Kromě toho že vzpomínáme a brečíme všichni...
Ale pokud se chci opravdu odpoutat, jdu s lidma kteří neznají podrobnosti a chovají se ke mě tak jako dřív, než se to stalo... To mi pomáhá.
Jenže pak jsem přijela domu, vybalila kufry a už si zase jedu tu svojí schízu: Tak já už mam vybaleno, jak je na tom ta máma? Už jede domu nebo co bude? Ať můžu tu blbou pračku zapnout sakrááá..
Pak mi dojde že ona vlastně neni na Špičáku jako každej rok, že ona neni nikde. Ve vaně brečím každej den, řikam si že v příštím životě si s mamčou o smrti promluvim, že nebudu vedle ní ležet a nebudem se na sebe koukat a bát se mluvit, že jí řeknu že se přece nic neděje, že se zase uvidíme přece v tom dalším životě, že to tu zvládnu, občas si se sestrou vjedu do vlasů kvůli její lehkomyslnosti a nezodpovědnosti ale i to že zvládnem, že se naučim bez keců stát v Albertovi úmorný fronty a táhnout domu igelitky s nákupem ruce vytahaný jak opice, že dokážu i uvařit a dokonce to bude všem chutnat, ... Pro vaší informaci tohle dělala u nás převážně mamča, my furt spoléhali na to že to ona udělá a tak i bylo..
teď si to samozřejmě vyčítám jakej jsem byla lempl, teď bych jí tak ráda ukázala jak umim vařit! Tak se uklidňuju tím že v příštím životě jí to vynahradim...
No jo, jenže pak mi dojde že žádný "potom a v příštím životě" třeba neni a i kdyby, že si to s mamčou nevyřikám protože si to, co si v tomhle životě přísahám jak blbec každej večer ve vaně pamatovat v tom příštím životě nebudu... nevim jestli ty moje myšlenky nehraničí s bláznovstvím...ale pomáhá mi to.
Renčo, nedivím se ti že z pronajímání dědečkovýho bytu máš takový depky. Já na tvým místě bych na tom byla stejně.Proč by se někdo měl rozvalovat v něčem co patřilo tak skvělýmu člověku kterýho ani neznali. Ale na druhou stranu věř, že děda to vidí, že vidí že to neni z tvý strany žádná "vyčůranost" ale prostě nezbytná věc (finanční důvody) a souhlasil by s tím. Já naštěstí bydlím v rodinném domě takže ten mamči pokoj můžu nechat třeba 50 let tak jak je. Třeba se s tím naučím žít a lidi si na mě budou ukazovat jako na toho blázna co má doma mauzoleum a chodí si tam povídat s mamčou která tam před 50ti lety ležela... Třeba jednou přijde opravdu ten čas kdy to dokážu dát do krabic a do sklepa. Ale teda nevim. Vždyť mě dělá i problém uložit mamču i do blbýho hrobu! Je to přece jen daleko a né vedle v pokoji že?
Renčo z tvýho příspěvku jsem pochopila že máš mimčo a přítele, můžeš se soustředit na to, ne můžeš ale vlastně musíš. Já nemam nic. Nemám ani mimčo, ani přítele co by za to stál. Ani mimčo nechci, nebude mít babičku, nebude mi mít kdo s mimčem pomoct, prostě ve všem nějak ztrácím o všechno zájem. Jéééžiš to jsem se zas rozepsala co?:o) No jo no, mam toho hodně, stejně jako většina lidí na těchle stránkách. Tak díky za to že jste mi věnovali čas... dík.

No, Aleno, doufám, že to tak je, i já si to snažím namluvit. Jinak to s tím pokojem Tvojí mamči, úplně tomu rozumím, já bych to asi udělala, nebýt té finanční tísně, stějně. Když jsem přinesla do bytu urnu, dala jsem jí do dědova oblíbeného křesla, kde trávil své poslední chvíle, když byl doma, kde trpěl bolestí a kde spoustu nocí probděl, když nemohl spát. Všem jsem říkala, že dědda sedí v křesle. To jsem si taky připadala jako blázen a ani nevím, co si o mně říkali ostatní. Dokonce jsem to křeslo ani nevyhodila (i když bylo příšerně starý a nikdo by ho nechtěl ani zadarmo). Vnutila jsem ho mámě na chalupu, ať na něj ušije nějakej potah a já v něm budu na dědu vzpomínat. Je fakt,že musím doma fungovat, kvůli rodině i synovi a dcerce,ale na smutek si moje duše čas vždycky najde. Zrovna jsem mluvila o uložení urny se strejdou (hrob je totiž na něj), sliboval, že to stihneme do října,ale furt nic. Myslela jsem si,že pojedu do Jižních Čech taky-takovej poslední výlet s dědou (další blábol, zralý na psychouše) nebo to můžu nazvat-poslední rozloučení? Asi jo. Strejda nemá čas,chápete to? Mě samozřejmě nepřekáží,ale tak to bylo v plánu. Má tam cestu příští týden, tak prý urnu vezme,nechá ji v pohřební službě,ať ji pak oni uloží do hrobu. Další,pro mne hrozná představa,jen tak se zbavit dědy. Jako by to byla jen nějaká neosobní věc. Já nevím, připadám si,že přemýšlím úplně jinak než ostatní, to jsem tak divná?

Taky děkuju za vyslechnutí. Vzkaz pro Petru-bez jakýchkoliv podrobností je tato nemoc příšerná. Připrav se na to. Využívej každé chvilky, kdy bude mamce lépe,ať si užije s vnučkou. To jediné Ti můžu ze zkušenosti poradit. Přeji Vám, aby těch chvil bylo ještě moc a moc.

Pokud chceš tak i pošlu informace, co by se mělo dodržovat při léčení břišních problémů.Dávám to právě dohromady.Všichni co se z toho vysmívali, jsou jíž na hřbitově, záleží na tobě co jsi schopen pochopit a využít.Chemo terapie mojím známým nikdy nepomohla!Mám 59 roků a taky jsem měl problémy, ty jsem si vyléčil a pochopil určité souvislosti které se musí u této nemoci dodržovat!
zdravím Milan Kendzior

Ahoj holky.Pročítám opět stránky ,které mě držely nad vodou než manžel zemřel.Je těžké přijmout to,že Vám do života vtrhla rakovina a ješťě těžší je pak zůstat sám a bít se dál s úřady ,hloupými lidmi a svou bolestí a samotou.Jsem pomalu 6 měsíců sama se 3 dětmi.Vzpomínky tu stále jsou,také brečím i když už to není denně.Dala jsem se do přestavování bytu,zbýval nám k dodělání obývák - omítky,no a pak ještě drobné úpravy.Pomalu dodělávám to co jsme společně chtěli udělat,taky si povídám a říkám to by se ti určitě líbilo.Nejsme holky blázni,jen jsme sami na tu bolest a nějak to ventilovat musíme.V bytě máme 2 balkony.Na jednom chodil odpočívat a občas si dát cigárko.Teď tam má své místečko ,květiny,denně mu svítíme.Hrob nemám a hřbitov je na druhém konci města.Dětem ani rodičům to nevadí a já vím ,že mi ho nikdo nevysype ani neukradne.Někomu by se to mohlo zdát divné,ale je to fajn když vím,že je na místě kde se cítil dobře.Nejmladší dcera 13 mu chodí povídat své školní trable,napsala mu i psaníčko.Pomalu všechny věci jsem rozdala,dědečkům a švagrovi.Mě to sic trhalo srdce,ale jim to ještě udělá službu.Vše je těžké,ale nebyl by to život,aby se nemohl jít dál.Časem se s tím musíme naučit žít a ve svých dětech pak uvidíme ty ,kteří tu s námi nejsou.Komu by jsme povídali než dětem a vnoučatům jakého jsme měli príma tátu,mámu,dědu nebo někoho s kým nám bylo fajn.Lidičky držte se není to jednoduché,ale co si budem povídat své jsme si protrpěli a teď musíme bojovat svůj život dál.Ahoj Zdenka

No jo Renčo, oni si lidi řikaj "už je stejně mrtvej, už neni kam spěchááát, on počkááá..". To znám,mamča zemřela na můj a na její svátek, 13.8. a uložili jsme jí až tuhle neděli. Bolelo mě u srdíčka moc, tak nějak jsem si na ní doma zvykla. Teď jsem měla blbej pocit z toho že jí dávam na hnusnej studenej opuštěnej hřbitov do zimy.Na urnu jsem položila fotografii z dovolený co měla maminka 10 let v peněžence. Milovala Řecko, moře, tu řeckou pohodu proto nosila v peněžence fotografii Řeka sedícího u moře, nohy na židli, vedle sebe frappé,v ruce noviny a za ním přes celou fotku moře. Každá jiná máma má v peněžence fotky svých dětí, naše mamča měla fotografii nějakýho řeka v Řecku, ale nikdo jí to nevyčítal, nás měla v srdci...
Nosila jí u sebe 10 let a tak jí dostala i do hrobu, prostě k ní ta fotka patřila. Původně jsem chtěla maminku aspoň z části rozprášit do moře když ho tolik milovala, ale přišlo mi nevhodný mamču různě půlit a tak jsme to vyřešili takhle.
Včera jsem si poprvé od její smrti lehla na její postel a brečela jsem, kolem mě se v myšlenkách odehrával náš rodinný život jak tenkrát probíhal, kamkoliv jsem se z té postele podívala viděla jsem mamču a nějakou scénku. Skončilo to tím jak jsme vedle sebe na té posteli leželi, koukali před sebe a báli se mluvit o tom jak to je a co bude a já si tenkrát v duchu řikala: Teď jsi frajerko jakžtakž v pohodě, teď jsi tu s mamčou a kecáte, ale počkej až tu jednou budeš ležet sama, se p**ereš!
A ono jo. Teď jsem tam ležela, koukala na tu samou skříň a vedle mě prázdno, jen když jsem zavřela oči tak jsem slyšela mamču jak mě prosí: No tááák Dádýýý nezlob a dej mi aspoň půlku toho Neurolu, nebóój nic se mi nestane, nedáváš ten prášek přece miminu ale člověku kterej ho už bral a nic se mu nemůže stát. Dááádýý, bolí mě pupík, já chci aspoň na chvilku usnout, kdybys věděla jak jsem unavená!
A já tam tenkrát stála a brečela a nevěděla jestli jí ten neurol můžu dát, protože měla ty opiátový náplasti a měla jsem strach aby jí to nepřitížilo. Nakonec jsem jí ho dala, měla jsem pocit že jí dávám eutonázii. Kdybych věděla že mamince zbývá den života, dala bych jí cokoliv.
Říká se že nejhorší je ten první rok. Vlastně každej den se můžeš deptat podobně jako já myšlenkama typu: No jóó, loni touhle dobou jsme věděli prdlajs, loni touhle dobou jsme byli šťastný,...
Renčo dokážeš si představit Vánoce? Já je odmítla slavit, ale babička na tom nějak nevím proč trvá.
Pane bože! Já, sestra a babička u jednoho stolu, hrobový ticho, babičky "Otčenáš" a vedle mě prázdný mamči místo..?

Je to fakt síla Aleno, myslím úplně stejně jako ty. Vzpomínám na dědu,jak jsme byli u moře (taky ho miloval),procestoval pracovně skoro celej svět,ale třeba na Chorvatsko nedal dopustit, tak jsem ho vzala na dovču s námi. Ze začátku se to nikomu moc nezamlouvalo,ale já si už tenkrát říkala-třeba se k moři už nikdy nepodívá. Ach jó,jak někdy člověk lituje svých myšlenek,ale nejspíš by to nic nezměnilo. Od té doby c byl děda sám (11 let), trávil Vánoce s námi. Štědrý den měl každej rok stejnej scénář,děda jel nejdříve na svou zahrádku,přivezl zeleninu na polévku a spolu jsme ji pak vařili. Miloval ji a já taky. Nikdo jinej ji nejedl,dali jsme si vínko,pustili koledy a bylo nám spolu fajn. Taky bych to letos nejraději zrušila. Každý rok si říkám,že bych chtěla mít chvilku klid a podívat se na nšjakou pohádku,myslím, že letos by to šlo,ale předpokládám,že přes slzy na tu televizi ani neuvidím. Opravdu to pro mne nebude nic veselého,strašně se toho bojím. Je fakt,že se musím držet kvůli dětem,jim to opravdu nemůžu zkazit,ale někdy to nejde zadržet. Všichni okolo mi připadají úplně v pohodě, jako kdyby se nic nestalo, ale já se uvnitř hrozně trápím.Jediné,co mne trochu uklidňuje,že to snad dobře věděl,jak ho mám ráda a přes všechno,co se mu zhruba 3 hodiny před smrtí motalo hlavou,tak když jsem mu řekla,že ho máme všichni moc rádi a zítra za ním zase přijedeme,zahuhlal,že on nás taky. Opravdu to řekl,přesto,že po celou dobu návštěvy,jsme mu skoro nerozumněli. Tak ve mě plápolá aspoň takovej malej plamínek a hřeje mne u srdíčka - a myslím a vzpomínám.....

Ahoj,už jsem tady psala dřív,pořád to zde sleduji,ale nějak jsem neměla chutˇ psát.Vlastně ani nebylo co.Pomalu sleduji člověka,kterého miluji a který si postupně prochází vším co se tady psalo.Je mi strašně líto co prožíváte a strašně vás chápu.Já jsem zatím nikoho neztratila,ale jsme právě ve fázi,kdy pomalinku odchází člověk na tutéž strašnou nemoc.Nemohu ani říc jak moc,moc,moc to bolí.Nejvíc mě trápí to,že můj milovaný blízký člověk trpí,nejí,nepije,zvrací.Uvědomuje si,že se ztrácí,nemůže sám vůbec nic..Strašně si přeje žít,ale ví,že odchází.Když se vidí na fotce,pláče,když se vidí v zrcadle,pláče.Když se setkáme,pláčeme.Mám výčitky,že mě nic nebolí,že já se můžu cpát k prasknutí.Nejradeji bych si to s ním vyměnila.Srašně bolí myšlenka,že nemohu pomoci a nemohu mu splnit všechna přání.Trápí mě,když rozdává své věci,pláču,že je nechci,on pláče a prosí,že už je nepotřebuje.Trápí mne,že to máme komplikované dálkou,dělí nás 800 km.Tedˇ jsem tam byla a musela jsem zpět kvůli práci.Jedu zase za necelé tři týdny,ale ten strach jaký mám,že se může něco stát...Jsou dny,kdy je líp a ve mně opět a ještě pořád vyvstane jiskřička naděje,že se stane třeba zázrak.Ale rozum ví,jen srdce nechce věřit.Moc bych si přála mu říct,atˇ se stane cokoli,at´ zůstává pořád s námi,se mnou,že se budu dívat do nebe a povídat si s ním,ale říct to nejde,protože mám pocit,že bych dala zapravdu té ...nemoci.Nevím co mám dělat atˇ to tak nebolí,nebo bolí,třeba do konce života,jen atˇ se uzdraví,atˇje mu líp,atˇ prožije ještě něco krásného a má asponˇ pár dnů,kdy nic nebolí.A takhle každý večer smlouvám s bohem.Napřed chci moc a pak slevuji.Před skoro 8-mi lety jsem poznala nejbáječnějšího člověka v mém a hlavně maminčiném životě a tedˇ nám ho chce cosi vzít.Nechápu to,nerozumím a srašně,srašně se trápím a neumím si ani představit co bude potom.Prázdnota a nic?Já vím,že vše přebolí,ale tedˇ to nechápu a ani nechci.Nikdy nebude nic jako dřív.

Dobrý večer, připadá mi to jak zlý sen, je mi také 33 a u mého taťky ( 62) byla dnes potvrzena diagnóza rakovina pankreasu a bohužel i metastastázy na játrech a zatím nevím v jakém stádiu, ale jak tak pročítám příspěvky tak mě pojímá větší a větší hrůza co nás čeká...

Tak to je mi moc líto,vůbec nevím.co na to říct. Ani snad nic nejde. Pomáhaly a stále mi pomáhají tyto stránky. Budete potřebovat hodně síly,ať už to bude probíhat jakkoliv.

Ahojky všichni, je mi 33let a mamči 54, je to 14 dní co ji oznámili-,,nález je pozitivní, máte rakovinu slinivky". V listopadu jede na operaci do onkolog. nem. v Novém Jičíně(to jsem moc ráda), neznáte mudr. Straku? Nádorů je několik cca do 50mm(operovat budou i žaludek a střevo)a nabídli mamči injekci proti bolesti do míchy, prosím poraďte jestli máte někdo s tímto zkušenost, budu moc ráda za všechny vaše rady a informace. Po přečtení všech příspěvků jsem měla oči plné slz a jen malou naději, že to zvládnem. Budu mamči oporou a mojí oporou bude manžel a tak to nějak společně zvládneme, zatím ahojky, přeji všem štěstí a hodně síly.

Aisho, Kačko, Ivo držím vám palečky a přeji hodně hodně štěstí a hlavně síly, budete to moc moc potřebovat.
Máte teď před sebou opravdu těžké období a kdyby jste potřebovali se vypovídat, prostě to ze sebe aspoň na chvilinku shodit, přijďte sem a pokecáme. Bohužel stejně jako Renča sakra nevim co říct. Je to moc smutný, ale po svejch zkušenostech s touhle nemocí a po tom čim všim jsem prošla prostě nemám co říct. Přesněji řečeno nic HEZKÝHO mě nenapadá. Ti co si tím hnusem prošli stejně jako já snad se mnou souhlasí a chápou co se leč marně snažim říct,prostě to nejde...
Držím vám palce holky a držte se!
Alena