Diskuse - rakovina slinivky břišní

Holky,když čtu co mě čeká,je to hrozné.My máme za sebou rok léčby,tedy lépe řečeno1/2roku,protože od ledna se nic děje.A prý tatínka nebudeme už trápit.Beryll píšeš,že maminka odešla velmi rychle,tak to je myslím lepší než,když se nejbližší člověk trápí.Svého tatínka stále sleduji-jestli mu není špatně atd.Moc nejí,má velké bříško a je unavený,ale stále je celkem bez velkých obtíží.Chodí do lesa,za kamarádama...vypadá to,že to ani není pravda,že je tak nemocný. Všem hodně síly.

Reny, jestliže tvuj taťka ještě chodí na houby tak je v pohodě. Naše mamča už jen ležela, došla si jen na záchod, max. k televizi na kterou ani neměla pak náladu koukat protože i to jí unavovalo.
Doktor nám řekl, že kdyby to nebylo neetické, vezme nás na lůžkové onkol. oddělení abysme viděli jak tam lidi trpí a za jakých okolností odchází! Doslova řekl: jak nám tam řvou bolestí klidně půl roku a to neni bolest jako bolest zubu! To je intenzivní bolest která trvá 24 hodin denně! Pro vás to štěstí není jakožto pro pozůstalé, ale pro vaší maminku je to obrovský štěstí který by jí tady záviděl každej stejně nemocnej pacient!
A jak pak dodal: v týhle nemoci nehledejte spravedlnost, tady žádná neni. Umírají roční děti támhle v Motole na rakovinu a co ty komu udělali?!?!
A Reny jak to že se teď půl roku nic neděje? Už nemá cenu taťku léčit? Nebo proč?

Beryll:Bylo mi řečeno,že už nemá smysl dávat další chemo.pokud mu je dobře ať si užije zbytek života plnohodnotně.Nádor značně prorůstá do okolí,ale nemá metastáze v jiném orgánu,ale jsou napadeny uzliny.Doktor mi ještě nabídl,že by mohl nasadit chemo.které by užíval doma,ale jen proto,aby si tatínek myslel,že se léčí..ale že mu už nepomůže.Tak jsem to odmítla s tím,at to navrhne tatínkovi a ať se rozhodne sám.Můj tati je opravdu velký bojovník,tak si myslím,že hodně skrývá.Mluvily jsme o tom,že až příjde doba kdy to bude špatné tak v žádném případě ho nenechám v nemocnici.Jedině kdyby sám chtěl..neumím si to ani představit.

Stále se na tyto stránky vracím,přibývají nové příběhy a ti kteří tu byli od začatku jako já své blízké pomalu ztrácí.Naše problémy jsou si tak podobné ,až to člověka děsí jak se rakovina slinivky cpe do našich životů Boj s ní je hodně těžký,nikdo si neumí ze zdravých lidí představit čím vším musí nemocní a jejich rodiny projít.Člověk se snažil celou dobu být v pohodě, ale až pak kdy zůstanete sami,a řešíte kupu věcí s úřady to na vás dopadne.Manžela porazila rakovina před 3 měsíci ,ale dopad jeho ztáty přichází postupně a a je to hrozné.I když máte kamarády ,děti či jiné lidičky kolem sebe ta prázdnota je s vámi.Vy co máte své blízké takto nemocné,buďte s nimi co nejvíc můžete,je to jediné co jim můžete dát a pokud to jen půjde buďte s nima až do konce.Manžel mi umřel v náručí v nemocnici,byla jsem sním víc jsem udělat nemohla.

Já se sem také stále vracím, tato nemoc mi vzala mého blízkého před 4 týdny. Opravdu jste mi vzala Zdenko ta slova z pusy. Hezky jste to napsala. Neustále na mne padá smutek, každý den pláču, ale i když mám rodinu, děti... jsem v tom opravdu sama.Tato diskuse mi pomohla v posledních dnech našeho trápení a čekání na smrt, je to hrozné, ale bohužel pravdivé. Snad i ostatním trochu pomůžou se vyzpovídat a dodat sebevědomí, v tom, se o své blízké postarat. Cítím s Vámi a přeji hodně síly.

Já jsem včera po 14ti dnech od maminčiný smrti, kdy jsem si donesla domu urnu a vyzvedla ze schránky opravdu dojemný dopis od naší sousedky, poprvé ode dne kdy nám volali z nemocnice že maminka zemřela brečela, co brečela! Já řvala jak hysterka. Teď ještě furt mam v hlavě co všechno potřebuju vyřídit, oběhat, ale bojim se toho až uložíme maminku do hrobu, až zrušim její poslední účet, inkaso,... tak to na mě padne a sesypu se.
Furt slyšim její hlas, furt si řikam proč zrovna ona?! Vždyť nikdy nikomu nic neudělala a doslova si ve všem nechala s... na hlavu!
Tak proč zrovna ona?! Proč nás tu nechala dvě holky, na krku babičku který je 87 let a rozvedenýho otce co se teď bude chtít za každou cenu nakvartýrovat do bytu kde jsou oba jako společní vlastníci a na kterej nedal za celej život ani korunu!
Proč?? Jakoby nestačilo to že tu maminka neni, ještě se musim soudit s tim zlodějem (otec) co jí celý život jen trápil (fyzicky i psychicky) a i to se podepsalo na jejím zdravotním stavu.
To její věčný nervování se z něčeho!

Mojí kamarádce v únoru zemřel na rakovinu manžel 29 let. Ta kamarádka má roční holčičku. Po pohřbu to byla ona kdo všechny utěšoval jak se má už dobře, že už ho nic nebolí a teď po 6ti měsících to na ní teprve padá a ona jen sedí a pláče!
Z toho mam největší hrůzu, z toho uvědomění že tu mamuš nikdy už nebude, z toho jak mi do hlavy polezou vzpomínky na tu srandu s ní, z toho jak se mi bude vybavovat její obličej a hlavně to co mě už přepadá teď - jestli opravdu ta její smrt byla tak klidná a ve spánku jak nám v nemocnici řekli, protože když vám vrátí po mamince dvě zkrvavený košilky, zkrvavený ponožky, polštářek od krve, prostě všechno od krve... tak člověka napadá všechno možný! Asi vykrvácela, lékař říkal že má minimální množství krvinek který by normálního člověka zabilo, ale maminky tělo se stále drží protože na to postupný ubejvání krve si zvyká. Možná vykrvácela, copak my víme jak smrt vypadá? Někdo usne a už se neprobudí, někdo sebou flákne na ulici a někdo asi vykrvácí. Co já vim???
Doktoři říkali že je to už jen schránka kde přestává všechno pomalu fungovat, ale tak proč maminka seděla na posteli a mluvila na mě? Člověk který umírá si už nesedá a nesnaží se někam jít ne?!
četli jste někdo o tom, že i v ČR existuje jistá forma eutanazie?
o tom jak lékaři když sami uznají že by se pacient trápil, schválně naordinují větší dávky morfia a léků aby mu tím zkrátili život a pomohli od bolesti ??
Asi je to tak správně, člověk se nemá trápit, ale určitě na tom maminka byla tak zle?
Furt jí vidim jak tam leží, zpajcovaná kapačkou ve který buh ví co a furt otvírala a zavírala oči, snažila se komunikovat ale neměla sílu. Pak si z posledních sil sedla na postel a chtěla jít za námi! Ten klid v jejích očích když nás viděla vejít do pokoje... Holky je to peklo! Vidět vlastní maminku takhle odcházet, to nepřeju nikomu a dala bych cokoliv kdyby mi to někdo vymazal z hlavy a já mohla klidně dál žít.
Někdo říká že stýskání po mamince vás drží celej život, naše babička dkyž mluví o svojí mamince tak má skelný oči a to je jí 87 let a furt na ní myslí!
Chodim 3x týdně cvičit, jen co přijdu domu vytírám jak zběsilá kuchyň, předsíň, šúruju obejvák, furt něco přerovnávám jen abych něco dělala a pak padla na hubu a do dvou minut usnula, když to nejde vezmu si neurol. Jak jinak se s tím vypořádat? Máte někdo nějakou radu?

Ach Berryl.... nechci Tě trápit a psát, co potkalo mého přítele s touto nemocí.... a včera byla diagnostikována u manželova kamaráda. Teď plač a vnímej co se kolem Tebe děje. Časem začneš na mami vzpomínat s úsměvem a na to hezký. Neboj, ona to zvládla a Ty to taky musíš dokázat a žít dál....

jestli to pomůže tobě tak klidně piš.
Já si jen všímam že všichni kolem mě jdou do kytek tak nějak čim dál dřív než by měli.
Nám doktor řikal že maminka měla štěstí "žééé taková slinivka, žaludek, to je róók, ty lidi se tu trápěj v bolestech róók"..ééé??? a my se se sestrou na sebe koukli a bylo vidět že myslíme na to samý. Na kamaráda kterýmu před měsícem diagnostikovali rakovinu slinivky a dali mu přesně rok.
Já už (nebo zatim??) nebrečim pořád, když nám řekli v červnu co mamince je bulela jsem každej den, v práci jsem utíkala na záchod, v metru jsem nemohla vidět maminky s dětma protože jsem viděla maminku a mě jako malou... ale teď? to jsem brečela jen když nám řekli že jde o hodiny, za pár hodin když volali že maminka zemřela a pak snad člověče jen 1x a pak až včera a to jsem si jako fáááákt dala. Byla jsem doma sama tak jsem mohla řvát co to šlo, ale bojim se že až se ten kolotoč zastaví že to na mě padne a já to nevzládnu.
Ona to zvládla protože ona byla silná, to co si v životě vytrpěla by jen tak někdo překousnul, vim že takhle asi mluví skoro každej pozůstalej, že pro každýho ten kdo ho opustil byl div né bůh, ale mamča si vážně všechno vyžrala až do dna a nic neměla zadarmo!
Ona byla silná, ale já na to nemam. Možná to čas spraví ale já mam pocit že čas se zastavil.
Mamuš dávali pár týdnů a čas letěl jak splašenej a teď? stojí, všechno se zastavilo, vščechno se mi slejvá do jednoho dne, nevim co jsem dělala včera protože vůbec nevim co je za den, měsíc... je to prostě jeden dlouhej den....

ja by som sa chcela spytat ze kedy si mam dat prvy krat naplast?musim vtedy ked mam menstruaciu?co ked si ju dam po menstruacii?

U Durogesicu a podobných výrobků je to celkem jedno. Nebo jsi OT a myslíš antikoncepci?

Zdravím všechny, kdo ztratili nebo ztrácí někoho blízkého. Mamce - 57 let našli nádor ve slinivce koncem července. Po laparoskopii žlučníku v březnu jí začala silně bolet záda, bolest šla i pod žebra a stále se to zhoršovalo. Doktor tvrdil, že je to od prochladnutí na sále, pak jí posílal na ortopedii, neurologii - všude se čekalo několik týdnů na vyšetření, vše negativní. Nakonec jí posudkový oznámil, že si vše vymýšlí a že jí pošlou do práce, obvoďák ji poslal k psychiatrovi, no a ten jí dal prášky na deprese. Přes známého se dostala na internu a na vyšetření, kde na CT objevili nádor, oznámili to mamce s tím, že nelze operovat a nedá se nic dělat. Manželova maminka má známého chirurga, tak jsme byli za ním, domluvil nám termín v Praze, mamka je teď týden po operaci - výsledek nás nepotěšil. Je to prorostlé do cév a nejde to odstranit - udělali nějaké spojky pro odvádění žluče a přerušili nějaké nervy, aby zmírnili bolesti, chema prý už nemá význam. Jinak nemá nikde metastázy, za čtyři měsíce zhubla 12kg, má kolem 45kg, je hrozně vyhublá. Po operaci byla ještě třikrát na sále - hodně to krvácelo a doktoři nás připravovali na nejhorší, několik dní byla v umělém spánku. Vím, že to zní asi drsně, ale říkala jsem si, že by bylo lepší, aby to skončilo hned, když neexistuje nic, co by jí pomohlo, aby se netrápila.Nyní leží na JIPce, zatím neví výsledek operace a ještě se po něm ani neptá, nevím, co jí říct, bojím se, že pravda jí vezme poslední naději k životu. Nechci jí ani říct, že to dopadlo dobře, chvílemi je ještě zmatená (po všech těch lécích co brala a bere) a asi si neuvědomuje, co se všechno stalo. Má několik drenů a stále jí vytéká nějaká tekutina z břicha, musejí jí několikrát za den převazovat. Uvnitř mě to drásá, manžel - můj táta, zemřel když jsme byly se sestrou malé a zůstala s námi dlouho sama, je pro mne moc důležitá a bojím se toho, co bude, co přijde. Bojím se, že bude trpět a to mě děsí, v životě už toho má dost za sebou. Nevím, proč jí to potkalo - nekouřila, nepila alkohol, jedla střídmě a stejně na to umírá. Její mamka zemřela v 55 na rakovinu jater a prý hodně trpěla. Modlím se za sílu a zmírnění utrpení, nevím, zda se mamka z nemocnice dostane, zatím to nejde, dokud se to nezhojí. Pak bych se o ní chtěla postarat, mám 18 měsíčního syna a sestra dodělává vysokou, tak to bude asi náročné skloubit, ale nic víc pro ni asi udělat nemohu. Chcem zkusit ještě nějaké bylinky a homeopatika - známí mají dobré zkušenosti s léčením angín a ekzémů, ale tohle s tím asi nepřemůžem. Potřebovala jsem se vypovídat a vy mou bolest a strach pochopíte, díky.

Dobrý den Jitko, cítím s Vámi. V této chvíli je asi těžké nějak pomáhat,ale je pravda, že mně také pomáhá si o tom povídat. Děda,který mi byl taťkou,zemřel 26.7.2007. Měl velké bolesti,takže si opravdu dost vytrpěl. Bohužel jsme si ho nestačili z nemocnice vzít domů a tam také zemřel. Takže Vy máte ještě tuto šanci, být s maminkou, když Vás bude nejvíc potřebovat. Mám také malého syna (teď mu bude 18 měs) a když jsem s ním sedávala u dědy, dokázal se přemoci, vyprávěl mu pohádky,básničky a šeptal cosi do ouška...jak si na to vzpomenu, zalévaj se mi oči. Děda celý zářil, bohužel to bylo to jediné, čím jsme mu mohli ten odchod aspoň trochu zpříjemnit. Do nemocnice už za ním můj synek nemohl a dodnes mne mrzí,že jsem ho k němu aspoň na minutku nepropašovala. Strašně toužil po tom ho vidět. Dávejte mamince najevo svou lásku, víc toho pro ni asi udělat nebudete moci. Sami uvidíte, jaký bude mít tato nemoc průběh. Přeji hodně sil a pevných nervů.

Já úplně chápu co teď prožíváte. Taky se mi vybavují vzpomínky na to co jsem prožívala před necelými dvěma lety, kdy mi odešla taky maminka na tuto hroznou nemoc -bylo jí 58 let. Řeknu Vám nic horšího jsem dosud nezažila. Bohužel tato nemoc má téměř jistý konec a moji mamince nepomohla ani operace na kterou se stejně už nedostala ani chemoterapie, která už byla zbytečná. Je to zákeřná nemoc, na kterou se většinou přijde / hlavně v našem zdravotnictví až je pozdě, protože nejdřív se vymýšlíte, pak to je zaručeně slepák, nebo žlučník - nevím, proč vždy přihlíží k těmto nemocem,a až je pozdě , tak Vám řeknou , že už se s tím nedá nic dělat. Já Vám přeji jenom hodně a hodně síly. Budete je potřebovat.

Já úplně chápu co teď prožíváte. Taky se mi vybavují vzpomínky na to co jsem prožívala před necelými dvěma lety, kdy mi odešla taky maminka na tuto hroznou nemoc -bylo jí 58 let. Řeknu Vám nic horšího jsem dosud nezažila. Bohužel tato nemoc má téměř jistý konec a moji mamince nepomohla ani operace na kterou se stejně už nedostala ani chemoterapie, která už byla zbytečná. Je to zákeřná nemoc, na kterou se většinou přijde / hlavně v našem zdravotnictví až je pozdě, protože nejdřív se vymýšlíte, pak to je zaručeně slepák, nebo žlučník - nevím, proč vždy přihlíží k těmto nemocem,a až je pozdě , tak Vám řeknou , že už se s tím nedá nic dělat. Já Vám přeji jenom hodně a hodně síly. Budete je potřebovat.

Já úplně chápu co teď prožíváte. Taky se mi vybavují vzpomínky na to co jsem prožívala před necelými dvěma lety, kdy mi odešla taky maminka na tuto hroznou nemoc -bylo jí 58 let. Řeknu Vám nic horšího jsem dosud nezažila. Bohužel tato nemoc má téměř jistý konec a moji mamince nepomohla ani operace na kterou se stejně už nedostala ani chemoterapie, která už byla zbytečná. Je to zákeřná nemoc, na kterou se většinou přijde / hlavně v našem zdravotnictví až je pozdě, protože nejdřív se vymýšlíte, pak to je zaručeně slepák, nebo žlučník - nevím, proč vždy přihlíží k těmto nemocem,a až je pozdě , tak Vám řeknou , že už se s tím nedá nic dělat. Já Vám přeji jenom hodně a hodně síly. Budete je potřebovat.