Diskuse - Panicka porucha NOVÁ

nu byla jsem i v nemocnice tyden,nic nezjistili,prosla jsem ekg,eeg,byla jsem u dvou kardiologů,tak to asi bude panicka porucha vid?nu snazim se,zatim to jde..akorat se mi ted blbe dycha:-)to uz nejak prekousnu:-)tak nevim no..

Ahoj, chtěla bych se zeptat, teď mi moje neuroložka diagnostikovala PP, začalo to tak před měsícem, kdy jsem jela z druhé práce, a začala se mi za volantem motat šíleně hlava, rozmazávaly auta přede mnou, začly třást ruce a nohy a jakmile mi začalo hučet v uších , omdlela jsem , myslela jsme , že je to jen z únavy ale stalo se mi to znovu už čtyřikrát, tak jsme šla na všechna vyšetření a diagnostikovali mi PP, musím začít hned s léky nebo začít s psychoterapiií, jde tomu nějak předcházet??omdlévám hlavně za volantem...díky za odpověď

Ahoj, dnes jsem našla tyto stránky a prosila bych o radu, jestli se u mě také jedná o PP...
Vždycky jsem milovala život, přátele, hudbu, tanec a smích. Dokonce i po rozvodu jsem neměla žádné psych. problémy. Jsem 10 let podruhé vdaná a mám dvě děti. Moje dcera měla před třemi lety rakovinu, kterou jak se zdá, ji snad vyléčili... jenže koncem roku 2008 ji našli další, jiný druh. Nedokážu přesně určit kdy mi psychické problémy začali, možná někdy v době jejího prvního léčení. Když onemocněla podruhé, tak jsem skončila v nemocnici se zažíváním. Teď k mým problémům: straním se lidí, stresuje mě očekávání návštěvy, davy v obchodech mě děsí a je mi skoro do breku (pokud jdu s manželem, tak je mi dobře), někdy mám mezi lidmi pocit, že to dění kolem mě není ani skutečnost, musím se hodně soustředit. Při řízení se mi stávalo, že jsem se jakoby zadívala "doblba", musela jsem se přinutit se soustředit. Nemám ráda samotu, ale já ji v podstatě pernamentně vyhledávám.
Nyní beru léky, ale PP mi lékař neurčil. Beru Atarax a Coaxil. Chtěla bych si teď udělat ŽL, ale bojím se, abych to zvládla. Chci s tím vším bojovat, ale ten strach o dceru je tak hrozný, že se to nedá popsat...

Hezký den, ráda bych se přidala do diskuze. Mám hodně co říct.

Tak pokračuji. Hned na začátek musím říct, že panická porucha má vždy svůj začátek. Já osobně si myslím, že se mi pěstovala už hodně dlouho. Šílený strach o dceru, má hydrocefalus, pokud to někoho zajímá, najde si to na internetu, abych to zde nemusela popisovat. Je to nemoc na celý život, zatím je v pohodě, ale člověk neví dne ani hodiny.Má to od narození a je jí už patnáct let. Takže ta zátěž a strach o ní je už hodně dlouhá, to si myslím byl můj začátek. Ona je na základní škole a dalo by se říci zdravá, ale může se to kdykoliv změnit a najednou může být vše jinak, nejhorší je, že ten strach je už na celý život. Já jsem se s tím tak nějak už smířila, ale někde v hlavě to je schované.Mě začala PP v srpnu roku 2008, byly jsme na chalupě a šlo to postupně. Porodila jsem třetí dítě, kojila.Najednou jsem se dostala do jakéhosi nouzového režimu, nemohla jsem dost nahlas mluvit, pokud jsem kojila, tak jsem hned usínala, začaly mi hrozné motanice hlavy a nesoustředšnost. A pak to začlo, hrozný strach o děti, nesměly ani na kolo, hned jsem je viděla v příkopu s rozraženou hlavou.A pak najednou jsem začla mít myšlenky na smrt, že vlasně umřeme a už nic nebude, a moje děti také umřou, nešlo to odehnat. Projížděli mnou šílený strach, stále jsem brečela, a pak už nešlo ani brečet, začali ataky, v hlavě se to honilo stále dokola,že umřeme a najednou jsem přestávala mít zájem o vše i o děti. Bylo mi moc zle, nemohla jsem jíst, bušilo srdce, nemohla jsem dýchat, myslela jsem že umřu , omdlím a umřu. Měla jsem úplný záchvat, nemohla spát, budila jsem se s takovou hrůzou, že to nejde popsat. Peklo a to peklo se zhoršovalo.Nemohla jsem se soustředit na nic. Nechala jsem se odvést manželem zpět do Prahy a tam to stejně pokračovalo. Najednou jsem měla pocit, že je vše nereálné, v obchodě jsem také nemohla být. Dostala jsem se na krizové centrum do Bohnic a nechala se sama hospitalizovat na týden. Přestala kojit, ta maličká mě také přestala zajímat, nešlo to překonat. Nechci popisovat úplně vše, tak to zkrátím. Po týdnu hororu v mé hlavě jsem přešla do domácího ošetřování a docházela na terapie vždy dopoledne, a hrozně moc mi to pomohlo. Samozřejmě mi nasadily léky, beru Seropram, zezačátku i Oxazepam, který mi pomohl z největších ataků. Po třech týdnech začal Seropram zabírat a já začala mít zájem o dění, o svět, o děti. Nemohla jsem se ale dívat na TV, zprávy, či ty nechutné kriminálky typu Kriminálka New York apod. , které jsem dříve milovala, ale v tu dobu mi to dělalo hrozně zle.Mám toho dost za sebou, umím poradit, co dělat. Naučila jsem se hodně rad, dýchání, cvičení, Jacobson, to je druh cvičení, který hodně pomůže při nejhorších stavech, naučila jsem se, že je hrozně důležité nezůstat při atakách sama, je důležitá komunikace, nejlépe s lidmi, kteří mají podobné problémy.Seropram beru doteď, ale poslední dobou jsem začala být hrozně unavená a spavá. Spala jsem dopol. i odpol. a to dál nešlo, tak mi to má doktorka snížila na půlku, spavost přešla , ale v menší míře se opět oběvili myšlenky na smrt, ale v menší míře, opět motání hlavy, ale i to se ustálilo. Myslím, že vím o této nemoci hodně, ale to by bylo na dlouho. Kamarádka brala Seropram rok, pak jí ho snižovaly a vysadily úplně, po třech měsících se jí ty stavy vrátily. V ještě horší míře, opět jí ho nasadily a už si ho nechce nechat vzít, říkala, že ho radši bude brát celý život , než zpět ty hrůzy.Myslím, že hodně prášky pomůžou, ale i terapie, kde sedíte s lidmi s podobnými problémy a bavíte se o nich, zjistíte hodně rad a povzbuzení. Nevím co bude dál, ale hlavně se mi vrátila zpět radost ze života, plánování. Předtím jsem to vzdávala a smiřovala jsem se s tím, že zůstanu někde v ústavu a děti s manželem mě občas přijdou navštívit, nevěřila jsem, že se to může zlepšit. Také jsem do té doby byla v pohodě a moc nevěřila na nějaké psychické problémy, ale po tom, co jsem si prožila, můžu říct, že ta bolest a šílená úzkost, je horší než tělesná bolest. Snad se budu moci i dále podělit o tom, co jsem se naučila, ráda bych pomohla. Ale na Krizovém centru jsou opravdu profíci a úžasný lidi, kteří ví o čem je řeč a umí pomoci.Tak vám přeji hodně štěstí a vězte- bude líp. Petra

Ještě když teď čtu předešlé příspěvky, tak mi nedá ještě nenapsat. Samozřejmě že ze začátku jsem měla i to pálení těla, nikdy bych tomu nevěřila, že něco takového existuje. Přešlo vše, úzkost, pálení i negativní myšlenky, mě osobně po tom Seropramu, ale opravdu na každého zabírá něco jiného, i když si myslím, že jsou tyto nenávikové léky hodně podobné a mají podobný obsah látek. Když mi bylo nejhůř, snažila jsem se číst, ale nešlo to, ale stačí i pár vět, musí to být hodně lehké čtení a pokud TV, tak hodně optimistické, lehké pořady, nejlépe pohádky, či romantika.A všímat si sám sebe, svého těla, svého já, být trošku sobeček, tělo to potřebuje a stejně nemůžete řešit závažnější věci, mě když se někdo zeptal na názor, tak jsem říkala jen, mě je to jedno.Také se mě stále ptaly na Krizáku zda mám vztek. Asi je to důležité, jak začnete mít vztek, na sebe, na někoho, na tu hnusnou nemoc, je to začátek zlepšování stavu. Já říkala, ne nemám vztek, jsem smířená se vším, a to je špatně, jak začne vztek, znamená to, že se stav zlepšuje., Takže pokud máte vztek, je to dobré znamení!!! Hezký den.Petra

Ahoj Petro, myslela jsem, že tady už psát nebudu, ale tvůj příběh mě to donutil. Pěkně si to napsala a jsem ráda, že máš takový názor a že se k tomu tak stavíš. Všechno, jak popisuješ, co se má dělat, tak je pravda. Jen je škoda (si myslím já), že jsi musela začít brát ty AD. Ono to je ze začátku opravdu hrozný a strašidelný, ale pokud to někdo překoná a naučí se, jak dál a bojuje proti tomu, tak to pomalu ustupuje. A možná že někdo ty prášky musí, protože by to bez nich nešlo. Já jen když čtu, že kdo je vzal a chtěl vysadit, tak se to vrátilo, tak je to škoda. No, já mám možná štěstí, že jsem je nemusela začít brát. Já ti přeju hodně štěstí a těš se ze svých dětí.

Ahoj Míšo, děkuji za tvůj příspěvek. Byla bych ráda, kdybych je nezačala brát, to je jasné, ale u mě to bylo asi jediné východisko, ty ataky byly moc silné a stále se to zhoršovalo. Nejhorší je, když člověk neví, co se s ním děje, kdybych o tom něco věděla, možná bych se snažila i jinak. Ale myslela jsem si, že asi umírám a mám nádor v hlavě. Na krizáku mě vyslechli- o tom nádoru a nevyvraceli mi to. Oni nesmí těmto lidem nic vyvracet, jak mi později došlo, nesmí radit své rady, každý člověk musí přijít sám na to, co mu nejlépe pomůže.A pak mi došlo, že takových lidí, co tvrdili, že mají nádor v hlavě , tam bylo asi více, tak na to byli zvyklí. Jsem ráda za tu zkušenost, že jsem tam byla hospitalizovaná a myslím si, že jsem dosti přehodnotila svůj žebříček hodnot. Co je důležité a co nikoliv, nenechat se uhonit touto dobou, ale žít si po svém, nespěchat. I tobě přeji vše dobré a klidně zase přijď, budu ráda, za tvé rady.Petra

Ahoj Petro, no nevím jestli ti moc poradím, jen mluvím ze zkušenosti. Ze své. A máš pravdu, já kdybych tenkrát před rokem a půl (skoro) věděla, že to co na mě přišlo a všechny ty příznaky, co jsem měla jsou panická porucha, která se musí rozdýchat a zase přejde, tak bych asi taky reagovala jinak a možná by to nebylo na chvilku horší. Ono se to začne zlepšovat až si člověk uvědomí, co to je a uvěří, že mu není nic vážného. Ale co nadělat než jak říkáš žít si po svém, zbytečně se netrápit a možná si uvědomit, co je pro nás opravdu důležité. Já jsem také změnila názor na moc věcí. No jenom je nás asi víc než si myslíme s tímto problémem a ne každý bude mít tu šanci se dostat do rukou dobrých doktorů a psychiatrů a povleče se to s němi déle nebo na pořád. Nebo to možná taky záleží na individuální osobě, jak se k tomu postaví. Ale zase každý není tak silný, já nevím. Je to ale divný ten svět.
No a jak to zvládáš ty a k tomu děti a rodina? Vidím, že píšeš vždycky docela pozdě, to já už mám půlnoc. Zjistila jsem, že když jsem nevyspalá, tak je mi hůř.
Jo, já jsem si taky myslela, že mám nádor, ale po CT mozku jsem se uklidnila. No a ty jsi neměla nic jako bušení srdce a sem tam jakoby přeskakování? To jsem taky měla, ted už tak ne, ale taky jsem měla EKG a holtr a vše ok. Ale přesto to je to jediný, co mě někdy ještě vystraší a myslím si, že se srdcem něco mám. Ale to je jen v mé hlavě, říká mi manžel. Měj se fajn. Míša

Ahoj Míšo, no já píšu pozdě právě proto, že mám čas až večer, kvůli dětem, než vše dodělám, tak je jedenáct, napr. doteď jsem žehlila, ale je fakt, že dopol. usínám a když dám malou spát, tak spím s ní. Pak to doháním až do půlnoci, stejně bych nesnula. Závidím ti, že jsi bez AD. Jsi super. Jenže každý to má jinak. Asi jsem to nechala zajít moc daleko, nevěděla jsem o co jde, a tak jsem se v tom utápěla sama. Ano , bušení srdce jsem měla také a myslela jsem si , že mám infarkt, sekne to se mnou a je po mě, také jsem se snažila dýchat jako při porodu, ale to bylo špatně, prý si tím člověk , povrchním rychlím dýcháním , může přivodit právě to, že omdlí, ale zase když omdlí, tak se mu zpět okysličí mozek a zase se rychle probere, takže nás naučili při tomto záchvatu dýchat jinak, nádech napr. na tři a výdech na pět a hezky pomalu. Tím mozku dáš signál, že se vůbec nic neděje, ale musíš to opakovat alespoň minimálně desetkrát, nebo dokavaď se neuklidníš.Já než jsem se dostala na krizák jsem na tom byla už asi dost blbě, protože jsem měla problémy s realitou, přišlo mi vše divné, nebe, a tak, kde to vlastně žijeme, začala jsem řešit vesmír apod. Bála jsem se i zvuku letadla, že na nás letí bomba. Oni říkali, že to je normální, každý to cítí jinak, ale všichni to máme stejný, je to strach, strach o sebe, nebo i o ostatní, o rodinu, děti a tělo reaguje na strach tím, že hned vysílá varovné signály, aby jsme si dali pozor, že se něco děje, a vrací nám to stále častěji a častěni, tělo nás vlastně varuje, ale bohužel ty varovné signály jdou na psychiku a tam se to usadí a vrací se to. Nejde to hned tak vymazat. Ale také říkali, že když příjdeme kde je příčina tohoto strachu a budeme si to umět vysvětlit, smířit se s tím, tak se toho můžeme okamžitě zbavit. Jenže otázka je, kde je začátek, může být z dětství , kdekoliv. Takže radí vrátit se zpět k negativním myšlenkám a kde začaly, vrátit se ke ztrátám svých blízkých, a snažit se s tím vyrovnat. Pokud se s tím smíříme, tak můžeme mít klid. Jenomže pokud to u mě začalo kvůli dceři a její nevyléčitelné nemoci, tak prostě s tím nemůžu nic dělat. Pokud máš pocit, že máš něco se srdcem, tak si dojdi na vyšetření, alespoň se ti uleví, když ti řeknou, že je vše v pořádku. Také si myslím, že je to vše jen v našich hlavách, ale dostat to pryč, to je otázka. Hezký den. Petra

Nejde mi ještě nenapsat, že jak píšeš je ti hůř když jsi nevyspalá, ale mě bylo vždy lépe večer, já se bála rána, to bylo nejhorší, fakt peklo, budila jsem se v noci s šílenými stavy, třeba i pětkrát za noc a budilo mě to v pět ráno, horší bylo spát, než nespat, radili mi být spíše vzhůru, než se snažit spát. Pak přes den, jsem byla ospalá, ale když jsem usnula, tak probuzení bylo opět peklo.Jak říkám, nechala jsem to zajít moc daleko. Po Seropramu jsem přibrala deset kilo, po porodu jsem měla 72 kg a po lécích jsem to dotáhla až na 86 kg.To mi moc nepřidá, když jsem měla vždy okolo 60 kg, ale zase si říkám, než zpět to peklo, tak budu radši tlustá a v pohodě.

Ahoj Petro,tak to je jasný, jak to píšeš. A stavíš se k tomu s rozumem. Všechno, co píšeš jsem se taky tak dozvěděla, i to dýchání dělám tak, jak píšeš. No a na to vyšetření s tím srdcem jsem tenkrát byla a vše ok. Ale právě to, že člověk nejdřív neví a nevěří ani těm doktorů, že třeba něco přehlídli.
No a taky jsem už přišla na to, v čem to spočívá u mě nebo odkud to přichází. Je to ze strachu a ze ztráty blízkého člověka,takže ted to budu s psychiatrem probírat a snad se to nebude vracet. U tebe jak říkáš to může být složitější, al eneříkej, že není také způsob, jak se s tím třeba naučit žít jinak? Víš třeba nějaký trik, jak se na věci dívat jinak, to by měl dobrý psychiatr vědět.
Míša

No určitě si myslím, že pozitivní myšlení si můžeš přivodit tím, jak již jsem psala, mít čas na sebe, takže ne jen lítat kolem rodiny, ale najít si čas sama na sebe, chodit cvičit, přečíst si dobrou knihu, to je hodně důležité, číst, já nečetla napr. 8 let, jen časopisy a tak, pokud si uděláš čas na knihu, tak budeš mít hned pozitivnější myšlení, to opravdu funguje, prostě umět - vypnout. Také si myslím, že lépe se mají lidi kteří v něco věři, v boha, v převtělování a tak. Dříve když lidé chodili do kostele, byly určitě psychicky ve větší pohodě, než mi, které to nikdo neučil a nevíme co s naší uspěchanou dobou.Chtěla bych moc se naučit také v něco věřit. A pokouším se i dělat radost dětem, takové menší lži, dcerka 6 let se mě ptá, zda existují čerti, dříve bych jí asi narovinu řekla, že ne, ale teď řeknu, že nevím, že možná, sice jsem je nikdy neviděla....A ona se usmívá a přemýšlí si o svých snech a neberu jí iluze, že svět je jen realita, kde vše je jasné, že nic nebude apod.Tak nevím, zda to dělám dobře. Hlavně je nechci zúskostňovat, jako to mě dělala maminka, kdy mi četla Kytici takovým způsobem, že dodnes je mi z ní špatně.Tak hezký den, a snad nepíšu nesmysli. Petra

zdravim vsechny kdo maji nejake trapeni.Chtela bych jen predat sve zkusenosti.Nedavno jsem cetla o rodinych konstelacich kde bylo,ze tyhle poruchy se dedi z primarnich rodin a nebo i rodin prarodicu.Je to takove prokleti pokud nemate harmonicke detstvi tak to pak vyleze po letech.Neco Na tom je.Moje babicka byla moc starostliva az depresivni a cely zivot se trapila uzkosti.Nemela zadnou pohodu a vse moc zvelicovala a prehanela.Jeji dcera tj moje mama byla take nemocna.Manie deprese alkohol a nikdy se nelecila.Ja mela a vlastne jeste mam, proto se zajimam o tyhle temata,velke problemy.Take jsem uzivala antidepresiva a musi rici ze se mi pri nich udelalo v hlave jasno.Take jsem zjististila ze clovek musi poznat sam sebe a naucit se si rozumnet.Veci ze kterych ma spatny pocit vubec nedelat.Take to u zen, alespon u me to tak plati, souvisi s periodou.Proste hormony.Take mam stavy vetsinou pred menses,kdy me nic neba a zadna chut do zivota.Vim ze to prejde a tak cekam a snazim se moc to neprozivat.Nekdy to zvladam lepe nekdy hure.Pomaha mi vedet ze nejsem sama komu je mizerne Na dusi.Take chodim Na jogu.Je to super.Doma si dam tydne hodku behu Na trenazeru.Myslim ze endorfiny jsou dulezite a na me to zabira.Take si myslim ze dulezitou roli hraje sex.Kdyz me prepadne pocit strahu tak si vzdy rikam ze je vse v poradku a dekuji ze me me smysly varuji.Myslim ze je to normalni signal.Sverim se manzelovi proberem to a pak je mi lepe.Na zaver o spanku.Chodim spat kolem22.Hodina pred pulnoci je jako dve hodky po pulnoci.Spanek je moc dulezity a mozek si potrebuje odpocinout.Diky.

Ahoj Martino, s tou jogou máš určitě pravdu, také jsem se o ní zajímala a byla mi doporučena. Bohužel zde v okolí neni. Koupila jsem si kazetu jógy pro pokročilé ale nešlo to zvládnout, byly ty cviky šíleně těžké, myslím si, že by bylo dobré začít jogou pro začátečníky.Také máš štěstí, že ti manžel rozumí, když ti neni dobře, tak to probíráte, já se o to také pokoušela, ale manžel mě vyslechnul, nic mi k tomu neřekl, jen že se nemám čeho obávat a to mi moc nepomohlo. Takže jsem svůj stav probírala s kamarádkama, ale jen s těmi, kteří prožili něco podobného, či prožívají, mám štěstí, je to má spolužačka a trpí agorafobií, takže ví o tom, co to jsou úzkostné stavy, a pak mám další, která si to zažila ve svých 33 letech, od té doby bere antidepresiva a je na pohodu, pak mám ještě kámošku s příbuzenstva, takže hovory s nimi mi vždy strašně moc pomohli, určitě v mých nejhorších stavech, bylo to super, ale kamarádka typu, jak bude žehlit a co bude vařit, to mi opravdu vůbec nepomáhalo, člověk musí o svém stavu mluvit, to je nejlepší cesta.