Diskuse - Můj příběh

Ráda bych se s váma podělila o svůj příběh, je ze života - je smutný
ráda bych vykřičela svůj smutek a svou bolest do světa, je to k neunesení, pokud to v sobě budu dusit a i tak
Možná se v něm taky někdo najdete, možná poradíte, možná odsoudíte, možná se nestane nic

Tak do toho

Jsem neurotička, rozvedená, mám dceru
procházím šílenou životní krizí, takhle zle mi ještě v životě nebylo
trpím úzkostně -depresívní poruchou, mám fobii na zvířata a prožila jsem nehezké dětství, kde chyběla podpora, láska a cit, už od dětství jsou mými dobrými známými úzkost, samota, strach, nepochopení a nepřijetí
bohužel tato hluboká citová traumata ovlivnila a stále ovlivňují můj celý život
Nezájem otce o mne způsobil pozdější obrovskou citovou závislost na mém manželovi - nyní už exmanželovi
celý můj manželský a rodinný život bylo jedno Watterloo, jak jinak

Před měsícem jsem byla postavena před hotovou věc, moje dcera se rozhodla žít se svým otcem, přitom jsme měli domluvenou střídavou péči
zůstala jsem úplně sama, v bytě, který ani fin. nezvládnu, mám práci která mě psych. ničí a nemám žádné opravdové přátele, nemám se o koho opřít, jsem sama
Největší bolest a zklamání jsem si způsobila sama sobě a to tím, že jsem svým majetnickým a závislým chováním k manželovi nastavila velmi špatný vzor pro chování dcery ke mě, a tím jsem ji ztratila. Neumím se vyrovnat s tím, že mě nyní nesnáší a nenávidí a neváží si mě
své dlouhodobé emocionální strádání v dětství i v nevydařeném manželství ( vzala jsem si bohužel citově chladného muže, dle vzoru - táta) jsem řešila přejídáním se a dceru jsem bohužel postavila na druhou kolej, stala se z ní pro mě soupeřka a já na ni začala žárlit, protože jsem nedostávala od manžela lásku a city, začaly jsme spolu o něj soupeřit a dcera vyhrála. Manžel mě přestal milovat a vážit si mě a byl konec vztahu. strašně jsem chtěla být milována, potřebovala jsem oporu a přijetí. Nic z toho jsem však svým chováním nezískala, naopak, přišla jsem o rodinu, o všechno. V manželství jsem se plácala 14 let, tak dlouho jsem doufala, trápila sebe i druhé, chtěla změnit manžela, a nechtěla vidět a přijmout pravdu. Nebyla jsem vůbec šťastná, byla jsem frustrovaná, cítila jsem se nepřijímaná a nemilovaná, jako žena jsem byla nikdo - pro mého muže. Přesatal si mě vážit, přestal se mnou spát, přestal se o mě starat, o to víc začal dávat dceři a já v tom začala lítat ještě víc, potom mě odstřihl uplně. zažila jsem tolik bolesti, ponížení, byla jsem citově tak vyfrustrovaná, hladová po lásce, byla jsem jako posedlá tím mužem. Naše rozchody a návraty byly tolik bolestné, 3x jsme byli od sebe a zase se dávali dohromady, tolik zmaru a tolik závislosti
nedovedla jsem si představit svůj život bez něj, velmi jsem ho milovala, ale on mi říkal, že ho nemiluju, že si to pletu se závislostí, že to není láska

Celý život hledám někoho, kdo mi bude rozumět, kdo mi bude na blízku a opravdovou oporou, celý život jsem sama i když jsem porodila dceru a měla manžela, jsem pořád malé zraněné dítě - nejisté a toužící po lásce, zřejmě neschopné opravdovou lásku dávat, tudíž žádná nepřichází

Strašně se mě dotklo, že jsem dopustila, že jsem ztratila dceru, strašně za svou nemoc a psych. labilitu platím. Dcera mě nesnáší a neváží si mě, pořád spolu bojujeme. Je to vysilující

Jedna psycholožka mi kdysi řekla, že už nikdo nikdy mi nedá to, co jsem měla dostat a cítit jako dítě, že je to průser na celý život. Já to nepochopila a tolik strašně moc jsem to chtěla od svého muže, a on mi to ani dát nemohl. Byl tu hlavně pro dceru, která ho potřebovala.

Byla jsem špatná matka, špatná manželka a teď se modlím abych uměla odpustit všem a hlavně sobě za to, co jsem udělala a napáchala svojí závislostí a nízkostí, za své sobecké postoje a své majetnictví.
Bylo by krásné všechno svést na psych. nemoc, na to že jsem za nic nemohla, že jsem měla změněné vědomí i prožitky
Byla chyba že jsem si zraněná a nemocná pořídila dítě, byla chyba že jsem si vybrala manžela coby věrnou kopii svého otce
víte jak to je kdyby=chyby

Neumím se s tím vyrovnat, neumím si odpustit, neumím udělat jeden jediný krok vpřed. stojím na místě, píšu tady svůj příběh a tečou mi slzy do klávesnice.
zlobím se na své rodiče, na svého manžela, na svou dceru i sama na sebe
zlobím se, že v mých 35 letech se nenašel jediný člověk, který mi opravdu pomohl, zlobím se, že jsem toto všechno dopustila

jsem plná beznaděje, bolesti a strachu
chtěla bych být dospělá, ale jsem pořád to malé zraněné dítě, jsem sama, nemilovaná a opuštěná
Nevím kam mám jít

Antidepresiva nezabírají, jen mi zakalují mozek, mám problémy s pozorností, se zapomnětlivostí, jsem pomalejší
Tohle přece nemůže být můj život!!!??
Proč jsem se měla narodit, proč jsem se narodila nemilujícím rodičům aby se ze mě stala taky nemilující matka a závislá manželka
nevím kam až ta bolest může zajít, začínám věřit na karmu a na to, že jsem musela být v minulém životě seriový vrah

začínám závidět těm opravdovým bláznům, co žijí ve svém snovém světě, kam už žádná bolest nemůže, ta úleva.........
začínám se motat v kruhu, bojím se jít si pro pomoc, úzkost mě ochromuje, bojím se jít třeba na regresi, co když to bude amatér - šarlatán, co když mě ještě víc poškodí

K čemu je život ochromený strachem z dalších chyb a zklamání
Už znám jen vyčerpanost, únavu, pocity viny, nespavost a drásavou bolest v duši
je moc těžké uvidět někde kousek naděje
Proč jít dál a kam vlastně?

Kosatko, napíšu Ti, jakmile mi to čas dovolí ... myslím, že Tvé bolesti rozumím a chtěla bych Tě aspoň virtuální cestou podpořit - napíšu Ti, drž se a nezoufej. I z Tvé situace je cesta ven. Prožívala jsem smutné dětství, mládí ničené despotickým otcem, komplexy, které mi vnutil on sám, bolestnou ztrátu mamky, kdy jsem ji moc potřebovala, její umírání v mém náručí, podrazy od lidí - přenesla jsem se přes spoustu věcí včetně těžkých depresí a šílených stavů - úzkost, panika a na vše celkem sama, nikdo v takové situaci ani pomoci nemůže, musíš se prostě sama prát - a jsem tady ve svých 43 letech připravená se poprat kdykoli znovu a snad bych řekla i silnější než kdykoli předtím - jsi mladá a čeká Tě spousta dobrých let - ozvu se podrobněji - zatím pozdrav a podporu ode mně a otři slzy- s láskou Romana.

Jak tě chápu a rozumím ti.Já se v tom plácám 2.5 roku a taky už nemůžu.Vím,že to bude moc těžké ale nemám jinou možnost než brzo léčebnu.Pro sebe i záchranu manželství.Je mi líto co prožíváš ale pokud nic neuděláš tak nakonec zůstaneš naprosto sama jak já.Proto budu bojovat!!!!Ad mi také vůbec nepomáhají.Mám taky neurozu.Když se rozhodneš něco změnit třeba se manžel i dcera vrátí!!!!Jsou na to odborníci pomoci naše špatné zakodované vzorca změnit.Co ty na to?Stojí ti za to do toho jít?Mě jo?Protože toto stejně není život.Drž se !Chápu tě a fandím ti.Pokud jsi si vědomá toho všeho co píšeš,tak to tutově zvládneš!V.

Znám tvé pocity,a ani nevíš jak tě chápu.Já vím,že se to dobře radí nám všem,ale všechny si prožíváme něco s depresema a není to jeednoduché.mně už to trvá dva roky a jsem na to taky dá se říci sama.Hlavně nehledej jen chybu v sobě!Určitě jsi udělala to co jsi cítila jako v tu chvíli správné.Tak jsi to cítila.A určitě jsi byla dobrá máma.Že to tak dopadlo...dcera to možná jednou pochopí a POCHOPÍ I TEBE,PŘECE tě nemůže jen tak zatratit,Tak nezoufej a jak říkám,taky bojuji s depkou,přišla jsem o zaměstnání,bylo pro mě vším,ale vyrovnávám se s tím,je to taky těžké.A taky po AD jsem někdy mimo a to ještě lítám po neurologii,atd....život je příliš krátký tak se dej do kupy a přijmi pomoc od lékařů,a nevzdávej to .Je to běh na dlouhou trať ale piš ,piš a dostaň tady ze sbe a neboj,vždy ti alespoň tady někdo bude chtít vyslechnout a pomoci.NEZAPOMEŇ NEJSI TADY NA TO SAMA!!!!Tak prosim piš dál mám o Tebe starost.Edita .přeji ti klid.dej vědět,všechno zlé jednou končí,

Doporučím ti knížku, kterou si určitě kup a řiď se těmi radami a obrátí se ti život naruby, ale v dobrém slova smyslu.Věř, že vím o čem mluvím.Mám svou osobní zkušenost.Neměla jsem také hezké dětství, ale teď jsem opravdu šťastná.Pomocí té knížky následovaly události, které mi pomohly v mém životě.Ty hlavně musíš všem bezvýhradně odpustit. To je základ.Přeji mnoho štěstí. Ta knížka se jmenuje MILUJ SVŮJ ŽIVOT OD L. HAY.

To je ale kyc. Jak argentinska telenovela.

Ahoj!
Sice nejsem holka, ale do jedné takové jsem se kdysi zamiloval... Základem tvého dalšího úspěchu je skutečně odpuštění, a to odpuštění zaprvé tvému otci, manželovi a dceři, také, postupně ale zjistíš, že těm dvěma nejspíš nemáš ani co odpustit, protože si za to můžeš sama... Ale hlavně musíš odpustit sobě... Dokud si tohle v hlavě nesrovnáš, nemůžeš jít dál- to asi cítíš. No a pak se musíš předělat... Celej život jsi jen ode všech čekala, že budeš dostávat... A nedávali ti snad??? Přiznej si to- jenže tys to neviděla- chyba, nechtěla vidět... A co si dala ty jim??? Hlavně si teď nevymejšlej, žes vařila, uklízela, starala se, všechny oblíkala... a já nevím co dál. Na to totiž sere pes... zvlášť, když to začneš dotyčným cpát v hádkách a podobně. Víš vůbec, co dělal tvůj muž, když nebyl zrovna doma? Kolikrát ses za ním šla podívat, co dělá? Ne na kontrolu, ale protože ti chyběl a zajímalo tě, co dělá... Byla jsi s dcerou na jejím vystoupení, nebo nějaké soutěži? Cos jim vlastně dala- myslím ze sebe...
Znám tenhle typ lidí a věř, že jsou snad slepí... Pořád od druhejch jen čekaj a sami se zmůžou jen na ponižování a vytýkání drobností, ze kterejch dělají bůhví co, protože ten druhej se nezachoval přesně tak jak si představovala... tvrdíš, žes ho milovala, ale jaks mu to dávala najevo? A netvrď, že tím, žes mu uvařila oběd, kterej se sněd a on po tom ani neutřel nádobí....

Tohle všechno je ale zbytečný říkat, když se budeš pořád jen čurdit na druhý a hrát si na ublíženou. Věř tomu, že tím druhým jen motáš hlavu a jseš jim na obtíž. Nějaký antidepresiva jsou podle mě tak akorát na dvě věci... Musíš si to všechno sama srovnat v hlavě, co chceš a hlavně jak to chceš. Nesmíš čekat od druhých, že ti všechno daj, že ti udělaj, že musí... že, a že a že... Musíš se především spolehnout sama na sebe a jestli chceš další vztah- jdi do toho s tím, že tomu druhému chceš dávat- lásku, jídlo... nečekej od něj, že dá něco on tobě, snad kromě pusy na dobrou noc a pak budeš překvapená, když on sám uvaří, uklidí, donese ti kytku k svátku, nebo pozve do divadla... Rozhodně neuvažuj o tom, že se někdy vrátíš k manželovi. Možnás ho milovala, ale dokázalas mu to dát patřičně najevo? A ještě něco- nepočítej, kolik do toho druhého dáš a kolik do tebe...

Vím, že je to spousta kritiky, ale zkus uvažovat o tom, jestli si jí právem zaslouíš- využij ji ve své dobro. Já tu holku miloval- byla jako ty- možná horší, možná lepší, co já vím. Nejvíc mě dojala tím, že řekla, že jí chci stejně jen do postele, když jsem jí chtěl v den jejích narozenin odvézt z práce autem domů a ještě jsem tam pro ní měl dárek- plyšáka, kterýho jsem pro ní vystřelil den předem na pouti.... Jenže ona byla uražená, protože jsem po ní chtěl před tím zaplatit náklady za cestu, když jsem jí před tím do tý práce vez. Ne, že by mi na těch penězích za benzin tak záleželo, ale chtěl jsem vědět, jestli mi to dá- dala, uražená a míň, že jsem zloděj a kdesicosi a že jí ještě zvu na kávu... pak to bylo špatně, že kafe nechtěla... pak se nas*ala, vytáhla z kabelky další prachy, nechala je tam a utekla. Chvíli jsem přmýšlel, jestli mi za to vůbec stojí, pak sem to popad, doběhnul jí a vrátil to. Všechno špatně, protože ona si to představovala jinak... nebo když jsem jí poval na buřty- zase špatně, protože jsem přijel na motorce a ne autem... tak jsme šli pěšky, ale zpátky by se jí ten prskolet zas hodil, páč jí bolely nohy- asi si myslela, že se s ní potáhnu... Nevidíš se v tom trochu??? Chceš se změnit??? Věř tomu, že nejvíc jsi ublížila právě manželovi a své drceři... Napravit to jde, ale musíš sama chtít. Vrátit ne

Na tom pribehu nechapu akorat to, jak muze nejaka matka zarlit na vlastni dceru. To je fakt sila. To musi byt uplne ta matka mimo.

A víte co?
Naprosto souhlasím s Rosťou. Jsem mladej kluk, ale tohle jsem prožíval několik krásných let stejně jako Rosťa. Ještě jsem s tou osobou v častém kontaktu. Zavolá akorát, když něco potřebuje a tak to bylo vždycky. Jo pravda, dělá to po vzoru svých rodičů a je jedináček. Pravda beru to, ale vím že se nechce změnit. Proto se na ni úsměvně dívá i okolí a dokonce to říkají nahlas. Ale stejně si myslím, že vzhledem ke změně vzorců jednání, bude jak u mě tak u Kosatky potřeba pomoc odborníka či terapie, pokud jsme to dělali tak dlouho.
Pro Kosatku: Pravda je že jsem měl taky podělaný dětství a z něho si nesu takové následky jako máš Ty, ale já to tak nechci a zkusím bojovat a to i spolu s doktory. Pravidlo číslo jedna, NELITOVAT SE, a najít to krásný pro nás. A uvidíš budou se dít zázraky.
Tak držím pěsti a ať to jde.. já ty depky léčil chlastem a... mám teď o problém víc.. :-(

Ahoj, skoro mi začaly téct slzy, když jsem četla Tvůj příběh...cítim s Tebou. Napiš, jak se máš teď? Budu tady...:-)

ahoj mami

To je mi líto:-(

Naprostou náhodou jsem narazila na Váš příběh... a to ani na tyhle stránky nechodím. Přiznám se, že ze začátku mě naprosto dostal, nicméně jste příliš negativistická. Přestaňte se litovat, to nikam nevede. Znám to z vlastní zkušenosti. Rozešel se se mnou přítel po třech letech, a i bez jakékoliv psychické nemoci, jsem se chtěla zabít... V podstatě i rok a půl po tom vztahu nedokážu najít normální vztah, kde bych cítila aspoň to podobné jako s ním. ALE: začala jsem znovu. Sehnala jsem peníze na cestu a odjela hodně daleko splnit si svoje sny. Vím z vlastní zkušenosti, že jde kdykoliv začít znovu a být znovu šťastná... Píšete, že jste se přejídala, ale začněte nejdřív zevnějškem, jde to líp. Zase zkuste o sebe pečovat, smysl života si nastavte krásu... Prozatím. Je to povrchní, ale časem přijdete na to, že se budete líp cítit i psychicky. Začnete se líbit chlapům kolem a bez vztahů a naprosto nezávazně se můžete dál zlepšovat a ,,cvičit" si přístup k okolí. Na chvíli nahraďte lásku romány nebo si třeba pořiďte kočku... Jen se nehrňte bezmyšlenkovitě do prvního vztahu a pracujte na sobě. Nepíšete, kolik let je dceři... Každopádně mě osobně je osmnáct let a kdybych se tohle dozvěděla od vlastní matky, asi bych se jí snažila chápat... Takže možná taky další cestou je třeba poslat dopis vaší dceři... S omluvou a prosbou, zda byste ji mohla aspoň občas vídat... To samé s manželem... Ale ne tak, abyste se na něm stala znovu závislá...
Kdybyste měla potřebu si promluvit, stačí se ozvat na justmarriedforawhile@hotmail.com
Je to jen můj názor... Možná unáhlený, zase tak do všeho nevidím, lze soudit jen podle vašeho příspěvku..

Přestaňte už konečně bulet, je to trapný... Moje rada - tzv. Antidepresiva: Nebrat a začít pořádně makat ani nevíte jak to pomáhá... Sedění na PC a psaní 2x stránkových románů: Běžte si radši zaběhat... Psycholog??? Toho rovnou kopněte do pr... Příležitostný pán a hodný esejista... Vaše "nemoc" pramení ze špatného živ. stylu a zážitků... Tohle je porucha, kterou nelze léčit, jen se s ní naučit žít a nefňukat. Budte rádi, že netrpíte Schizofrenií, maniodepsresivní psychozou, nebo např.: schizoafektivní poruchou... Kdy se pomočíte strachy z toho že nad Váma letí stíhačka, kterou řídí Paroubek na Vaši rodinu shazuje jaderný hlavice... Kdy v sobě máte vrtačku a prožíváte noční můry za bdění... Zdar.

ahoj moc je mi pani lito zajimalo by me jak je na tom ted.smutny pribeh je dobre ze to vse vi kde delala chybu myslim ze je hodne zakomplexovana a potrebovala by hodne pratel aby se z toho dostal.drzim pesticky