Diskuse - DÍTĚ S ADHD

Mám skoro 8-mi letého chlapečka s poruchou koncentrace spojenou s hyperaktivitou. Je v první třídě, zatím bez nějakých větších potíží, ale jistá odlišnost tu je. ráda bych si vyměnila poznatky i zkušenosti s jinými maminkami, které mají doma podobně zaměřené dítko.

Ahoj.Mám 7-letou dceru ve druhé třídě.Od mala byla hyperaktivní,od dvou let brala homeopatika kvůli nočním děsům,což se časem upravilo. V půlce první třídy jsme byli v pedag.psych.poradně, kde určili poruchu CNS, netypické ADHD, kdy pod tlakem vypíná a chová se dětsky, hraje si, vyrušuje...Výsledky byly jak na houpačce-jenou na jedničky, příští den to samé na pětku.Ve druhé třídě je to mnohem horší, není den, aby nepřinesla pětku, poznámku o vyrušování a tím i zvláštní úkol. Paní učitelka zná výsledky z poradny, ale má ve třídě 27dětí, z nichž kromě mé dcery, jednoho extra zlobivého chlapce a dvou slabších žáků na učení všechny ostatní zvládají látku. Nemůže se zvlášť věnovat mé dceři, uznává, že s asistentem ve třídě by výuku zvládala dobře, ale toho škola nemá.Jsem zoufalá, dcera pomalu získává ze školy strach, spolužáci se jí posmívají za známky, doma už neděláme nic jiného, než úkoly, zvláštní úkoly a ona si potřebuje i pohrát, vyběh se venku.Jak mám postupovat? Na příští týden jsem si domluvila schůzku s výchovným poradcem školy a učitelkou, ale vlastně dost dobře nevím, jak mám hájit právo mé dcery na výuku v normální škole. Už nám bylo naznačeno, že přestup na zvláštní školu by také připadal v úvahu.

Paní Aleno, mám vnuka, který má také ADHD s hyperaktivitou a poruchou pozornosti.Od 1.třídy do 4. chodil do "normální školy", kde byly neustálé problémy s učením,nestačil stíhat vše vnímat a učit se,byl a je stále tak o 3 roky pozadu.Dodnes má problémy s učením a soustředěním.Byl přeřazen do tzv."speciální školy", ale dle mého mínění aspoň u nás, jsou v této škole většinou děti z problémových rodin ale normálně se učící.Ve třídě má učitelka 13 dětí a přesto jsou neustálé problémy, vnuk bere lék Stratteru, kterou mu předepsal dětsky psychiatr.Nyní je mu 12 let, velký kluk s duší dítěte - tyto děti nejsou vzhledově ničím odlišné od "normálních" dětí a přesto jsou terčem posměchu. Je mi vnuka moc líto, má velmi citlivou duši a je mu smutno, když s ním nikdo nekamarádí.To jsou jen malé poznatky babičky, Těchto dětí neustále přibývá a myslím, že by měly být jen třídy pro tyto děti, protože potřebují trpělivý a jiný přístup.

Hlavní problém je v tom, že ze základních škol téměř vymizely tzv. vyrovnávací třídy. Hlavním důvodem je to, že stát " nemá " dost peněz pro naše takto handicapované děti. Snaží se tedy přesvědčit rodiče, že lepší cestou je integrace jejich dětí do běžných tříd. Nemá však k dispozici dostatek speciálních pedagogů.
V ČR v podstatě neexistují pro tyto děti internátní školy. Pokud nějaké existují, jsou zaměřeny na poruchy chování, které jsou nebo by mohly být později příčinou delikventního jednání dětí. Mám 11tiletého chlapce, který trpí poruchou ADHD, kromě toho je dyskalkulik, dyspraktik, dysgrafik, dysortografik a dyspinktik. V posledním roce apůl se navíc stal obětí šikany.
Vzhledem ke svým projevům působí jako dítě o dva až tři roky mladší. Bývá také terčem posměchu. Bývá velmi nešťastný, pláče, budí se ze spánku. Nikdo s ním nekamarádí. Nechci Vás strašit, ale můj syn mi nedávno řekl, že by raději ani nebyl nebo nežil, protože jeho život je pro něho strašným utrpením. Bohužel již desetileté dítě ví, co je to sebevražda. Kdyby takové dítě bylo zařazeno do speciální třídy pro děti s ADHD nebo dysfunkcemi, jistě by na takovou myšlenku ani nepřipadlo, protože by vidělo, že jsou na tom jeho spolužáci nejméně stejně, ne-li hůře. Integrace dětí s kombinovanými poruchami učení nebo s ADHD do běžných tříd ZŠ je sice možná, ale předpokládá to
dostatečnou kompetentnost pedagoga- učitele. Nyní řeším případ svého syna, který se opakovaně stal obětí šikany, protože učitelka příznaky šikany zaměnila za reakci dětského kolektivu na synovy nepříjemné podněty, které syn samozřejmě jako dítě postižené ADHD má. Naši učitelé bohužel nejsou dost odborně vybaveni na rozpoznání šikany, neabsolvují totiž téměř žádná odborná školení, přestože šikana se za posledních deset let stala doslova životním stylem žáků ZŠ již na 1. stupni. Starší a jinak zkušený pedagog se s tímto jevem dříve nesetkával , a tudíž ani jeho výskyt u " tak malých dětí" nepředpokládá . Je třeba také ve spolupráci se školou, tedy třídním učitelem a výchovným poradcem zjistit, zda se dítě nestalo obětí šikany. U mého syna se za posledního půl roku projevilo výrazné zhoršení stavu, ačkoli jsem se snažila o reedukaci jeho poruch a nápravy problémového chování daleko intenzivněji než např. v 1. a 2. třídě. Dnes je ve 4.třídě ZŠ, má individuální učební plán a zatím navštěvuje běžnou ZŠ. Sdílím Váš názor na tzv. " speciální školy ". Ty, které máme k dispozici jsou skutečně určeny převážně dětem, které mají problémy s chováním a s učením z jiných důvodů než je syndrom ADHD. MŠMT si zřejmě zcela dostatečně neuvědomuje, že tyto děti by potřebovaly také své speciální školy podobně jako děti nevidomé, neslyšící nebo mentálně postižené. Podle mého názoru je to tím, že naše děti se nijak neliší svým zevnějškem a funkcemi základních smyslů od dětí normálních - zdravých, tudíž se má za to, že nic takového nepotřebují. Celá tíha léčby, reedukace a aplikace behaviorálních technik pak spočívá na rodičích. Končí to totálním vyčerpáním pečujícího rodiče. Nikdo si neuvědomuje, že rodič je kromě toho, že supluje funkci neexistujících zařízení, je také živitelem dítěte, musí zajistit dítěti odpovídající prostředí a zázemí,dostatek finančních prostředků, speciální učební pomůcky, které nejsou nijak levné, studovat odbornou literaturu a pod. V listopadu 2009 jsem navštívila dětskou psycholožku, která pečuje o mého syna. Ta se vysloveně lekla toho, jak vypadám. Viděla totiž před sebou k smrti fyzicky i psychicky vyčerpanou lidskou trosku. Nikdo, kdo dítě s ADHD nemá, si totiž nedokáže představit, co péče o takové dítě doopravdy obnáší. Setkávala jsem se a dosud se i setkávám jako matka dítěte s ADHD a kombinovanými poruchami učení s tím, že jsem okolím posuzována jako matka nedbalá, špatně pečující, neschopná a pod. Dokonce jsem se setkávala s tímto přístupem i ve své vlastní nejbližší rodině. Možná, že budu některým OPD také obviněna, že nepečuji o dítě řádně, že mu umožňuji zahálčivý život, a pod. Protože jsem samoživitelka mohu počítat i s tím, že mi např. bude dítě odejmuto. Jako důvod bude samozřejmě použit můj zdravotní stav a neschopnost o dítě řádně pečovat. Je třeba si uvědomit, že největší vinu
na tomto stavu ovšem nenese ani dítě ani rodič. Dětí s ADHD a kombinovanými poruchami ve státě přibývá, MŠMT však na tuto situaci dostatečně žádoucím způsobem nereaguje. Stát prostě veškerou tíhu přenáší na rodiče dětí. Ty zároveň různými prostředky nutí, aby se s touto situací vypořádali sami, jak umějí, a běda jim, když se jim to nepovede. Pak následuje represe proti dítěti i rodiči. K smrti vyčerpané, uštvané a předčasně zestárlé matky hyperaktivních dětí rozhodně nejsou dobrou vizitkou našeho " demokratického " státu. Absencí odpovídajících vzdělávacích zařízení pro naše děti je totiž zcela opomíjeno právo rodiče, který o takové dítě pečuje, nejen na odpočinek, péči o své vlastní zdraví, popř. i vlastní rozvoj, ale mnohdy i na důstojný život. Zatímco rodiče dětí např. sluchově nebo zrakově či mentálně postižených dětí, které vyžadují zvláštní péči, mají možnost umístit dítě do internátní školy, pobírat sociální dávky z důvodu soustavné péče o osobu blízkou, pro rodiče dětí se syndromem ADHD a kombinovanými poruchami nic takového v ČR není. Ačkoliv jsme nuceni poskytovat svým dětem jakožto dětem se speciálními potřebami stejnou péči jako např. rodiče dětí zrakově nebo sluchově postižených, žádné státní příspěvky se nás netýkají. Naše děti prostě pro tento stát nejsou dětmi vyžadujícími zvláštní péči ani zdravotně postiženými, protože se podle stanoviska MZ nejedná o nemoc, ale pouze o poruchu. Podle mého názoru je nejen třeba zřídit v každém kraji alespoň jednu specializovanou školu, ale také specializovanou školu internátního typu, a to zejména pro děti, které mají kombinaci ADHD s dypraxií. Správná reedukace dyspraxie podle mého názoru vyžaduje zcela speciální přístup a z části i prostředí mimo rodinu dítěte. V naší rodině je totiž dyspraxie dědičná, tudíž o tom vím opravdu své.
Na Váš článek si dovolím zaregovat ještě jedním příspěvkem - seznamem literatury, kterou považuji za velmi hodnotnou a přínosnou. Abyste nemusela studovat literaturu tak podrobně jako já, vyznačím Vám předmětné kapitoly. Studuji totiž již asi pět let speciální pedagogiku velmi důkladně. Omezím se tedy jen na tu část, která bezprostředně souvisí
s ADHD nebo je podle mého názoru problematiku vhodně doplňující nebo jinak podnětná.
Přeji Vám mnoho , mnoho chvil klidu, protože nevím, co bych Vám teď mohla popřát, myslím si , že po nich toužíte více než po čemkoliv jiném samozřejmě vyjma zlepšení zdravotního stavu Vašeho vnuka.
Vaše Kik

Zejména pro paní Alenu /20.11.2009/
Velký počet žáků ve třídě, kterou navštěvuje Vaše dcerka ,je samozřejmě spojen s tím, že se učitel speciálním potřebám Vašeho dítěte nemůže dostatečně věnovat. Asistent by jistě tento problém
vyřešil. Asistentů je však nedostatek a ještě větší je " nedostatek "peněz ze státního rozpočtu na jejich mzdy. Také kvalitní odborné vzdělání takových asistentů, pokud se budoucí asistent vzdělává na státní škole, je nákladné. Je však možné, aby si rodič dítěte zaplatil asistenta " ze svého ". Nemůže ovšem počítat s nějakým státním příspěvkem, protože jeho dítě není zdravotně postižené, ale má " jenom poruchu ". I u dětí zdravotně postižených je úhrada za práci takového odborného asistenta záležitostí dosti zapeklitou. Na toto téma jsem viděla jeden pořad v televizi, bohužel si nepamatuji, která televizní stanice ho
vysílala, ale tématem bylo zařazení zdravotně postižených dětí - jejich integrování do běžných tříd ZŠ - s pomocí služeb odborného asistenta po dobu vyučování. Pokud si správně pamatuji, na té škole vznikl problém, že dítě matky, která se o zřízení asistenční služby podstatnou měrou zasloužila, nakonec zůstalo bez asistenta. Bohužel nevím, jak se pořad jmenoval. Tuším, že rodiče postižených dětí v té škole hradili buď částečně nebo úplně asistenční službu pro své postižené děti ze svého. Bohužel to již dnes nevím přesně a nerada bych se dopustila nějakých nepravdivých nebo zkreslených informací na téma tohoto pořadu. Pokud jste Vy nebo někdo jiný pořad viděl, napište. Z celého pořadu ovšem ve mně zůstal natolik nepříjemný pocit, že si na ten pořad občas vzpomenu. Také já bych ráda měla pro své dítě asistenta,neboť jeho přítomnost při vyučování by jistě eliminovala možnost šikany nebo projevu despektu dětského kolektivu vůči mému nemocnému synovi., pro kterého je pobyt v takovém kolektivu velmi tristní.
Dětské kolektivy totiž dokáží být velmi kruté, řekla bych že ještě krutější než kolektivy dospělých. Děti totiž nemívají při svém " rozhodování o vyloučení problémového dítěte ze svého středu " žádné zábrany. Přirozeně je mít nemohou, vždyť jsou to děti, a to k jejich přirozenosti prostě patří a je to normální. V momentu, kdy se taková situace ve třídě vyskytne, měl by být pedagog-učitel natolik profesionálně zdatný, aby dětem vysvětlil problém jejich spolužáka a striktně stanovil pravidla. Pokud je dítě tělesně postižené, tedy je to viditelné, obvykle pedagog nemívá vážné problémy vysvětlit dětem, že je třeba takovému spolužákovi pomáhat nebo ho chránit před negativními vlivy okolí. V podstatě vystačí s několika dobře volenými větami na téma humánnosti. V případě našich dětí je to ovšem daleko složitější. Jednak pedagog často sám ani dobře neví, co syndrom ADHD obnáší, nedostalo se mu totiž dost odborných informací, a jednak ani neví, jak takovou poruchu dětem např. na 1. stupni ZŠ vysvětlit. Vrátím se teď k případu svého 11ti letého syna. Když jsem prosila učitelku, aby dětem problém vysvětlila, tedy to, že nepříjemné projevy chování mého syna jsou způsobeny syndromem ADHD, reagovala na to tím, že děti by tomu stejně nerozuměly a že by to nepochopily. Když se objevila ve třídě šikana, zcela pochopitelně ji zaměnila za reakci dětí na nepříjemné projevy chování dítěte s ADHD. V podstatě se tomu nelze ani divit. Kdyby ve třídě byl odborný asistent ( a ve třídě mého syna by mohl asistovat hned několika dětem ), jistě by jeho přítomnost prospěla nejen dětem problémovým, ale i ostatním. Nedocházelo by ke zcela zbytečným konfliktům, které v popisované třídě vyústily až ve velmi nebezpečné fyzické vzájemné se napadení, které mohlo skončit vážným úrazem dětí. Třída, kterou popisuji a do které chodí můj syn totiž není problémová, ale je vysoce problémová, ačkoliv se jedná o běžnou, nikoliv vyrovnávací nebo specializovanou třídu běžné základní školy. Jakkoliv já i můj syn máme paní učitelku velmi rádi a já si jí vážím jako dobré a obětavé učitelky s opravdovým citovým přístupem k dětem, musím zkonstatovat, že při řešení narůstajících problémů ve třídě se paní učitelka chovala jako " tučňák " nebo " pštros ". Z mého pohledu se přes všechny své ostatní vysoké kvality stala pro mne v tomto ohledu nedostatečně kompetentní. Pokud by měla ve třídě ( třída má 15 žáků ) alespoň jednoho odborného asistenta znalého problematiky, jistě by se dnes již nahromaděné a hůře zvládnutelné projevy v tomto malém dětském kolektivu, začaly řešit dříve a hlavně by bylo včas přistoupeno k prevenci sociálně patologických jevů na patřičné odborné úrovni.
Vzhledem k tomu, že do třídy, kterou můj syn navštěvuje, byly integrovány i další děti s ADHD a specifickými poruchami učení, jistě by se v této třídě uplatnil i asistent pro dysgrafiky, dyslektiky a dyskalkuliky.
Když čtu různé vyhlášky MŠMT o schválení nejrůznějších výjimek pro naše děti s poruchami učení, ať už se týkají individuálních učebních plánů, individuálních přístupů nebo výjimek z klasifikace, mohla bych nabýt dojmu, že MŠMT pro naše děti dělá skutečně maximum. Vzhledem k tomu, že jsem s problematikou dostatečně obeznámena, dělá podle mého názoru MŠMT jen o něco málo více než minimum. Nejsem nijak zaujatá proti našemu MŠMT, naopak většinu jeho opatření, která se týkají zkvalitnění výuky zejména na středních školách, souměřitelnosti kvality maturitních a jiných odborných zkoušek na středních školách nebo odborných učilištích hodotím velmi kladně. Toto ovšem bohužel nemohu říci o opatřeních směřujících k realizaci specializovaného a tolik potřebného prostředí pro děti s poruchami učení a syndromy ADHD nebo podobnými. Psychologicko-pedagogické poradny a doslova hrstka výcvikových center ( mnohdy si je musí rodiče zaplatit sami ) jsou pro skutečné potřeby našich dětí nedostačující.

Nyní k té odborné literatuře.
Za nejpřínosnější a zároveň nejdostupnější považuji v současné době knihy britského speciálního pedagoga Alana Traina. Do češtiny jazyka byly přeloženy zřejmě jen dvě jeho knihy : Specifické poruchy chování a pozornosti ( Portál 1997) a Nejčastější poruchy chování dětí ( Portál 2001). Stojí za to přečíst si je celé. Další dobrou knihou je : Alison Munden a Jon Arcelus - Poruchy pozornosti a hyperaktivita - zejména je dobrá kapitola 3 o jiných poruchách nebo onemocněních, které svým vnějším projevem mohou připomínat ADHD. Tato kniha se mi líbí, protože je uceleným přehledem poznatků a přístupů k dětem s ADHD a ADD.( Portál 2002)
Velmi zajímavá kniha je : Julian Eliot, Maurice Place - Dítě v nesnázích ( Grada Publishing 2002),
naše děti jsou totiž v nesnázích díky vnějším projevům své poruchy neustále. V této knize je množství dobrých návodů, jak dítěti pomoci nebo jak zjistit, co se mu nebo s ním doopravdy děje.
Podle mého názoru je výborná kapitola 3 Odmítání školy - musíme si přiznat, že dětem s ADHD, pakliže nejsou velmi statečné ( můj syn je v tomto ohledu hodně statečný - do školy se mu chodit chce - školu neodmítá - má rád paní učitelku a tuto svoji školu by za žádnou jinou nevyměnil ), se
do prostředí, které je odmítá moc nechce.Tudíž toto prostředí také odmítají. Nemusí se jednat vůbec o záškoláctví jako sociálně patologický jev.
Velmi dobrá je také kapitola 7 - Neposlušnost a opoziční chování u malých dětí.
Jana Drtilová, František Koukolík - Odlišné dítě
( Vyšehrad 1994) str. 54-55 Co doporučujeme rodičům hyperaktivních dětí - stručný a výstižný výčet několika důležitých zásad, dále pak kapitolu O sebevraždě - navodí sice hroznou představu, ale je velmi dobře zpracovaná. A považuji ji za velmi důležitou.
Pokud se Vaše dítě stane obětí šikany nebo alespoň máte podezření, že Vaše dítě je šikanováno, což je u dětí s ADHD dost pravděpodobné, doporučila bych tyto knihy :
Stéphane Bourcet, Isabelle Gravillonová - Šikana ve
škole, na ulici, doma ( Jak bránit své dítě ) Albatros 2006
Michal Kolář - Skrytý svět šikanování na školách ( Portál 1997), Michal Kolář - Bolest šikanování ( Portál 2001,2005)
K šikaně dětí s ADHD si dovolím jednu vlastní poznámku. Naše děti jsou obvykle obdařeny velmi dobrou schopností manipulace s okolím - já sama jsem váhala asi rok, zda se opravdu o šikanu mého syna jedná, či zda je to jen reakce kolektivu na nepříjemné průvodní vnější projevy mého syna. I při sebemenším podezření bych rodičům doporučila, obrátit se na výchovného poradce ve škole. Já sama jsem byla překvapena jak zákeřné může být chování již 8 - 9 letých dětí, navíc pak pokud jsou si vědomi, že se jim stejně nic nemůže stát, i když někoho šikanují ,protože jejich maminka je tzv. neprůstřelná.
Protože se u mého syna projevila posttraumatická
stressová porucha - zejména po traumatu z pouliční šikany a vyhrožování, nalezla jsem zajímavou knihu : Kay Marie Porterfieldová - Jak se vyrovnat s následky traumatu (Nakl. Lidové noviny 1997) - je pravdou, že naše děti jsou psychicky traumatizovány téměř nepřetržitě, přesto však některé zážitky na nich zanechají výraznější následky.
Ještě bych ráda upozornila na článek v abecedě zdraví o sociální fobii. Sociální fobie a následná sociální izolace našim dětem opravdu hrozí.

Dobrý den,já sama mám dvě děti, jeden 10 let a druhý 4,5 roku, oba hyperaktivní,u mladšího ještě porucha mluvení , jsem samoživitelka a žádala jsem o nějaký příspěvek vše mě bylo zamítnuto, Dojíždím se synkem do speciální školky aměsíčně projedu 1000 kč, Ve školce měl asistentku ale protože si ji letos nebudu moci zaplatit žádnou mít nebude, takže o to mě připadně více práce doma, a tím pádem si i těžko můžu hledat nějaké zaměstnání, leda na dobu 4 hodin co je malý ve školce ale to bohužel k sehnání není. I já sama jsme mnohdy kritizována, že synka špatně vychovávám a td, ale ono je to opravdu moc těžké, věnuji mu celý den, v podstatě i vnoci, protože špatně spí.I moje nejbližší rodina nechápe mnohdy reakce mého hyperaktivního dítěte a odsuzují jak mě tak to dítě. Starší dítě navštěvuje malotřídku u nás na vesnici, od první třídy a nyní půjde do 5 a má individuální plán, učí sevýborně, a vycházejí mu zde maximálně vstříc. Mám ale obavy jak to bude od příštího roku kdy opustí naší školu a půjde do města, tam už se na nějaké poruchy učení nekouká.Chci vzlázat všem maminkám aby se nenchali odradit poznámkami že dítě špatně vychovávají atd , protože sam vím že vychovávat takovéto dítě je složité a i dost vyčerpávající a kdo nezná tuto problematiku nemá právo kritizovat. Mamky držte se .

Ahoj Jano, přečti si, pokud budeš mít čas příspěvky na foru Hyperaktivní dítě a špatná výchova. Já jsem se svým synem dopadla tak, že od září jde do nové školy. je to normální základka, ale má specializované třídy pro děti s ADHD a poruchami učení. Na druhém stupni je náprava poruch učení dokonce vyučována jako povinný předmět. Na škole v těch specializovaných třídách neučí učitelé, ale speciální pedagogové. Jinak pravdu nemáme na žádný příspěvek nárok, protože naše děti nejsou postižené, mají jen poruchy. Kupovala jsi pero Stabilo pro dysgrafika také za 250,- Kč namísto Tornáda za 25,- Kč ? Napiš odkud jsi (okres). My jsme z Prahy, a přesto jsme měli velké problémy, jak se školami, které mají tzv. vyrovnávací třídy, tak i s umístěním dítěte do této specializované školy.

Mám 8,5letého syna s ADHD,že je jiný jsme věděli,už když byl hodně malý,ale co nastoupil na základní školu je to jeden velký problém.Nyní čekáme na první návštěvu u psychologa.Přestávám syna zvládat,nemluví,uzavírá se do sebe a já mu naprosto nerozumím,jsem zoufalá a všemi těmi den co den se opakujícími starostmi,problémy unavená.Mám spoustu knih a hodně informací si hledám i na internetu,ale je to pořád jen teorie,boužel realita je jiná a jenom trpělivost a laskavý přístup a zájem jenom nestačí.Všem maminkám držím palce,jsem ráda,že nejsme jediní,kdo s ADHD bojuje a držme se!

Já mám podle svého sy dojem, že ve věku mezi osmým a desátým rokem nějak ty problémy kulminují. Zamýšlela jsem se nad tím, proč. Uvědomila jsem si, jak náročných bylo pro mě šest let mezi čtvrtým a desátým rokem života mého syna. ještě když připočtu výrazné znaky jeho temperamentu - introverse,emocionálnost, vytrvalost a pod. Já jsem přesvědčena, že se to dá zvládnout, ale člověk musí zapomenout na všechno ostatní kolem sbe a plně pracovat na tom dítěti, aby ho naučil zvládat jeho vlastní temperament. třeba s tou emocionálností je to u mého syna naprosto zoufalé, ale já se snažím na jeho temperament nazírat jako na zisk ne jako na ztrátu.
Jen je potřeba ho stále "zdokonalovat ". Staré latinské přísloví praví : Kapka nehloubí kámen silou, ale ustavičným kapáním. A to si myslím, že pro naše děti platí dvoujnásob. Musíme se obrnit nekonečnou trpělivostí, vírou, že to, co děláme, je k užitku našemu potomkovi, a také bezpodmínečnou láskou k němu, jinak se to podle mého názoru nedá zvládnout. Stále přehodnocuji tzv. nálepky- zda se nedá pro jeho nedostatek použít slovo lepší, než používám. Já se snažím vyhýbat se slovům, která by ho ponižovala a zraňovala, ale také občas padne nějaké to slovo, které by padnout nemělo. Nejsem dokonalá a ani asi nikdy nebudu., ale snažím se seč jsem, aby se to zlepšilo.

Mám syna v prosinci 7 letého. Nastoupil do první třídy a mjelikož je také hyperaktivní negativní stanovisko paní učitelky na sebe nenechalo dlouho čekat. Řekla mio , že je jnezralý, rychle unavitelný, nestíhahající a že by doporučovala návrat do školky, teď o tom velice uvažuji. U vaší dcery bych tedy volila to co u nás vwe školůe nejedni rodiče udělali a to za prvé změnu školy, ale k tomu za druhé i přechod opět do první třídy. Tam bude za královnu vysoké nároky, které dnes bez pochyby i v 1. třídě jsou, bude bez problémů zvládat, vše co jí dělalo loni problémy si zopakuje a pak si bude moci i odpočinout. Jí bude dobře protože které dítě by nechtělo být nejlepší a ani ten rok navíc jí v tomto věku nijak neublíží, bude se cítit líp a nebude z ní od maluička outsaider! Přeji hodně sil aq osvíceného ducha pro dobré rozhodnutí. :)

Ahoj Kiko,
kde přesně je ta vaše škola, já jsem z Prahy 5 a mám syna čerstvě ve škole, ale už nám ho kvůly nepozornosti chtějí vracet do školky. Zatím nevím jak se rozhodnout. Díky

Šárko, na kterou školu ho dáváš teď ? V té škole, kam chodí můj syn,jsou ty třídy až od třetího ročníku, ta první a druhá třída spíš slouží v vyčlenění potřebných dětí. Jinak speciální třídy jsou v Praze 5 na Trávníčkově a Mezi školami, obě dojezdné dobře metrem na Luka a Nové Butovice.

Šárko, měl syn odklad školní docházky ?

pro Terezu. Já jsem napsala hodně i na druhé téma- Hyperaktivní dítě a špatná výchova. Je dobře, že děláš dioplomku na tohle téma. ČR je zcela nepřipravena na rostoucí počet dětí s ADHD a poruchami učení. Mluvila o tom ředitelka ZŠ Ohradní Praha 4 asi před 10 dny na ČT. Tam by ses možná mohla obrátit také.
Mají tam děti s ADHD a poruchami učebí v kombinaci. Jestli chceš mít dobrou diplomku, tak si myslím, že bys měla možná i sněkterými rodiči dětí vstoupit do kontaktu osobně. Ono slovem vypovíš více než vypíšeš perem. Jinak na té Ohradní učí speciální pedagogové a ne učitelé.