Diskuse - DEPRESE I. - nová diskuze

Petře,
chválím tvoje rozhodnutí. Držím ti palečky a věřím, že už teď jsi zvítězil!!!!
Posílám pusu na čelo, ahojky Marcela 2

Petře přidávám se k ostatním. Hlavně vydrž, všechno chce trochu času. A dej vědět jak jsi dopadl. Marek

Ahoj,všechny vás moc zdravím a vítám všechny nové,pěkně se to tady rozběhlo,moc už nepíšu,ale snažím se aspoň číst,protože mě D zase dostala.Petře já chodím k psychologovi každý týden,už mě zná roky a jemu říkám,co bych jinde nikde neřekl,Protože i když rodina je skvělá,i když dost vycítí,nejde jim vyložit co mám v mozku na stůl.A po pohovoru s psychologem se cítím velice uvolněný,ale bohužel mi to vydrží jen den,dva.
Zdravuško-d,mě manželka koupila DVD s panem Kalinou o emočních rovnicích,viděl jsem to dvakrát,ale jelikož mám velké poruchy soustředění v depresi,moc jsem u toho myšlenkama nebyl,tak snad někdy,manželka to chápe a že bych se to měl snažit pochopit i já.Ale nevím,jestli jsi myslela zrovna tohle.
Jsem rád,že i Halina píše své postřehy hezky,vždyť jsme všichni na jedný lodi a každý příspěvek k tématu pomáhá,Jen jsem chtěl říct,že jsme si pro prášky stouply do fronty a pěkně všichni musely otevřít pusu,ukázat,jestli léky spolkly a hrníček,jestli je neplivly do hrníčku do vody nebo čaje.
Mějte pěkný den,holky a kluci.Ahoj.Luboš

Ahoj Petře,

stejně jako ostatní Ti držím všechny palce, drž se a věřím, že bude dobře - hodně sil !!!
Ozvi se nám ...

Naše milá EVAK, je prima, že jsi tady. Mně taky příští týden začnou dny hektičtější, ale nakouknu a písnu aspoň krátce, jak jen to půjde.
Před chvílí jsem splavená dovlekla nákupy, je tam pěkné vedro, ale musím začít vařit na večer a vyžehlit dvě pračky prádla - mohla bych to nechat na jindy, ale já to právě chci mít z krku. O víkendu máme nějaké pařbičky, tak chci práci zmáknout dnes a zítra. Jsem v časovém skluzu, protože moje dopoledne dopadlo pitomě a neplánovaně - z větší části jsem ho strávila nedobrovolně - na samotě u lesa ...
Spokojeně jsem se poránu rozhodla odvézt do nedaleké vesnice na správku botky - jde o pitomou výměnu podlatěnek - u dvojích botek. Tady byl švec, kupodivu jediný, i když jsme město - odstěhoval se - a my nemáme kam dávat spravovat boty. Cestou mi zvonil mobil a já netelefonuju za jízdy, nikomu to nedoporučuji. Sjela jsem na kraj k lesu a na mýtince zastavila, vypnula motor, vyřídila hovor a pak se rozhodla si odskočit - pak se vrátila a už jsem auto nenastartovala. Myslela jsem na poruchu ve spínací skříňce, ale i za tu chvíli, kdy jsem nechala rozsvícená světla, se vybila baterka. Divné, ale je to tak. Syn mi do telefonu řekl, že mu včera večer vytekl olej z auta a nemůže pro mně těch asi osm kiláků dojet, protože by zadřel motor, což má pravdu, manžel měl poradu, nechtělo se mi stoupnout si odvoz a nechat auto v lese, tak jsem čekala. Nakonec pro mně manžel přijel, ale to už tam jeden známý, který jel kolem dobil baterku přes spojovací kábel ze svého auta, shodou okolností to byl známý, ke kterému do Chrudimi dávám auto na výměnu olejů, gum, technické a občasné retušování škrábanců, které občas vyrobím na laku svého Peugeoutka. Domluvila jsem se se známým, že tam dovleču klukovo auto dnes nebo zítra na laně, on mu to spraví, lehce shání vše, i těžko sehnatelné náhradní díly i na auta, která se už nevyrábí - a to je klukův případ - má Fiat Barchetta kabrio - už se nedělá. Tak se zas starám víc než kluk sám, aby měl od pondělka čím jezdit do školy, protože má špatný spoj a když má praxi, má jediný spoj v půl čtvrté ráno - už ho vidím, jak o půl třetí vstává - rozmazlenec ...
Manžel chce jít z práce dřív, aby ho odtáhl on, bylo by to lepší, no uvidíme, když se nezdaří, zvládnu to taky. Chceme ještě v šest do agentury do Pardubek zapikat dovču - last minute - za známou.
Tak já jdu makat - Zdravím Tě Evak s přáním pohodového dne, stejně tak ostatní, speciální pozdrav pro MARCI 2 - holči - nemáme to jednoduché - ale jsme a budem statečné holky - Tobě přeju ze srdce, aby sis uměla v každodenním shonu najít chviličku pro sebe a pro to, co máš ráda - moc si to zasloužíš !!

S láskou Romana.

Ahoj všem. Luboši ano myslím toto DVD od p.Kaliny. Uvidíme jak uspěju. Dcera chodí taky k psycholožce a má přesně ten pocit uvolnění a čászečné úleva, který ale nevydrží dlouho.Máte někdo zkušenosti se sebevražednými myšlenkami ? Právě mi psala a říkala, že se jí třesou ruce a pořád ji to nutí soustředit se na zápěstí a raději nebere do ruky nůž. Mluví celkem rozumně, ale začínám mít opravdu strach.

Zdravím paní Drahuško,
tímto obdobím jsem si prošel, ale nemohu říct, co ho způsobilo, jen svou doměnku, protože na léčení se teprve chystám. Nevím, jaké výsledky má psycholožka o jejím stavu, ale pokud to nevíte, nenechával bych jí samotnou. Je možné, že se dozvěděla něco, co jí rozhodilo natolik, že se nekontroluje, nebo jen zoufale křičí o pomoc, může to být i skrytá hrozba. Někdo v ní se jí snaží ublížit. Schyzofrenie, jestli se nepletu, nemám zkušenosti. Nechci Vás strašit, ale hned bych jí hlídal a kontaktoval psychologa. Držím palce, aby to byla "jen" zoufalost.

Zdravusko - pokud by šlo o mě, já si za posledních 14 dní zkusil moc, téměř celé noci nespim, dokud neodpadnu vyčerpáním a kromě posledních snad tří dnů jsem nemyslel na nic jiného, než jak to udělat, v záchvatech naprosté beznaděje, když už jsem v zoufalství ani neviděl přes slzy co dělám jsem prostě bral do ruky nůž, přijde to jako strašně spásná myšlenka, jenomže - můj mozek pořád pracuje, pořád myslí, nakonec se bojím jen toho, že mě někdo najde a zachrání a pak to bude ještě horší, to mi v poslední chvilce vždy podstrčí mozek Na první pohled na mě taky nikdo nepozná, že na to myslím, jedu autem, myslím na to, jdu po ulici myslím na to, bavím se s přáteli a oni asi vidí že nejsem uplně v pohodě, ale i tak na to myslím, pak do toho člověk najednou spadne a je strašně málo věcí, který vás zastaví - já mám strach že jednou se už nic ale zastavovat nebude, třeba to nebude dneska, ale možná zítra, možná za týden nikdo to neví. Já mám pocit, že v těchto stavech jakoby postoupím vždy o kousek dál, kdy mi to dělá čím dál menší problém, nejhorší na tom je, že se na to člověk těší, nakonec však zvítězí STRACH. To jsou moje zkušenosti se sebevražednými myšlenkami, které mi ted na chvilku dali díky bohu pokoj. Já nevim jak pomoct tvé dceři, určitě by ale neměla zůstávat uplně sama,myslím ne delší dobu a pokud možno né večer, ona je na tom asi holka hůř než já a já na tom bývám nejhůř právě večer, kdy se cítím moc opuštěný a všechno na mě začne padat ...

Milá Zdravuško,
po přečtení tvého příspěvku, jsem se doslova vyděsila!
Nevím nic o schyzofrenii, ale už bych po takové zprávě neměla doma stání. Už bych seděla v prvním vlaku, nebo v autě a musela bych za ní. Neměla bych klid, nevěřila bych, i kdyby mi psala , že už je v pohodě. Zalarmovala bych psycholožku, teď už i psychiatra a dokud bych si nebyla jistá, že sebevražda nehrozí, nehnula bych se od ní ani na krok. Představa, že bych mohla něčemu strašnému zabránit a nebyla jsem u ní, když mě nejvíc potřebovala, ta představa by mě hnala dopředu.
Dcera tě určitě moc potřebuje, má strach sama ze sebe, jinak by ti nepsala!
Ať už překonává cokoliv, jsi první na koho se obrátila. A to je úžasná důvěra!!
Přeji ti, ať se správně rozhodneš a vše dopbře dopadne!! Marcela 2

Petře, nečetl jsi náhodou knížku od paní doktorky Foučkové "Já jsem"?
Jak popisuješ stavy, kdy myslíš na sebevraždu, to je strašné. Připomnělo mi to sebevraždu kolegy. Byl to výborný veselý a ke všemu hezký mužský. Zamiloval se do jedné krásky, začal s ní pít a došlo i na drogy. Úplně se mu rozložil mozek. Nebyl schopen fungovat. Ve 49 letech se v práci oběsil. Ale píši to proto, že se na to asi také těšil, jak ty píšeš a připravil si to tak, aby ho nikdo nemohl zachránit. Jeho bratr odjel ten den na služeb ní cestu, auto si postavil na parkoviště úplně na jiné místo, vždycky parkoval před firmou. A šel si koupit provaz a ještě ten doklad nechal na stole. Celý den jsme netušili, že se ve svém skladě oběsil, až večer přijel jeho bratr, který měl jediný od toho jeho skladu klíč.
Musí to být hrozné, co dokáže taková deprese. Já jsem měla strašné beznaděje, ale nikdy jsem si nechtěla sáhnout na život. Nějaké vnitřní přesvědčení, že k tomu nemám právo a karmické zatížení je snad nejhorší, jaké si můžeme připravit do budoucna.
Proto asi existuje podvědomě ten vnitřní strach. Nesmuť a přeji ti vše dobré. Marcela 2

Petře, Marcelko ....,

já jsem nikdy ve skutečnosti nechtěla spáchat sebevraždu. Já jsem jen byla několikrát přesvědčená, že pokud se rychle nezlomí stavy, které prožívám, pak BUDU MUSET ! Že to nevydržím, protože to bylo k nevydržení. Každá hodina, minuta, vteřina byla děsné trápení, zoufalství, beznaděj. K tomu výčitky, že nefunguju pro rodinu, jak bych měla, že nemají teplou večeři, že když dole klapnou dveře, nemám sílu vstát a jít je přivítat, že celý svět kolem mně je šeď, prázdnota - je to těžko popsatelné. Vlastně všechno bylo popsatelné do okamžiku mého pocitu, kdy mi mamka vydechla v náručí naposledy. Je to pět a půl roku a v mém případě neplatí prostě, že bolest zhojí čas, že čas ránu zajizví - u mně se to nestalo a nestane. Teď už zase moc chci žít a chci žít naplno a být dobrým člověkem - ale jsem už jiná a můj život je jiný. Pro ten nepopsatelný pocit, který jsem prožila a pro mamky poslední jasná slova před jejím odchodem, která otřásla mým vnitřním světem. Je to ve mně hluboko zasuté, nikdo o tom neví, co to bylo, s čím se mi svěřila a jak jsem postupně chápala, co jsem pro ni znamenala - víc, než jsem doufala - my dvě jsme si to podstatné, co jsme jedna druhé neřekly sobě během jejího života, abychom jedna druhé nepůsobila starost a zmatek v duši už nestihly říct .. ono to být vyřčeno mělo, ale já už to nemůžu vrátit. Po pěti letech mi chybí víc než před rokem, dvěma. Ona byla jediný člověk, před kterým jsem se nemusela stydět za lidskou slabost, ona by ji nikdy neodsoudila. Byla jsem její holčička, jediné dítě. I když mně řadu let vychovávala babička a i když jsem brzy odešla z domova studovat a po studiích se hned vdala a odešla daleko. Pak už byl jen mužský svět a moje křečovitá snaha vydržet, nepadnout do deprese, vzchopit se, stud se vypovídat, svěřit, neschopnost to někomu z nich říct a najít společný jazyk, strach z odsouzení, strach z nařčení ze zbabělosti, lenosti, hysterie. Klesla jsem hluboko, ty prášky na spaní v šuplíku v koupelně by stačily bez problému - a mně to moc lákalo. Jenže vyšší moc a síla stála při mně, nemohla jsem v ty nejhorší chvilky vstát z postele, neposlouchaly mně nohy, nevstala jsem,protože jsem nemohla dojít těch pár metrů. Kdyby to bylo o pár dní, možná hodin delší, nevydržela bych to asi - ale ono se to zlomilo. Přišlo ráno a jasný den a já jsem dokonce sebrala zbytky sil a dokázala se během dvou hodin obléct, doplazit k autu a dojet pár desítek km k psychiatrovi - s přestávkami a s přemáháním pocitu, že to napálím do nejbližšího stromu a s překonáváním naděje, že na třech železničních přejezdech cestou snad pojede vlak a já přidám plyn tam, kde bych měla zastavit. Dokázala jsem mu říct, jak je se mnou i přes pětitýdenní braní AD. Zpátky jsem už jela a pro slzy málem neviděla na cestu, stejně jako teď - a to byl ten zlom - pak už bylo jen a jen líp. Měla bych se za sebe stydět. Ale lehké je odsoudit pro toho, kdo neprožil.
Dneska vím, že mamka by mně hnala, kdybych už teď chtěla za ní ... mám tady dvě děti, dva zázraky a musím tady být pro ně. I když se mnou komunikují na půl pusy, protože procházejí pubertou ( ani to není lehké období v životě ), mámu potřebují. Máma je jistota a ostrov v rozbouřeném moři. Když se všichni otočí zády, dobrá máma nikdy. Oni to ještě neví, protože sami děti nemají. Opustím je, až mi to bude určeno shůry. Poperu se se vším. Ta moje nejdražší máma tam nahoře by mi to jen a jen schválila ...

Vždycky je proč zabojovat - pro každého z Vás - myslete na to ...

S láskou Romana.

Ahoj, jestli se můžu do vašeho tématu vložit, měl jsem stejnou zkušennost. Chtěl jsem před tím utéct, ale taky mi v tom zabránil pud sebezáchovy. Pro toho bráchu to muselo být hrozný a souhlasím, že navenek to není vidět, vlastně ani deprese se kolikrát nedá rozpoznat. Se mnou se lidi snažili komunikovat až skoro do konce, než jsem skolaboval a byli spíš naštvaní, že jim neodpovídám. Připadalo mi jako by si mysleli, že jsem nafoukaný, nebo tak něco, že se s nimi prostě nechci bavit.

Ahoj (pořád si nemůžu zvyknout na tykání:) )
u mě nebude největší problém ve studu, ale ve strachu. Táhne se to se mnou od mala a až předloni jsem zvítězil paradoxně díky člověku, který mi sliboval, že mě zabije a celou mojí rodinu a rodinu mé ženy. Nakonec to šlo do vytracena. Znal jsem jen jeho a povrchně, leccos jsem o tom člověku zaslechl, je vážně nemocný, daleko víc než my všichni dohromady. Všechno řeší pěstmi, ale jen když je jistý, že je v převaze. Dokonce i jeho holku. Má hodně za sebou a úplně mu to zatemnilo mozek.
Tak tenhle člověk mě znovu probudil k životu. Vlastně jsem mu vděčný, i když zbytek to přetlouká. Od mala mám strach z lidí. Ale povzbuzení je krásný, děkuju. Zkusím ze sebe něco vyškrabat, alespoň zbytek té odvahy. Je to moc složitý a máte každý to svoje, nechci nikoho zatěžovat, nevím jestli se dokážete držet v odstupu, nerad bych, aby Vás to nějak rozrušilo a proto zatím jen tohle podstatné. Říkám si, dokuď mi šmakuje, jsem v pohodě:)
Hezký den:)

ZdravuskoD,takovými obdobými jsem si procházel často,,jeden pokus byl a často i teď řeším s psychologem-můj smysl života,,je tady podporující a chápající rodina,malá vnoučátka a přesto přemýšlím,zda takovýto život v depresi žít.Já mám ještě ten problém,že mám nutkání ublížít někomu jinému,když je nůž na lince,musím ho schovat do šuplíku,syn nechá ležet pásek na stole,musím ho stočit do skříně a další.Ale abych se vrátil k tvojí dceři,já bych neváhal,a jak už tady bylo psáno kontaktoval bych psychiatra a ten by určitě dal doporučení,anebo bych se snažil dceru přesvědčit k léčbě v psych,léčebně nebo klinice,nevím,jak to u vás je.Já když už jsem věděl,že to nezvládnu,měl jsem silný třes a bylo mi zle,skončil jsem v léčebně,bohužel.ale pomůžou,tam je člověk pod kontrolou a vidí,že v tom není sám,vždy měli pacienti k sobě blízko a snažily se jeden druhému pomáhat.Vím,je to moc těžký rozhodnutí,ale tohle není opravdu sranda.Pomožte jí,ona už neví jak dál,proto tě prosí o pomoc.Držím palečky.

Marcelko tuto knihu jsem nečetl. Mužeš prosím stručně popsat co se v té knize děje? O čem je? Název jistě napoví, ale stejně ...

Pro ab - když jsem dneska vyrazil od svého k lékaře k doporučeným specialistům, honily se mi hlavou ruzný myšlenky, kdo tam bude, nějaký otrávený člověk který poslouchá denně spousty příběhů a ten muj pro něj asi nebude nic nového, možná si bude říkat už abych vypadnul, třeba mě vubec nebude sympatický a nedokážu s ním prostě ani mluvit o čem je potřeba, protože já prostě neumim s každým mluvit o všem, nevěřím už skoro nikomu, jen hrstce přátel, které spočítám na prstech jedné ruky. No stalo se co se stalo a já nenašel ani jednoho z těch specialistů. Teda jednoho jo - toho psychiatra, ale ten byl zrovna v jiném městě tak jsem si přečetl akorát otvírací dobu, nejdřív jsem ale hledal psychologa, který mě nakonec vlastně poradil kde sídlí psychiatr. No ale k věci . . . podstata je v tom, že toho specialistu kterého mi muj doktor doporučil jsem nenašel a možná že jsem rád, protože jsem našel jiného psychologa, teda psycholožku, která mi byla na první pohled strašně sympatická a já jsem měl dojem, že ona bude ten správný člověk se kterým budu moct mluvit, myslím si že to je hrozně důležitý, jaký je váš první dojem z člověka který vám má udajně pomoct, určitě tam nepřijdu a nevykolpim ze sebe všechno najednou, zábrany tu budou pořád, ale nebude takový problém je překonat, protože se nejspíš budu bavit s člověkem který mě bude chvilku poslouchat a já nebudu muset mít pocit, že jsem selhal a že jsem slaboch - takový byl muj první dojem dnes během prvních asi 3-4 minut, kdy jsem se s paní doktorkou bavil o termínu kdy mužu přijít ... nevim - určitě se složim až tam budu mluvit, ale nebudu z toho mit špatný pocit, jako že to říkám někomu kdo to vlastně ani nechce slyšet ...

Jak si tak čtu, tak vidím že Romana je těžce v pohodě - aspon to tak vypada, moc ti to přeju :)) to je hrozně dobře, já bych chtěl taky aspon obcas sam se sebou vydržet, aniž by mě to štvalo, já hrozně trpím tím, že jsem sám a nemužu najít nikoho, komu bych zase věřil ...