Diskuse - DEPRESE I. - nová diskuze

A odkud smím li vědět :-))

Ahoj Malířko a všichni ostatní dobří lidičkové. Nemám důvod se na tebe zlobit. Jsem rád za každý názor, zatím mě utvrzujete v tom že to nemusí být zdaleko to nejhorší řešení užívat AD, ale tak nějak nevěřím tomu, že se člověk nezmění, můj otec bere již delší dobu nějaká AD, bral i neurol, to je asi jediný co si pamatuju podle názvu. Ale jsou na něm vidět změny chování, při každé změně léků, pokaždý je to někdo jiný, bojím se toho že natrefím na špatného odborníka, at už psychologa nebo psychiatra a ztratím uplně vše z toho co jsem byl a už se k tomu nikdy nedostanu, zrovna jako muj otec, už nikdy nebude jako dřív, je to někdo jiný, já nechci být někdo jiný ... ale vy zde píšete jak vám léky pomáhají, že jste štastní, to je moc dobře, taky chci mít aspon ten pocit stestí, ale nechci být někdo jiný ...

Toho jsme se báli všichni Petře........já jsem například byla na uzavřeném oddělení a tam byli samí těžcí schizofrenici, kteří tam žili třeba několik let a já jsem se ve své neznalosti obávala, že budu vypadat jako oni , přitom jsem měla uplně jinou diagnozu....no tak jsem nebrala léky vůbec (ani tam , strkala jsem si je do ponožky a pak vyhazovala ) a výsledek byl, že jsem odešla, jak jsem přišla, kdybych je brala, nerozpadla by se mi rodina......
Taky jsem se bála, že budu někdo jiný a jsem někdo jiný, jen mám mnohem lepší život .......bohužel jsem přestala být tak citlivá a rozjitřená, nemám tak silné prožívání, ale stojí to za to ....
Nesrovnávej se s jiným člověkem, každý reaguje jinak, a pravda je, že jsem zažila spoustu neschopných psychiatrů....člověk musí hledat takového, který mu sedne a lék, který mu sedne.....chce to výdrž.

Ale sama vím, že k lékům člověk musí dozrát , pochopit to sám, jen je škoda, že se tím zdržuje to, že bys mohl žít krásný život bez trápení...........

Ahoj Petře,

nemyslím, že by AD měly vliv na změnu povahy, charakteru ... psychické onemocnění jistě ano, ale AD podle mně tak nepůsobí ...

Když jsem brala AD delší dobu a ustoupila šílená deprese a nechuť k životu, totální vyčerpání a únava, která mně doslova drtila jako kamení, myslím, že jsem jednak byla vděčná životu za každý dobrý den, za každé pozitivní ráno, za každou drobnou radost a navíc jsem pozorovala i jiné kladné věci sama na sobě - pokoru, snášenlivost, chuť druhým pomáhat, umění radovat se z drobnosí, které jsem dřív nevnímala, barvy kolem mně byly jaksi sytější, moje vnitřní já smířlivější s protivenstvími života, já povznesenější nad malichernosti jsem nějak víc souznívala s okolním světem a kupodivu se mi zdálo, že sama sebe mám víc ráda - díky výchově tatínka jsem měla v dětství a dospívaní naprosto ubité sebevědomí a neměla se ráda - když Ti někdo vtlouká do hlavy, že jsi prostě nemožná - roky, celé roky - pomalu uvěříš - až odchod na studia a setkávání s cizími lidmi mi zvedlo sebevědomí, i život s manželem a teď už jsem opravdu životem tak otřískaná a tolik mám za sebou, že mi dokonce přichází na mysl, jestli to, co všechno jsem přestála, byť by mnozí řekli, že ne se ctí, když s pomocí AD - ne však lidé tady, ti mi rozumí, ale ti, kteří depresí neprošli - nesvědčí o tak trochu o mé vnitřní síle. Upozornil mně na ni můj psychiatr, když na moje slova, že jsem srab, reagoval, že jsem naopak vyjímečně silná ... nechci působit namyšleně, taková vůbec nejsem ... ale když mně to, co mně nezabilo paradoxně opravdu posílilo a z mého pohledu udělalo i lepším člověkem, malinko si dovolím ve skrytu duše nejhlubším sama sebe začít snad trošičku vážit - byla jsem na moc trablů sama, nikdo kolem nemohl chápat oč jde ... myslím, že po vší té výchově s výsledkem sebevědomí nula, je snad možná i trochu dobře, že se mám už malinko ráda a uvědomuju si i svoje kvality. Kdybych neprošla trápením, možná bych se ani nestala tak pokorným člověkem s hluboce vyvinutou tolerancí k druhým ... některé věci jsem tolerovat nedokázala. Dneska si myslím, že dovedu hodně chápat a soucítit - je to jedno k druhému - normální lidský vývoj postupem let, životní zkušenosti, boje s depresí po ztrátě milovaného člověka, dozrávání a uvědomování si vlastního místa na zemi ...
Takže neměj strach ... neber toto jako ódu člověka, který poznal naprosté dno na účinky AD a propagaci užitečnosti řešení problému jejich prostřednictvím - tak to nemyslím - pro mně byly záchranou - Tobě přeju jen dobré do budoucna bez jejich pomoci, jistě to správně vyhodnotíš - pokud po AD sáhneš, dělej to beze strachu z následků ... dnes už jsou AD šetrná, s minimem vedlejších účinků, účinná a je jich široká škála - každému sedne třeba i něco jiného - lékař to vyhodnotí, pokud s ním budeš chtít otevřeně promluvit o svém problému ve všech souvislostech - takže hodně štěstí a hlavu vzhůru - sluníčko na obloze se dneska směje, měj je i ve svém srdci, těš se na další život, máš tolik let před sebou ... Romana.

Ahoj všem ještě jednou ...

Kdepak mám EVAK ? Já jsem dneska udělala na vybranou dvě rychlovky Evak - zapečenou rybu v sýrové omáčce a zelené fazolky s osmaženými kousky slaniny, brambory na másle a volskými oky ... kvečeru ještě udělám palačinky s ovocem a šlehačkou - a Evak, snad se už konečně nažerou !!! .... všichni ti moji drazí - velkej s ukončeným vývinem a dva mladí ve vývinu - já udělám dopolko třeba francouzské brambory ze dvou a půl kila brambor, narvu tam uzené, sýr, šlehačku - v domnění, že zbude k večeři - a oni to sežerou hned. K svačině běžně puberťák sedm rohlíků s Nutelou, dnes se snad v mezidobí oběda a palačinek narve vaječnou roládou ... ufff, už půjdou do školy , hurááá ...

Ab, mám icg - 385 990 942 - klidně písni a kdokoli, když budete chtít pokecat nebo si jen prostě vylít srdce ... není dobře člověku samotnému ...

S láskou Romana.

Petře, tvůj otec třeba nemá depresi, ale jiné onemocnění, když se mění podle toho, jaké léky užívá. Já si naopak myslím, že po delším užívání AD jsem to zase já, taková, jaká jsem byla před D, našla jsem znovu to, co se nenápadně vytratilo, sbejistotu, ujištění, že jsem normální a že mě okolí taky tak vnímá, že sem patřím a můžu tady existovat, jako všichni ostatní. Už se neschovávám doma před světem, před lidmi, před přáteli, před zábavou... Vím, že na mě nikdo nepozná, že beru léky "na hlavu". Zkrátka, stojím zase pevně na svých nohou a mám sílu dál na sobě pracovat. Je to, jako když ti usychá kytka v květináči, protože jsi nebyl doma, její listy jsou povadlé a ona živoří. Ty jí dáš vodu a ona se vzchopí, zvedne listy a znovu začne růst, možná že i kvést :-))) Petře, my tě neukecáváme, jen máme své zkušenosti.

Morthisi, buddhizmus je mimo jiné i o přemýšlení o smrti, nejen o tom, jak být užitečný druhým :-))

Neukecáváte mě Malířko, já jsem tady protože hledám nějakou cestu kudy kam, zajímají mě vaše zkušenosti, navíc vím že nejsem jediný a že se o mě někdo zajímá, vy to možná netušíte, že mi ukazujete směr, ale vaše zkušenosti mi dodávají odvahu to řešit, jak by bylo zapotřebí, možná, že už se ve mě i něco pohlo a po těch "pár" Vašich řádcích vidím, že možná existuje pomoc, jenom ted nevim kde začít, u praktického lékaře aby me dal doporučení nebo si vyhledat odborníka sám? v tomhle smeru jsem opravdu bezradný ... nikdo mě tady do ničeho nestrká, nikdo se mi nesměje, neukazuje na mě, Vy všichni se snažíte vstřebat muj problem a já jsem za vas moc rád ... ted jenom kam mam jit ... neznam žádného specialistu, jestli mužete někoho doporučit - prosím ... nacházím se ve východních čechách

Petře, nás je tady taky pár z VČ, i já, ač Brňačka jako poleno jsem se před dvaceti lety vdala a následovala muže do východních Čech - je mi smutno po Moravě, ale to už si musím v sobě vyřešit - tady už máme svůj dům, práci, existenci, děti školy, takže budu pro sebe v nitru smutnit po svém rodném a milovaném Brně, nic moc jiného s tím nenadělám ...

Víš, mému psychiatrovi by nevadilo, kdyby dostal na něj nějaký pacient kontakt, jenže nevím, kde bydlíš a tudíž jak moc by pro Tebe bylo z ruky dojíždět tam, kam jezdím já - a jezdím docela pěkný kousek - do Chrudimi - kde mám jednoho psychiatra řadu let a jsem s ním spokojená - pravděpodobně si budu zvykat na nového mladého lékaře, se kterým se tento starší zkušený pan doktor bude střídat - některé dny v týdnu jeden, jiné druhý - věřím, že budu spokojená i s novým případně, ten můj dlouholetý byl fajn, tedy je fajn ...
Kdybyses chtěl na něco zeptat nebo poradit, napiš mi na icg - číslo je v předchozím příspěvku ... měj se pěkně ...

Zdravuško, má Tvoje dceruška AD, chodí pravidelně k odborníkovi ? Stalo se v jejím životě něco takového, co nejčastěji depresi vyvolává ? Rozchod s partnerem, ztráta blízkého člověka ? Ztráta zaměstnání ? Může být pochopitelně i deprese bez příčiny - larvovaná, která se léčí obtížněji - nejde o prosté odstranění příčiny, která neexistuje ani nejde předpokládat, že bolest vyléčí čas ....

Někteří z nás, a je to i můj případ, v mizerné době nechtějí ani s nikým mluvit o svých pocitech, ani nikoho vidět - pramení to z poznání, které každý depresivní člověk brzy udělá - že rodina pomoci nemůže, i kdyby chtěla sebevíc - je to otázka léčení a odborníků, pak mnohdy přesvědčení, že druhé jen obtěžujeme, že třeba nezasvěcení nás mají za slabochy či lenochy ... například mně moje teta měla moc za zlé, že jsem padla do deprese a nebyla schopná jezdit stopadesát kilometrů vyžehlit tatínkovi košile a poklidit mu a navozit kastroly s jídlem- uštěpačně mi říkala, abych se urychleně zvedla a postarala se o druhé, pak že mně deprese přejde a dodávala, že jí by její manžel depresi nikdy nedovolil - to je z pohledu laika - byť je moje teta zdravotnice, neví o skutečné depresi zhola nic a vědět nechce ... měla docela schopnost mně vždycky dorazit, když v době, kdy jsem tolik měla co dělat sama se sebou nejvíc začala požadovat ode mně péči o rodinu, de facto dvě domácnopsti hodně od sebe vzdálené - přitom mám taky děti a práci, takže se to zvládat moc nedá ani v plném zdraví. Navíc jsem já byla v depresi tak vyřízená a vyčerpaná, protože jsem k tomu všemu ještě spala jen hodinu či dvě denně ( deprese často provází nespavost a nechutenství, u někoho pak naopak sklon k přejídání ), že jsem neměla ke komunikaci s někým absolutně sílu - nemohla jsem jíst, spát, mluvit, brečet - nic ....
Jestli můžeš, napiš něco více o dceři, zda užívá léky a jak dlouho - nástup jejich účinku je totiž řádově v týdnech a je to u různých léků a lidí ještě navíc hodně individuální ...
Věřím, že dcera to zvládne, je mladá a deprese se v dnešní době dá léčit a vyléčit - v dobrých obdobích žiju aktivní a plnohodnotný život a léky mi moc pomohly ...

Hodně sil a pohody a víru, že se vše v dobré obrátí Ti přeje

Romana.

Je jí 25 let. Potíže začaly koncem studia na vysoké škole - státnice, diplomová práce.. Přítele má a docela spolu vycházejí, ale myslím, že je z ní taky trochu nešťastný.žijou spolu. Brala a znovu bere Cipralex a teď ještě Neurol když se cítí špatně.Remise nastala zdá se mi bez zjevné příčiny.Nevíme my a ona říká, že taky ne proč.Práci teď má dobrou, ale možná trochu stresovou.Zpočátku taky špatně spala, což se teď upravilo, ale budí se s úzkostným pocitem a neustále bojuje s pláčem. Říká, že má hrozné myšlenky a neustále svíravý pocit.Teď neustále opakuje, že se bojí, že jí léky nezaberou.Bojovala s pocitem studu, že je slaboch a že jí za něj budem považovat.Ale to u nás nehrozí. Manžel je lékař a já zdravotní sestra, ale bohužel s psychiatrií jsme nepřišli do styku.Já vím, že je to nemoc jako každá jiná a ona si nic nevymýšlí a vím, že nepomohou slova jako neboj to bude dobré to překonáš buď silná, ale nevím co jí říct když volá a pláče, čím jí utěšit. Chodí i na psychoterapii, ale zatím ji není lépe - léčba teď trvá asi 4 týdny.Navíc neví zda by přítel už nechtěl rodinu a zda ji neopustí. kvůli tomu,že si bude myslet, že ona by to nezvládla. Já také nevím zda by starost o maloun osůbku spíše pomohla nebo ji dostala ještě hlouběji. Moc děkuju za rady a kontakt

Zdravím všechny milé přítomné,
slíbila jsem, že podám info ze včerejšího sezení. Nebylo to o pročištění čaker, jak jsem se mylně domnívala ale o práci s podvědomím. Přesněji řečeno o "vymazání" některých informací v podvědomí, které mi spouští destruktivní pocity, jako je úzkost, strach, lítost, atd.
Člověk s příchodem na svět si s sebou přináší určité kódy, buď jsou k dobru nebo ne. Nechtěla bych se o tom moc rozepisovat, protože nemám v tomto oboru takové znalosti, abych se mohla s někým pustit do diskuze nebo polemizovat, jestli je to správná cesta a proč. Fakt je, že jsem jak na nové světě. Hlavu mám lehkou, bolest na prsou nemám a nehoní se mi hlavou pořád jeden a tentýž problém. Mohu se lépe soustředit na činnost, kterou právě dělám. Nevím, jak mi bude dlouho takhle fajn, ale v případě, že se mi stav zase zhorší, jdu na to znovu. Hlavně nemám ten hnusný pocit, že mě nic nebaví a všechno je zbytečné!
Byla jsem absolutně bez energie, vyprahlá jako Sahara. Sice neskotačím a nejásám pro nic za nic, ale mám takový klid na duši.
Petře, moc ti přeji, ať se rozhodneš pro jakoukoliv cestu. Můžeš jít k psychologovi než ti zaberou AD.

Já teď mám kamarádku, která učí vnímat život,abykaždý pochopil proč je na světě, že každý člověk musí splnit svůj úkol, pro který přišel na svět. O tom, že existuje pozitivní vesmírná energie, která dává člověku sílu překonávat různá životní úskalí.
A hlavně vědomí, že to člověk vysílá, to se mu z vesmíru znásobené vrací. Ať je to dobro nebo zlo.
Všechny zdravím a mějte se krásně!!!
Marcela 2

Já si myslím Petře, že ten psychiatr je uplně to nejdůležitejší ........já bydlím v Praze a dlouho jsem hledala toho správného a až když jsem našla , kterému jsem věřila, tak jsem se vyléčila........byl takový jiný, byl mladý, pár let ze školy, přesně dodržoval čas objednání a netlačil na mě, mluvitl tiše a byl hodný a já mu uvěřila a bylo vyhráno.........na venkově ta situace bude možná horší , protože je míń doktorů, menší výběr.

Zdravuško, studium na VŠ, státnice, diplomka - taky jsem tím prošla a musím říct, že je to hrozně náročné období v životě - neprocházela jsem tehdy zrovna depresí, ale paradoxně jsem po získání VŠ diplomu necítila radost a úlevu, ale hroznou únavu, vyčerpání, dokonce pocit, zda to, co mně čeká, stálo za tu dřinu, pocity nejistoty, melancholie, prázdnoty ...
Cipralex neznám z vlastní zkušenosti, vím ale, že poslední dobou je předepisován velmi často - jistě Ti k tomu napíše své zkušenosti z této diskuze i další pisatel, píšeme si i o svých zkušenostech s léky, proto vím, že mnozí jej tady znají ...
Čtyři týdny je dost dlouhá doba pro toho, kdo se trápí depresí i jeho blízké, bohužel mně léky zabraly vždycky ještě později, letos v zimě dokonce Parolex po sedmi týdnech - s ním mám dobrou zkušenost, znám taky Stimuloton, který jsem brala dlouhodobě před lety ...

Ještě bych asi já sama dva týdny počkala, pokud nebude obrat k lepšímu, šla bych se poradit s lékařem o případné změně léku - je to celkem běžné, že předepsaný preparát nezabere hned první ... brala jsem AD v kombinaci se Stilnoxem, jinak bych snad nespala. Přestal mi zabírat, stejně tak Diazepam. Prostě jsem po smrti mamky nedokázala celé týdny usnout ani s desítkou Diazepamem a byl to děs ... k psychickému vyčerpání se přidalo fyzické, kdy jsem byla úplně vyřízená a chození do práce a péče o domácnost a muže a dva syny pro mně byla nad moje síly ...
letos jsem několik týdnů brala k AD na spaní Mirtazapin Sandoz - usínala jsem po něm bez problému a velmi přirozeně, spánek taky nebyl jakoby umělý, vstávala jsem odpočatá a svěží, po Diazepamu jsem naopak bývala ráno spíš po vyspání jak praštěná po hlavě ... a unavená k tomu. Mirtazapin je hodně silný, někdo psal na diskuzi, že po něm byl jako opilý, stačí polovina tablety..., byl to právě Mirtazapin, který mi pomohl od nočních můr - buzení s bušením srdce, tlakem v krku a na hrudníku, pocity nezvladatelné úzkosti, vnitřního neklidu, od stavu, kdy jsem opakovaně usínala, ale dvacetkrát a víc za noc se budila a měla spíš pocit, že jsem jen v nepříjemném stavu na rozhraní bdění a spánku, k smrti unavená a přece neschopná tvrdě usnout
Shodou okolností byla moje maminka zdravotní sestra a otec je lékař - v důchodu. Moc podpory jsem od něj neměla, spíš naopak ... proto je velmi dobré pro dceru, že má ve Vás skvělé rodinné zázemí. Její přítel ji má jistě rád a pochopí situaci - může o tom s Vámi mluvit otevřeně ...
Neměla by myslet teď na zakládání rodiny v současné době - je mladá a měla by myslet podle mně ona i její přítel spíš než na povinnosti na odpočinek, relax po stresu v zaměstnání ( to je jistě faktor, který ovlivňuje její současný psychický stav ), dcera nesmí propadat obavám, jestli její přítel bude řešit danou situaci ve spojitosti s jejich plánovaným společným životem - pevný vztah toto ustojí, obviňovat se ... bylo by moc dobře, kdyby jí i přítel ujistil, že to spolu ve dvou zvládnou a že jde o zlé období v životě, které skončí ... být jí nablízku a snažit se ji přimět k nějakým společným aktivitám, které ona má ráda, ať už je to divadlo, koncerty, kino, sport, přátelé, výlety, menší dovolená ... ale zároveň nebyl rozladěný, pokud dcera toto odmítne s tím, že na to nemá v současné době sílu, k ničemu ji nenutit a netlačit, ale přesto plánovat zábavu zkoušet a podřídit se přání dcera v těchto věcech - nekonečnou trpělivost potřebuje člověk v depresi od svého okolí ... tedy od svojí rodiny ...
Buď i Ty silná Zdravuško - zvládnete to ....
dcera má skvělé zázemí, výčitky vůči sobě samé nejsou na místě, to je potřeba jí opakovat, za svůj stav nemůže a lidí s podobnými problémy je spousta, chodí denně kolem nás, jen o nich a jejich problémech nevíme, neventilují se, mnozí z nás se opravdu styděli za svůj problém a stahovali se do ústraní.
Pro dceru je teď hrozně důležitý odpočinek a dostatek spánku. Pokud může plakat, je to dobře, pláč funguje jako ventil a je lepší kdyby denně plakala celé hodiny třeba týden, než kdyby se topila v depresi, pro kterou je často příznačné, že plakat nejde, jde o naprostou ztrátu emocí a to dokone i ve vztahu k blízkým ... když jsem začala brečet a nepřestala hodiny a hodiny, byl to u mně začátek návratu do plnohodnotného života ... už nejednou ...
S láskou Romana.

Marcelko 2 - zaujal mně Tvůj příspěvek a mám z Tebe radost !!
Mluvila jsem s více lidmi, kteří absolvovali sezení a práci s podvědomím - vesměs jsou z Prahy, kde je v tomto směru víc možností - všichni cítili po sezení úlevu, vyrovnanost, pohodu, klid, absenci nepříjemných pocitů ... vzhledem k tomu jsem připravena v případě problémů s únavou nebo apatií shánět potřebné kontakty a zkusit to rovněž. Věřím této metodě ...
Ať je Ti pořád hezky na duši - s láskou Romana.

Také zdravím Marcelo, nemohla bys mi napsat něco bližšího o této metodě či sezení nebo jak to nazvat, hlavně kde se toto provozuje.Myslím, že by dcera mohla něco takového vyzkouet než jí léčba zabere.Jak tě tak čtu myslím, že má podobný problém s úzkostí, bolestí na prsou a nedostatkem energie.

Ahoj Malířko,

seděla jsem před chvílí na terase s kafem a koukala do zahrady, která nějak chytila druhý dech a hlavně petunie zase marnotratně hýří barvami, muškáty tak napůl, na jahodníku mi uzrálo sedm jahůdek, tedy lesních pidi, vedle meduňky se vyvaluje na slunci Roxana, manžel seká trávu a čistí bazén, i když na koupačku už to asi letos nebude ... letos známí podlehli kouzlu kýče, na zahradách, kde bych to nečekala, potkávám trpaslíky, vodníky, čápy ze sádry, taky krtky a želvy - tu mám i já a žábu na studni na chalupě, já jsem si koupila ježka ...jak jsem tak koukala, ucítila jsem volání dálek a touhu někam jet, tak tedy snad nám dobře dopadne dovča, byť s odletem 13. 9., ale na otázku v duchu, kam bych se opravdu chtěla zajet někdy ještě během své pouti na této zemi podívat - určitě ne chrom a sklo mrakodrapů v New Yorku, ani obří metropole, mně nějak Amerika vůbec neláká, to snad Jižní nebo Kanada nebo Nový Zéland, když už, nějaký ten ostrov v Karibiku nebo Kubu, ale ráda bych asi ze všeho nejvíc navštívila nějakou zemi s pro mně zajímavou kulturou - Indii, Polynésii - co Tibet - nelákalo by Tě to ? Mně ano ... dost ...
Samé fantazírování, ale proč ne , někdy si můžeme dovolit přepych snění ... není to tak dlouho, co jsem byla ráda, když jsem po hodinovém boji dokázala přinutit tělo a dojet na nákup na druhý konec města a najednou bych se cítila na odlet do Tibetu - já jdu opravdu ode zdi ke zdi - no, takže momentálně se jdu zkrásnit, protože přijedou známí a pojedeme do Pardubic do mexické restaurace na véču a Tequilu - já Mojito ...

Měj se moc krásně a písni, copak je s Evak, naší oporou - má honičku. Já jsem tu poslední tři dny často, píšu rychle, příspěvky odcházejí rychle a je tu přátelská a nerušená atmosféra ... tento týden mám takový volný, příští už to bude hektické - moc pozdravů.
S láskou Romana.