Diskuse - Ženatý milenec 4

Ja myslim, ze kazdy mame sve zkusenosti se seznamkou a vime, ze jsou tam jak normalni lidi..tak trochu ujeti..je otazka na koho se clovek vice zameruje..;-)

Jenže já nechci ženáče Bohoušku víš, měla bych depku a pocit, že jsem uplně na konci, stará a sama , to radši vezmu jogína a vyrazím do lesa........

A Ivo to je přesně ono, já se sešla se spoustou lidí a taky většinou se nechtějí poznávat dýl a chtějí hned jít na to, i když ti to popisoval jinak....a těch ženáčů co jsou odloučení jsem poznala kvantum a pak jsem je potkala v Metropoli ruku v ruce s manželkou a dětma......a ti svobodní v mým věku -tehdy asi 40 let, byli všici uplně prdlí .....nenormální...tak sem to zabalila a začla jsem lovit mladý

Halino, nejsem zase tak naivní až blbá ... poznám, jestli se chlap chová jako co nejdřív do postele ... Musíš mít hrozný zkušenosti ... koukáš se na to strašně černě ... A to, že se někdo drží se ženou za ruku, neznamená nic .. o tom vím své. Jo, ale souhlasím, že svobodný 40 je už podezřelý ... to máš pravdu ... moc výjimek neznám ... ale zase ... výjimky jsou vždy z každého pravidla

Tak to já, když jsem si začal hledat přítelkyni přes net, tak jsem měl teda asi neskutečnou kliku, protože hned druhá žena, které jsem napsal, byla "ta moje"... a vůbec žádná rychlovka, psali jsme si asi dva měsíce, pak teprve první schůzka. Prostě padli jsme si mailově i reálně do oka, ale to je asi spíš náhoda, fakt.

Ahoj holky, jste se přestěhovaly na Nevěru... je to tam momentálně i zajímavější, ti chlapi to tam zpestřují.. stejně jako běžný život...nemít je, co bysme tady řešily, že:)))
Mám za sebou nádherný den...všechny mé vyhladovělé touhy byly nasyceny..byla to mňamka se vším všudy..povídání, pohlazení, něžné dotyky i milování...jen loučení bylo zas bolestné, ale tak nějak krásně..
Představte si, že když jsem mu ležela v náruči, vzpomněla jsem si na Halinu.. to je co:)))
..že vůbec netuší, když milování je vzácností, jak maximálně to člověk prožívá, jak to procítí do poslední buňky svýho těla...tenhle pocit, tuhle eforii, tuhle nirvanu si nenechám nikým nikdy vzít.. ani pošpinit..Je to souhra dvou duší a těl... vše tak přirozené a procítěné, plné něhy a citu..
Výčitky,že se něčím proviňuji už dávno nemívám.. užívám si to do poslední kapky. Jsem toho plná a jsem šťastná..pro tuto chvíli, pro příštích několik dnů zcela určitě...

Dokonalá harmonie podle mne není ani v manželství... dokonce ani v mileneckém vztahu není 100%.. jsme každý sám za sebe, každý originál..musí to občas někde skřípnout...
V začátcích je vše krásné a nové a neobyčejné, pak to zklouzává do rutiny čím dál tím víc.. přestaneme druhému tzv. nadbíhat, nevěnujeme mu tolik pozornosti jak dřív.. občas nějaká ponorka, protože jsme pořád spolu a není to jen o radostech života, ale i o starostech..přestaneme se hladit...po čase i milovat (tak to mám já).. Bojím se, že po letech se do tohoto stadia může dostat každý vztah..Bohužel..Ikdyž můžeme mít pocit,že tahle naše nová sladká láska je nekonečná.. a jedinečná.

Láska není jen slovo.. Musíš se o ni starat.. živit ji..zalévat.. jinak umírá..Někdy pozvolna, někdy šmahem.. podle toho jak má ta křehká květinka - zvaná láska - silné kořeny..tak se Marty čiň:))))

Takze Saro pocitas ze za nejakou dobu i tvuj milenecky vztah malicko uvadne? Nebo ze proste za nejakou dobu az to hezke povoli tak skonci? Nechci tu nikomu sahat do svedomi, ani nekoho obvinovat ci napadat, jen me zajima pohled vas, kteri jste v techto situacich. Zda opravdu vas milenec je ten pravy, ze je to ten osudovy clovicek a vy jen hledate cesty jak byt spolu naporad. Nebo zda jen hledate utechu v naruci vaseho milacka, protoze to proste nejde jinak.

Jsme přesvědčeni o tom, že jsme jeden pro druhého osudem.. ale střízlivým pohledem? Člověk by měl v životě počítat i s těmi horšími alternativami, jenže si je připusťme,že.....
Nevím ale, co by se muselo stát, aby jsme to my dva neustáli..
Víš,my už prošli jednou hodně tvrdou zkouškou.. trpěli jsme oba tím, jak se nám to zamotalo.. nakonec ale zase zasáhl osud a pomohl nám z té šlamastiky ven... a nás to jen posílilo..Náš vztah trvá už více jak 5let a je to pořád silné.. ale nevidíme se často, takže jsme si vlastně pořád vzácní...nás to zkouší z druhé strany,stálé odloučení, občasné setkání..jsme naopak ustýskaní:(( a věčně sami..

No jedno vím jistě, že vztah, aby měl šanci vydržet, by měl asi začít totální zamilovaností. Když srovnám to, co jsem za úplném začátku cítila k manželovi a co k milenci, to se prostě těžko dá srovnávat. Bohužel ten první přišel dřív ... U milence to byla naprostá fascinace, obdiv, respekt, zamilovanost, okouzlení a nesmírně intenzivní fyzická přitažlivost, které jsme měli někdy problém odolat i ve společnosti druhých lidí ... prostě jsme se museli alespoň nenápadně dotýkat. A by´t jsem jej už v té době znala několik let a znala i jeho chyby, za ty čtyři roky jsem s nimi neměla problém a vlastně mě neopustilo nic z toho počátečního okouzlení, snad trošku zesláblo, ale zase přibylo něco hlubšího ... Já jsem ho prostě chtěla ... se vším všudy .. chtěl jsem s ním žít, mít s ním děti, usínat vedle něj a budit se, žehlit mu košile, vařit obědy, dostávat od něj kytky, povídat si, jezdit s ním po světě a jednou vedle něj ležet v hrobě.
A miluji ho i dnes ...
Jestli by tohle mohlo někdy zajít na všednost ...asi ano ... ale myslím, že s menší pravděpodobností, než mé manželství, které začalo kamarádstvím a taky tak skončilo ...

Ivo, opět jako z mého srdce...z mého života.. mám to na chlup stejně..napsalas to nádherně,dík:))))

Až na to, Sarah, že já jsem ten vztah neustála .... Viděli jsme se tak zřídkakdy, bylo to všechno tak beznadějné, vydrželi jsme mé těhotenství, malé miminko, dobu, kdy jsme se prostě nemohli vidět celé měsíce, pak narození jeho druhého dítěte ...to, že se odstěhuje kvůli rodině ještě dál, přes 300km .. už ne ... tedy já už ne ... :-( ..
Ale asi to tak mělo být.

A díky ..:-), jen jsem nechala promluvit srdce

Je mi to líto, Ivo, ale asi zabral pud sebezáchovy...prostě jsi věděla, že dál už nemůžeš, že tě to jinak zničí.. A to co jste překonali- je něco velmi podobného,co jsem měla na mysli tou zkouškou, kterou jsme prošli my...Jeho žena neplánovaně otěhotněla, když to vyšlo najevo, ještě jsem netušila, že i mně klíčí v bříšku nový život...potratila jsem v 8.týdnu.. jeho žena posléze v pátém měsíci..........ještě to není ani rok,co se to stalo.

Nejdřív jsme se smiřovali s tím, že budeme mít další děti, které nebudou našimi společnými a nakonec jsme je spolu oplakávali..byl to nářez.

Já u toho prvního nevěděla, čí je .... to byl nářez ...prostě se to tak semlelo ... stydím se za to ... to by se ženě nemělo stát....
Když jsem to zjistila, nevěděla jsem, jestli se smát nebo brečet ... Tolik jsem si přála, aby bylo mého milého ... Bylo tak hrozný mu to říct, že jsem těhotná, ranilo ho to ... on v tu dobu se ženou prakticky nespal, já s mužem jednou za měsíc tak nějak z nutnosti nebýt nápadná jsme se tomu občas nevyhla, že...
a stalo se ... V pátém měsíci jsem zjistila, že je manžela ... krevní skupiny ... byl nějaký problém... Brečela jsem dva dny jsem v kuse ...dodnes mám výčitky svědomí vůči dceři ... Krize, co?