Diskuse - Alkoholismus zcela vážně

Ahoj, Paskale,
to je bezva, držím Ti pěsti.
Ještě po 10 měsících se cítíš takto nejistě? proč? Když jsi to dal dosud, dáš to až do konce, ne? :o)
nejhorší je začátek, ten máš za sebou. teď jen vytrvat.
Co děláš, když máš bažení?

Kakamila-já bych na ten antabus sama nešla.Ale šéfka mi řekla že musím do Opavy atam se 3 mesíce léčit jinak mi dá 53. Nic jiného mi tedy nezbylo. Psychiatričce jsem řekla že když dokážu v pohodě nepít 3 měsíce tak ma Opavu ještě zralá nejsem že bude stačit když budu brát rok antabus. Naštěstí to šéfce stačilo,když jsem ji donesla potrvrzení že ho budu brát. Mně ten antabus nevadí potřebuju alkohol až když se z blbosti opiju. Nerozumím sama sobě proč jsem na ty své narozky v květnu to č. víno(co jsem dostala od známého z maďarska vypila) ani mi první sklenicka nechutnala(byla kyselá) no ale bylo mi to líto vylít(manžel červené nepije) tak jsem ho večer řázla a druhý den jsem se potřebovala popravit i když jsem veděla že jdu do práce. Manžel tam mel 85/ líh a já myslela že je to vodka. Myslela jsem že to v práci rozchodím-ale nerozchodila. Ba naopak. Zakopla jsem a spadla tak nešikovně na ostrou kliku dveří a roztrhla si oko.Člověku se v té chvíli zdá že to na něm není vidět(ta opilost) ale opak je pravdou!!! Už jsem si rok nekupovala domů víno jako kdysi protože jsem s tím chtěla přestat a o narozkách si to tak pohnojím. No nicméně všechno zlé k něčemu dobré.Pa

Paskal: taky držím palce aby to abstinence vydržela, jestli ti pomůže Bůh nebo někdo jiný. Já spíš věřím v člověka a jeho vůli. Když se chce, tak jde všechno na světě. Horší je, když se nechce.
Princezna: pravda pravdoucí, člověk si myslí, že ostatní nevidí že je pod-obraz.Taky jsem si připadala normální a spadla jsem na kameninovej truhlík. Rozbila si hlavu a ucho jsem měla úplně modrý.Doma byli hotový, mysleli, že mě někdo přepadl.
Natura: jak je taťkovi? je v nemocnici nebo ho máte doma?
Jinak všem hezký a slunečný víkend

jako chut po alkoholu jo?To mam.Nejhorsi je cesta k uzdraveni mam fakt zizen a chut po alkoholu ale modlim se k Bohu at se nenapiju je to tezke nekdy.Demon alkoholu je a nekdy mi sedi na rameni.Neni nic u konce jsou lide kteri si mysleli ze po 7 letech abstinence jsou zdravi a napily se jak myslis ze to dopadlo?Pak je to tezke se vratit znova k uzdraveni.:-) Napis mi presne co mas na mysli to bazeni.Nepouzivam to slovo tady ve svedsku.

kakamila:o vuli to tak ani neni je tam vice podnetu jak se clovek muze dostat na nebezpecnou cestu.Je to o skupinovem prestani pit tzv.AA pomahaji si navzajem prestat pit je nas asi 2000 000 lidi co jde k uzdraveni na celem svete.Mam kamarada z kanady ten abstinuje 30 rokem a chodi do AA stale.Prestal kdyz mu bylo 30.Rikal kdyby nebylo AA tak zacne pit.Neni to jen o vuli ale o vzajemnem pomoci a Bohu.

Paskal:
Ano, bažením mám na mysli chuť na alkohol. :o)
V tomhle mám výhodu. Mně chlast nechutnal, já jsem ho pila výhradně kvůli druhotným účinkům (stavu opilosti). rychle přijít někam (třeba na záchod v práci), otevřít láhev vodky, a pak vypít první hlty, které mě zbaví toho třesu...
Kolikrát jsem do sebe najednou nalila i deci a půl, pak jsem zápasila s tím, abych to udržela v sobě...blé.
Jednou jsem takhle šla na záchod v práci s igelitkou, kde jsem měla láhev (nebyla průhledná, ta taška). Proti mě šel kolega, a říká: nemusíš to schovávat, tu láhev, polilo mě horko...nejhorší je, že si dělal legraci, a VŮBEC NETUŠIL, že se přesně trefil, jak velkou měl pravdu. Smál se tomu vtipu...mně bylo fakt divně z té otázky. Ví to, neví to?
Nevěděl. Doteď to neví. Tak jsem si od té doby tu vodku vždycky přelila do malé PET láhve od Dobré vody...

Jo, a drobné úrazy v opilosti, to znám. utrhnutý nehet na palci od nohy. Uražený přední zub. Nesčetně velkých modřin.
Bože, jak jsem mohla být taková???

Kakamila:
Tatíka máme doma. Podepsal revers o přerušení léčby, sesypal se v nemocnici psychicky, umíral vlastně na depresi...
Doma se neuvěřitelně zvetil, chodí tam k němu hospicová sestra,a doktor. Je pod silnými sedativy, ale je to zase on. Víme, že odchází ze života, ale doma. To je k nezaplacení. Umře mezi svými. Chodíme za ním i mamkou často, bydlí kousek.
Prostě na ten průser je to ještě výhra, že nemusí být v nemocnici.

Ahoj, mam take problemy s pitim. Zacala jsem kdyz mne muj manzel podvadel a nasel si jinou, mladsi zenu. Bylo to tajne, ale uz to neprestalo. Trva to nekolik let. Nyni mam skveleho pritele. Piti ale "tajne" pokracuje dal. Bojim se kamkoli jit aby se to neprovalilo. Mam velmi zodpovednou praci a neumim si predstavit co by se stalo, kdyby se to dozvedel zamestnavatel. Deti jsou uz velke. Jedna dcera bydli s nami. Neco tusi. Chtela bych se vylecit, ale nevim jak a kde zacit. Jsem dost chytra nato, abych vedela, ze mam velky problem...o to vetsi jsou i vycitky :-(

Paskal"
promiň, nechtěla jsem s tebou polemizovat, ale každej to má jinak. Já jsem nikdy nebyla skupinovej, stádní typ.Mě by to vadilo, ale když ti to pomáhá, nic proti. Myslím, že když je člověku špatně a hledá východisko, najde si ho podle sebe, svý povahy.
Jaja: tak to tě vítáme do klubu. Nevím jak ti poradit, každý tady přestal úplně jinak. Někdo v léčebně, někdo ambulantně s psychologem. Já třeba sama od sebe, řekla bych strachem o život. Tobě ale moc možností nezbývá, když nechceš aby to vědělo okolí.
Natura: tak to ti přeju, že ho máte doma. Táta byl v lěčebně v Pleši a nechtěl domů. Dokonce zakázal doktorům, aby nám podávali informace. Musela jsem ukecat sestřičku aby mi řekla, co a jak. Takže jsme za ním jezdili každý týden a tvářili se, že se nic neděje.

No prave, moc moznosti neni. Myslim na psychologa ale takoe jsem tam jedou byla a velke zklamani. Zkusim to znovu. Obvodni lekarka je moje znama. Te se sverit nemuzu. Predcitam si dokola ty prispevky tady a vidim, ze v tom jednak nejsem sama, ale taky, ze problem je velky. Hrozny.

Jaja: nemáš někoho, komu můžeš důvěřovat, svěřit se, kdo by tě podržel, když bude hůř?
Ani přítel? ten přece musí vidět, že se něco děje.
Nebo dcera, jestli tuší a ty s tím něco budeš chtít dělat, tak myslím, že bude ráda.

Jajo, ahoj!
Je bezva, že si dobře uvědomuješ ten průser, co se stal. Když nebudeš dělat vůbec nic, stejně tě to semele a bude to šok pro všechny.
První krok bych radila návštěvu psychiatra. Takového, který nebude požadovat doporučení obvoďáka. Když to je Tvá známá...to má své nevýhody, mít obvoďačku známou. :o)

S psychiatrem vymyslíte další vhodný postup. Pokud bys to zvládala sama, dávno to uděláš. Potřebuješ pomoc. Nezávislou, kontrolní.
Nevím, kolik piješ, a jestli budeš mít abstinenční příznaky, ale i od toho se dá pomoct léky.
Musíš zjistit mechanismus chování, který Tě nutí pít, a naučit se v těch chvílích chovat jinak, než sáhnutím po skleničce. První krok jsi už udělala. Musíš jít ale dál. Zkus napsat víc, jestli už jsi zkoušela přestat, jak dlouho se to dařilo, kolik denně vypiješ...

Kakamilo:
Jo, my individualisti máme problém přijmout pomoc nebo cestu ostatních lidí. U mě je to spíš strach, úzkost, než sebevědomí. Strach z ovládnutí jiným člověkem, skupinou, organizací. Mám pocit, že bych tam nemohla dýchat, že by mě to udusilo. Jako když na tebe hodí deku. potřebuji mít hlavu venku a mít to pod kontrolou.
Jak to máš Ty, co se stalo, že ses najednou rozhodla přestat? Jak to, že to najednou šlo, když měsíce roky předtím to nešlo?

Natura:
Přesně, nešly mi ani kolektivní hry, když jsem to nemohla ovlivnit sama. Hrozně mě vadila ta 'závislost' na druhejch.
No už jsem to tady někde psala. Obvoďák mi řekl, že mi hrozí jaterní selhání a že musím okamžitě přestat pít. A taky řekl, že to sama nedokážu. Cože? já něco nedokážu, já narozená ve znamení Lva. Tak já ti to tedy ukážu::)) Asi ví jak na mě::)) Tak nebo tak, pomohlo mi to, zabejčila jsem se, že to dokážu všem a hlavně sobě.

Koukám, že máme hodně společného, nejen to pití. Taky musím mít svobodu, nesnáším manipulaci, nenechám se nutit. AA by pro mě nebyli, to vím. Moje psychiatrička mě nechává volně, nenutí, jen konstatuje. Taky mi neříká, že mi věří, to mě nutí jí to dokázat. Rozumem a odhodláním, vírou v sebe to dokážu. Mým krokem k abstinenci byl taky strach ze zdravotních problémů, výčitky svědomí, uvědomění si, že to kvůli sobě, dítěti, rodičům, práci... musím stopnout. Že už to takhle dál prostě nejde.

No, s takovými pacienty je těžká práce, pokud by jim chtěl doktor něco předepisovat-jak se chovat, co dělat. Na druhou stranu mají tihle individualisti v sobě tolik vnitřní síly, energie a odhodlání, že je stačí nakopnout a oni pak jedou sami.

Uzdravit se nakonec musí stejně každý sám. Stačí najít v sobě tu sílu a motivaci a způsob.
Psychiatra potřebuji kvůli lékům.
Psychologa kvůli tomu, aby mi dělal mantinel, zrcadlo. On je úžasnej v tom, jak mi prostě nikdy neporadí. Zní to jako paradox, ale není. Vždy když ho chci hodit do té role "učitele" (udělat z něj tu autoritu, toho učitele, rádce-a pak od něj stejně jeho rady nepřijmout), nastaví zeď:

"Takhle ne. Stop. Poraď si sama. Co si myslíš, co bys chtěla udělat, jak se při tom cítíš?"

Nutí mě najít své řešení, které nejen že jediné jsem schopna přijmout, ale které jediné mi taky může pomoci.


Mně taky nikdy ani psychiatr, ani psycholog neřekl, že mi věří, že to zvládnu. Já bych alkoholikovi taky nevěřila. :o)
To je dobře, jen ať nám nevěří. Aspoň máme motivaci dokázat, že to jde.
Předtím, než jsem začala abstinovat, jsem nevěděla, že to jde. připadala jsem si slabá.