Denisa, 27.02.2017 1:19:23, IP: ***.***.70.213, #204935Přeju všem hezký večer. Prostřednictvím této stránky se chci svěřit s problémem, který mě již delší dobu trápí a postupem přibývajících let se otázky nabalují. A samozřejmě pro člověka je snazší otevřít se anonymně cizím lidem než sedět v nějaké poradně. Zajímá mě váš názor, rada. O co jde. Je mi 22 let. Moje dětství nebylo zrovna ideální, matka mě vychovávala sama, otec mě v roce a půl zbil, udeřil mě pěstí do spánku, kdy jsem poté ležela měsíc v nemocnici, doktoři říkali že stačil malý centimetr a mohl mě zabít. Tohle téma se mnou probíraly denně psychologové, kdy jsem se díky svému chování ve škole, k matce, hyperaktivitě, agresivitě dostala do diagnostického ústavu, kde se mě snažili napravovat a samozřejmě matku ujišťovali, že mé chování je způsobeno traumatem z dětství což bylo pro mě dost nepříjemné téma když si to nepamatujete. Denně mi opakovali že trpím depresemi, abych do budoucna nezůstávala sama jelikož je to pro mě a pro okolí riskantní, bývala jsem v té době dost agresivní, moje agresivní zkraty se spíše projevovaly doma k matce, kterou jsem jako pubertální dítě kterému každý ubližuje nenáviděla, už jen za to že mě tahala po poradnách, kde mě vyzpovídávali a já všechny ty řeči na mou povahu musela snášet, bylo to něco jako když jste pro ně stroj, který na lusknutí prstu myslí že mohou změnit, ale prudší povaha přece není nemoc je to jen jedna z povah, v té době to byl můj argument. Dalším jejich vydedukovaným mým problémem byl údajně přehnaný strávený čas na sociálních sítích. Kde jsem se schovávala před realitou, která mé prováděla dětstvím, vyhledávala jsem když to blbě řeknu přátelé, cizí lidé kterým se mohu svěřit, sdílet s nimi zažitky a podobně. V reálném životě mám známých dost, mívala jsem i dost blízkou kamarádku od dětství s kterou jsem trávila každý den, ale nikdy mě nenapadlo svěřit se blízkému člověku, mezi přáteli jsem spíše takový ten člověk nad věci, co dokáže poradit, rozeznávat problémy, pro srandu a každou vylomeninu. Muj poslední agresivní zkrat byl naposledy v 17 letech, kdy se mi nelíbilo že mi chtějí odebrat doma počítač díky mé závislosti na sociální sítě, ale nejen to bylo to v době když jsem navštěvovala ten diagnostický ústav kdy už toho bylo na mě moc, nechtěla jsem s nikým řešit mé problémy a musela jsem prostě bylo mi 17 a já se musela přizpůsobit po té jsem zdemolovala celý svůj pokoj, dokonce jsem stála v okně a křičela jsem, že skočím v tu chvíli jako bych to nebyla já, připadala jsem si jako někdo jiný, pamatuju si do dnes ten pocit, matka ze strachu na mě zavolala policii a po té mě odvezla sanitka na psychiatrickou léčebnu, kde mě po hodině výslechu pustili, dali mi ultimátum, buď se srovnám a nebo se půjdu léčit na rok, do dnešního dne se snažím na tento zážitek nevzpomínat jelikož se za to stydím po té jsem navštěvovala psychiatričku, která mi nasadila antidepresiva, po prášcích jsem bývala utlumená, bez energie či nějakého projevu radosti, v depresích po nocích v slzách proč já musím být psychicky labilní, zda je něco pravdy na tom traumatu z dětství prostě jsem si to moc připouštěla, až mi padlo 18 a věděla jsem, že už mě nikdo do ničeho nemůže tlačit, nutit abych strávila hodiny v poradnách nebo brala prášky, mluvila o sobě atd.. doma se to celkem uklidnilo od té doby, já se hlavně zklidnila, byl to poslední můj agresivní zkrat od té doby se raději někde zavřu a počítám do nejmíň sta.. díky mé vznětlivý povaze, ale dá se říct že postupem času je to úplně jiné, nejsem ten negativní pesimistický člověk, nelituju se, dusím dost své problémy uvnitř s kterýma se peru jsou měsíce kdy se cítím být nad věcí, jen tak něco mě do kolen nedostane a pak příjde jakoby psychický zkrat kdy se mi spustí jakási deprese, bezvýznamnost v životě, otázky tipu jaká bych byla kdyby mě otec nezbil, milión negativních myšlenek jako kdyby hlasy, který mě rozkazují co mám a nemám dělat, co se stane když danou věc neudělám a po té příjdou další otázky, co když trpím schizofrenii pak se snažím sama sebe přesvědčovat, můj život mi připadá jako na kolotoči, v kuse bojuju sama se sebou, přesvědčuju sama sebe o tom že bude v budoucnu líp, ale tohle je prostě můj způsob života, přesvědčovat sama sebe a schovávat se za sociální síť kde ventiluju víc své prožitky v reálném životě než s blízkými lidmi z okolí , kde oblbuju lidi, jsem někdo jiný, věřím v něco co neexistuje, lžu a trápí mě to, že je mi 22 let a já do dnešního dne nikdy neměla vztah, polibek, sex možná je to díky tomu, že mám narušenou psychiku nebo že doposud pochybuju o své orientaci, proto se obávám budoucnosti, jsou dny kdy je mi to jedno a může se proti mě postavit deset lidí a já neuhnu, ale například dneska je den, kdy přemýšlím nad svým životem a unavuje mě tento způsob života, bojovat s mýma myšlenkama, ale nevím jak to změnit..
Prosím vás tedy o váše názory, nikdy v životě o svých detailních problémech nemluvím..
Ester, 27.06.2019 23:30:57, IP: ***.***.233.120, #231882Zdravím, netuším jestli to, že jsem se rozhodla napsat o sobě něčemu pomůže, ovšem pokusit se můžu. Jmenuji se Ester, je mi patnáct let a na první dojem se může jevit že u mě o žádný problém nejde..(proto se taky trochu stydím to sem psát).. Žiju v podstatě v harmonické rodině, moji rodiče se k sobě chovají s láskou, a jak s matkou tak s tátou vycházím. Mám také mladší sestru a sní v zásadě taky nemám problémy. Je mi jasné že si můžete říct něco ve smyslu "pubertální holka, chce na sebe upoutat pozornost, nezná opravdové problémy".. jenomže já se už asi rok cítím hrozně, nechutná mi jídlo protože když se na sebe podívám chce se mi hystericky brečet a mlátit vším co je okolo mě. Nejsem spokojená se svým vzhledem, a když mi někdo řekne že jsem hezká chce se mi jíst ještě míň. Moje rodiče si pozvala do školy třídní učitelka aby jim mohla vyprávět o tom jak nejím, slíbila jsem mámě že začnu jíst pravidelně, ale nejde to. Mám pár přátel, na které si taky nemůžu stěžovat.. ale může okolo mě být třeba tisíc lidí a já si připadám sama. Absolutně se v sobě nevyznám, bývají světlé dny kdy se chci smát, ale přibývá dnů které jsou černé, nervy drásající a strašně únavné. Nechodím už moc ven, vadí mi že na mě lidi koukají, vadí mi že na mě mluví.. poslední dobou hodně spím, tak trávím svůj volný čas, jsem totiž hodně rychle unavená. Je to půl roku co jsme se přestěhovali, a já jako kdybych se ztratila. Je to jako kdyby v mojí hlavě byly dvě Estery, jedna by tam blikala jako stará žárovka těsně před prasknutím a ta druhá by do stále svítící žárovky kopala aby už konečně zhasla. Neumím si udělat jasno v hlavně.. je to všechno jeden velký bordel. A nejhorší je že ať se snažím být sebevíc pozitivní, je to jen maska a mě už nebaví se přetvařovat.