Diskuse - Psychické problémy osobnosti

Přeju všem hezký večer. Prostřednictvím této stránky se chci svěřit s problémem, který mě již delší dobu trápí a postupem přibývajících let se otázky nabalují. A samozřejmě pro člověka je snazší otevřít se anonymně cizím lidem než sedět v nějaké poradně. Zajímá mě váš názor, rada. O co jde. Je mi 22 let. Moje dětství nebylo zrovna ideální, matka mě vychovávala sama, otec mě v roce a půl zbil, udeřil mě pěstí do spánku, kdy jsem poté ležela měsíc v nemocnici, doktoři říkali že stačil malý centimetr a mohl mě zabít. Tohle téma se mnou probíraly denně psychologové, kdy jsem se díky svému chování ve škole, k matce, hyperaktivitě, agresivitě dostala do diagnostického ústavu, kde se mě snažili napravovat a samozřejmě matku ujišťovali, že mé chování je způsobeno traumatem z dětství což bylo pro mě dost nepříjemné téma když si to nepamatujete. Denně mi opakovali že trpím depresemi, abych do budoucna nezůstávala sama jelikož je to pro mě a pro okolí riskantní, bývala jsem v té době dost agresivní, moje agresivní zkraty se spíše projevovaly doma k matce, kterou jsem jako pubertální dítě kterému každý ubližuje nenáviděla, už jen za to že mě tahala po poradnách, kde mě vyzpovídávali a já všechny ty řeči na mou povahu musela snášet, bylo to něco jako když jste pro ně stroj, který na lusknutí prstu myslí že mohou změnit, ale prudší povaha přece není nemoc je to jen jedna z povah, v té době to byl můj argument. Dalším jejich vydedukovaným mým problémem byl údajně přehnaný strávený čas na sociálních sítích. Kde jsem se schovávala před realitou, která mé prováděla dětstvím, vyhledávala jsem když to blbě řeknu přátelé, cizí lidé kterým se mohu svěřit, sdílet s nimi zažitky a podobně. V reálném životě mám známých dost, mívala jsem i dost blízkou kamarádku od dětství s kterou jsem trávila každý den, ale nikdy mě nenapadlo svěřit se blízkému člověku, mezi přáteli jsem spíše takový ten člověk nad věci, co dokáže poradit, rozeznávat problémy, pro srandu a každou vylomeninu. Muj poslední agresivní zkrat byl naposledy v 17 letech, kdy se mi nelíbilo že mi chtějí odebrat doma počítač díky mé závislosti na sociální sítě, ale nejen to bylo to v době když jsem navštěvovala ten diagnostický ústav kdy už toho bylo na mě moc, nechtěla jsem s nikým řešit mé problémy a musela jsem prostě bylo mi 17 a já se musela přizpůsobit po té jsem zdemolovala celý svůj pokoj, dokonce jsem stála v okně a křičela jsem, že skočím v tu chvíli jako bych to nebyla já, připadala jsem si jako někdo jiný, pamatuju si do dnes ten pocit, matka ze strachu na mě zavolala policii a po té mě odvezla sanitka na psychiatrickou léčebnu, kde mě po hodině výslechu pustili, dali mi ultimátum, buď se srovnám a nebo se půjdu léčit na rok, do dnešního dne se snažím na tento zážitek nevzpomínat jelikož se za to stydím po té jsem navštěvovala psychiatričku, která mi nasadila antidepresiva, po prášcích jsem bývala utlumená, bez energie či nějakého projevu radosti, v depresích po nocích v slzách proč já musím být psychicky labilní, zda je něco pravdy na tom traumatu z dětství prostě jsem si to moc připouštěla, až mi padlo 18 a věděla jsem, že už mě nikdo do ničeho nemůže tlačit, nutit abych strávila hodiny v poradnách nebo brala prášky, mluvila o sobě atd.. doma se to celkem uklidnilo od té doby, já se hlavně zklidnila, byl to poslední můj agresivní zkrat od té doby se raději někde zavřu a počítám do nejmíň sta.. díky mé vznětlivý povaze, ale dá se říct že postupem času je to úplně jiné, nejsem ten negativní pesimistický člověk, nelituju se, dusím dost své problémy uvnitř s kterýma se peru jsou měsíce kdy se cítím být nad věcí, jen tak něco mě do kolen nedostane a pak příjde jakoby psychický zkrat kdy se mi spustí jakási deprese, bezvýznamnost v životě, otázky tipu jaká bych byla kdyby mě otec nezbil, milión negativních myšlenek jako kdyby hlasy, který mě rozkazují co mám a nemám dělat, co se stane když danou věc neudělám a po té příjdou další otázky, co když trpím schizofrenii pak se snažím sama sebe přesvědčovat, můj život mi připadá jako na kolotoči, v kuse bojuju sama se sebou, přesvědčuju sama sebe o tom že bude v budoucnu líp, ale tohle je prostě můj způsob života, přesvědčovat sama sebe a schovávat se za sociální síť kde ventiluju víc své prožitky v reálném životě než s blízkými lidmi z okolí , kde oblbuju lidi, jsem někdo jiný, věřím v něco co neexistuje, lžu a trápí mě to, že je mi 22 let a já do dnešního dne nikdy neměla vztah, polibek, sex možná je to díky tomu, že mám narušenou psychiku nebo že doposud pochybuju o své orientaci, proto se obávám budoucnosti, jsou dny kdy je mi to jedno a může se proti mě postavit deset lidí a já neuhnu, ale například dneska je den, kdy přemýšlím nad svým životem a unavuje mě tento způsob života, bojovat s mýma myšlenkama, ale nevím jak to změnit.. Prosím vás tedy o váše názory, nikdy v životě o svých detailních problémech nemluvím..

Milá Deniso. Ve svých letech jste zažila hodně. Ale život máte jenom jeden a je jen na Vás jak ho prožijete. V dnešní době není ostuda navštěvovat psychologickou nebo podobnou poradnu. Jsou lidé, kteří proplují životem a prohry se jich nedotknou a naopak někoho porazí maličkost. Mám kamaráda, který se styděl někomu svoje problémy sdělit a začal pít. Pil několik let až se dostal na dno, díky pomoci kamarádů je na léčení. Zřejmě jednu z rolí hraje jeho orientace, kterou si ne ní jistý. Díky pomoci zkušeného personálu v léčebně začíná zaujímat stanoviska, která se mu dříve zdála jako sci-fi. Začněte postupně jedno po druhým.Jestli studujete- dostudovat. Pracujete-li najít si práci, aby Vás aspoň trošku bavila. Volný čas z části vyplnit povídáním s kamarádkou. Trošku morbidní, ale pomáhá to. Podívat se na postižené, kteří se tak narodili. Při pohledu na ně si uvědomíte co je to za dar být zdravá!! Přeji jen pozitivní vnímání života a držte se.

Strašně málo informací? Jak to myslíte.

Ahoj, potřebuju znát celou rodinu a tady se nedá psát :-)

Dobrý den, Dozvěděla jsem se o vašem problému, když se ve třídě zmínila Terezka o dokumentu o vás. Moc ráda by jsem  vám poslat jeden záznam, který by vám mohl určitě pomoci. Nejedná se o náhradu léčby, ale znám osobně paní, které vyléčil tento záznam rakovinu a pomáhá lidem tím že dává tento záznam dál . Pokud by jste měl zájem si záznam poslechnout není to žádný problém vám ho případně poslat. Postup: Při poslechu audia zavřete oči a s nejhlubší koncentrací poslouchejte audio.  Jakmile skonči, otevřete oči, vezmete  do ruky  půl sklenice vody (cca3 dcl). Opět zavřete oči  a řeknete v duchu  třikrát své jméno nebo v koho/co věříte). Pak se zavřenýma očima na třikrát vypijete nachystanou sklenici vody. provádějte  3x denně - ráno, v poledne a  večer před spaním                                                                                                                                                                    Toto CD poslouchejte právě a pouze alrehman.com/download-surah-alrehman.htm Upozornění:  Tím to audiem není podporován  nic a nikdo. Má to čístě pomocný účel. Nebudete jako já tomuto záznamu rozumět, ale neuvěřitelně pomáhá lidem po celém světě a šíří se stále. 

Nedávej Chlamyďákovi na sebe adresu. Je to blázen, nezbavíš se ho.

Jak ti je? Jsi na tom lépe?

Zdravím, netuším jestli to, že jsem se rozhodla napsat o sobě něčemu pomůže, ovšem pokusit se můžu. Jmenuji se Ester, je mi patnáct let a na první dojem se může jevit že u mě o žádný problém nejde..(proto se taky trochu stydím to sem psát).. Žiju v podstatě v harmonické rodině, moji rodiče se k sobě chovají s láskou, a jak s matkou tak s tátou vycházím. Mám také mladší sestru a sní v zásadě taky nemám problémy. Je mi jasné že si můžete říct něco ve smyslu "pubertální holka, chce na sebe upoutat pozornost, nezná opravdové problémy".. jenomže já se už asi rok cítím hrozně, nechutná mi jídlo protože když se na sebe podívám chce se mi hystericky brečet a mlátit vším co je okolo mě. Nejsem spokojená se svým vzhledem, a když mi někdo řekne že jsem hezká chce se mi jíst ještě míň. Moje rodiče si pozvala do školy třídní učitelka aby jim mohla vyprávět o tom jak nejím, slíbila jsem mámě že začnu jíst pravidelně, ale nejde to. Mám pár přátel, na které si taky nemůžu stěžovat.. ale může okolo mě být třeba tisíc lidí a já si připadám sama. Absolutně se v sobě nevyznám, bývají světlé dny kdy se chci smát, ale přibývá dnů které jsou černé, nervy drásající a strašně únavné. Nechodím už moc ven, vadí mi že na mě lidi koukají, vadí mi že na mě mluví.. poslední dobou hodně spím, tak trávím svůj volný čas, jsem totiž hodně rychle unavená. Je to půl roku co jsme se přestěhovali, a já jako kdybych se ztratila. Je to jako kdyby v mojí hlavě byly dvě Estery, jedna by tam blikala jako stará žárovka těsně před prasknutím a ta druhá by do stále svítící žárovky kopala aby už konečně zhasla. Neumím si udělat jasno v hlavně.. je to všechno jeden velký bordel. A nejhorší je že ať se snažím být sebevíc pozitivní, je to jen maska a mě už nebaví se přetvařovat.