Diskuse - Ženatý milenec 5

Souhlasím s Halčou,potlačovat emoce=jít proti sobě.Já si nechala dřív od manžela vše líbit a bála se mu říct svůj názor,on po mě jen pomyslně šlapal,cítil mou slabost a využil toho.Pak jsem si řekla stop,neustupuj,začala jsem vše říkat,místo toho abych to v sobě držela a začal si mě i vážit a mě nebylo tak fyzicky a psychicky zle.

Souhlasím s Halčou,potlačovat emoce=jít proti sobě.Já si nechala dřív od manžela vše líbit a bála se mu říct svůj názor,on po mě jen pomyslně šlapal,cítil mou slabost a využil toho.Pak jsem si řekla stop,neustupuj,začala jsem vše říkat,místo toho abych to v sobě držela a začal si mě i vážit a mě nebylo tak fyzicky a psychicky zle.

Halčo,pěkně si to napsala,zírám :-),ale máš tam jednu chybu,já Zlomené nepsala,aby začala s ženáčem,to si špatně pochopila.
Holky,dnes se moc těším,máme akci,na které budeme s miláčkem až do rána "spolu",tak jsme včera probírali ještě nějaké detaily,ale bude to paráda:-))

Holky,vstávat!!! Nikdo nic nepíše a mě je smutno,asi jsem si na vás vybudovala závislost :-))))

Ahojky Ivčo! Taky asi mám závislost, pořád to čtu..ale tíží mě čas, mám hroozně moc práce..Možná někdy po obědě zkusím napsat něco, co mám na srdci..Zatím pa.

Ahoj, holky. Tak mi včera trvalo skoro 2 hoďky, než jsem si přečetla vše, co jste tady napsaly za dobu, když já nic nepsala. bylo to zajímavé. Taky jsem ráda, že jsem nebyla sama na druhém břehu, která sem přispěla svými problémy. Čas mi tak rychle neletí, jak by se mohlo zdát, ale vrhla jsem se teď v poslední době radši na práci, abych se ze všeho nezbláznila. Když si přečítám příspěvek Zlomené, tak zjišťuji, že ty její problémy jsou hodně podobné mým. Já nevím, kolik jí je let, ale asi má ještě poměrně slušnou šanci začít život s někým lepším, než je ten její sobecký manžel. Já jsem už bohužel na tom hůř. Nevím totiž, kde bych měla někoho jiného hledat, když vlastně chodím akorát do práce, kde možností moc není a pak domů za kočkami a samotné se mi tedy opravdu nikam vyrážet nechce. Vždy jsem chodila se svým mužem a teď bych měla chodit sama? Neumím si to dost dobře představit. Bylo mi posledních pár dnů tak strašně zle, že se divím, že jsem ještě tady. Ta moje věc se totiž vůbec nikam nehýbe. Tak zatím čekám, protože to sama nechci rozseknout. Vzala bych tím totiž veškerou odpovědnost na sebe a to rozhodně nechci. Ale ten můj pořád váhá, asi mu to tak vyhovuje. Může mít mne i milenku a navíc si ještě dělat, co se mu zlíbí, protože ho ani jedna nekontroluje. Takže pořád nevím dost dobře, na čem jsem. Ten můj mi řekl, že momentálně má svoji milenku radši než mne, ale že se to ještě může změnit v můj prospěch a že na tom pracuje. To tedy nevím jak, protože se mnou pořád nebydlí a bůhví, co dělá, když žije sám. Ani nevím, jestli se s ní stýká mimo práci, protože to mi samozřejmě neřekne. Ani nevím, jak bych to měla zjistit, protože kdyby tomu tak bylo, asi bych ho už taky poslala někam. Za poslední 2 měsíce mi vzal tolik životní energie a tolik sil, všechnu radost do života jsem tímto ztratila, jenom si pořád zoufám ,lituji se, brečím nad podělaným životem a pořád čekám, kdy mně něco nakopne a přinutí jít dál. Jediné, co se mi povedlo zatím pozitivního udělat je, že už tolik nemyslím na sebevraždu a že se snažím začít žít sama pro sebe. Našla jsem si kurz salsy a taky tanečního partnera přes net. takže se tomu trošku věnuji, ale jde to ztuha. Nedokážu se ještě úplně odreagovat od své bolesti. Snažím se už nic neřešit a říkám si, že ono to nějak dopadne. Už ani nevím, jestli toho svého ještě pořád chci zpět, i když vím, že ho pořád miluji, ale taky vím, že si to ode mne absolutně nezaslouží. Minule jsme byli oba blbě naložení a pohádali jsme se. Řekl mi dost ošklivé věci ale já jemu taky. Druhý den už to zase bylo, jako by se nic nestalo a jedeme pořád dál po nějaké rovině. Chováme se k sobě slušně, občas se vidíme, dost často si voláme, ale je to takové o ničem. Tak vůbec nevím, co mne ještě čeká. Chtěla bych navštívit astrologa, ale bohužel k tomu potřebuji hodinu narození svého muže a nevím, kde to mám zjistit, když nikdo z jeho rodiny si to nepamatuje. Možná bych se tím dověděla nějaké chytré věci, které by mne mohli někam nasměrovat. Já už totož nechci žít pořád v nejistotě, trápení a bolesti ze stráty blízkého člověka. Nikdy jsem s nikým jiným nežila a tak neumím srovnávat, kdo je pro život ten nejlepší. Bohužel můj muž mi pořád nepředstavitelně fyzicky i psychicky chybí. Neumí se zbavit své závislosti na něj, stejně, jako Zlomená.

Břečtane jsem ráda, že jsi zpátky a držíš se. A tá sebevražda je hloupost. Ale chválim nápad s tancem, moc dobré. Ja jsem po bolestivém rozchodu 4 rok ale pořád to moc bolí. Přeji Ti hezký víkend

Ahoj,už jsem tady nechtěla nic psát...
Milá Břečťanko,je to asi tak jak píšeš,asi to těm mužum tak vyhovuje,mít doma manželku,která to zkousne a vedle milenku,kterou má "víc rád"...to bych nezvládla,kdyby mi to řekl,což určitě je v mém případě taky tak..Ale zatím to neřekl..
Můj muž mi to řekl a tím to nechal na mě,že já to roseknu,ale já to nebudu...
Jsem rozhodlá a v této chvíli i přesvědčená,že mu neustoupím,nebudu se ho doprošovat,ať si jde,kam ho srdce táhne.Celé dny myslím na to,co mu řeknu,abych nevypala jak chudinka,co čeká jen na něho,až se on vyblbne.
Ale je taky možné,že to není jen poblouznění a je to vztah,ve kterém chce zůstat...
V tom případě neudělám s tím vůbec,ale vůbec nic..
Já si taky nedovedu představit,že bych sama někam vyrážela"lovit chlapy",ale třeba příjde ta doba,kdy to půjde abude se mi to líbit...

Jo, toho se právě bojím, že mne to bude bolet moc dlouho. 25 let společného života neumím vymazat jen-tak z hlavy. teď už jsem na něj i naštvaná za to, že mi byl schopen tak moc ublížit a samozřejmě nevím, zda-li bych s tím dovedla v klidu žít, i kdyby se vrátil. Ale ztratit ho nechci i když asi by pro mne bylo nejlepší na něj zapomenout. Nejradši bych teď usnula a vzbudila se tak za 5 let. Abych ho nějak dostala ze sebe ven, musela bych se úplně odstěhovat někam jinam a začít žít úplně jiný život a na to já nejsem zařízená ani připoravená a už vůbec ne odhodlaná. Jsem asi konzervativní a mám ráda své jistoty. Když je ztrácím, bortí se mi celý svět a pak to strašně ale opravdu strašně bolí. Kolikrát se sama sobě divím, ce ještě musím vydržet, abych přežila. Já vím, jsou daleko horší věci na světě, které by se mi nedejbůh mohli stát. Ale teď se mi děje tohle, pro mne je to katastrofa, protože to právě tak v tenhle moment cítím a je to patová situace, ze které neumím jít ven. Nikdo mi nepomůže, to si musím prostě odžít. A tak se o to snažím, dokud mi síly stačí, ale mám dojem, že už jsem pro záchranu svého vztahu udělala maximum a že už víc udělat nemůžu. Dala jsem mu najevo, že o něj stojím, dala jsem mu najevo, že ho miluji a že ho chci zpět. Možná to byla chyba, ale vím, že právě to ho zastavilo. Teď má asi taky v hlavě pořádný včelín, ale dobře mu tak. Je hrozná blbost konat nejdříve skutky a pak přemýšlet nad jejich důsledky. To nikdy nedělá dobrotu. Je to strašně jednoduché, udělat něco, protože se mi to zrovna teď udělat chce a je mi v tu chvíli jedno, co si o tom kdo bude myslet. Ale že tím vlastně všechno po..ru, je víc než jasné.

Pro mě je to taky teď největší katastrofa ,co se mi kdy mohla stát...Ale je pravda,co nás nezabije,to nás posílí,já se v této chvíli opravdu cítím hodně silně,dá se říct,že jsem si už na tu myšlenku zvykla,je to sice 14 dní co to vím,ale dnes je mi nějak líp...
Určitě příjde krize,ale jak píšeš musíme si to odžít a věřit,že bude líp..
Já nebudu dávat manželovi najevo,že o něj stojím.V čem myslíš,že jsi ho zastavila?Že přemýšlí kterou si vybrat?
Jak můj muž přijede,já budu HRDÁ,KLIDNÁ,SEBEVĚDOMÁ,protože teď cítím,že je mi fuk jak to dopadne....blbost,že?

Jo, Zlomená, zastavila jsem ho právě v tom, že těď přemýšlí jak má vlastně žít a s kým má žít dál. Ono to totiž u něj není tak jednoznačné. Ze začátku si myslel, že jo, protože si byl jistý, že já ho nebudu už chtít. Kdybych mu zbalila kufry sama a řekla táhni, tak pak by mi to určitě dával najevo, že já jsem ho k tomu vlastně přinutila a tenhle pocit já mít nikdy nechci. Ať si za své činy odpovídá sám. Hrdost je sice prima, ale někdy přílišnou hrdostí si člověk sám sobě spíš uškodí. Já byla taky v životě spíš hrdá a neústupná, ale život mi už pár facek dal a tak jsem ze svých pozic trochu slevila. Tady mi opravdu o něco jde a nechci se toho jen-tak vzdát ve prospěch někoho, kdo se momentálně připletl do cesty. Proč bych měla jen tak všechno přenechat nějaké jiné, která si to nezaslouží, protože ví, že si začala se ženatým a ví, že tím nabourává naši rodinu. Že tím postihuje nejenom mne, ale i naše děti, rodiče a známé.Pro mne je to zlodějka a tu si nemám proč vážit. Můj muž se mohl pobláznit, proti tomu nikdo není imunní, ale kdyby to bylo nevím jak vážné, tak už s ní dávno je a na mne se neohlíží, ale u něj to právě není tak jasné. On odešel ode mne, ale ne k ní. Zatím. A tak dokud váhá, tak mám šanci, že se vzpamatuje a zjistí, uvědomí si, co je pro něj v životě důležité a co by všechno mohl ztratit. My máme už dospělé děti, ale máme taky společné zážitky a krásné, společné vzpomínky, přátele, místa, spolu jsme prožili i několik krizí a problémů, i úmrtí v rodině a v neposledné řadě máme taky společný majetek. s ní nemá společného vůbec nic, jenom tu momentální přitažlivost a touhu. Láska je úžasná věc, ale zamilovanost je slepá. Zamilovanost trvá chvíli a pak přejde a změní se buď v kvalitu, nebo vyprchá úplně. Nic mezi tím není. Pokud se u něj jeho vztah k jiné ženě změní v kvalitu, tak už šanci mít nebudu. Zatím jí pořád ještě mám. Já se snažím být taky klidná a hrdá. Sebevědomí mi dělá trochu problémy, ale snažím se nedávat to před ním najevo. Bolest je zatím pořád silnější než já. Až bude jenom vztek, tak už bude na všechno pozdě a do té fáze se já nechci dostat. Mně proto rozhodně není fuk, jak to dopadne.

Nechtěla jsem aby jsi mě špatně pochopila..
Já mu taky nebudu balit kufry a posílat ho k ní,ale zase nechci aby mě viděl úplně zničenou,bezradnou ,když zustanu bez něj..
taky mě to bolí,hrozně moc,věřím,že je to jen zamilovanost,nevím jak se k tomu postaví ta jeho milenka,třeba ho měla jen na sex,povzbuzení,nebo nevím na co...Ale on to řešil hned,mě děsí jen to,že on už má jistotu,že nechce být se mnou....
Proto počkám až přijede a co mi řekne,samozdřejmě podle jeho slov budu mluvit já.....Taky ho nechci ztratit,ale tolerovat JI nebudu..

Tak to jsme na tom stejně, já jí taky nehodlám tolerovat. Můj muž velice dobře ví, že tady to je o tom, buď ona, nebo já. Rozhodně ne obě najednou. Ale já docela chápu, že pokud je člověk zamilovaný, nemůže se rozhodnout ze dne na den. To psychicky není možné. Musí se nejdříve od jedné z nás odpoutat. někdo to dokáže, někdo třeba vůbec ne. On to ale ví, že to jednou bude muset udělat. otázkou je, jak dlouho mu to bude trvat a jak dlouho to budu schopna já vydržet. není to vůbec jednoduché. jenom jsem tím chtěla říct, že kdybych teď byla radikální a řekla TAK DOST, tak bych mu ty dveře zpět prostě a jednoduše zabouchla. Jenomže já ho pořád chci zpět. Buď to půjde, nebo ne. Ale rozejít se, to můžeme udělat vždy. Já už jednou tady o tom psala, že pro mne je daleko větší odvahou pokusit se s tím něco udělat, pokud ti ten člověk za to stojí, udělat něco ve prospěch i rodiny, nejenom sebe, přinutit se změnit své chyby a začít žít tak, abych nemusela mít výčitky svědomí, že někomu vědomě ubližuji. To je podle mne velké sebezapření a odvaha. Já do toho jsem ochotná jít, protože mne můj manžel za to stojí i přes všechny jeho nedostatky. Nevím ale, zda-li to bude on ochoten udělat kvůli mně. Pokud ano, bude to fain. Pokud ne, tak se s tím opravdu nebude dát nic dělat. Takže přeji i Tobě velkou vnitřní sílu, pokud jsi se už sama rozhodla, že to budeš řešit, aby ti to všechno dobře dopadlo a abys nemusela nic litovat. Chlapi jsou potvory, nedá se s nimi normálně žít, ale bez nich by na světě bylo pusto a zle.

Přesně tak to cítím i já,ale nedokažu to tak hezky napsat.
Nevím jestli teď když přijede,mu hned říct,aby se rozhodl,myslím,že je to u něho hodně čerstvé,zná ji sotva 5 měsíců a z toho se dva neviděli.opravdu nevím jak na něho jít,co říct...

Ještě jsem chtěla dodat, že my ženy asi umíme více milovat, nebo milujeme jinak, tak nějak sebezničujíc, pak se víc trápíme, když to neklape. Většinou jsme totiž my ty opouštěné. Já osobně to dost prožívám, mám příšerné stresy, za týden mezi Vánocemi a Novým rokem, když jsem se dověděla o jeho nevěře, jsem zhubla 4 kg a do konce ledna dalších 6kg. Je to asi jediný klad všech těch nepředstavitelných stresů a úzkostí, jenom teď čekám, kdy se to začne odrážet na mém zdraví. Co myslíte? Zasloužíme si takhle trpět? Je to vykoupení spravedlivé? Můžete říct, že si to všechno dělám sama. Možná to bude i pravda. V každém vztahu je ale jeden, co má rád víc a ten je na tom vždycky hůř. Jak bych kolikrát chtěla mít povahu své kamarádky, která měla již několik vztahů, 2x byla vdaná, teď se zase rozvedla, má 2 malé děti, práci na půl úvazku a všechno jakž-takž zvládá. Je na všechno sama, manžel si ani 5ti letého syna nebere, když chce holka někam jít, musí se doprošovat u známých na hlídání, protože hlídačku by nezaplatila. Nemá to jednoduché ale nějak žije. Jenomže manžela vykopla ona, proto je s tím možná více smířená, než se s tím dokážu vyrovnat já. Taky je o 10 let mladší a ještě tu šanci někoho najít i k dětem pořád má. Já chtěla idealisticky jednoho chlapa na celý život a dlouho jsem si myslela, že ho mám. Možná se vám to bude zdát divné, ale já toho svého opravdu milovala celým svým srdcem a přála jsem si, aby i on tak miloval mne.