Diskuse - Interupce

Doufám, že se najde někdo kdo mi trochu poradí...měla jsem přerušovaný pohlavní styk a pro jistotu jsem si vzala pilulku po, ale až po 48 hodinách. Asi po týdnu jsem začala krvácet, ale není to obvyklá menstruace...spíš to vypadá, že jsem těhotná. Mám jít radši ke gynekologovi? Těhotenský test ještě nemůže být pozitivní, tak vůbec nevím na čem jsem

Ahojte, chtěla bych vědět, jestli je možné masturbovat po interupci. Byla jsem na ní před pár dny a vím, že je pohlavní styk zakázán, ale nevím, jestli mě přítel může uspokojovat alespoň rukou.Doufám že mi bude moct někdo poradit..děkuji

jsem 2 tydny po interupci a muj partner to dome strikl muzu byt tehotna??

Dobrý den, chci se zeptat jestli potrat ten zákrok bolí? Uspí mě nebo to je normalně za "živa" ? Děkuju

Monco, zakrok se provadi v celkove anestezii, takze zadnou bolest necitis. Ani po vykonu. Podstoupila jsem to vcera. Mam uz dvouleteho chlapecka a nase rodinna situace je dost vyhrocena, ceka me rozvod. Proto jsem se rozhodla pro preruseni, i kdyz jsem kvuli tomu probrecela spoustu dni a noci. Dokonce i pred uspanim do narkozy mi tekly slzy... Vim, ze bych sama dve deti neuzivila a nechat si ho jen z "moralniho" hlediska a nedoprat mu vse, co potrebuje a co bych si predstavovala, mi prijde nezodpovedne! Proto me zarazi i prispevky, kde se resi dalsi mozne ( a opet nechtene) tehotenstvi par tydnu po interrupci... Nikoho nesoudim, ale ja osobne jsem poucena na cely zivot...

Je mi 31 let a životní bilance je víc než děsná, ale vždycky to tak nebylo. Jako malá holka jsem prožila víc než šťastné dětství. Za dob totality bylo sice všechno složitější než je dnes, alespoň se to tak předkládá našim dětem, ale lidé si tolik nezáviděli, protože měli všichni všechno stejné s výjimkou těch, kteří byli nějakým způsobem zainteresovaní politicky. Děti si více hráli, byla čistší voda i vzduch a lidé si vážili mnohem více toho, co měli a co získali svými vlastním silami. Dnes je to jiné. Děti sedící u PC nikdy nepochopí, jak je možné si hrát i bez všech těch vymožeností, které nabízí dnešní doba. Jak jsme si mohli hrát bez panenek Barbie a všech těch Kenů, bez PC her ve kterých se jen zabíjí a okrádá každý, kdo to jen dovolí z televizních novin se na nás každý den hrnou věci jako je třeba zneužívání dětí, vraždy, které brutalitou předčili úplně všechno , politické manipulace, soudy a pěkného vidíme jen minimum.
Moji rodičové mi přichystali nejkrásnější dětství. Dali mi lásku a vzor ,kterého si velmi vážím. Ten jediný správný směr jsem v oblasti lidskosti nabrala jen díky jejich péči a lásce, které si nesmírně cením, Díky nim vím, že je důležité vidět věci a děje, které se dějí kolem nás. Do vínku mi dali nesobeckost a schopnost vážit si základních vlastností na druhých, naučili mě se smát a plakat nad záležitostmi, které nám všem život přichystává a mě naložil možná víc než je možné vůbec unést. Základní školou jsem proplula ani nevím jak. Se všemi těmi událostmi, které k životu a dospívání patří. Hormonální bouření , průšvihy a důtky od ředitele…ale stálo to za to. Střední škola byla v podobném duchu…pitky s kamarády, lumpárny a jiné záležitosti, které zažíval každý z nás. Díky těmto krásným létům jsem poznala i svého, nyní již, bývalého manžela se kterým jsem prožila spoustu let. Z opravdu vydařeného manželství a díky velké dávce lásky jsem porodila 2 nádherné holčičky, které miluji více jak svůj život. Holčičky, které jsou tím nejcennějším co mi život dal. Doba to byla velmi těžká. Nedostatek peněz nám do našich žil nalil spoustu jedu,ale šli jsme dál s cílem ochránit naše děti a lásku, která mezi námi vládla ať se dělo cokoliv. Ale vše jednou končí a tak po spoustě let došlo k rozpadu našeho manželství. Život se totiž od základu změní s příchodem doby, kdy žena nastupuje po mateřské do práce…muži prostě žárlí ,ale nemohou za to. Je to dáno tím, že si příliš zvykli na to, že žena pendluje mezi obchodem, pískovištěm a domácností a když nastoupí do práce je to pro ně nepříjemná změna. Už není uvadlá, není jen v kontaktu s ostatními maminkami…dostane se mezi lidi a jiné muže. Jejich žárlivost je sžírá den po dni a oni nemají toho ducha postavit se ke změně čelem. Jdou proti těmto změnám a touží potom, aby ženy opět seděly doma a staraly se jen o domácnost. Ale přitom vědí, že domácí rozpočet je třeba vylepšit, protože s dávkami našeho státu se to ani jinak nedá. Kdo by vyžil s dávkou v hodnotě 3.500,- kč a jedním platem, který se ani ve snu nepřibližuje stanovenému standartu do kterého se zahrnují platy soudců a vládních činitelů. V době, kdy máme všichni splátky na bydlení a jiné věci, které nám přinesla ta úžasná demokracie…doba závisti a podvodů i mezi nejlepšími přáteli. Rodiny se rozpadají jedna po druhé s neuvěřitelným výsledkem každého druhého manželství. A zůstávají děti,které povětšinou zůstávají v péči matek, což je dobře. Na stranu druhou taková žena nemá žádné výhody. Má oproti muži mnohem nižší plat, ale výdaje mnohem větší..nikdo to neřeší…spíše to vrhá na matky samoživitelky stín jako by ony samy mohly za rozvrat, který nastal. Na své děti jsem se ale smát nepřestala. Potřebovaly to ještě mnohem více než za dob manželství. Naštěstí se ani jedna z nich nezačala počůrávat a ani neměla problémy s mluvou…i takové případy jsou a není jich málo. V té době se dokonce bývalý manžel začal snažit, jenže já měla srdce zaslepené stejně jako oči a rozum.
Právě nyní nastal pro mě jako osamocenou ženu velký kolotoč. Práce,nákup, děti….úkoly….večeře a rychle do postele a spát. Každý večer jsem padala do postele naprosto zmlácená a mnohdy si ani nepřála se ráno probudit…mnohdy se mi chtělo umřít se slzou na víčku nad vlastní životní prohrou. A protože život je velmi nevyzpytatelný přihrál mi do cesty dva ženaté muže,kteří byli jeden jako druhý jen jsem to nechtěla vidět těma svýma bláhovýma očima. Čas plynul dál…roky přibývaly…holky rostly… já stárla.
Jeden ze samců se dokonce jednoho krásného dne rozkolíbal a skutečně se rozvedl. Dnes si nemyslím, že kvůli mně, ale hlavně a především kvůli sobě samému. Já bláhová při něm ještě stála i přes to, že jsem v té době kvůli němu podstoupila interrupci za kterou i zaplatil pro něj adekvátní částku. Ano zaplatil za smrt a mlčení vlastního dítěte…jenže já ho milovala. Milovala a věřila mu každé slovo. Ta láska byla jako posedlost a touha potom být s ním a poslouchat jeho teplá slůvka lásky byla mnohem silnější než zdravý rozum a komentáře okolí, které již v té době mělo jasno. Ani nevím, jak se to stalo. Jak se stalo to, že jsem si ani nevšimla toho, jak jsem den po dni ztrácela své cenné přátele, kteří se mnou byli proto, jaká jsem ne proto, co ze mě budou mít ať již nyní nebo v pozdějších dobách. Byla jsem hloupá….hodná…zamilovaná a odevzdaná. V té době jsem věřila v naprostý zázrak v to ,že mi osud přihrál srdcovou kartu na které stálo, že je to životní šance..skutečná láska. Láska, které jsem dala více než je možné dát. Ztratila jsem všechny přátele. Bezhlavě seděla doma a vyčkávala příchodu onoho vyvoleného. Děti jsem připravovala na nového „tatínka“ a neuvědomovala si, že otec se prostě nahradit nedá. Byla to hrozná doba. Já ji tak ale nevnímala. Jediné, co jsem chtěla vidět byl ON. Jak se píše v ženských románech z červené knihovny ON s velkým „O“. Zprvu se to jevilo dobře. Já žila jen pro něj a on si toho užíval. Jako naprostá husa jsem mu denně dělala snídaně o kterých by se mohlo zdávat i princům z Arábie, krásné chvíle lásky a lásku samu…dávala jsem jí tolik, že ze mě přímo tryskala a ani si neuvědomila, že lásku kterou dávám nedostávám nazpět. Časem přišlo naléhání na další dítě. Doba se klenula tím správným směrem a já měla pocit, že je vše v pořádku . Že je doba na to mu uvěřit a dát důvěru ve společný život. V té době se s ním sžily i holky a přijaly ho více než vlídně.
Radostná událost na sebe nenechala dlouho čekat a přišla z měsíce na měsíc, ale nastala velká změna v jeho chování. Najednou jsem si připadala jako s cizím člověkem. Nastala doba pozdních příchodů,nezájmu a někdy až krutosti, která vyvrcholila tím ,že v 9 týdnu, mého druhého těhotenství s ním, prostě odešel. Stála přede mnou otázka, jak naložit se vzniklým životem. Denně jsem pročítala stránky týkající se potratů, denně jsem pročítala stránky týkající se sociálního zajištění mojí rodiny a denně se bičovala výčitkami a bolestmi na duši, které jsem věděla ,že s dalším zákrokem příjdou. Dobře jsem to již znala… jedna věc je se rozhodnout a zvolit lepší život bez rizik,trápení o peníze a pohoršení z pohledu okolí a druhá to ,co to napáchá na vás samotných. Hlavně v případě, že jste dítě sami chtěli.Poněvadž se ani neozval a dělal, že se ho daná záležitost vůbec netýká i přes skutečnost, že jsem do našeho vztahu dala vše včetně rodiny i přátel podstoupila jsem po roce druhou interupci, která mě naprosto odrovnala. Bylo to hrozné a já sama sobě slíbila, že se nic podobného již nikdy nesmí opakovat. Neuplynul ani týden od zákroku a byl v mé životě opět se sliby a láskou i s duší na dlani. I přes bolest, kterou jsem cítila jsem ho přijala nazpět a dala mu šanci svá slova dokázat. Možná jsem si kladla za vinu i to, že v této době jsem procházela rozvodem…možná jsem se zaobírala myšlenkou ,že není vhodné mít nyní dítě postavila jsem se na stranu Boha a přejala jeho úlohu v rozhodování…zabila jsem své vlastní druhé dítě a týden na to přijala „pana otce“ zpět…chyba,chyba,chyba…
Možná jsem ho přijala také proto, že mi v dané době oznámil, že je nemocný ,že má rakovinu varlat. Jako naprostý blázen jsem sháněla kvalitní lékaře po nemocnicích a nosila mu z práce drahé léky, které jsem mu dokonce i zafinancovala a to i přes skutečnost, že měl svých peněz víc než dost . Asi jsem mu chtěla dokázat, že přijímám fakt, že se z nás stává rodina a tudíž je jedno,kdo co zaplatí, protože mé peníze jsou jeho a jeho zase mé..ale tak to nefungovalo. Dlouhé dny jsme běhali po vyšetřeních…já na úkor dovolené v práci, kterou mám moc ráda a která mě skutečně naplňuje. Po půl roce přišel opět nátlak na to mít dítě…ani nevím kam jsem dala všechen rozum, který jsem měla. Možná s myšlenkou na to, že už třeba nebude mít možnost děti mít a žijeme spolu…prostě jsem vysadila antikoncepci…
Měsíc se sešel s měsícem a i přes skutečnost, že jsme spolu téměř nespali a já prodělala těžkou chřipku a virové onemocnění rtu byla jsem opět těhotná. Těhotná a nesmírně šťastná…bláhová. Myslela jsem, že bude mít takovou radost, myslela jsem, že konečně dostane příležitost dokázat nám to, co sliboval. Místo toho chlad a řeči o tom, jak se to mohlo stát, když sexu bylo tak málo…výčitky a nátlak,opět pozdní příchody,nezájem a opět výčitky. Asi si myslel, že to vzdám hned na začátku, ale to malé mělo takovou vůli žít. A týden po týdnu běžel a den za dnem byl čím dál horší,těžší už i o to, že mi bylo špatně, byla jsem unavená a duši jsem měla, tak bolavou. Ale i přes to jsem doufala, že až ho uvidí na monitoru ultrazvuku uvědomí si, že to není legrace, ale skutečnost. Že se uvnitř mého lůna vyvíjí jeho vlastní dítě…dítě, které mi dlužil víc než cokoliv jiného. Trpěla jsem vše co šlo. S láskou i přes to jak se ke mně stavěl jsem každý den vstávala s pocitem, že se vše urovná a zlepší….že mi to jednou vrátí a když ne mě, tak tomu malému zázraku. Nestalo se tak a v době vánočních svátků jsem ochutnávala jednu slovní krutost za druhou zákonem nepostižitelnou. V té době odcházel a opět přicházel, já umírala strachem a bolestí a s příchody doufala a toužila potom, aby se probudil, protože věk už na to má. Den před vánoci jsem si sama donesla ač v jiném stavu 50 kilový stromek, který jsem přímo vysmýkala do schodů do 5-tého patra..a pak zvracela. Když se mi udělalo lépe dala jsem stromeček do stojánku a se slzami v očích začala zavěšovat první ozdoby na stromeček, který měl rozzářit oči nejen mých dětí, ale i ty moje, které byly hodně vyplakané. V zámku zachrastily klíče a mě se tajil dech a srdce přestávalo úzkostí bít. Přišel…byla jsem tak šťastná. Vrátil se…chtěl s námi být…bylo mi na umření štěstím. Jenže dnes už vím, že jen neměl kam jít. Nechtěl být na vánoce sám. Sprostě nás využil a já mu to sežrala i s navijákem.
Po štědrém dni nastalo období ticha. Tak ubíjející o to víc pro ženu, která měla celé tělo rozhozené hormony. Ubíjející a smutné a po Silvestru, kdy se mnou neprohodil ani slovo…ani slovo o svém dítěti ani jedno pohlazení rostoucího bříška…prostě nic…odešel. Odešel a řekl mi, že je to můj problém, že on končí a nezajímá ho to. Byla jsem na konci 10-tého týdne gravidity ,měla domluvenou poradnu na 12-ctý týden a v rukou držela těhotenskou průkazku..nebyla to hra…byla to skutečnost…
Ještě jednou se zkusil vrátit…asi potřeboval vyprat nebo nevím proč. Přišel,aby opět odešel a potrestal mě za to, že jsem mu chtěla tak moc porodit dítě a vychovat ho v dobrého člověka, tak jako mě tenkrát moji rodičové. Byla jsem zoufalá a prázdná,byla jsem jako mravenec, který čeká kdy ho někdo z nás zamáčkne. V noci jsem nespala a přes den plakala a ubíjela se myšlenkami na to, jak příjdu o byt, protože nebudu mít prostředky na placení pohledávek, jak příjdu o práci kterou miluji, jak zůstanu úplně sama s dvěmi dětmi z rozvedeného manželství a jedním nemanželským o které nikdo nestojí…nikdo kromě mě. V 11-ctém týdnu jsem si proto domluvila třetí zákrok . Zničená a nevyspalá snad za dobu týdne jsem v mátohách na sjednaný termín přišla, ale nebyla jsem schopná to udělat. Čekárna byla plná maminek s rostoucími bříšky a průkazkami ve kterých měly založené obrázky ultrazvuků…nemohla jsem a odešla. On přišel také a přesvědčoval mě, že se o vše postará, že to dáme do pořádku a budeme šťastní. Kdo jednou nosil pod srdcem dítě ví, jak důležitá to jsou slova, jak dobře se po nich usíná…naděje….špetka štěstí od Boha…věřila jsem…Za tři dny se po něm slehla zem…ticho zavládlo v mém životě…bolest byla mojí nejlepší přítelkyní. Nezbylo mi vůbec nic. Byla jsem na začátku 12-tého týdne. Pod srdcem jsem měla dítě o velikosti asi 8 cm s naprosto jasnými lidskými znaky. Měla jsem strach o svoji budoucnost a hlavně o budoucnost svých dětí. I když mi moji rodičové nabídli pomoc…na poslední chvíli jako naprostý blázen jsem se objednala na potrat. Den před zákrokem jsem opět vůbec nespala…byla jsem nepodobná. Z ženské, která se pořád jen smála a prozářila život nejen svůj se stala šedá myš. Oči oteklé,tvář nepodobná bolestí….šedá..mrtvá. Celou noc jsem mu volala. Minutu po minutě vytáčela jeho číslo, napsala 100 sms zpráv ve kterých jsem prosila za život jeho dítěte…prosila o zájem a lásku pod úrovní lidské důstojnosti…ponižovala se a prosila Boha ať udělá zázrak a nedovolí mi tam jít. Jít si zase lehnout na ten studený stůl a z narkózy se probudit s pocitem prázdna…okradená o vlastní dítě díky své vlastní vůli… Nenapsal,nevyslechl…kdybych tu noc umírala nechal by mě zemřít. Místo mě však na druhý den zemřelo jeho dítě a ta dobrá část mého já.
Od zákroku uplynuly 4 dny a ozval se..chce si promluvit. A o čem vlastně? Chce jen vědět, jestli ho v sobě pořád ještě nosím…velký sobec se bojí o svoji budoucnost a vůbec si neuvědomuje co všechno tím napáchal na mě a mé rodině, na mém zdraví a na vlastním pohledu na mě samou…pocit bezvýznamnosti a naprostého selhání kvůli člověku, který z toho všeho vyvázl bez bolesti a následků. Co mohu napsat snad jen, že některé muže by měli kastrovat za takovéto činy a my ženy bychom neměly koukat na muže tak jak koukáme. Je to náš život a proto žijme ho pro sebe samé a ne pro ně a s úctou k sobě samým a hlavně nesuďme druhé, protože nikdy nemůžeme vědět, jak se k nám život zachová a jestli se do podobných situací někdy samy také nedostaneme. Jsem vnitřně mrtvá s pocitem nějaké levné prostitutky pro kterou nemá lidský život cenu..zdravotnice, která 3x pro stejného muže podstoupila interrupci v 6,9 a 12-ctém týdnu těhotenství….žena kterou zachránily vlastní dětí před vlastním skonem z neuvěřitelného vnitřního selhání. V tyhle 3 dny v roce si zapálím svíčku a s očima upřenýma na oblohu poprosím Boha a samotné dětské dušičky o odpuštění.Tu tíhu ze sebe samé, ale nikdy nesundám…půjde se mnou životem a čas snad jednou obrousí ty hrany, které nyní pociťuji jako velmi ostré a bolestivé…někdo by možná řekl lidská hloupost…někdo by uvnitř sebe ucítil, že to nebyla hloupost, ale závislost na lásce ve kterou jsem se snažila uvěřit a místo toho pěkného přišla o úctu k sobě samé, o přátele a málem i o vlastní rodinu.

Dobrý den, ráda bych se zeptala jestli antibiotika ,konkrétně Rovamycine, může způsobit falešnou pozitivitu těhotenského testu. A jestli mají vliv na to, zda dostanu menstuaci nebo ne. Pravidelně beru antikoncepci, ale brala jsem je teď dva měsíce v kuse a nyní jsem doposud menstruaci nedostala. Děkuji za odpověď

Dobrý den, rtáda bych se zeptala jestli antibiotika ,konkrétně Rovamycine, může způsobit falešnou pozitivitu těhotenského testu. A jestli mají vliv na to, zda dostanu menstuaci nebo ne. Pravidelně beru antikoncepci, ale brala jsem je teď dva měsíce v kuse a nyní jsem doposud menstruaci nedostala. Děkuji za odpověď

Dobry den chtela bych se zepta zda je mozne mit 2 dny po interupci pozitivni tehotensky test. Dekuji za odpoved.

Pavli z Vaseho pribehu mi beha mraz po zadech, ale v leccems je podobny tomu memu. Taky od nas odchazel jak se mu zachtelo, pak litoval, odprosoval a ja naivka ho brala zpet! Pred potratem se 2 tydny neozyval, po zakroku mi volal jeste ten den a opily mi pak v noci brecel na kolenou, ze jsme byli uz ctyri, velka rodina atd... Zase to vydrzelo jen par dni. Ted uz nevi, jak me "ohromit" a tak po fazi neuspesneho odprosovani vyhrozuje, reze se strepy po rukach, jezdi autem opily... Je mi to fuk! Tolik bolesti pro nevyrovnaneho cloveka.. Priznavam, ze matky - samozivitelky to nemaji lehke, ale lepsi nez zit strastiplny zivot s hnupem!!!

...moc děkuji za reakci. Musím říci, že díky holčičkám se pomalu dávám do kupy,ale trvat to bude dlouho a nikdy nezapomenu. Ten,kdo něco podobného nezažil...neví o čem vlastně ten můj příběh byl a soudit? Na to nikdo nemá právo. Mé myšlenky byly čisté a srdíčko plné lásky, ale prostě tohle všechno nestačilo. Ještě pořád je mi hodně smutno a přemýšlím nad tím ztraceným a on,tak jak píšeš ty "Vločko" opět prosí o něhu a já hledám způsob, jak se z toho vymanit,protože srdce si nechce nechat poručit rozumem. Jak jsi to dokázala...poraď mi.

byla sem na 2 potratach ted hrozne tozim po diteti otechtnim jeste nebo uy tu sanci nemam

Pavli vyřešila jsem to razantně - podala žádost o rozvod. Nic jiného než úplné odstřihnutí od něj nepomůže.. A začíná mi být mnohem líp. Žádný stres, nervy jak dlouho to zas vydrží, jestli mi zas nelže... Navíc se začal zadlužovat, takže v mém případě čím dřív "ho budu mít z krku", tím líp. A Vám přeju to samé! Hodně Vám ublížil, poučte se a zapomeňte na něj! Nezmění se. Zasloužíte si někoho mnohem lepšího. Buďte "volná" a vyjděte mu vstříc. Určitě ho potkáte!

Dobrý den,
než se zeptám na to, co mne zajímá, tak musím říci, že nikoho za jeho nározy zde neodsuzuji. Problematika interrupce je velice složitá..tuto větu jsem často používala ve svých pracích na vysoké škole, jelikož problematika interrupce bylo mé téma všech konečných prací na škole- zatím. Nicméně až dnes plně dokážu pochopit, o čem jsem psala teoretické "řeči". A dnes vím, jak důležité je mít vedle sebe někoho, kdo vás vyslechne a zodpoví mnoho otázek, které ženu trápí při těžkém rozhodování. Uvědomuji si, že při tomto rozhodování je vždy žena sama, jak těžké je rozhdnout se, zda-li právo na náš život ... naše rozhodnutí - volbu- je silnější, než-li právo někoho (něčeho) na život. Ať už se každá z nás rohodne jakkoli, vždy je toto rozhodnutí správné. Přeji všem slečnám a ženám, které se nějak rozhodli, aby se s tímto rozhodnutím v životě vypořádaly a život byl pro ně zase "normální". Dnes už opravdu vím, že nebolí jen "břicho", ale hlavně duše. A dnes si už dokonce troufám říci (a to nejsem žádná feministka), že ženy musí být v životě mnohem silnější a vyzrálejší v mnoha ohledech, než-li muži. Pavlo - souhlasím s vločkou. Až příliš jste obětovala. Máte právo na svůj život, pěkný..volný..s někým, kdo si Vás bude vážit. Já sama mám manžela, který ke mne nebyl příliš hodný, našla jsem si přítele a pak otěhotněla, ale nevěděla jsem s kým. Jediné, co jsem si dokázala v době rozhodování uvědomit, že manžela hrozně miluji a přítel je pro mne pouze kamarád. Bylo to pro mne velice těžké. Učinila jsem rozodnutí ve prospěch lásky k mému manželovi, který o tom vůbec neví. Dnes je mi to velice líto, ale už to nevrátím. Jen vím, že jsem si nedokázala představit, jak bych tuto situaci jinak vyřešila. Jediná omluva, která je pro mne berličkou, což je špatné je fakt, že můj lékař během 2 vyšetření během 5 dní nezjistil, že jsem těhotná a předepsal mi silné léky, které mohly plod poškodit. :(

Teď bych se ráda zeptala...jak probíhá rekonvalescence po miniinterrupci? Napsala jsem o tom pár řádek, ale dnes vím, že je to něco úplně jiného, než-li mít možnost seznámit se zkušeností někoho jiného. Jsem 3 dny po zákroku, krvácím a hrozně mne bolí podbřišek. Je ta bolest normální? Jak moc by mělo být krvácení silné? Mám strach, abych si nepřivodila nějaké konplikace. Hrozně bych si přápala mít ještě děti. Děkuji za odpověď. Hodně sil přeji všem... :)

Omlouvám se za chyby..teď jsem si jich všimla.. :(