Poradna - úzkost, plačtivost

Dobrý den, před dvěma roky jsem začala chodit na gymnázium. (současně se změnou svého sportovního trenéra) Byl to pro mně obrovský skok...spolu s denními a náročnými tréninky jsem začala nestíhat školu. Bohužel to bylo jedno z těch těžších dvojjazyčných gymnázií. po půl roce jsem se dostala do stresu. pokoušela jsem si vše uspořádat, četla mnoho knih o timemanageru, superlearningu... bez úspěchu. žila jsem ve stresu a chaosu. Na začátku druhého ročníku se objevily velmi silné bolesti hlavy... chodila jsem na neurologii... prášky, byly příliš drahé... dva prášky na jednu migrénu...stály 600kč( migrény jsem měla téměř neustále).... navíc mi žádné nepomáhaly. Přestala jsem tedy neurologii navštěvovat... . V zimně mě začaly bolet záda z přetížení na tréninku... často se mi blokovala a začala jsem ztrácet energii... mě to ale připadalo normální, protože jsem si myslela že nemám žádné síly, protože jsem unavená z tréninků... často jsem brečela...nechtěla chodit do školy(to se mi nikdy předtím nestávalo.) na jaře jsem začala chodit na rehabilitace kvůli těm zádům, protože to vyvrcholilo v problém si zavázat tkaničky u bot. tehdy mi někdo poprvé odborně odblokoval záda a já okamžitě cítila tu energii, která mi začala v páteři proudit. tento pocit však netrval dlouho a do druhého dne byly blokády zpět. NA Rehabilitaci mi řekli že mám svalově vyvinutou horní část těla , kuproti tomu bederní oblast podstatně méně... nyní se nemůžu mám často deprese. Když pomyslim že mi je teprve 15 a trpim v tomdle věku, kdy se moji vrstevníci bavěj , smějou se...nechci žít, nemám proč žít, je mi všechno lhostejný a téměř každý den brečím . Málokdy se směju, nemám důvěru v lidech a snažím se jim vyhýbat, stranit se, nevěřím už ani své mámě. Jediný člověk, kterému důvěřuju je moje trenérka. Ta to ale neví. Moje máma byla několikrát v Blázinci, když pro ni přijela sanitka, aby ji odvezla (bylo mi asi 8)tak mě vzala do náručí a chtěla se mnou vyskočit z balkónu. V té době jsme(já a můj o 2 roky starší brácha) bydleli s tátou. Máma se měla léčit a brát něaký prášky... ona ale nikdy neuvěřila doktorům...a ty prášky nikdy nebrala. potom byl někou dobu klid...eště před rokem jsem své mámě důvěřovala... věděla, co je pro mne důležité. Nyní mám ale pocit, že se mne snaží zneužívat. Podrývá mi už tak dost nestabilní sebevědomí a neustále mě kritizuje....říká co dělám špatně... nikdy neřekne, co je správně ani nikdy za nic nepochválí. Pořád se snaží vyhledávat důvod ke konfliktu... zakazuje mi trénovat, protože ví, že to je pro mne důležité... Zjistila jsem, že mi čte můj deník... nic pozitivního do něj nepíšu...většinou se mu svěřuju s mými pocity že bych chtěla ukončit živat. Máma to asi ví, niak se mi ale nepokusila nikdy pomoct. Jsem plná beznaděje. Na nic se netěším a cítím smutek, stísněnost a prázdnotu, Je mi líto že musím žít. Jsem sama a nemám nikoho, komu bych mohla důvěřovat. Chtěla jsem někdy jít za psychologem, byla by to moje šance... já ale nemám na to peníze a mámu moje problémy niak zvlášť nezajímaly... bojím se jí už důvěřovat, nebbo se ji s něčím svěřit. Moje trenérka si všimla že mám problémy a často se mě ptá, jestli je vše v pořádku, že vypadám smutně...to mě často ještě více rozesmutní, že si kvůli mě někdo musí dělat starosti. nevím jak se z toho dostat. nevím kde jsou příčiny mojí úzkosti a pocitu samoty. jestli můžu znát váš názor, odpovězte mi prosím a předem moc děkuji. Diana