Diskuse - Matkou po 40-tce

Najdou se zde matky, které rodily hodně po 40-tce? Mé kolegyni je 43 a čeká své první dítě. Začíná mít z toho strach, jak to zvládne hlavně psychicky. Můžete se podelit o své zkušenosti? Jaké to je být matkou v tak pozdním věku a kde jsou hranice...?

já jsem sice nerodila po 40 bylo mi 37 a mé 3 dítě po 19 letech od prvního.Bylo to mé nejkrásnější období ale po porodu jsem byla strašně unavená snad půl roku.Ale mám kamarádku která rodila ve 46 a úplně v pohodě.Tak hlavně at to dobře dopadne a dítko je zdravé

Mě je padesát - pubertu svích dvou dětí jse zažívala před 10 -15 ti lety a nedovedu si vůbec představit, že bych to prožívala teď...Obzvlášť syn mi dával docela zabrat....Ono jedna věc je ve čtyřiceti porodit a další je pak to ostatní, ve čtyřiceti se vám s kočárkem jezdí dobře.....V pětapadesáti mít doma puberťáka je věc druhá. DĚKUJU NECHCI.

Je mi 44 a mám 3 a necelé 2 roky holčičky. Nejdřív pravý otec nikde.Když se objevil, mé vaječníky začaly s předčasným přechodem.Tak po 3měsíční známosti, jsme na dop. mého gynek.,začaly s IVFmetodou.I po extra podávaných hormonech,ani jedno vajíčko.Navíc má děloha byla pokryta mnoha myomy takže nakonec nám doporučili adopci.Šance na uchycení darovaného vajíčka naprosto minimální.Slzy,bolest, beznaděj! A pak jednou ve 3.30 jsem zírala na ty 2ČÁRKYna testu.I můj gyn.si z toho sedl na židli.A pak po 8měsících další 2čárky. Závěr:i s předčasným brutálním přechodem po porodech, nestíhám stárnout. Ale jak říkáme s holčičkama, šťastná jak blecha ve psím kožíšku!! pa a neztrácet naději!

Ve 43 se mi narodila holčička. Jsme šťastný, že jí máme. Citim se stejně, jako kdyz mi bylo třicet (to jsem měla první holčičku). Mohu jenom doporučit, budete se cítit mladší :-)

Já bych se do tak pozdního mateřsví nehrnula ani omylem, takhle velkej věkovej rozdíl mezi matkou a dítětem nedělá dobrotu, připadala bych si jak babička a ne matka.

jak by sis připadala ty nikoho nezajímá my maminky po 40 jsme štastné milujeme své děti a mládneme s nimi jsi hloupá nevíš co prožíváme .

Já hlavně vím co prožíváte, když v padesáti těžce onemocníte. Vidím to každý den na klinice, kde prosíte lékaře, aby Vám zachránili život, protože máte doma malé děcko. Mít dítě po čtyřicítce je podle mne sobectví.

Mela jsem svagrovou,která zemřela ve svých 34 letech zůstal po ni syn,takže kdo jak může byt nemocný není otázka jen věku, ale genetickou výbavou.Jsou ženy ktere vypadají mnohem lip než nějaká 20 tileta holka a maji i víc energie.Tohle není o věku a o sobectvi.ale o tom jak se která na to cítí.

Mela jsem svagrovou,která zemřela ve svých 34 letech zůstal po ni syn,takže kdo jak může byt nemocný není otázka jen věku, ale genetickou výbavou.Jsou ženy ktere vypadají mnohem lip než nějaká 20 tileta holka a maji i víc energie.Tohle není o věku a o sobectvi.ale o tom jak se která na to cítí.

a čí je to vina ?

je to vše o rozumné rozvaze

já při tom nemyslím, natož abych uvažoval

Myslím, že všechno jde když člověk chce a ví proč to dělá. Mám z prvního manželství dvě děti 26 a 25 let. Další jsem neplánovala, ale když se stalo riskla jsem to. V mládí jsem lítala po doktorech a nemohla otěhotnět a teď když to šlo samo bych to měla dát pryč? Důvodů pro bylo víc. Dlouho jsme přemýšleli, abychom neriskovali, dlouho počítali zda to utáhneme finančně a nakonec jsme do toho šli. Těhotenství naprostá pohoda - lépe než ve dvaceti - okolí trošku překvapené, ale vzali to. A tomu hříšku už bude devět. Je skvělá. Samozřejmě, že to dá trochu zabrat - lítat na kole a na koupaliště, když byste si mohla v pohodě doma lakovat nechty a už mít klid. Ale mě nebaví pořád ležet u televize nebo si skladovat peníze na horší časy. Co nestihneme tady a teď tak už nikdy... Myslím, že hodně záleží na okolní rodině zda je ochotna vypomoci. Zvláště v době školní docházky jsou dva měsíce prázdnin a dědečkové a babičky mají k osmdesátce - to není legrace, je třeba zvážit zda bude někdo kdo pohlídá....a pak taky je velká legrace v dnešní době po takové mateřské jít zpět do práce a říct je mi skoro padesát a mám malé dítě...ale promyslíte to do detailu a život vám stejně dá do cesty překážku se kterou jste nepočítali a bude třeba úplně z jiného soudku. Tomu se nedá předcházet. Když se rozhodnu musím nést celý život důsledky svých rozhodnutí. Důležité je umět se stále přizpůsobovat změněným podmínkám - a dítko před Vás bude stavět situace, že se opravdu nebudete nudit. Ovšem v tom věku mít první dítě už bych se bála, vůbec neví co ji čeká, ale určitě chápu tu volbu - zemřít bezdětná to bych nechtěla. Děti jsou kořením života...:) Mám kámošku co to má stejně a dáváme to..a puberta se stejně za střízliva pro rodiče nedá...v jakémkoli věku.

Mne se narodila dcera, kdyz mi bylo 48 let. Druha, deli je od sebe presne 20 let. Ted ji je pet... Zvladame to dobre, manzel je o neco mladsi, je to i otec te prvni...co si o tom kdo mysli, je mi uplne jedno. Otehotnela jsem bez lekarske pomoci, prirozene, tehotenstvi zcela bez problemu. Jsem v lepsim fyzickem stavu nez lecktera tricatnice. Je to vyzva, doufam, ze obstojime nejlepe, jak to pujde. Dcera je uplne zdrava, bystra a komunikativni...