Diskuse - Úzkost ve vztahu

Nevím jestli je to ve mně, asi jsem zbytečně přecitlivěla a všechno řeším do hloubky. Trápí mě přítelovo chování. Bydlím s ním pár měsíců, ale občas mám pocit, že se ke mně nechová zrovna nejlíp. Nechci ho nějak hanit, jsem přesvědčená,že mě miluje, ale jeho věčné urážení kvůli všemu mi ubližuje. Trápí mě věty typu: „Tys to zkazila,“ nebo „Je to tvoje chyba.“ Bydlíme v domě jeho rodičů daleko od mých známých a já si připadám, že nikam nepatřím.. Po hádce odejde a já jsem tam sama, všechno se ve mně stáhne a já si připadám strašně opuštěná. Nastoupila jsem na vysokou školu, ale přítel by radši rodinu a se školou nesouhlasí. Pořád slyším jak je mi přednější než on, ať si tam jdu a najdu si někoho jiného když o něj nestojím a to všechno už mi tak neskutečně ubíjí. Moc jsem se těšila, ale přešla mi veškerá radost. Poslední dobou mám časté hysterické výlevy. Už se neudržím a dostávám záchvat. Brečím, cítím se úplně opuštěná. Mám strach cokoli říct nebo udělat, proto aby na mě nebyl naštvaný. Ale ať se snažím sebevíc, tak to nepomáhá. Vždycky se něco najde a já zas slyším jak jsem mu dřív ubližovala a on mi to teď může vracet.. Před každou hádkou jsem přesvědčená, že jsem nic neprovedla a nakonec mě stejně přesvědčí, že je to moje chyba. Prý mám být ráda, že on se mnou vydrží, protože někdo jiný už by mě nechtěl.. Nevím jestli má pravdu, ale představa, že jsem opravdu tak špatný člověk je hrozná.. Neustále cítím úzkost.. Všechno mě rozbrečí.. Někdy brečím a pak ani nevím proč.. Přitom on mě má rád, zažíváme spolu i krásné chvíle, on nám buduje domov a chce zbytek života strávit se mnou.. Myslíte, že jsem zbytečně moc nespokojená? Myslíte, že bych si měla víc vážit toho co mám?

Dobrý den,
myslím že čím víc se snažíte mu vyhovět tím je to horší, tím víc si ten člověk dovoluje.Znám to z vlastní zkušenosti.A řeči tyou, že máte být ráda, že alespon on s Vámi je a že jinak by s váma nikdo nevydržel je dost hnusné citové vydírání.Nedivím se Vám že z toho cítíte úzkost..Ačkoliv to třeba pro Vás nebude snadné co nejdřív od něj!!!!

Leeno,koukej toho sobce kopnout do zadku.Jak si můžeš myslet,nebo dokonce tomu věřit,že tě miluje??? Já tě nechci urážet,jsi asi zamilovaná a to člověk spoustu věcí nevidí,ale jsi hloupá. Od začátku do konce co píšeš,tak mě utvrzuješ v tom,že je to bezcitný sobec dokonce se sklonem k domácímu týrání. Protože,když tě uráží,že nejsi k ničemu a nikdo by tě nechtěl a ty pláčeš tak se to za dom.týrání považuje. To,že ti tohle všechno říká svědčí o jeho nejistotě v sebe a komplexu méněcennosti. Jestli od něj neutečeš včas,udělá z tebe psychickou trosku buď na práškách nebo na alkoholu. Utíkej Leeno,utíkej pryč.....

Ahojky, když jsem četla tvůj příspěvek, zdálo se mi, že téměř popisuješ to, co jsem před lety v počátku vztahu s mým nynějším manželem prožívala já. Také jsem mívala jen mlhavá a nejasná tušení, že něco na našem vztahu neklape a stále jsem si myslela, že něco dělám blbě. Já osobně ti doporučuji velmi dobře zvážit, zda s tímto člověkem chceš žít a především si dávej pozor na nátlak z jeho strany, kdy chce řídit tvůj život. Navíc tito lidé bývají obratní citový manipulátoři a vinu za konflitky, které sami vyvolají, přehazují na jiné. Pochopitelně tvého přítele neznám, ale podle toho, co popisuješ, má na tvoji psychiku špatný vliv a to nepodceňuj. Já jsem své tehdejší intuice, že něco není v pořádku, také bagatelizovala a často si dnes vyčítám, že jsem včas necouvla. Dnes mám za sebou roky trápení z člověkem, který se chová jako můj nepřítel a uchovat si radost ze života a alespoň přiměřené sebevědomí v takové situaci je nadlidský výkon. Manipulace je zlá, těžko se proti ní brání a úzkost, kterou v sobě dneska cítíš, může být přirozenou reakcí na strach z jeho chování. Pamatuj, láska je cit, který nám dodává sílu. Tereza

Utečte, dokud je čas!!! Vy jste mu ničím neublížila a nic jste nezkazila. V tomhle jsem žila 16 let. Výsledek je ten, že si přestanete věřit úplně ve všem, uvěříte tomu, co Vám Váš přítel tvrdí a časem nemusí zůstat "jen" u psychického týrání. Tohle co píšete totiž nic jiného není. Pokud Vám mohu poradit, vyhledejte manželského poradce. Zajděte k němu klidně sama. Když nic jiného, tak Vám pomůže uvidět věci trochu jinak. Teď Vás bude stát rozchod "jen" slzy, ale někdo jiný Vám to trápení jistě vynahradí. Tak hlavu vzhůru a važte si sama sebe!!!

Leeno,
můžu Ti říct jen svojí osobní zkušenost. Já si bohužel takového muže vzala a tak...dokud můžeš utíkej jak nejdál to jde.
Nemůžu říct, že bych ho nemilovala nebo on mě. Jenže neustále si musí "masírovat" ego z vlastní nedostatečnosti a žárlivosti. Ne, nedávám mu žádný důvod, neustále se ho snažím podporovat. Jenže má to zádrhel, pokud není po jeho je zle. U nás jde především o jeho děti, ale ono je jedno, co takové jednání vyvolává. Nutno říct, že před svatbou to bylo relativně v klidu. Tak jak říkáš, ale v mezích, bylo i dost hezkých chvil. Ovšem po svatbě se situace rapidně změnila a protože já neskáču jak on píská, plus jeho rodiče, kteří bydlí prakticky s námi a neustále se nás snaží koučovat a lízt nám do hádky, takže ve výsledku je to ještě horší. Proto Ti říkám, utíkej. Kdybych mohla, utekla bych taky. Žádná láska mi za taková příkoří nestojí. I kdyby byla sebevětší. Zrovna teď mě z té velké lásky bolí čelist a věř mi, že nikdy se to nezlepší. Spíš naopak.

Holka nerozumná, utíkej od něj.copak to nechápeš?
Až s ním budeš mít dítě,tak tě utýrá,budeš na něm závislá finančně,nejhorší je bezmoc.To chceš,aby Tvoje dítě bylo svědkem takovýchto scén?Ty z toho máš deprese a co to dítě jednou?Co z něj vyroste?
On je zamyndrákovaný a ponižuje Tě proto,aby si dokázal,jaký je frajer.Je na tom hodně špatně,když Tě ponižuje,aby si zachoval sám pro sebe svoji důležitost.Ty jsi na tom moc špatně,když už věříš tomu co Ti říká.Napiš si na papír pod sebe body,toho hezkého s ním a toho ošklivého.Co bude převažovat, z toho vycházej.Já to vím i bez psaní.
Mám obavy o Tebe,že už nemáš sílu od něj odejít
a to tě zničí.Budeš trpce litovat.UTEČ najdi si někoho,pro koho budeš krásná,copak jsi na světě
pro tohle?

Dobrý den,
nevím zda můj příspěvek sem patří,ale ráda by jsem také „přispěla“.Jsem vdaná 22 let,muž nepije,stará se,podporuje mně jak to jen jde.Poměrně brzy mi umřeli rodiče a tak jsem si vzali mého bratra,bylo mu 11.Můj muž ho neměl rád a dával to patřičně najevo.Bydlel u nás 7 let a hned jak měl 18 musel z baráku.Bylo to 7 let stresu,bojů,vysvětlování,sesypala jsem se.Diagnoza středně těžká deprese a agorafobii.Pět let jsme se léčila a v dubnu jsem ukončila léčbu,pomohla,ale stejně si myslím že ten problém je můj vztah s manželem.Co brácha odešel a já „onemocněla“ dělá vše.Vaří,uklízí,organizuje volný čas.Kdyby mohl tak za mně snad i menstruuje.Chci od něho odejít,bydlení není problém.Mám ale velký strach,že to nezvládnu.Nevěřím si a bojím se že se opět vrátí deprese,úzkosti.Chtěla by jsem žít sama.Prostě,leze mi na nervy ta jeho dobrota ,ochota.A věřte že to není chvilková záležitost.Maminka mi vždy říkala,bud ráda co máš,nepije, nebije tě.Je to pravda,ale co pak to je vše co můžu od vztahu chtít?Je to možná trochu zmatené,ale cítím potřebu to „někomu“napsat.Děkuji

Devcata utecte dokud je cas...partner by vas mel podporit v tezkych chvilich a ne vas deptat. Nema to cenu, budete si jen rikat jaktoze nevidi, ze jsem smutna a nic to s nim nedela? Nedela. Nemuze prece rikat, ze je vsechno vase chyba atd. Pokud ma ten dotycny sam ze sebe takovy komplex, ze si ho vybiji na vas, tak ho politujte, ze je chudak a utecte. V kazdem vztahu jsou problemy, ale tohle neni vztah, verte mi :(

Ahoj Jaroslavo,
to , co píšeš mi není příliš vzdálené. Nemá takhle ten tvůj manžel výčitky svědomí ? Můj bývalý manžel, když měl výčitky svědomí za hnusné chování ke mně, se choval hodně podobně. Možná, že se tvůj manžel cítí vinen za to, že nezvládl dobře tu situaci s tvým bratrem. Asi by bylo dobré si to s ním probrat, jestli je to možné. Třeba byste si něco vyjasnili, co jste si "nemohli " vyjasnit, když jsi "onemocněla ". Možná, že by stálo za to.
Třeba by o tebe tolik nepečoval. Třeba ti chce něco vynahradit a tak to přehání tak, až je ti to nepříjemné. Nebo navštivte psychologa, protože podle toho, co píšeš bych spíš viděla, že primární problém má on, ne ty. Ale je to věc vztahová a citová a když si s tím nevíš rady a navíc nemáš dostatečné sebevědomí, abys jakkoliv tu svoji "svízelnou situaci "řešila. Ono by třeba opravdu stačilo si o tom popovídat za účasti někoho třetího.
Možná, že on by si také rád o tom popovídal, možná, že ho něco trápí víc než tebe , ale mužští
jsou holt jiní než my ženské, takže to v sobě více dusí a snaží se prostě něco "odčinit " svým určitým chováním. My ženské jsme spíše na "kecy", mužští jsou spíše na " činy ". Takže uvaž.
Možná, že chceš zlikvidovat svůj vztah úplně zbytečně, protože jsi nezvážila, že existují i jiné možnosti, jak se se vzniklou a tobě nepříjemnou situací vypořádat. Ahoj a napiš. KIK

Ahoj,děkuji za poheld i z jiného zornéhu uhlu.Já chodím k psychologovi,ale můj muž tam odmítá chodit.Bohužel jsem opět na práškách,vrátila se deprese ale hlavně uzkost.Někdy jsem z toho moc vyčerpaná,každé ráno bojovat s tou "nemocí".Já si také myslím že má vůči mně asi špatné svědomí a tak dělá to co dělá.Víš ,dala bych na světe vše co mám,aby jsem byla v pořádku a podstoupila by jsem jakoukoliv léčbu,jen aby jsem již byla OK.Vím že když budu v pohodě tak se mi vráti i moje bývalé sebevědomí.Snažím se,snažím se jak to jen jde,ale jsou to jen malé krůčky a jen dílči uspěchy a pak mně nějaká situace opět vrátí na začátek.Je to jako plavat proti proudu.Někdy mám chut umřít,ale vím že to neudělám,na to jsme zbabělá.
Ahojík J