Diskuse - sex. zneužívání

Poprvé se to stalo u babičky v koupelně. Namydlil mě od hlavy až k patě nejvíc obličej a oči. Osahával mě a masturboval přitom. Ještě jsem chodila do školky. Od toho dne mě zneužíval skoro každý den. Když jsem se snažila bránit, nebo když jsem neudělala, co po mě chtěl, zbil mě. Nejdřív jen osahával, masturboval, nutil mě, abych se ho dotýkala a já hloupá jsem si myslela, že mě má moc rád a dokonce se mi to někdy i líbilo. Byla jsem ráda, že si mě všímá, protože máma mě ignorovala už odmalička. Měla ráda jen mou mladší sestru a mě se bála dotknout. Pak mi otec k 8. narozeninám dal překvapení - první pohlavní styk s ním. Bylo to hrozné. Od toho okamžiku jsem ho začala nenávidět a sebe snad ještě víc. Pak už to bylo jen o pohlavním styku až do doby, kdy jsem se chtěla pořezat tam dole. On mě přitom přistihl a se slovy, že když to nechci dělat takhle, tak to bude ještě horší, mě poprvé donutil k orálnímu sexu. Hrůza. Od té doby mám problémy s jídlem. Byla jsem často nemocná, nebo spíš jsem měla modřiny na viditelných místech, tak mě naši do školy nepouštěli.. Ve škole neoblíbená, divná. Všude jizvy, někdy modřiny a kruhy pod očima. Každý den jsem se odhodlávala, že půjdu za paní učitelkou a řeknu jí, že mi Jednou jsem měla jít na víken ke své jediné kamarádce Lence. Byly prázdniny. Zmokly jsme. Její maminka nám dala suché oblečení a Lenka se hned převlíkla. Já jsem tam stála a nevěděla jsem, jak se převlíknout, aby nešly vidět ty šrámy na zádech a modřiny po celém těle. Lenčina maminka mi řekla, že mi pomůže a svlíkla mi tričko. Utekla jsem do vedlejšího pokoje. Lenka to neviděla. Lenčina maminka za mnou v noci přišla a zeptala se mě, kdo mi to udělal. Řekla jsem, že nikdo. Svlíkla mi tričko a namazala mi ty šrámy na zádech nějakou chladivou mastí. Zeptala se mě, jestli mě doma bijou. Rozbrečela jsem se. Ráno mě chytla za ruku a odvedla domů. Chtěla mlucit s mým otcem. Šly jsme do obýváku a Lenčina maminka řekla otci, že ví o tom, že mi ubližuje. Táta se naštval. Bez jediného slova mě zbil a Lenčinu maminku vyhodil. Maminka to všechno o mě a otci věděla. Několikrát jsem jí prosila o pomoc, ale ona mi říkala, ať si nevymýšlím. Celé dětství jsem se pořád něčeho bála. Trvalo to 17 let. Teď jsem půl roku z domova. Mám 23 let. Stále se cítím mizerně. Nespím, nejím a cítím, jak ztrácím sílu. Jsem moc sama s tím vším. Nevím, co mám dělat. Nevím, jak začít žít.

Vyhledej odbornou pomoc, s tímhle ti nikdo jiný nepomůže. Je strašné číst, co se taky v životě malé holčičky může stát..tohle si už bohužel poneseš s sebou celý život....ale musí ti někdo pomoci zpracovat to, pochopit to...odpustit ...a ukázat ti cestu, jak z toho ven...za nic se nestyď, nejsi to ty, kdo by stud měl cítit. Je mi líto, co se ti stalo..řeš to...potřebuješ začít žít a ne se jen topit v těch šílených vzpomínkách. Musí to bolet. Skláním se před tebou, jak statečná si musela být...teď už nemusíš....musíš to pustit všechno ven...vyplakat to...říct to nahlas...Najdi si nějakého psychologa. Jen tak se pohneš z místa. Hodně odvahy a síly...bude to dobré....bude to lepší...uvidíš...

Prosímtě Jasmíno, nebuď naivní.......tohle je zase slátatnina od admina...........snaží se rozproudit diskuzi tak si vymýšlí náměty .......to je fakt už k smíchu tady ......trapas je to:-):-)

To není žádná slátanina od admina. Já jsem věděla, že si to mám radši nechat pro sebe. Halino, je nemožné dokázat, že je to můj opravdový příběh, život. Mrzí mě, že jsem tu včera napsala, ale jen kvůli Tobě.
Jasmíno, DĚKUJI Ti! Jsem ráda, že mi někdo věří. Děkuji Ti, že se mě snažíš povzbudit. Jsi moc hodná.

Halino, ty si fakt magor

Až mě mrazí, když to čtu. I já měla divné dětství, ale dokázala jsem se postavit... A ubránit... Ale nejde to vždy. Tvůj otec bude prosit boha o odpuštění, až zemře, a že bude trpět! Přeju ti, aby se ti život vyjasnil a zlepšil. A kdo to čtete, naučte své děti o tomto mluvit, aby netrpěly, aby věděly, že jim někdo pomůže. Když je někdo obtěžuje, ať nejbližží paní osloví mami...Úchyl dá pokoj,lekne se...Zas bude líp. Posílí tě to.

Dneska už jsem to nevydržela a šla jsem za maminkou. Nevěděla jsem, jak mám začít. Já jí totiž nechci ublížit. Řekla jsem jí, že je mi moc zle, že se moc trápím a že bych si moc přála, aby se mnou občas někam zašla, aby jsme občas byly spolu. Ale ona nechce. Řekla mi, že už toho je na ní moc, že to taky nemá jednoduché a že už jí s tím nemám obtěžovat a odešla pryč. Teď je mi ještě hůř. Já jí mám tak moc ráda a ona mě asi ne. Co jsem jí udělala? Já jsem se jí už tolikrát omlouvala, ale nepomohlo to. Myslím, že se mě štítí. Já to už nezvládám. Nechci už žít v takovém odporném těle.

Vyhledej odbornou pomoc, kde ti poradí jak dál. Nezůstávej se svou bolestí sama! Je důležité pojmenovat vše pravými slovy. Čím dříve vše oznámíš, tím lépe pro Tebe! Pomoci Ti může i někdo blízký, příbuzný. Přeji Ti hodně síly, aby jsi našla odvahu se postavit proti zlu!

Nevím, jak na to reagovat, je to hrozně citlivá věc. Je těžké na netu něčemu takovému uvěřit. Znáte to, že nikdy nevíte, kdo to psal. Ale na druhou stanu, jestli to je pravda, tak musíš dokázat se někomu svěřit, aby ti pomohl. Je to těžké a bude to těžké. Ale čím dřív, se tomu postavíš, tím dřív to budeš mít za sebou. Nikdo nechce říct, že ti nevěří. To ne. Na maminku se už neobracej. Třeba časem o tom budete moc mluvit, ale teď musíš za lékařem, co bude tvojí dušičce rozumět. Přeju ti moc moc síly. Budeš ji potřebovat. Asi bys měla písnout, jak to vedeš dál. Někdo ti dá třeba dobrou radu.

Ani nevíme, jak ti říkat....musí to bolet, když máma nechce uvěřit bolestem své dcery....i toto musíš momentálně překonat...nemáš žádnou zpřízněnou duši??? Potřebovala bys o tom mluvit, potřebuješ, aby tě někdo poslouchal, pohladil tě, zastavil tvý slzy a ukázal ti cestu...neváhej s návštěvou psychologa má milá, čím dříve začneš na sobě pracovat, tím dříve se ti uleví...tohle se nedá vyléčit...ale dají se zmírnit příznaky a následky tohoto tvého prožitku..., pomoz si prosím, budeš zase ráda na světě, uvidíš, udělej to pro sebe!! Měj se ráda! Jen na tobě nyní záleží...chceš se přece zase smát a začít normálně žít!! Pokud nic neuděláš, nehneš se z místa a může to dopadnout i hodně špatně. Mysli na svou budoucnost...na to, že jednou potkáš svou velkou lásku, že budeš chtít mít děti a ty potřebují šťastnou a vyrovnanou mámu:)) Vzchop se, začni bojovat, domluveno???

Vlastně jsem ti jinými slovy napsala to, co poprvé, když to tak čtu...ale já to tak cítím...cítím, že se musíš odrazit a postupně vyjít ze sklepa plného černých myšlenek až úplně nahoru na slunnou terasu...najít svoje slunce, najít štěstí a lásku, znova uvěřit a moci důvěřovat..oprostit se od strachu a studu, zvednout hrdě hlavu ...Budeš na sebe jednou pyšná, prožila si peklo na zemi a až ho zvládneš a dostaneš pod kontrolu, pak si můžeš teprve říct, vyhrála jsem, jsem silná, jsem dobrá, já to pokořila...jsem prostě frajerka..Držím ti palce. Jdi do toho!!! Hned zítra udělej první krok...zdolej první schod...první překážku:) a napiš, budu sem chodit, kvůli tobě. Pa, Jasmína:))

Já nemám žádnou kamarádku ani nikoho, s kým bych si mohla povídat. Děkuji Vám všem. Moc mi pomáháte. Dneska jsem na netu hledala psycholožky a zítra některé z nich chci zavolat a objednat se. Teda pokud to zvládnu. Já mám hrozný strach z toho, že táta zjistí, že chodím k psycholožce. On mi to zakázal o tom všem mluvit. Vždycky už odmalička mi tloukl do hlavy, že všichni umřeme, když to někomu řeknu. Jednou jsem psala dopis jedné paní učitelce, kde jsem jí prosila o pomoc, kde jsem jí napsala, co mi táta dělá. Bylo to chvilku potom, co mi ublížil. Byla jsem pod peřinou a svítila jsem si jen baterkou. Ale on se vrátil, strhl ze mě peřinu a vzal mi ten dopis. Donutil mě ho přečíst. Pak ho roztrhal, řekl mi, ať donesu kamaráda, tak říkal pásku a zmlátil mě. Já se nojím, že to zjistí, že o tom s někým mluví. Má známé všude - doktory, policajty i na úřadech. Měl mě radši zabít

Admine je to fakt trapný , dost , jak se tu předvádíš......

Proč jsi už dávno nezavolala na krizovou linku , těch je hodně , najdi je v Googlu.............a odkud píšeš, když nežiješ doma ??Jsi na internetu a nevíš si rady??Koukej tam okamžitě zavolat je tam asi 80 čísel!!V každém větším městě je jedno ,ale ty nemáš na vlak, nebo takovýho, co??Hihi....Zavolej , nebo ti nebudem věřit, že jsi týraná žena a bude jasné že jsi admin, který tu rozjíždí téma..........

Že nemáš s kým by sis o tom popovídala, mě mrzí. Nejdůležitější je tom mluvit, rozpovídat se, vybrečet, probrat to. Že ti o tom zakázal mluvit, to je normální reakce každého tyrana. Bojí se. Bojí se mnohem víc než ty. Je to jeho noční můra. Máš nějaký nezvratný důkaz, že k tomu docházelo? Mohla by ses tím bránit a třeba i sjednat nápravu, dle tvého uvážení, aby to už nemohl opakovat s někým jiným. Nejdříve se ale musíš dát dohromady. Nedávej si to za vinu, nemohla ses tomu nikterak bránit. Je to už pryč a nikdo ti už ubližovat nebude. Musíš provést několikero odpuštění, abys našla přirozenou rovnováhu těla a myslii. Musíš odpustit své matce, že na to nereagovala a nereaguje (možná je na tom hůře než ty). Musíš odpustit otci, co ti prováděl (vím, že je to složité, nemyslím tím, dělat, že se nikdy nic nestalo, ale přijmout to a vyronat se s tím. Složitě se to vysvětluje.) A v neposlední řadě musíš odpustit sama sobě. Nemohla jsi za to. V životě máme vždy možnost volby, jen jedno si nikdo nevybereme- své rodiče. Když neprovedš toto trojí odpuštění, těžko se budeš moci hnout z místa.
Drž se a neboj, všechno dobře dopadne

Tak mi nevěř, Halino...Proč jsem už dávno nezavolala na krizovou linku? Protože se bojím. Bojím se o tom mluvit. Je to strašně těžké. Mám velké problémy v kontaktu s lidmi. Koktám a jsem směšná. Několikrát jsem číslo krizové linky vytočila, ale hned potom jsem to radši položila.