Diskuse - schizofrenie

poradte mi kdo ma zkušenosti stouto nemoci,je možné aby se z toho člověk po čase dostal,nebo je to už stálé,či horší?

Ahoj, já měl první a doufám, že poslední ataku před dvěmi a půl lety. Můj stav byl velmi vážný, ale i přesto na sobě postupně cítím zlepšení. Jde to pravda pomalu, ne zrovna podle mých představ, ale pokrok je hmatatelný. Dodržuji předepsané prášky. Doufám, že se ti taky povede lépe. Držím palce.

Začalo to v roce 2014. Čekal jsem na sexuální schůzku, neměl jsem žádná očekávání ani obavy, protože už to byla pro mě rutina. Pracoval jsem tehda v administrativě a nepřipouštěl jsem si, že by se mi mohl ze dne na den změnit život k horšímu. Stalo se….Sledoval jsem ten večer zprávy od sexuálního partnera, a nemohl jsem uvěřit tomu, že přijde až kolem půlnoci do bytu. Bydlel jsem tehda v čtyřpatrovém starém domě z devatenáctého století v centru Žižkova. Nakonec přišla zpráva, otevři dveře, za chvíli příjdu. Já jsem poslušně sešel po schodech dolů, odemkl jsem mu všechny vstupy, které bránily vstup do mého bytu včetně svých dveří od bytu a čekal jsem až přijde sexuální princ. Nikdo dlouho nešel, a tak jsem šel si lehnout že počkám až se uráčí vstoupit. Nakonec přišli dva a nebyla to ledajaká návštěva, měli s sebou nějaké náčiní a nevypadalo to zrovna, že jdou na milou návštěvu k mně do bytu. Tehda jsem zazmatkoval, protože jsem pochopil, že to jsou zloději, kteří nebudou vyjednávat a skončím se zlomeninami v nemocnici, odběhl jsem do druhé místnosti ,zamkl jsem dveře, otevřel okno a na zem to bylo 6,5 metrů. Řekl jsem si, že to přežiji, klekl jsem si na venkovní parapet, rukama jsem se jej chopil a postupně jsem sklouzl dolů až jsem za něj visel, nahoru se vzepřít jsem už nedokázal a tak jsem skočil dolů. Jenomže spodní povrch byl zkopce a nerovný, tzv. kočičí hlavy. Ošklivým způsobem jsem se při dopadu narazil do hlavy o chodník. Byl jsem v bezvědomí , potom jsem z chodníku vstal a šel jsem se podívat do bytu. Byt otevřený nikde nikdo. Ráno jsem se probudil a myslel jsem že se mně to zdálo, podíval jsem se do zrcadla v rozbité koupelně a něco mně nehrálo, ale nemohl jsem si vzpomenout na podrobnosti z včerejšího dne. Už si nepamatuji, jestli tam někdo opravdu byl nebo ne a hodil jsem to za hlavu… Tehdy jsem ještě nic nevnímal a žil jsem si dál svou cestou, nevyhledal jsem psychiatrickou pomoc. Nicméně nemohu uvěřit tomu, co se mi zdálo a bylo to jako živý sen. Do mého bytu se znovu někdo dostal, nebylo to moc složité. A snad to byla noční můra nebo co, bylo to jako únos, v noci mně musel někdo unést, vzpomínám si, že jsem seděl jakoby na výslechu připoutaný ke židličce a proti mně seděl muž stmavými vlasy a vyprávěl mi nějaké nesmysly, nabídl mi kávu a do ní vliv nějaký sajrajt. Já ho vypil a dostal jsem srdeční záchvat. Před tím mi na projektoru něco promítal, už si nevzpomínám co tobylo. Ten srdeční záchvat jsem dostal po tom, co jsem se podíval do leva. Byly tam tři schody a za nimi otevřené dveře, do nichž vstoupila nejaká postava. Lekl jsem se jí, protože musela mít nějakou masku. Poté jsem se až probudil v nějaké kovové schránce, dostal jsem druhý záchvat ale zachoval jsem chladnou hlavu, jen jsem hledal v této schránce nějaké otvory, byly tam. Usnul jsem, protože jsem věděl, že se neudusím . Probudil jsem se doma na posteli a myslel jsem, že se mně to zdálo. Dodnes nevím, co se tehda přihodilo, jestli to byl sen nebo realita, ale vzpomínám si, že jsem naposteli vůbec necítil nohy, že jsem je měl totálně znecitlivěné a čekal jsem půl hodiny než budu moct normálně na ně došlápnout a nic jsem zezačátku neslyšel. Bylo to snad v ten samý deen nebo jindy. Měl jsem snad sen nebo co, že mi nějací dva muži vstoupili do bytu, drželi nějaké nástroje a sjeli mi jimi dásně. Bolelo to jako prase. Ti lidi byli profesionálové měli na sobě punčochy a já jsem po tom dostal obrovský záchvat zuřivosti a jednoho tak kolem padesáti jsem zboxoval o svoje topení tak silně, že ten člověk se potom nemohl pohnout. Kdo to byl? Byl to sen nebo realita? Tak a to je příběh, který je pro mě AKTA x a ať pobírám antipsychotika, stejně nevěřím, že se to nestalo, ovlivnilo to celý můj život, od té doby co jsem si vzpomněl na tyto sny, které mohly být realitou, jsem začal mít enormní strach o svůj život a sledoval jsem kolem osoby mnohem důkladněji, abych dalšímu setkání třetího druhu zamezil. Tento strach se proměnil v absolutní paranoiu. Od té doby nic nebylo nemožné. Říkal jsem si, co na mně někdo může něco chtít. Člověk, který nemá ani vindru, žije od výplaty k výplatě, nemá dluhy ani extrémní nepřátele, spíše je k němu svět lhostejný a má ho v píči, jak se může zaplést s takovými lidmi, nějakou úchylnou skupinou lidí, kterým o něco jde, mají kontakty, jednají profesionálně, někdo je musí platit, ty jejich výjezdy a akce…. Řekl jsem si, pracuji v administrativě. Bádal jsem po pracovních úkolech, které jsem plnil. Mohl jsem se zaplést s developery. Jistým způsobem jsem se svojí vedoucí sepsali lokální petici proti jednomu developerskému projektu v Praze. Ale myslím si, že se o tom nikdo nedozvěděl. Nebo to byly jiné akce vedoucí k zásahům do práv podnikatelů a jejich byznysu. V jednom byznysu byl zainteresovaný i nynější premiér, protože zkoupil byznys, který jsme takovou menší akci zatížili. A co takhle jiná věc. V Sýrii jsme nafotili pár vojenských obejktů, bylo to ještě před válkou. Navštívil mně editor ruských novin pro ruskou menšinu a vyprávěl mi něco o Schwarzenbergovi a jeho stycích na ruské diplomaty žijící v česku. Vídával jsem ho na své gpesce na smartphonu, vždy se pohyboval v mé blízkosti jak v práci kde jsem pracoval tak na druhé straně Prahy, kde jsem bydlel. Byl to on, a proč, co mi chtěl. Po pádu hlavy jsem pravděpodobně začal mít problémy se soustředěním, vypadávala mi pamět a měl jsem hlasové iluze. Trpěl jsem podezíravostí domýšlivostí a sebestředností. V práci jsem nemohl pracovat, protože do toho začaly hlasy… V roce 2015 jsem zkončil práci v česku a odjel jsem do Anglie, našel jsem si několi prací, ale už bylo velmi těžké vyvarovat se paranoidním stavům. Přiživovali mně i neskutečné životní náhody, kdy jsem v centru Londýna viděl stejné ho člověka, kterého jsem poprvé potkal na druhé straně Londýna a opravdu to byl on, protože jsem si pořídil jeho foto. Nebo jsem potkal o 1000 km dál svého bývalého spolubydlícího z centra Londýna, kde jsem před tím bydlel. Dal jsem se s ním do řeči a říkal mi, že je tu na návštěvě. V té době jsem si myslel, že musí nějak vědět, kde se pohybuji a mít nějaký sledovací systém. Byl jsem totálně zmatený. Pak jsem se vrátil do ČR a poprvé jsem zkončil v psychiatrické léčebně. Už jsem to doma nemohl vydržet, protože jsem furst slyšel nějaké hlasy. Dostal jsem silné prášky a vše přestalo. Jen zážitek z roku 2014 stále zůstává, ten nikdy nevymažu. Až teď v roce 2019 si uvědomuji, že hlavní co je, že jsem nemocný. Přesto si říkám, něco na tom je, něco se muselo stát, co mi změnilo život. Víte, je to strašně složité sám sobě si připustit, že jste nemocní, ale stejně mi v hlavě něco nebere, že se něco muselo stát a já netuším o co jde. A strašně rád bych přišel tomu na kloub. Co se vlastně stalo v roce 2014? Víte jestli se to opravdu stalo, takový zásah do mých práv je natolik hrubý, že se stydíte za sebe, že jste nic neudělali. Protože Vám někdo prachsprostě šáhl na Vaši důstojnost a hrubě Vás takovým jednáním ponížil. Smířil jsem se se svým osudem a žiji tak, abych toho nelitoval, jak jen to jde s vědomím toho, že už nikdy to nebude jako před rokem 2014. A to je mi nesmírně líto. Všem přeji aby si svou diagnózu uvědomili co nejdřív a okamžitě se začali léčit protože je to tá nesmírně vtíravá ženská zvaná schizofrenie.